Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Nejmocnější podpora a sloup chlouby nových našich katolíků jest posloupnost apoštolská. Tím zajisté oni přede vším světem herštují nejvíce, že sukcesí a posloupnost hned od Krista a apoštolů mají, a vyčísti umějí, jak kdy který biskup po kterým byl, hned od Petra až do nynějšího papeže Pavla Pátého: takže vždy jeden po druhém na stolici dosedal a ouřad kněžský neb biskupský z jedněch na druhé pořádně se přenášel a podlé toho apoštolské učení od jedněch druhým právě jako z rukou do rukou podáváno až do dnešního dne.
Čehož že žádná jiná jednota, ani luteránská, ani pikhartská etc, ukázati nemůže. A protož že římská církev vlastně pravá apoštolská církev jest, sloup a utvrzení pravdy etc. Ale i ten sloup, kterýmž tak pilně podpírají církev svou, jim klesne, jen ho bedlivě ohledejme. Patrné jest, že té posloupnosti, kterouž sobě připisují, dvě částky jsou:
Jedna, posloupnost aneb sukcesí osob, podlé níž se ukazuje, jakým pořádkem biskupové římští od Petra až posavad na papežské stolici seděli. Druhá, successio učení a ceremonií, podle níž prý cokoli od apoštolů ustaveno bylo, oni z rukou do rukou sobě podávajíce, pravý ten způsob náboženství zachovali až dodnes, jakž to apoštolé začali a ustanovili, čemuž oni vlastně zvykli říkati traditiones.
Ale podle pravdy žádné té sukcesí nemají: nebo co se posloupnosti víry a tradicí dotýče, ukázáno již napřed v kap. 9, že římané v svém náboženství na větším díle jiné a jinakší věci mají, nežli jakéž apoštolé v církev uvedli, a že o čemž nejvíc s nimi činiti máme, toho nám z apoštolského učení nikoli ukázati nemohou; nýbrž že sobě sami rozličných věcí navymejšleli a smějí lid, že to od apoštolů posloupnost má, šáliti.
Prosím, čtenáři, jsi-li žádostiv tomu jadrně vyrozuměti, obnov sobě to a přečti, co se v té deváté a tolikéž v 7. kapitole píše. Řekl s. Jeroným: Omnis ille est successor Petri, qui annuntiat doctrinam Petri. Každý prý ten jest posloupný náměstek Petrův, kterýž učení Petrovo zvěstuje. A jinde tentýž dí: Nejsou ti dědicové svatých, kteříž místa svatých drží, ale kteříž následují víry jejich. Nemajíce tedy apoštolského učení, proč se apoštolskou sukcesí chlubiti smějí?
Tertullianus s. pověděl světle: Unde extranei et inimici apostolis haeretici, nisi ex diversitate doctrinae? Odkud se prý poznává, kdo jsou cizí a apoštolů nepřátelé a kacíři, jediné z jinakovosti učení? A protož on proti kacířům mluvě, sebe apoštolským dědicem dovodí býti odtud, že to, což apoštolé zapsali a poznamenali a k čemuž nás zavázali a zaklnuli, to a ne nětco jiného že věří a učí. Píše to Tertullianus v knize De praescriptionibus adversus haereticos. Kteráž kniha velmi by se hodila římanům, aby čtouce jí, učili se, co o Písmu s. i o sukcesí apoštolské smýšleti se má. Nabyli by jistě jiných smyslů.
Ale jimť jest jedna věc jak Písmo, tak Patres čísti: totiž co jen k jejich věcem nenapomáhá, to pěkně tiše pomíjeti, jako by toho neviděli. A protož mohliť bychom třeba papežencům pustiti, že biskupů svých páteř hněď od apoštolů až posavad ukázati mohou: a tak že posloupnost osobnou mají. Co jim samo to pomůže? Nebo co jest po sloupu, když na něm toho, což by mělo býti, není? Bývajíť i královští mandátové na sloupích neb tabulích přibití: ale když by mandát vůli královskou oznamující odtržen byl, co se sloupem spraví?
Podlé toho, co na tom záleží, že biskupství od apoštolů sstupuje, jestliže víra od apoštolů odstupuje? Farizeovéť vskutku a vpravdě od Mojžíše a Arona posloupnost měli, jakž jim to svědectví Kristus dal, že na stolici Mojžíše seděli. Mat. 23. Mezi tím předce o nich říkal (a říkal bez pochyby podlé pravdy), že jsou svůdcové, vůdcové slepí, falešní proroci: a že jim běda bude, to jim na témž místě ohlašoval. Odkudž se vidí, že pravá osobná posloupnost může býti nalezena i v církvi falešné. Církev zajisté, kteráž Kristu se protiví, není pravá církev: takoví Židé byli, avšak osobní pravou posloupnost měli.
