Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
Když žebráku k zlátání pláště jeden flek nestačuje, nastavuje jiným, byť se třeba ani materií ani barvou nic k tomu netrefoval. Tak papeženci naši, aby sobě žlutali plášť chlouby, kterýmž by ošklivosti ohavností svých jako nežity nějaké (jimiž tělo církve jejich oprýštěno jest) přikrývali, ledačehos se směsně chytají, i ty věci, kteréž jim nic nenapomáhají, než raději, když se bedlivě soudí, hanbu jejich víc odkrývají, na sebe táhnouce.
Z těch věcí jest i to, což před neosvícenými vynášejí, že prý s. Pavel Římanům psal obšírnou a laskavou epištolu: ježto kdy prý luteránům aneb jiným sektářům kdo z apoštolu psal? K tomu prý zjevně praví v kapitole první: Víra vaše (t. Římanů) rozhlašuje se po všem světě. Tedyť prý římská víra jest ta, kteráž se po všem světě hlásati má. Ale to jest rovně takové mluvení, jakéž bylo farizeů, když říkali: My víme, že Mojžíšovi mluvil Bůh: ale tento (Kristus) odkud jest, nevíme. Jan 9. Totiž nechť ukáže, kde jemu mluvil jako našemu Mojžíšovi! Ježto ne na tom záleželo, kdo z Abrahama a Mojžíše pošel, než kdo šlépějí otce Abrahama následoval a Mojžíšova učení se držel. Tak tuto ne na tom záleží, psal-li co Apoštol Římanům či ne: než na tom, kdož se té apoštolské víry drží.
An Korintským také Apoštol psal, a více než Římanům: a co to nynějším korintským obyvatelům plátno, kteříž jsou Turci? Podobně co jest po tom, že staří Říma obyvatelé pobožní křesťané byli, když nynější Římané od jejich víry a pobožnosti odstoupili? Čehož svědkem jest předně s. Cyprián, římské kleriky hned za svého času obviňující, že od šlépějí předků svých odstoupili; viz o tom obzvláštně Epištola 6 a 7, bb. 2.
Druhé, že nynější Římané nemají té víry, kterouž Apoštol chválil, důvodem jest sama ta jeho epištola, kterouž soudíc sami římané, nechť povědí, hlásají-li se k té víře, či nic. Pozná se jistě, že nerci-li ta epištola není jim k obraně věcí jejich, alebrž mocně je vyvrací. Což připomena nejpřednější artikule, o nichž tam Apoštol píše, a jich s učením vašim, ó římané, srovnaje, patrné učiním.
Nejprve zajisté dovodí Apoštol, že všickní samí z sebe jsou hříšní a pro hříchy zatracení hodní: tak dobře ti, kdož Zákon mají, jako i pohané. A protož že nemůže člověk jinak ostáti a za spravedlivého a nevinného projíti na soudu božím než samou pouhou milostí boží, skrze víru a spolehnutí na milosrdenství boží. A o tom mluví v kap. 1, 2, 3,4, 5. Nynější pak římané proti tomu učí, že člověk také svými skutky ospravedlnění dosahuje: a kdož by jinak učil, concilium tridentské prokletí na takového vyhlašuje.
Druhé, učí Apoštol v epištole k Římanům o zákonu božím, že ho nelze naplniti žádnému člověku, kap. 2, 3 a 7. Tito pak právě naproti tomu učí, že může člověk, kdyby věděl.
Třetí, o žádosti, kteráž se leckdys v srdci člověka ozývá a jemu zlých věcí naskýtá, Apoštol zjevně učí a dovodí, že hříchem jest, v kap. 7, v. 7 a dále. Tito pak zjevně učí, že samá žádost bez povolení hříchem není. Nezapře toho žádný z nich.
