Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Činnost Jana Křtitele přitahovala čím dál větší pozornost. V Izraeli, který musel dlouhé roky snášet útisk a nadvládu Říma, se probudila naděje. Davy, které denně proudily k břehům Jordánu, doufaly, že Bůh projeví svou moc a vysvobodí Izrael z rukou nepřátel. Lidé v Janovi viděli pokračovatele starozákonních proroků. Některým připomínal Mojžíše, jiným Eliáše.
Zprávy o Janově kázání a křtech se donesly i k náboženským vůdcům. Znepokojily je. Báli se, že dojde ke vzpouře a ke krveprolití.
„Je třeba zjistit, kdo to je,“ pokyvovali členové velerady starostlivě hlavami. „Pokud by to byl náhodou prorok, nebo dokonce Mesiáš, musí s námi spolupracovat. Není možné, aby si dělal, co chce.“
Velerada věděla, že je nutné zakročit. Každou chvíli mohlo dojít k problémům. Mezi lidmi kolovaly podivné zvěsti. Šuškali si o Janově zázračném narození, o jeho čistém životě a radikálním učení. To poslední se náboženským vůdcům obzvlášť nelíbilo. Janovy myšlenky je vyváděly z klidu, nutily je, aby se zamysleli nad vlastním životem, směřovaly jejich pozornost do nitra. A to jim bylo samozřejmě proti srsti. Snižovalo to jejich vážnost a důstojnost. Cítili, že jejich moc nad lidmi slábne, a proto vyslali k Jordánu zástupce kněží a levitů, aby s novým učitelem promluvili.
Vybraní delegáti se ve svých překrásných oděvech prodírali davem k prorokovi. Lidé po nich uctivě pokukovali a uvolňovali jim cestu. Mnozí z nich měli strach. Když dorazili ke břehu, zaujali důstojnou pózu a změřili si Jana povýšeným pohledem.
„Kdo jsi?“ zeptali se ho.
Jan se usmál, a protože pochopil, co mají na mysli, odvětil: „Já nejsem Mesiáš.“
„Jsi tedy Eliáš?“
„Nejsem.“
„Jsi prorok?“
„Ne.“
„Kdo tedy jsi? Jaké je tvé poslání?“
Jan se zamyslel a po chvíli odvětil: „Jsem jen hlas, který oznamuje příchod Zachránce světa.“ Těmito slovy vyjádřil podstatu svého díla. Přišel, aby lidi připravil na setkání s Mesiášem, aby je upozornil na jejich chyby a přivedl je k lítosti nad zlem, kterého byli plní. Každý, kdo se povyšoval, se musel ponížit. Jedině tak měl naději, že Zachránce neodmítne.
„A proč tedy křtíš, když nejsi prorok?“ vyptávali se rabíni dál.
Jan pohlédl na shromážděné lidi. Oči mu zahořely a tvář se rozzářila. Rozpřáhl ruce a zvolal: „Já křtím vodou, ale mezi vámi stojí někdo, koho neznáte. Tomu nesahám ani po kotníky.“
Členové velerady moc dobře věděli, co to znamená. Pochopili, že v zástupu lidí stojí ten, koho Jan považuje za Mesiáše. Ihned se začali rozhlížet, ale nikoho výrazného nespatřili. Ani nemohli. Ježíš působil velmi nenápadně. Byl vyhublý půstem a sešlý právě prožitým utrpením. V jeho očích však bylo možné spatřit božský soucit i moc. Ale na to byli rabíni příliš málo vnímaví. Zběžně přeletěli dav pohledem, a když nikoho pozoruhodného nenašli, otočili se k Janovi zády a odešli. Usoudili, že nemá cenu s ním marnit čas.
