Buďte nepohnutelní!

Mistr Jan Hus stál nepohnutelně za pravdou. Na koncilu v Kostnici, kde byl souzen, mu bylo několikrát nabídnuto, aby své učení odvolal a zachránil si život. On to však vždycky odmítnul a zůstal věrný poznané pravdě. Když byl přivázán ke kůlu a když už bylo všechno připraveno k zapálení hranice, dostal poslední šanci. Ještě jednou byl vyzván, aby se zachránil tím, že odvolá své bludy. Hus se však ohradil: „Jaké bludy mám odvolat? Nejsem si vědom žádného bludu. Volám Boha za svědka, že všechno, co jsem psal a kázal, sledovalo záchranu duší před hříchem a zatracením. A proto s největší radostí chci pravdu, kterou jsem psal a hlásal, stvrdit svou krví."

Jan Hus stál nepohnutelně za pravdou, i když ho to stálo život. A jeho smrt Římu zamýšlené vítězství nepřinesla. Upálení Jana Husa vyvolalo v Čechách rozhořčení a odpor. Celý národ cítil, že se Hus stal obětí zloby kněží a proradnosti císaře. Lidé o něm říkali, že byl věrným učitelem pravdy, a koncil, který ho odsoudil k smrti, obviňovali z vraždy. Husovo učení budilo nyní větší pozornost než kdy předtím a přijímalo je stále více lidí.

Husovi vrazi však nesledovali postup Husova učení se založenýma rukama. Papež a císař se spojili, aby husitské hnutí rozdrtili. Zikmundova vojska napadla Čechy. Husité však pod vedením Jana Žižky jejich útokům odolávali. Prostým sedlákům se nerozklepala kolena před mnohem početnějšími a lépe vyzbrojenými vojsky. Husité stáli pevně na svých místech. Není jednoduché, zůstat stát na svém místě, držet pozici, když se na vás valí přesila nepřátel. Husité to však dokázali. Byli nepohnutelní, i když stanuli tváří v tvář silným křižáckým armádám.

Více než 100 let po upálení mistra Jana Husa stál nepohnutelně za poznanou pravdou další reformátor. Když byl Martin Luther na říšském koncilu ve Wormsu vyzván, aby své učení odvolal, odpověděl císaři těmito slovy:

„Jelikož nejjasnější Veličenstvo a urozené panstvo žádá ode mne jasnou, prostou a přesnou odpověď, dám vám ji a zní takto: Nemohu podřídit svou víru ani papeži ani sněmům, protože je nad slunce jasné, že se často mýlí a navzájem si protiřečí. Proto tedy dokud nebudu přesvědčen důkazy z Písma svatého nebo zdravým rozumem, dokud nebudu přesvědčen těmi statěmi, jež jsem uváděl, a dokud se tím neuvolní mé svědomí vázané Božím slovem, nemohu odvolat a neodvolám, neboť se nesluší křesťanu, aby mluvil proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej."

Znáte jméno William Wallace? Viděli jste film Statečné srdce? William Wallace byl muž, který ve 13. století bojoval proti Angličanům za nezávislost Skotska. Ve zmíněném filmu ho hrál Mel Gibson. Poslechněte si slova Williama Wallace odrážející jeho odhodlání:

„I kdyby z mraků pršel oheň a země se pode mnou otevřela, nebudu se třást, protože vím, kdo mě sem postavil. A dokud On bude chtít, abych tu stál, nepohnou se mnou z mého místa ani lidé ani ďáblové."

Stejně jako Hus a jeho následovníci nebo jako Luther, i William Wallace věděl, co to znamená být nepohnutelný a odkud brát sílu pro svůj pevný postoj.

Co myslíte, chce po nás Bůh takovéto odhodlání? Chce, abychom byli nepohnutelní v jeho pravdě? Chce, abychom pevně stáli ve víře? Chce, abychom drželi pozici, na kterou nás postavil? Chce, abychom pevně stáli na jeho straně, i když na nás útočí nepřítel?