A protož ani nynějších papeženců sama posloupnost řádných a věrných biskupů neučiní, nechať jisti jsou. Protož mohliť bychom ještě, pravím, volně jim pustiti tu zevnitřní osobní sukcesí, poněvadž nic jim nenapomáhá a patrné jest, že ti vlastně dědicové a náměstkové jsou apoštolů, kteříž víry jejich a života jsou následovníci. Avšak aby ještě patrnější byla marná jejich chlouba, ukáži, že ani té osobné posloupnosti u nich řádné není. Nebo kdež praví, že jim tu posloupnost Petr s. začal a od něho že se táhne až k Pavlovi Pátému, tak aby s. Petr v tom řetězu první článek byl, to klam jest: poněvadž Petr s. v Římě jak živ nebyl a ovšem biskupství nějakého tam nezačal, což v následující kapitole prokázáno bude.
Než totoť se jim nyní pouští, že od Pavla s. a jiných před ním církev římská tehdejší jest založená a učení apoštolské tam vneseno i biskupové řádní k správě té církve ustanovováni byli. Ale však i odtud jest nejistá sukcesí biskupů římských; a to pro příčiny dvě: Jedno proto, že se historie nesrovnávají, kolik jich bylo, a jak kteří po kterých byli, také se porovnati nemohou a divní v tom spletkové jsou mezi historiky: čehož tuto všeho pokládati obšírné by bylo. Viz o tom Amanda Polana Symphonia catholica, cap. 18, thes. 63.
Druhé, není řádná sukcesí biskupů římských proto, že několikráte přetržena jest. Jako: Předně, když kacíři na stolici římské seděli, tuť náměstkové Petrovi nemohli býti: jakž sami odpůrcové povolí. Píší pak Platina, Nauclerus a jiní vlastní papežů historici, že Zeferýn papež byl montanista, Liberius arián, Celestinus nestorián etc. Někteří hned prostě byli athei, o Bohu a věcech budoucích nic nesmýšlející, jako Lev X., Alexander VI., Jan XIII. etc.
Druhé, přetržena jest sukcesí v církvi římské skrze papeže Jana VIII., kterýž byl osoba ženská, omylem kardinálů k tomu ouřadu vyvolená okolo léta 850, kteráž na stolici Petrově (jakž oni praví) dvě letě a více seděvší, při porodu potom na procesí život dokonala. To-liž byl řádný successor Petrův? Smějí sic nynější jezuiti odpírati, aby ta historie pravá býti měla. Ale odpovídám jezuitům:
1. Že se o to pozdě uradili, aby tu historii z paměti lidem vyráželi. Chtěli-li, aby to v mlčení bylo, měli se o to před některým stem let starati a tehdáž hned, když se to stalo, zapovědíti historikům, aby žádný o tom nepsal. Nyní pak, když historie staré o tom tak hlučně vypravují, těžko jim bude navésti na to lidi, aby více jejich novým věcem věřili nežli svědectvím těch, kteříž okolo těch časů živi byli.
2. Kdyby tu historii psali z našich někteří, kterýmž oni říkají kacíři, měli by čím v pochybnost jí uvoditi a říkati, že na vzduru a ku potupě papeži vymyšlená jest. Ale že tak od samých mnichů, opatů, biskupů aneb papežských kronikářů, kteříž při dvoře papežském jsouc, příběhy církve spisují, to psáno jest: jakým studem smějí zapírati?
3. Kdyby jeden neb dva o tom psali, mohli by snáze jim za lež dávati: ale že pak oblak jest svědků, skribentů hodnověrných, ukazuje se bezuzdná jezuitů nestydatost, kteříž v věci tak jisté, jen aby papežovu hanbu jakožto věrní babylonské nevěstky synové přikryli, i svým vlastním předkům a tak mnohým té věci svědkům za lež dávati smějí. Viz Gabrielis Poveli De Antichristo, lib. 1, c. 27, kdež veliký katalog papežských skribentů připomíná, kteříž tu historii vypravují. Nevymažíť tedy toho jezuité na věky, že léta 855 stolici papežskou žena držela, od níž podle toho nynější papežové sstupují, a tak sukcesí svou a nápadenství ne po meči, jakž práva mluví, než po přeslici a kuželi mají.