***
O den později, když byl Jan se dvěma svými učedníky zase u Jordánu, opět spatřil mezi lidmi Ježíše. Proroka naplnil Duch svatý a zvolal: „Podívejte, tamhle je beránek!“
Jeho učedníci se podívali do míst, kam směřoval Janův pohled, a uviděli velmi zajímavou tvář. Okamžitě opustili svého učitele a vydali se za neznámým mužem. Poháněla je zvědavost a touha. Už byli blízko a chystali se ho oslovit, ale nemohli najít vhodná slova. Nebyli schopni dát dohromady kloudnou větu. Vtom se muž otočil a zeptal se: „Hledáte někoho?“
Ucouvli a naprázdno polkli. Zpočátku nevěděli, co mají říct. Nejraději by vyhrkli: „Hledáme Mesiáše.“ Toho se však neodvážili. Zatoužili promluvit si s Ježíšem o samotě, a proto se po chvíli mlčení rozpačitě zeptali: „Mistře, kde bydlíš?“
Ježíš se usmál a odpověděl: „Pojďte a uvidíte.“
Jan s Ondřejem ho ochotně následovali a toho dne u něho zůstali. Díky tomu, že s Ježíšem strávili určitý čas o samotě, měli možnost ho lépe poznat a objevit v něm kvality, které povrchnímu pozorovateli zůstaly skryty. Hloubavý a citlivý Jan si všiml, že je Ježíš velmi zvláštní. Zahlédl v něm slávu Božího Syna. Byl ze svého objevu nadšený. Také Ondřej měl ze setkání s Ježíšem velkou radost a chtěl se o ni s někým podělit. Běžel za svým bratrem Šimonem. „Našli jsme Zachránce,“ oznámil mu nadšeně.
„Kde? Doveď mě k němu!“ vyhrkl Šimon a hned spolu s bratrem vyrazil na cestu.
Když došli na místo, Ježíš se na Šimona podíval a svým jasnozřivým pohledem pronikl k jádru jeho povahy. Uviděl jeho vznětlivost, láskyplné a soucitné srdce, ctižádost i přehnané sebevědomí, jeho budoucí pád, lítost, všechno jeho úsilí i mučednickou smrt. „Ty jsi Šimon,“ řekl. „Janův syn. Já ti však budu říkat Petr neboli Skála.“
Šimon poznal, že nastal osudový okamžik jeho života. Byl uchvácený mocí, která z Ježíše vyzařovala, a ihned se stal jeho učedníkem.
Následujícího dne se Ježíš vydal do Galileje. Potkal Filipa a řekl mu: „Pojď se mnou!“
Filip poslechl a hned pro něho začal pracovat. I on v Ježíši poznal Mesiáše a zatoužil o něm říct druhým. Vypravil se proto za svým kamarádem Natanaelem. Zastihl ho ve chvíli, kdy Natanael ležel pod stromem a uvažoval o slovech Jana Křtitele a o proroctvích, která se vztahovala na Mesiáše. Modlil se k Bohu, aby mu dal poznat, jestli ten, kterého Jan označil za Mesiáše, je skutečně zaslíbený Zachránce.
Z přemítání ho vytrhl Filipův hlas: „Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš i proroci.“
Natanael sebou trhl. Filipova slova chápal jako vyslyšení svých proseb. „Kdo to je?“ zeptal se dychtivě.
„Ježíš, syn Josefa z Nazareta,“ odvětil Filip.
„Z Nazareta?“ vydechl Natanael zklamaně. „V tom zapadákově nikdo normální nežije.“
„Pojď a uvidíš,“ vyzval ho Filip.
Jakmile Ježíš uviděl Natanaela, ukázal na něho prstem a řekl: „Tohle je správný chlap, který vás nepodvede.“
„Odkud mě znáš?“ zeptal se Natanael překvapeně.
„Dřív, než tě Filip zavolal, jsem tě viděl pod fíkovníkem,“ odpověděl Ježíš s úsměvem.
To Natanaelovi stačilo. Okamžitě poznal, že Ježíš je víc než pouhý člověk. Odhodil všechny předsudky a vyznal: „Mistře, ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele!“
Tak vzniklo jádro Ježíšových následovníků. Byli úplně jiní než náboženští představitelé židovského národa. Nepocházeli z vážených rodin ani nebyli společensky uznávaní, ale zato byli vnímaví a čestní. Z celého srdce toužili poznat pravdu a přiblížit se k Bohu. Díky tomu, že dokázali odhodit předsudky a nespoléhali na názory náboženské elity, poznali toho, který přišel zachránit svět, a stali se jeho učedníky. Od tohoto okamžiku se jejich život radikálně změnil. Přišli o dřívější pohodlí, ale získali to nejcennější, co mohli – vztah se Zachráncem světa.