Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Jan Křtitel působil v oblasti na východ od Jordánu – na území, které spravoval Herodes Antipas. Chodil po kraji a kázal.
„Litujte zla, které jste napáchali!“ hřímal. „A napravte svůj život. Přichází Mesiáš.“
Několikrát se stalo, že si ho přišel poslechnout i sám panovník. Stál na vyvýšeném místě a mlčky ho sledoval. Prorokova slova na něj mocně působila. Probouzela v něm touhu po změně života. Nechápal, co se s ním děje. Od chvíle, kdy Jana poprvé slyšel, ho trápily výčitky svědomí. Cítil, že se ho dotýká Bůh. A jakmile ho Jan několikrát veřejně napomenul za to, že žije s Herodiadou, ženou svého bratra, rozhodl se, že se s ní rozejde.
„To snad není možné!“ vykřikla Herodiada, když jí to oznámil. „Přece se nebudeš řídit slovy takového trhana. Vždyť je to fanatik! Blázen! Ukaž lidem svoji moc a zavři ho do vězení!“
Herodes neměl sílu jí odporovat. Podlehl jejímu naléhání a poslal vojáky, aby Jana zatkli a uvěznili.
Pro Jana to bylo velice nepříjemné. Stísněnost vězeňského života na něho těžce doléhala. Seděl mezi čtyřmi stěnami a byl odkázaný jen na zprávy, které mu čas od času přinesli jeho učedníci. Vyprávěli mu o Ježíšových činech a o tom, jak se kolem něho shromažďují zástupy. „Má velikou moc,“ řekli, „ale nejde nám na rozum, proč tě nevysvobodí. Kdyby to byl Mesiáš, určitě by to udělal.“ Ani Jan to nechápal. Jeho víra v Ježíše jako Zachránce začínala kolísat. Hlavou se mu honily neradostné myšlenky: Kdyby to byl Mesiáš, měl by situaci pod kontrolou. Svrhl by římskou vládu a stal se králem. On ale nic takového nedělá. Jen chodí po kraji, káže a získává učedníky. To přece nemůže být on.
Toto vědomí ho trápilo víc než nespravedlivé uvěznění. Uvědomoval si, že pokud Ježíš není Zachránce, jeho život ztratil smysl. Ale co Ježíšův křest? Vždyť jsem byl u toho, jak se otevřelo nebe, slétla na něj holubice a ozval se hlas, který potvrdil, že je to Boží Syn. To nemohla být halucinace. Slyšeli to i někteří učedníci.
„Víte co?“ řekl nakonec dvěma ze svých nejbližších přátel. „Půjdete za Ježíšem a zeptáte se ho přímo, jestli je Mesiáš. Musíte si ale pospíšit. Kdo ví, jak dlouho mě Herodes nechá žít.“
Muži přikývli a hned vyrazili na cestu. Spěchali, protože věděli, jak je to pro Jana důležité. V sázce bylo to nejcennější, co měl – jeho víra. Nechtěli, aby umíral v nejistotě a zoufalství.
Když dorazili k Ježíši, řekli: „Posílá nás Jan Křtitel. Zajímá ho, jestli jsi ten, který má přijít.“
Ježíš se usmál a místo jasné odpovědi, kterou čekali, řekl: „Pozorně se dívejte.“ A zatímco vedle něho zaraženě stáli a divili se jeho lhostejnosti vůči Janovi, Ježíš se věnoval lidem, kteří se na něho tlačili. Přicházeli k němu slepí, chromí, hluší a on je uzdravoval. Jeho hlas pronikal do uší hluchých, slovem a dotekem ruky otevíral oči slepých, zaháněl nemoci a horečku, a dokonce přiváděl umírající k životu. Přitom lidi vyučoval. Vyprávěl jim o věčném životě a Božím království.
Tak uplynul celý týden. Janovi přátelé to všechno viděli a pomalu jim docházelo, že Ježíšovým lidstvím probleskuje Boží sláva; že je to sám Tvůrce, který má moc nad nemocemi i smrtí.
Potom si je Ježíš zavolal k sobě a řekl: „Vyprávějte Janovi, co jste viděli. A vyřiďte mu: Šťastný je ten, kdo se nade mnou nepohoršuje.“
Ježíš věděl, že slovy nic nezmůže. Kdyby Janovi pouze vzkázal, že je Mesiáš, jeho pochybnosti by nerozptýlil. Bylo třeba Janovy učedníky přesvědčit a nadchnout je pro jeho dílo.
