Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Vyčištění chrámu vyvolalo u kněží a vůdců národa nenávist. Chtěli lidem jasně ukázat, že jsou to oni, kdo má v rukou moc, a proto ihned začali plánovat, jak Ježíšovo působení zastaví. „Musíme rázně zakročit,“ navrhovali čelní představitelé nejvyšší rady. „A to velmi tvrdě!“
„Správně, zbavme se ho!“ přizvukovali jim mnozí.
Někteří ale tento názor nesdíleli. Uvědomovali si, že se vůdci izraelského národa v minulosti mnohokrát postavili proti pravému proroku v domnění, že se jedná o samozvaného buřiče, a nechtěli se dopustit stejné chyby. K této skupině patřil i Nikodém.
„A co když toho člověka opravdu poslal Bůh?“ zeptal se odvážně. „V takovém případě by bylo velmi nebezpečné jeho výzvy odmítat, nemyslíte?“
Odpovědí mu byl šum a rozpačité pokyvování hlav. Nikdo se proti jeho slovům neodvažoval protestovat. Stíhání Ježíše bylo tedy na nějaký čas zastaveno.
Nikodém však neměl klid. Od chvíle, kdy se o Ježíši doslechl, pečlivě studoval proroctví o Mesiáši. A čím více studoval, tím více se utvrzoval v přesvědčení, že Ježíš je ten, který má přijít. Měl dojem, jako by na něj některé prorocké věty křičely: „To je on! To je Mesiáš!“ Jeho nitro bylo rozpolcené. Nemohl spát, nemohl pracovat, neustále musel myslet na Ježíše. Nakonec se rozhodl, že ho vyhledá. Aby se však nekompromitoval, rozhodl se navštívit ho v noci.
Zjistil, že přespává na Olivové hoře, a když se na město snesla noc, vydal se za ním. Stoupal po svahu a v duchu si opakoval, na co se ho zeptá. Z neznámého důvodu měl ze setkání s Ježíšem obavy. Zastavil se a pohlédl na ztichlé město. V dálce se k noční obloze tyčil obrys chrámu. I ve tmě působil majestátně. Při tom pohledu si Nikodém znovu uvědomil, kým vlastně je – váženým učitelem a čelným představitelem vyvoleného národa. „Je absurdní, abych se bál setkání s někým tak bezvýznamným, jako je Ježíš,“ řekl si polohlasem a znovu přidal do kroku.
Jakmile vystoupal na vrchol, opřel se o kmen olivovníku a znaveně oddechoval. Po tváři mu stékal lepkavý pot.
Ježíš ho zpozoroval, zvedl se od ohně a přišel k němu. „Co tě sem přivádí?“ zeptal se vlídně.
„Mistře, jsem přesvědčený, že jsi učitel, který přišel od Boha. Nikdo totiž nemůže dělat to, co děláš ty, aniž by s ním byl Bůh.“
Ježíš na jeho lichotky nereagoval. Pohlédl mu zpříma do očí a poznal v něm člověka, který upřímně hledá pravdu, a rozhodl se utvrdit ho v přesvědčení, které v něm pozvolna zapouštělo kořeny. Jakoby scestně pravil: „Pokud se člověk znovu nenarodí, nemůže spatřit království Boží.“
Nikodém byl zmatený. Co tím chce říct? Blouzní snad? Chvíli hledal vhodná slova a potom se jízlivě zeptal: „Jak se může člověk znovu narodit, když už je starý?“ V jeho nitru se odehrával tuhý boj. Pýcha hájila své místo a nechtěla ustoupit probouzející se pokoře.
Ježíš poznal, co se s Nikodémem děje, a proto dodal: „Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.“
Jeho slova zazněla do ticha noci jako práskání biče. Nikodém začínal chápat. Ježíš mu říkal, že se k Bohu nikdo nemůže přiblížit vlastním úsilím. Život s Bohem není úpravou či vylepšením starého života, nýbrž úplnou změnou charakteru – znovuzrozením. A takovou změnu může přinést jen mocné působení Ducha svatého. Ale pořád byl zmatený. Jeho srdce chápalo, rozum se však bránil.
Aby mu Ježíš pomohl, ilustroval svůj výrok příkladem: „Vítr vane, kam chce. Slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
Vítr je sám o sobě neviditelný, ale my vidíme a cítíme důsledky jeho činnosti. Tak se projevuje i působení Ducha v činech člověka, který se vystavil jeho moci a napojil se na Zdroj života. Jeho život se mění. Špatné vlastnosti se zvolna přetvářejí v dobré. Na místo hněvu, závisti a hádek nastupuje láska, pokora a pokoj. Smutek se mění v radost. Neviditelná síla přetváří člověka v novou bytost.
Nikodém cítil, že se to nyní děje i v jeho životě. Jeho srdce tálo a sílil v něm zájem o Ježíše. Chvíli tiše stál a potom udiveně vydechl: „Jak se to může stát?“
„Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?“ podivil se Ježíš.
Za normálních okolností by Nikodéma tato věta urazila. Je přece vážený učenec, odborník na náboženské otázky, a Ježíš jen obyčejný tesař, bezvýznamný dělník z Nazareta. Teď však poslušně čekal, až mu Ježíš podá nějaké vysvětlení. Cítil, že se setkal s někým, kdo ho mnohonásobně převyšuje, a zatoužil dozvědět se víc. Hlavně ho zajímalo, jak může člověk získat věčný život. A Ježíš mu na jeho nevyslovenou otázku odpověděl.
„Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ Takto jednoduše Ježíš formuloval své poslání. V náznaku Nikodémovi ukázal, jakým způsobem zachrání svět.
V Nikodémově mysli se začínala rodit přibližná představa o Ježíšově záchranném díle. Sice je zcela nechápal, ale začínal tušit, že je to něco významného – mnohem významnějšího, než si kdokoli z lidí dokáže představit. Před očima mu ožívaly obrazy ze Starého zákona. V myšlenkách se vracel k putování Izraelců po poušti. Viděl je, jak umírají na uštknutí jedovatými hady. Byla to svízelná situace. Už to vypadalo, že všichni zahynou. Potom k Mojžíši promluvil Bůh a nařídil mu, aby vyrobil měděného hada, připevnil ho k tyči a tu umístil do středu tábora. Pokud se uštknutý člověk na měděného hada podíval, nezemřel. Tento had ale lidem sám o sobě nepomáhal. Byl to jen symbol, předobraz Zachránce. Směroval jejich pozornost k Dárci života. Probouzel v nich víru a ukazoval jim, že je jejich život v Božích rukou. Pro svou záchranu nemohou udělat nic než věřit v Boží opatření. Měli se podívat, a potom mohli žít.
Nikodém stál v němém úžasu. Ježíš mu zjevil překrásné tajemství. Bylo sice zahalené závojem, ale vyzařovala z něj podmanivá síla. Pro Izrael i svět se Ježíš stane něčím podobným jako Mojžíšův had. Každý, kdo na něj s vírou pohlédne, získá věčný život. Tyto představy se Nikodémovi pozvolna vpíjely do srdce, stávaly se jeho součástí a měnily jeho povahu. Výsledek jejich působení zatím nebyl vidět, měl se projevit až po Ježíšově ukřižování. Tehdy úlomky myšlenek v jeho mysli do sebe zapadnou jako dílky skládačky a vytvoří překrásný obraz, který mu definitivně promění život.