Koho označil Jan Amos Komenský za antikrista? Je náhoda, že v této otázce dospěl ke stejnému závěru jako Luther, Hus a další reformátoři v různých dobách? Před kterými antikristovými svody obzvlášť varoval? Která jeho falešná učení odhalil? Jak rozpoznal pravdu od lži? Co všechno se můžeme naučit od "učitele národů"?
I to před neosvícenými k zmámení jich vynášejí, že prý církev římská šťastný v svých věcech vždycky mívala prospěch a ještě má: králové a knížata vždycky že se k ní vinou a její pěstounové jsou, zboží a slávy že má dosti a více než kdy která církev na světě; k vůli jí že i potentátové světa stojí a žádní nepřátele jí odolati, ovšem přemoci nemohou. Tak že jest jako skála pevná, na níž ač vlnobití mnohá dorážejí, však jí vyvrátiti nikoli nemohou.
Odpovídaje na to, nejprv povoluji, že vpravdě římská církev zázračné jakési v světě štěstí má, aniž se tomu odepříti může. Ale mezitím přečti sobě, prosím, čtenáři milý, co jsem napřed v kap. 3 napsal, čeho to znamením a důvodem jest. Jistě, jistě, není takový na světě způsob církve předpovědín, aby v světě panovati a plac držeti měla, než úzkosti, kvílení, pláč předpovědín, jakž jsem tam připomenul.
Ó kdyby římská církev nebyla v počátcích takového štěstí a přízně potentátů měla, nebylať by na ty zmatky přišla. Ale štěstí, štěstí, to jí zavedlo a ku pádu přivedlo, jakž v kap. 19 z historií ukáži. An v světě příkladu dosti vídáme, že lidé skrze štěstí na zkázu a zahanbení přicházejí. Nebo kterýmž štěstí lahodí, při těch sic začátek bývá žádostivý věcí jejich, ale dokonání vždycky téměř potvorného nětco s sebou přináší. Tak i římskou církev štěstí její nejprv opojilo a zmámilo, nyní pak již tak zpotvořilo, že sotva co k církvi křesťanské podobnosti na ní viděti, a konec všeho bude jistý pád a zahanbení přede vším světem.
Neb ač se jim zdá a chlubí se, že štěstí jejich ještě plyne, vyjevil však nám Pán Bůh, že dřív než se nadějí, korouhvička se obrátí a odjinud vítr povane. Janovi zajisté v Zjevení anjel mluvě o zpronevěřilé té babylonské nevěstce, jenž jest církev římská, tak pověděl. Proto prý že říká v srdci svém: Sedím, královna, a nejsem vdovou a pláče neuzřím. Protož v jeden den přijdou rány její, smrt a pláč i hlad, a ohněm spálen bude Babylon. Nebo silný jest Pán, kterýž je potupí. Zjev. 18, 7.
Těšte se tedy z svého štěstí, jak chcete, chlubte se svými v světě svobodami, jak nejvíce umíte: jisti však buďte tím, že přijde čas, v němž vám to stane, jakž jen Bůh dá králům světa v srdce, aby činili vůli jeho a soud vykonali nad nevěstkou, kteráž ohavnostmi modlářství svého poskvrnila všecku zemi. Zjev. 17, 17.
Ač proč se tím svým štěstím tak příliš chlubí? Zdali naprosto skála nepřemožená jsou? Zdali věci jejich také časem neklesají a jako i jiných lidí příběhové jednak vzhůru, jednak dolů se nenesou? Nebo jestliže nepřemožení jsou, jakž to, že Fridericus Victoriosus, Elector Palatinus, proti papeži a jeho náhončím boj veda, vždycky vítězil? Jakž to, že Žižka v jedenácterém potýkání s papežskými vojsky vždycky vítězem zůstal, ježto proti němu a českému národu celá takměř Europa od papeže zturbována byla?
Jestliže jste nepřemožení, kudyž na to přišlo, že jste ztratili od poslušenství stolice římské německou zemi, Anglii, Dennemark, švédské království a jiných mnoho zemí? Jakž se to stalo, že classis Hispanica, jejíž strach po všem světě se rozcházel, u Anglie rozmetána a vaši triumfové přišli v nic? Čímž to, že v Frankreichu hugonotů vyhubiti nemůžete, čím více jim odpíráte, tím se více množí. Nadto kudy schází, že v Nydrlandu konfederantům odolati nemůžete, ježto vám Hišpan vší moci své propůjčuje, ba vyprázdnil na to všecky své poklady, a hle nic nespravil? Čímž to medle také, že Benátčanům těchto let nemůžete odolati?
Skrovněji byste tedy té chlouby o svém štěstí užívati mohli, milí římané: poněvadž Pán Bůh, ač vám mnoho pouští, avšak předce i vás na uzdě má. Slavnéť jest sic a potěšené Kristovo zaslíbení církvi učiněné, že ani brány pekelné odolati jí a vyvrátiti nemají. Mat. 16. Ale to zaslíbení není tělesné, o tělesném vítězství: což kdyby pravé bylo, Turkům by se lépe snad než papeži trefovalo; ale míní se vítězství církve duchovní nad ďáblem, světem, hříchy: což všecko pošlapávají vyvolení a pod nohy tlačí.
S. Jeroným zjevně píše, jako i jiní Patres, že v té Kristově řeči branami pekla míní se hříchové a nepravosti. Item bludové kacířští, kterýmž se opanovati a nakaziti církev pravá Jezukristova (jenž jest počet vyvolených) nedá. Ale církev římskou brány pekla již dávno opanovaly! Hříchové a nepravosti zvlášť mezi kněžstvem a duchovenstvem až na vrch se rozvodnily, jakž světu známé jest. Vloudili se také do ní a jí opanovali bludové rozliční kacířští, jakž napřed v kap. 8 ukázáno. Což tedy zevnitřním štěstím světa se chlubí, když duchovně proti pekelným bránám nepřemožení nezůstali?