Učedníci se vrátili za Janem a všechno mu nadšeně vyprávěli: „Na vlastní oči jsme viděli, že chromí chodí, slepí vidí, hluší slyší. A po celé zemi se nese zvěst o Božím království.“
Když to Jan uslyšel, všechno mu rázem došlo. Zpráva o Ježíšových činech mu připomněla předpovědi proroků, a to ho uklidnilo. Pochopil, že Ježíš nepřišel dělat politiku, ale přišel lidem ukázat Boží charakter a probudit v jejich srdcích lásku. Díky tomu se smířil s trpkým osudem a uvědomil si, že svůj úkol už splnil a bude muset ustoupit ze scény. Pokorně se svěřil do Božích rukou.
***
O několik dní později slavil Herodes narozeniny. Uspořádal velkolepou hostinu, na niž pozval státní úředníky a dvořany. Všichni pili, jedli a veselili se.
Této povznesené nálady využila Herodiada, která chtěla Heroda donutit, aby s Janem definitivně skoncoval. Poslala do hodovní síně svou dceru a nařídila jí, aby vzácným hostům zatančila. Dospívající Salome byla překrásná a všechny přítomné okouzlila.
Herodes byl tou dobou už opilý. Ztratil soudnost a přestal se ovládat. Viděl jen hodovní síň, rozjařené hosty, bohatě prostřený stůl, jiskřivé víno, oslňující světla a mladou tanečnici. Zatoužil se před hosty předvést.
Dvakrát tleskl a slavnostním hlasem pronesl: „Vážení hosté, rád bych se Salome odměnil za to, že nám tak pěkně zatančila. Splním jí jakékoli přání.“ Udělal dramatickou pauzu, pyšně se usmál a potom dívku vyzval: „Nuže, Salome, vyslov své přání!“
Oči všech se upřely na půvabnou tanečnici, která stála a rozpačitě hleděla do země.
„Musím se poradit s matkou,“ špitla nakonec a vyběhla z hodovní síně.
„Co si mám přát?“ zeptala se pak matky rozrušeně.
Herodiadě se zablýsklo v očích a s nadšením v hlase vyhrkla: „Řekni, že chceš hlavu Jana Křtitele na zlatém podnose.“
Salome zkameněla. Pokoušely se o ni mdloby. To přece nemůže myslet vážně, říkala si vzduchu.
„No tak, co stojíš? Běž a řekni mu to,“ pobízela ji matka.
Salome se pomalu vrátila do hodovní síně a před rozjařenými hosty chvějícím se hlasem přednesla své strašlivé přání.
Zábava utichla. Herodovi se dělaly mžitky před očima a na čele mu vyrazily drobné krůpěje potu. Nejraději by vzal své slovo zpět, ale už to nešlo. Dal by tím hostům najevo, že je zbrklý a nestálý a že mu není možné důvěřovat. V sázce teď byla jeho čest. Očima bloudil po sále a čekal, že se někdo proti té kruté žádosti ohradí. Kdyby se takový člověk našel, byl připraven Jana ušetřit. Ale všichni mlčeli. Nenašel se jediný člověk, který by se přimluvil za život Božího proroka. Po chvíli tíživého ticha tedy Herodes pomalu vstal a přikázal strážím: „Popravte proroka a přineste mi jeho hlavu!“
Stráže zmizely a zanedlouho se vrátily s Janovou hlavou na zlatém podnose. Přítomným se naskytl hrůzostrašný pohled. Ústa, jež odvážně napomínala Heroda, byla navždy umlčena. Hlas, který vyzýval lidi, aby litovali spáchaného zla, byl navěky umlčen. Hýření jedné noci stálo život jednoho z největších proroků světa. V sále zavládlo hrobové ticho. Na všechny padla tíseň a oslava předčasně skončila.
Jediný, kdo se tehdy radoval, byla Herodiada. Libovala si, že už nikdo nebude Heroda zneklidňovat, že už nikdo nebude rušit její štěstí. Mýlila se však. Tento čin jí nic dobrého nepřinesl. Lidé ji přestali mít rádi a její vztah s Herodem se začal rozpadat. Herodes byl neustále zamlklý. Bylo na něm vidět, že se trápí. Málo jedl a málo spal. Pořád musel myslet na to, co provedl Janovi.
Když se následně doslechl o Ježíšových činech, velmi ho to zneklidnilo. Myslel si, že Bůh vzkřísil Jana z mrtvých a dal mu ještě větší moc. Začal se bát, že se mu Jan pomstí. Neustále očekával, že na něj a jeho dům dopadne nějaká pohroma. Nikde nenacházel klid. Život se mu stal učiněným peklem.