Podívejme se na události, které jsou zaznamenány ve 2. Paralipomenon ve 20. kapitole. Tyto události se odehrály v době, kdy v Judsku vládl král Jóšafat (Jozafat - BKR).

I stalo se potom, že synové Moábovi, synové Amónovi a s nimi někteří z Meunejců vytáhli do boje proti Jóšafatovi. Tu přišli a oznámili Jóšafatovi: Táhne proti tobě velký dav z druhé strany moře, od Aramu. (2Par 20,1-2 CSP)

To rozhodně nejsou dobré zprávy. Proti Jóšafatovi a jeho království táhne velký dav nepřátel. Své síly spojila tři království a chystají se zaútočit na Judu. Jak se má král Jóšafat zachovat? Jak má tváří v tvář této hrozbě reagovat?

Jóšafat dostal strach; rozhodl se hledat Hospodina a vyhlásil v celém Judsku půst. (2Par 20,3 CSP)

Jóšafat zhodnotil své možnosti a protože byl realista, dostal strach. Bylo mu jasné, že proti tak velké přesile nemá jeho lid šanci. Učinil ale správné rozhodnutí. Ve své slabosti se rozhodl hledat pomoc na tom nejlepším místě. Rozhodl se hledat Hospodina a vyhlásil v celém Judsku půst.

Judejci se shromáždili, aby hledali pomoc od Hospodina. Také ze všech judských měst přišli, aby hledali Hospodina. Jóšafat se postavil ve shromáždění Judejců a obyvatel Jeruzaléma v Hospodinově domě před novým nádvořím a řekl: Hospodine, Bože našich otců, což ty nejsi Bůh na nebesích? Ty vládneš nad všemi královstvími národů. Ve tvé ruce je síla a udatnost. Není, kdo by se ti mohl postavit. Což jsi ty, náš Bože, nevyhnal před svým lidem Izraelem obyvatele této země a nedal jsi ji navěky potomstvu svého přítele Abrahama? Usadili se v ní a postavili ti v ní svatyni pro tvé jméno se slovy: Jestliže na nás přijde zlo, meč, přísný soud, mor či hlad, postavíme se před tento dům a před tebe, neboť tvé jméno je v tomto domě, a budeme k tobě ze svého soužení volat o pomoc, vyslyšíš a zachráníš. (2Par 20,4-9 CSP)

Judejci v této kritické situaci hledají pomoc od Hospodina. Obracejí se ke svému Bohu, aby jim pomohl, aby je vysvobodil. Jóšafat volá k Hospodinu a poukazuje na jeho svrchovanou moc, sílu a udatnost. Bohu se nikdo nemůže postavit. Pouze Bůh je může zachránit. Jejich jediná šance je, že Bůh bude bojovat na jejich straně. Jóšafat Hospodinu předkládá nepřátelské národy, které obklíčily Judsko a říká:

Bože náš, což je nebudeš soudit? Vždyť v nás není síla proti tomuto velkému davu, který táhne proti nám. Nevíme, co máme dělat, ale k tobě obracíme oči. Všichni Judejci stáli před Hospodinem i jejich malé děti, jejich ženy a jejich synové.

Potom na Jachazílovi, (…) lévitovi ze synů Asafových, spočinul uprostřed shromáždění Hospodinův Duch. Řekl: Pozorně naslouchejte, všichni Judejci, obyvatelé Jeruzaléma a králi Jóšafate. Toto vám praví Hospodin: Nebojte se a neděste se tohoto velkého davu, protože boj není váš, ale Boží. (2Par 20,12-15 CSP)

Konečně dobrá zpráva. Bůh se ke svému lidu přiznal. Vyzval Judejce, aby se nebáli početných nepřátel, protože boj je Boží záležitostí.