Čtvrté, učí v též epištole o vyvolení božím lidí některých k věčnému životu, že se stalo darmo, z milosti: ne pro zásluhy nějaké lidské, než že naprosto Bůh podle hlubokých a nestihlých soudu svých z jedné hromady lidí jedny vybral k slávě, druhé odložil ku potupě věčné, protože se tak líbilo jemu. Kap. 9 a 11. Tito pak rouhavě praví, že Pán Bůh vyvoloval ty, kteříž skutky svými spasení sobě dobývati měli.
Páté, učí Apoštol Římany, že vrchnosti všeliká duše poddána býti má, pro svědomí. Kap. 13. Ale papež s svými duchovníky jinak učí i činí: to jest z moci vrchnosti se vynímají a je sobě sami ku poslušenství podmaňují.
Šesté, učí Apoštol v listu k Římanům, že ceremonie křesťanům na svobodě býti mají. Kap. 14. Tito pak všecky k svým ceremoniím nutí.
Hádejž tedy, pobožný křesťane, jak spravedlivě nynější římané odpadlíci epištolou k oněm pobožným Římanům psanou se chlubí: poněvadž v nejpřednějších artikulích víry křesťanské, o vyvolení, o ospravedlnění etc, s oněmino Římany držeti nechtějí. Vidíť to sic oni sami dobře, že ta epištola jim hrubě do očí svítí: než zarputile však samým tím jménem se honosí.
Protož ne zle Julius III. papež, když některé pro luteránské kacířství v Římě upáliti dal a z kardinálů jeden, vrace se od popravy, vypravoval, že se z těch kacířů jeden velmi odvolával na epištolu k Římanům, ne zle, pravím, papež pověděl: Však prý opravdu ta epištola kacířům hrubě napomáhá. A doložil: Nisi ecclesiae consuetudo obtineret, ut Pauli seripta pro authenticis haberentur, ego ea anathemate ferire percuperem; kdyby prý Pavlova psaní zvykem nebyla v církvi přijatá za hodnověrná, já bych je nejraději proklel a z biblí vyvrhl.
To hle jak se nynější Římané k víře starých Římanů hlásají! O kéž jste takoví křesťané, milí římané, jacíž byli ti, k nimž s. Pavel psal; což bychom rádi s vámi jedno byli! Ale poněvadž ne vy, než my držíme s starými Římany, vaše chlouba jest a naše proti vám vítězství ta k Římanům psaná epištola.
Naposledy, doložím toho, že se promluvení tomu v první kapitole epištoly té („Víra vaše rozhlašuje se po všem světě") zle rozumí, jako by jmenovitě Apoštol o jednostejnosti učení mluvil, že totéž není, kteréž v Římě se hlásalo, podobně po všem světě se roznášelo. Což pravé sic jest, ale toho nemíní těmi slovy: než vypravuje jim, že pověst o jejich víře všudy se rozchází, kterak jmenovití všudy se o tom hlásá, že i slavné město Řím víru Kristovu žádostivě přijímá. Podobně pověděl v poslední kapitole, že se poslušenství jejich všudy hlásá: totiž pověst o poslušenství.
Ó více by byli římané naši (chloubu bez pravdy milující) herštovali, kdyby v epištole k Římanům byli našli, což v 1 Tes. 1 napsáno: Od vás prý rozhlásilo se slovo Páně netoliko v okolních krajinách, Macedonií a Achaií, ale i na všelikém místě víra vaše, kteráž jest v Boha, roznesla se; takže již nepotřeba o tom ani mluviti. Nechtěli by naši papeženci ani již mluviti a disputovati o víru: zdálo by se jim, že bez důvodu jim věřiti všickni na všech místech mají.
Ale zůstaniž při tom, že kdo se starých Římanů od Apoštola schválené a vypsané víry drží, že starý apoštolský, dobrý katolický Říman jest: kdo pak jiného učení následuje, že jest odtrženec, kacíř, spletenec, byť on nejen na místě prvních oněch svatých, ale třeba v kůži některého svatého seděl. Což Bůh časem svým plněji ukáže, když všelijakou larvu pokrytců odkryje, je samy k spatření všemu světu představí.