Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Když bylo Ježíši dvanáct let, vzali ho rodiče o Velikonocích do Jeruzaléma. Pro Židy byl dvanáctý rok života velice důležitý. Po dosažení tohoto věku se mohl židovský chlapec začít nábožensky vzdělávat a měl povinnost účastnit se náboženských slavností.
Spolu s Ježíšem a jeho rodiči mířily do Jeruzaléma davy lidí. Většina poutníků chodila ve skupinkách. Cesta jim tak lépe ubíhala a bylo to rovněž bezpečnější, protože všude bylo plno lupičů. Ženy a starci jeli po strmých skalnatých stezkách na volech či oslech, silnější muži a mladí lidé kráčeli pěšky. Celá země kvetla a ze všech stran se ozýval ptačí zpěv.
Ježíšovi rodiče využili daleké cesty k tomu, aby svého syna poučili o významu tohoto velkého židovského svátku. „Víš, Ježíši,“ začal své vyprávění Josef, „Velikonoce jsou připomínkou vyjití Izraelců z Egypta. Poslední noc v egyptském zajetí Bůh našim předkům přikázal, aby se rychle připravili na odchod. Také nařídil, aby rodiny zůstaly pohromadě. Měli zabít beránka, jeho krví potřít zárubně a potom ho upéct a sníst s chlebovými plackami a hořkými bylinami.“
„A proč to měli udělat?“ zajímal se Ježíš. „Protože tu noc musel Egypt nést důsledky svého krutého zacházení s naším lidem. Téměř všichni prvorození zahynuli. Jen domům, které měly zárubně pomazané krví, se pohroma vyhnula a prvorození v nich díky beránkově krvi přežili.“
Ježíš visel tátovi na rtech. Hltal každé jeho slovo, protože ve velikonočních symbolech začínal nacházet závratnou hloubku. A vše začal chápat ještě lépe ve chvíli, kdy vešel do chrámu a uviděl kněze v bílých rouchách, jak vykonávají slavnostní obřady. Cítil, jako by každý úkon přímo souvisel s jeho životem. Napadaly ho nové myšlenky. Pozorně zkoumal velké tajemství a pozvolna začínal rozumět svému poslání.
Potom zatoužil být sám. Potřeboval si vše ujasnit a prodiskutovat s Bohem. Proto zůstal po skončení velikonoční bohoslužby v chrámu. V tu dobu probíhala v jedné z chrámových lodí výuka náboženství. Shromáždili se tam přední rabíni se svými žáky. Přidal se tedy k nim, posadil se k nohám uznávaných učenců a bedlivě naslouchal jejich výkladům. Toužil po poznání, a proto se začal učitelů vyptávat na proroctví a na právě probíhající události, které ukazovaly na příchod Mesiáše. Jeho otázky byly promyšlené. Každé slovo, které vypustil z úst, rabíny upozorňovalo, že jejich chápání textů je nesprávné a povrchní.
Když rabíni hovořili o tom, že Mesiáš usedne na trůn a zničí nepřátele Izraele, Ježíš namítl: „U proroka Izajáše se ale píše, že bude trpět a zemře za hříchy lidí. Všichni ho zavrhnou. Co to podle vás znamená?“
Učenci krčili rameny. Podobné verše záměrně přehlíželi, protože odporovaly jejich výkladu. Rozpačitě na Ježíše hleděli a nevěděli, co říct. Potom ho sami zahrnuli otázkami a žasli nad tím, jak odpovídal. Starozákonní slova v jeho ústech ožívala a dostávala nový význam. Tímto způsobem jim dal Bůh příležitost zamyslet se nad vlastními názory, revidovat je a prohloubit své poznání. Oni ji však nevyužili. Přestože poznali, že jejich představa o Mesiáši neodpovídá textům Písma, nechtěli se jí vzdát. Pomalu se začali bránit pravému poznání a vzdalovat se od něj.
Josef s Marií zatím prožívali krušné chvíle. Při odchodu z Jeruzaléma byli obklopeni svými známými a vůbec nevěděli, že s nimi Ježíš není. Všimli si toho až pozdě večer, když se utábořili.
„Kde jen může být?“ ptala se Marie se slzami v očích. „Neboj se,“ uklidňoval ji Josef. „Určitě se mu nic nestalo. Zeptáme se známých, třeba zůstal s nimi.“
Ale nikdo o něm nic nevěděl. Marie začínala panikařit. Vzpomínala, jak ho chtěl Herodes zabít, a dostala strach. „Musíme se pro něho vrátit do Jeruzaléma,“ řekla Josefovi. „A to hned.“ Okamžitě vyrazili na cestu. Krajinu zahalovala tma a v jejich hlavách se honily černé myšlenky. Připravovali se na nejhorší. Marii trápily výčitky svědomí. Proč jsem na něho nedávala větší pozor? Jak jsem to jen mohla udělat? Vždyť mi ho do péče svěřil sám Bůh.
Hned po rozednění zamířili do chrámu. Jakmile vešli dovnitř, zaslechli známý hlas. „Ježíš je tady!“ vyhrkla Marie nadšeně a rychlým krokem zamířila ke skupině rabínů a jejich žáků. Ježíš jim zrovna něco vysvětloval. Marie se zastavila a zaposlouchala se do jeho slov. Synova moudrost ji udivila. Znovu si uvědomila, že Ježíš není jen obyčejný člověk.
Když domluvil, přistoupila k němu a objala ho. „Co jsi nám to udělal? Víš, jaké jsme si o tebe dělali starosti? Všude jsme tě hledali.“
Ježíš se na matku překvapeně podíval: „A proč jste mě hledali? Copak nevíte, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Když poznal, že mu rodiče nerozumějí, ukázal na vysvětlenou prstem k nebi. Z jeho tváře přitom vycházelo zvláštní světlo.
Tím, co Ježíš udělal a řekl, dal svým rodičům najevo, že si začíná uvědomovat svůj božský původ a své poslání. Už ve svých dvanácti letech tušil, že krev beránka, který byl každoročně o Velikonocích obětován v chrámu, bude nahrazena jeho vlastní krví. S nikým o tom ale nemluvil. Věděl, že by ho lidé nepochopili.
Po Velikonocích se vrátil domů a pomáhal rodičům s těžkou prací. Žil s nimi dalších osmnáct let.