Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Z Judska do Galileje se Ježíš s učedníky vracel přes Samaří, což bylo velmi neobvyklé. Žádný pravověrný Žid by touto cestou nešel. Židé a Samařané byli úhlavními nepřáteli a jedni druhým se zdaleka vyhýbali. Žid by si od Samařana nikdy nic nepůjčil, nepřijal by od něho žádnou službu a nevzal by si ani krajíc chleba nebo trochu vody. Ježíš však tuto vzájemnou nesnášenlivost nepodporoval. On mezi lidmi nedělal rozdíly.
Ten den bylo strašlivé horko. Slunce pálilo tak intenzivně, že se to téměř nedalo snést. Učedníci umdlévali a toužili po odpočinku. Nikde však cestou nenašli žádné stinné místo, kde by se mohli na chvíli posadit. V pravé poledne dorazili do šekemského údolí, na jehož okraji byla Jákobova studna.
„Běžte koupit něco k jídlu, já tady na vás počkám,“ řekl Ježíš chraplavým hlasem.
Když odešli, sedl si na zem, opřel se zády o studnu a zavřel oči. Přemohla ho únava, hlad a žízeň. Od rána urazil velký kus cesty a teď na něho pražilo polední slunce. Při pomyšlení, že má čerstvou vodu na dosah ruky, byla žízeň ještě mnohem nesnesitelnější. Nemohl však nic dělat, protože neměl ani lano, ani vědro a studna byla příliš hluboká. Musel počkat, až někdo přijde a vodu mu nabere.
Za chvíli ke studni dorazila jakási Samařanka. Vůbec se na Ježíše nepodívala, nabrala si vodu a chtěla odejít.
„Dej mi napít,“ ozvalo se za jejími zády.
Trhla sebou a překvapeně pohlédla na neznámého muže. „Jak můžeš ty, Žid, chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ vydechla zmateně.
„Kdybys věděla, kdo jsem, požádala bys ty mě, abych ti dal vodu života,“ řekl Ježíš tajemně.
Žena sice jeho slova nepochopila, ale cítila, že jsou velmi významná. Přestala si ho dobírat a zvážněla. „Pane, kde chceš tu živou vodu vzít? Vždyť nemáš ani vědro. Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal?“
Ježíš se záměrně vyhýbal všemu, co se týkalo sporů mezi Židy a Samařany, a snažil se hovor směřovat na to nejdůležitější – na věčný život. Proto na ženinu otázku přímo neodpověděl. Místo toho ukázal na studnu a řekl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky. Tato voda se v něm stane pramenem věčného života.“
„Dej mi tu vodu, abych už nežíznila a nemusela sem chodit,“ vyhrkla žena dychtivě.
Živá voda, o níž Ježíš mluvil, bylo spojení s Tvůrcem vesmíru. Aby je žena mohla navázat, bylo třeba z jejího srdce odstranit temný stín viny, který na něm dlouhé roky ležel.
„Jdi, zavolej svého muže a přijďte sem,“ přikázal jí Ježíš.
„Nemám muže,“ namítla žena.
„To je pravda,“ řekl Ježíš. „Měla jsi pět mužů a ten, s nímž teď žiješ, není tvůj muž.“
Žena se zachvěla. Neviditelná ruka obracela stránky jejího života a odkrývala věci, které si myslela, že zůstanou navždy skryty. Její svědomí se probudilo. Protože jí však jakákoli zmínka o jejím zpackaném životě uváděla do rozpaků, pokusila se změnit téma. „Pane, vidím, že jsi prorok,“ řekla uctivě. „Mohl bys mi říct, kdo má pravdu. My uctíváme Boha na této hoře, zatímco vy Židé tvrdíte, že má být uctíván v Jeruzalémě.“
Ježíš její úhybný manévr prokoukl. Usmál se a opět stočil řeč k tomu nejpodstatnějšímu. Prohlásil: „Přichází hodina… ano, už je tady, kdy ti, kteří Boha milují, ho budou uctívat v Duchu a v pravdě. Můj Otec si to tak přeje.“ Naznačil jí tím, že to podstatné se odehrává v lidském srdci. Pokud je člověk otevře Bohu a nechá se jím změnit a vést, bude všechno v pořádku. Jestliže je však před ním uzavře, nic mu nepomůže – ani příslušnost k vyvolenému národu či jediné pravé církvi.
