Už více než dva tisíce let vyvolává v lidech rozporuplné reakce. Jedni ho milují a jsou pro něj ochotni vzdát se všeho, třeba i vlastního života. Jiní nevědí, co si o něm mají myslet. Další jím opovrhují, nechápou jej a obrací se k němu zády. Kdo byl Ježíš z Nazareta? Jaký měl jeho život smysl? Má cenu se o něj ještě dnes zajímat?
Asi čtyřicet dní po Ježíšově narození se Josef s Marií a dítětem vydali do Jeruzaléma. Podle židovského zákona měli přinést oběť a zasvětit své prvorozené dítě Bohu.
Zasvěcování novorozenců byl velice významný obřad. Připomínalo zázračné vysvobození Izraelců z Egypta a zároveň poukazovalo na mnohem důležitější vysvobození, které lidem přinese Boží Syn. Ježíšovo zasvěcení mělo tedy obrovský význam. Předobraz se začínal naplňovat.
Kněz, jenž obřad prováděl, však vůbec netušil, čeho se stal součástí. V jeho očích byli Marie s Josefem jen obyčejní chudí lidé, kterých v chrámu potkával tucty, a nemínil s nimi ztrácet čas. Bezmyšlenkovitě vzal dítě do náruče a před oltářem je pozdvihl. Potom je vrátil matce a zapsal do seznamu prvorozených jméno „Ježíš“. Vůbec ho nenapadlo, že by dítě, které před chvílí držel v rukou, byl sám Vládce vesmíru.
Přestože si kněz ničeho zvláštního nevšiml, skutečnost, že Bůh dává světu svého Syna, nezůstala utajena. Ve chvíli, kdy rodiče s Ježíšem přistoupili ke knězi, se otevřela chrámová vrata a dovnitř vešel stařec jménem Simeon, o němž bylo předpověděno, že nezemře dřív, dokud nespatří Zachránce. Simeon se rozhlédl kolem a bez zaváhání zamířil k Marii a Josefovi. Když kněz dítě předal Marii, Simeon si je od ní vzal. Svíral malého Ježíše v náruči a prožíval neskutečnou radost. Po jeho vrásčité tváři stékaly slzy dojetí. Chvějícíma se rukama zvedl dítě k nebi a zvolal: „Teď můžu konečně zemřít, Bože. Na vlastní oči jsem viděl Zachránce – světlo, které ozáří nejen Izrael, ale také všechny národy světa.“ Potom se obrátil k Marii a řekl: „Tvůj syn přinese některým záchranu, a jiným zatracení. Mnozí se postaví proti němu, protože odhalí jejich nečisté úmysly. A ty sama prožiješ velikou bolest.“
Vtom k Marii přistoupila prorokyně Anna a potvrdila Simeonova slova. Zářila štěstím a děkovala Bohu, že směla spatřit Mesiáše.
Marie byla z toho všeho překvapená. Se zalíbením si prohlížela drobnou tvář svého dítěte a vzpomínala na to, co jí řekli pastýři v Betlémě. Jejich i Simeonova slova jí připomněla stará proroctví a ona nabyla přesvědčení, že její syn je král, který usedne na Davidův trůn a bude vládnout. Ani ve snu ji nenapadlo, že ho čeká nevýslovné utrpení. Netušila, že cesta k záchraně světa je cestou bolesti, zármutku a strádání. S radostí v srdci vyšla z chrámu do sluncem zalitého dne. Byla šťastná, že toto všechno se stalo právě jí. Optimisticky hleděla vstříc budoucnosti.