Třetí, přetržena jest posloupnost u římanů skrze schismata a roztržky. Nebo často bývali dva papežové: za císaře Fridricha Barbarossy okolo léta 1160 byli čtyři, Victor, Alexander III., Paschalis III. a Calixtus III. Potom léta 1410 tří byli, jeden sloul Jan XXIII., druhý Řehoř XII., třetí Benedikt XIII. Z těch každý chtěl řádným býti papežem a po sobě některé z kardinálů, biskupů, králů a knížat měl, světil biskupy, kardinály etc, vydávali proti sobě kladby a každý sebe pravil býti náměstkem Petrovým, druhé dva pravil býti odštípence a rotníky. Což trvalo za mnohá léta. Kterého tedy z těch tří nynější papež jest náměstkem?
Čtvrté, přetržena jest sukcesí stolice římské skrze neřádné nejedněch na ní se vetření. Papež zajisté Mikuláš II., jakž Platina píše, vydal reguli tuto: Quisquis non canonicá electione in Petri throno collocatus fuerit, is non apostolicus habeatur, sed apostaticus. Kdožkoli prý řádným vyvolením na stolici Petrovu nevstupuje, ten nemá za apoštolského náměstka držán býti, než za odpadlce. Již pak všickní-liž papežové řádným vyvolením dosedali? Nepřetrhla-liž se někde řádná sukcesí? Nechť vám poví tentýž Platina, apostolicus abbreviator, kterýž z poručení Sixta IV. papeže papežů životy spisoval. Ten o Janovi XVIII. zjevně píše, že se svatokupectvím vloudil na stolici a že byl lotr a zloděj, kterýž děrou, ne dveřmi do ovčince vešel.
O jeho pak náměstkovi Sylvestrovi II., že skrze čáry pomocí ďábelskou papežství dostal, mnohými slovy vypravuje: a kterak s ďáblem smlouvu byl učinil, aby papežské důstojnosti dotud užíval, dokudž by v Jeruzalémě mše nesloužil, aby nevyrozuměv podvodu, když v kaple jakési v Římě, Jeruzalém nazvané, sloužil, v čtvrtém létě papežství svého konec vzal. Viz také, kdo žádostiv jsi, co v podobný smysl píše o Bonifaciovi VIII., Krištofovi I., Martinovi II. a jiných, kteříž divnými neřády a forteli stolici papežskou jedni před druhými uchvacovali a zase jedni od druhých vytiskováni byli.
A nynější papež, Pavel V., jak dostal papežské stolice, vypisuje se v té suplikaci, kteráž z Ráma k císaři a králům poslána byla léta 1612. A má to předce řádná sukcesí a posloupnost býti. Jednostejným právem budeme moci říci o tureckém císaři Machometovi, kterýž Konstantinopole dobyv, Paleologa, císaře křesťanského, zamordoval, a tak stolici jeho opanovav, podnes s potomky svými ji drží: říci, pravím, budeme moci, že nynější turecký císař řádný starých křesťanských, šlechetných císařů náměstek jest.
Pěkná jsou o té věci slova Gregorii Nazianzeni in Oratione de Mag. Athanasio: Pořádek osob má posloupnosti jméno, ale jednosvornost v učení má posloupnosti pravdu. Nebo aniž vlastně ten, kdo se mocí vtiskne, náměstkem předků slouti má: než ten, při komž tatáž víra jest. Leč by kdo takového náměstkem nazývati chtěl v tom smyslu, jakž říkáme, že neduh za zdravím, tmy za světlem, nečas za časem, zbláznění za rozumem postupují a na jejich místa vcházejí.
Páté, kdybychom žerty prodrobovati chtěli, mohli bychom přidati i to, že Petrova sukcesí na Juliovi Druhém papeži přestala, kterýž léta 1506 proti Ludvíkovi, francouzskému králi, bojovati maje, vyšel před hejtmany vojsk svých na most řeky Tiberis, při boku meč a v rukou dva veliké klíče maje; kdež přede všemi hlasitě tak zvolal: „Poněvadž již více klíčové Petrovi platiti nechtí, nechať meč Pavlův platí." A to pověděv, klíče do řeky vhodil, meč pak z pochvy vytrhna, vojsko za sebou k vojně vedl.
Hádejte, papežové, jak vy se tím, čehož nemáte, chlubíte! Jste vrátní bez klíčů. Nebo klíče Petrovy kam vám zaplynuly, kdo z vás poví? Nemáte zač děkovati Juliovi, že z hněvu takovou věc učinil a klíčů království nebeského sebe i vás zbavil. Nechtěl-liť jich sám užívati, mohlť jich ale pro vás, potomky své, zanechati, abyste měli čím Petrovo náměstenství prokazovati. Ale vidíte, že vám klíčnictví Petrova nedochoval. Historii tuto vypisuje Baleus in Actis pontificum a jiní mnozí. Nechať tedy přestanou papeženci tak hrdě tou posloupností se prochloubati, kteráž tak jest spletená a roztrhaná, že neřádu raději divných divadlem jest nežli řádu nějakého důvodem.