Ježíšova slova na ženu silně zapůsobila. Ještě nikdy nic podobného neslyšela. Začínalo jí docházet, jak moc je vnitřně vyprahlá. Tím, že střídala muže, si zničila život. Přišla o dobrou pověst, prožila spoustu zklamání a přestala si vážit sama sebe. Ne náhodou chodila pro vodu v pravé poledne, kdy všichni ostatní byli doma a spali. Vyhýbala se nepříjemným pohledům, výsměšným úšklebkům a pomluvám. Cítila, že její duše žízní, a věděla, že voda ze studny v Sychar tuto žízeň neuhasí. Probudila se v ní zvláštní touha. Ježíš jí ukázal, že zná všechna tajemství jejího života, a přitom jí rozumí. Místo odsouzení jí nabídl milost, která může očistit její duši.
„Vím, že se má brzy objevit Mesiáš,“ vyhrkla rozrušeně. „Až přijde, všechno nám objasní.“
„To jsem já,“ řekl Ježíš tichým hlasem a usmál se na ni.
Při těch slovech se v ženině srdci zrodila víra. Všechno, co jí neznámý muž až do této chvíle řekl, se spojilo v překrásnou symfonii. Ano, jásala žena v duchu, našla jsem pramen živé vody. Našla jsem Zachránce, který má lidem přinést věčný život. Odložila džbán a utíkala do města, aby o tom řekla ostatním.
O chvíli později se vrátili učedníci. Nabízeli Ježíši jídlo a pití, ale on na jejich pobídky nereagoval. Jen tiše seděl a rozjímal. Jeho tvář zářila. Učedníci poznali, že v duchu rozmlouvá se svým Otcem, a přestali na něj na chvíli naléhat. Po nějakém čase si však řekli, že ho nemohou nechat hladovět, a znovu svou nabídku zopakovali.
„Já mám pokrm, který vy neznáte,“ odvětil Ježíš.
„Jaký pokrm? Ty jsi něco jedl?“ ptali se udiveně.
„Žiju z toho, že plním vůli svého Otce,“ dodal Ježíš na vysvětlenou. Radoval se, že jeho slova přiměla samařskou ženu k zamyšlení nad životem a probudila v ní touhu po Bohu. Služba člověku, který hladoví a žízní po životě, mu byla milejší než jídlo a pití. Nacházel v ní útěchu a povzbuzení. Milosrdné skutky mu dodávaly sílu.
Mezitím žena dorazila do vesnice. Byla tak nadšená setkáním s Ježíšem, že zapomněla, jak se na ni lidé dívají, a všem o tom vyprávěla. Vykřikovala: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všecko, co jsem dělala. Říká o sobě, že je Mesiáš.“
Lidi to zaujalo. Okamžitě všeho nechali a vydali se ke studni. Když dorazili na místo, shromáždili se kolem Ježíše a začali mu klást všemožné otázky. A on ochotně odpovídal. S každým jeho slovem se do nich vlévala nová energie. Začínali mít jasno. Připadali si jako lidé, kteří v úplné tmě zahlédnou paprsek světla a drží se ho, dokud nevyjdou z temnoty na světlo. Krátká rozmluva jim ale nestačila. Chtěli se dozvědět víc a také si přáli, aby si toho podivuhodného učitele poslechli i jejich přátelé. Proto pozvali Ježíše do svého města a prosili ho, aby u nich zůstal. Ježíš se tedy zdržel v Samaří dva dny. Během této doby v něj uvěřilo mnoho dalších lidí.
Takto začal Ježíš bořit zeď mezi Židy a ostatními národy. Navzdory židovským předsudkům přijímal pohostinství opovrhovaného lidu. Spal pod jejich střechami, sedal u jejich stolů a jedl jídlo, které mu uvařili. Učil v jejich ulicích a choval se k nim nanejvýš přátelsky. Svým jednáním ukazoval, že všichni lidé jsou pro něj stejně hodnotní a důležití.