Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Zprávy o podivném proroku z pouště se rozletěly po celé Galileji. Dostaly se k obyvatelům nejzápadnějších horských vesnic i k rybářům na moři. A samozřejmě pronikly také do Nazaretu. Když se o Janovi doslechl Ježíš, odložil tesařské nářadí, rozloučil se s rodiči a připojil se k zástupům, které mířily k Jordánu. Nemohl se dočkat, až se s Janem setká. Přestože byli bratranci, osobně se neznali. Každý totiž žil v jiném prostředí – Ježíš v galilejském Nazaretě a Jan v judské poušti.
Jan o Ježíši samozřejmě slyšel. Znal okolnosti jeho narození, věděl, co se stalo v chrámu i během Velikonoc, doslechl se o jeho spravedlnosti a čistotě charakteru. Protože ale Ježíš žil dlouhou dobu v ústraní a s nikým o svém poslání nemluvil, začaly v něm hlodat pochybnosti. Říkal si: „Je to opravdu ten zaslíbený Zachránce, anebo máme čekat někoho jiného?“ Přitom však nepřestával spoléhat na to, že mu Bůh nakonec toho pravého ukáže. A to se také stalo. Nejprve se Jan v nočním vidění dozvěděl, že se Mesiáš nechá od něho pokřtít, a krátce nato se s ním setkal.
Toho dne se k němu jako obvykle nahrnuli lidé. Stáli na břehu a po jednom vstupovali do vody. Najednou v zástupu zahlédl neznámou tvář, která byla jiná než tváře ostatních. Vyzařovala z ní podmanivá energie, pokoj a láska. Ještě nikdy nic podobného neviděl.
To je on! napadlo ho.
Vtom se neznámý prodral davem a vstoupil do řeky.
„Pokřti mě,“ požádal Jana zvučným hlasem.
„Já tebe?“ vydechl Jan překvapeně. „Ty bys měl pokřtít mě. Vždyť jsem špatný člověk.“
„Udělej, co jsem ti řekl. Bůh si to tak přeje,“ řekl Ježíš vlídně.
Jan poslechl, přistoupil k Ježíši a ponořil ho do chladné vody Jordánu.
Proč to dělá? uvažoval přitom Jan. Vždyť v něm není ani trocha zla. Nepotřebuje ničeho litovat.
Ježíš se nenechal pokřtít proto, aby odstranil svá provinění. Udělal to kvůli tomu, aby se ztotožnil s hříšnými lidmi. Symbolicky se zařadil mezi nedokonalé, chybující a hříšné. Stal se jedním z nás.
Když Ježíš vystoupil z vody, dolehla na něho tíha jeho poslání. Plně si uvědomil, že ho čeká tvrdý zápas. Přestože lidem přináší pokoj, mnozí ho budou považovat za nepřítele. Za syna zla. Bude sám. Nikdo ho nebude chápat. Dokonce ani jeho matka, otec a bratři. Padl na kolena a začal se modlit.
Jan na něho z vody strnule hleděl. Připadalo mu, že Ježíšův pohled proniká hradbou mračen až k Božímu trůnu. Bylo to něco nevídaného. Lidé se rozestupovali a šum hlasů zvolna slábl.
Ježíš se modlil za lidi celého světa. Prosil Otce, aby jich co nejvíce přijalo nabídku věčného života. Aby zatoužili vrátit se k Bohu. Moc dobře ale věděl, že to nebude snadné, že bude muset projít hrozným utrpením. Zmítala jím nejistota. Zvládnu to?
Když andělé zaslechli slova jeho modlitby, chtěli okamžitě zasáhnout a povzbudit ho. Otec je ale předešel. Přímo ze svého trůnu vyslal paprsky své slávy. Nebesa se otevřela a na Ježíšovu hlavu se sneslo jasné světlo v podobě holubice. Někteří ze shromážděných poznali, že se ocitli v Boží přítomnosti.
Z otevřeného nebe zazněl hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ Pod Janem se podlomila kolena. Nemohlo být pochyb: muž, kterého právě pokřtil, byl zaslíbený Zachránce. Aniž by věděl, co dělá, ukázal na něho prstem a zvolal: „To je beránek, který smíří svět s Bohem!“ Jeho hlas zněl jako burácení hromu.
Lidé k němu překvapeně otáčeli hlavy. „Co tím chce říct?“ ptali se jeden druhého. „Co to znamená, že tento muž je beránek?“
V této záhadné větě bylo skryto tajemství Ježíšova poslání. Ukazovala na to, že Bůh lidem přinese oběť. Položí život, aby oni mohli žít.
Učil, že ti, kdo vejdou do Božího království, budou litovat zla, které napáchali, a naučí se milovat druhé lidi. Budou laskaví, čestní a věrní. Zastanou se bezbranných, budou pomáhat potřebným a soucítit s nimi. Stanou se důkazem, že Bůh má moc člověka změnit. V jejich každodenním životě se bude projevovat spravedlnost, milosrdenství a láska.
„Já vás křtím vodou k pokání,“ hřímal Jan. „Za mnou ale přichází někdo větší a silnější. Ten vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“
Jan tušil, že se brzy objeví Zachránce. V jeho přítomnosti se lidé setkají s krásou Božího charakteru a poznají vlastní špatnost. Pokud budou ochotni změnit svá srdce, stanou se jeho přáteli. Jestliže se ale budou jeho vlivu bránit, dopadne to s nimi špatně.