Vy zde nebudete bojovat. Postavte se, stůjte a dívejte se na Hospodinovu záchranu pro vás, Judejci a obyvatelé Jeruzaléma. Nebojte se a neděste se! Zítra vytáhněte proti nim a Hospodin bude s vámi. Jóšafat poklekl tváří k zemi a všichni Judejci a obyvatelé Jeruzaléma padli před Hospodinem a klaněli se Hospodinu. Nato povstali lévité ze synů Kehatovců a ze synů Kórachovců, aby chválili Hospodina, Boha Izraele zvlášť silným hlasem. (2Par 20,17-19 CSP)

Všichni Judejci a obyvatelé Jeruzaléma se radovali. Nebudou muset s nepřáteli bojovat, místo nich bude bojovat jejich Bůh. Věřili tomu, protože jim to Bůh řekl. Byli o tom přesvědčení, věřili Božímu slovu, věřili jeho slibu.

A co my? Důvěřujeme Bohu? Věříme jeho slovu a jeho zaslíbením? Věříme, že má moc nás zachránit z těžkostí? Dovolíme, aby se v naší slabosti mohla projevit Boží síla? Věříme, že boj je jeho záležitostí, věříme, že pro nás dosáhl vítězství? Věříme, že Bůh je vítězem v boji mezi dobrem a zlem a budeme stát nepohnutelně na jeho straně?

Jóšafat a Judejci tomu věřili a proto vyšli vstříc nepříteli.

Za časného jitra vytáhli na tekójskou poušť. Když vycházeli, Jóšafat se postavil a řekl: "Slyšte mě, Judejci i obyvatelé Jeruzaléma! Věřte v Hospodina a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar." (2Par 20,20)

V tomto verši je řečeno, jak se můžeme stát nepohnutelnými, jak můžeme získat sílu, abychom mohli pevně stát na Boží straně. „Věřte v Hospodina a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar."

Král Jóšafat a jeho lid natolik důvěřovali Bohu, že začali oslavovat vítězství dříve, než k němu skutečně došlo. Bůh řekl, že bude bojovat místo nich a že je vysvobodí. A oni Bohu věřili, Bůh totiž nelže. Když jim to slíbil, jistě to také splní. Vítězství je jisté, jakékoliv pochybnosti nejsou na místě. A proto Judejci zpívají a oslavují Boha, i když jsou obklíčeni po zuby ozbrojenými nepřáteli.

Jóšafat po poradě s lidem rozestavil před Hospodinem zpěváky, aby chválili jeho velebnou svatost. Šli před ozbrojenci a provolávali: „Chválu vzdejte Hospodinu, jeho milosrdenství je věčné." V ten čas, kdy se dali do jásotu a chval, vyslal Hospodin zálohy proti Amónovcům a Moábcům i proti hoře Seíru, proti těm, kteří přitáhli na Judejce, a byli poraženi.

Když vstoupili Judejci na výšinu s výhledem na poušť a obrátili se směrem k tomu shluku, spatřili jen mrtvá těla ležící na zemi; nikdo nevyvázl. Pak přišel Jóšafat a jeho lid posbírat kořist. Našli tam u mrtvých těl množství majetku a vzácné výzbroje; získali pro sebe tolik, že to nemohli unést. Kořist sbírali tři dny, tak byla hojná.

Potom se všichni muži judští i jeruzalémští s Jóšafatem v čele vraceli s radostí do Jeruzaléma, protože je Hospodin naplnil radostí z vítězství nad nepřáteli. Přišli s harfami, citerami a trubkami do Jeruzaléma, do Hospodinova domu.

Strach před Bohem dolehl na království všech zemí, když slyšela, jak Hospodin bojoval proti nepřátelům Izraele. Jóšafatovo království žilo v míru a jeho Bůh mu dopřál klid na všech stranách. (2Par 20,21-22.24-25.27-30)

Bůh pro Jóšafata a jeho lid vybojoval velkolepé vítězství. Hospodin splnil svůj slib, zachránil je před smrtelným nebezpečím, vysvobodil je, aniž by sami museli bojovat. Tak úžasný a mocný je Bůh Izraele!

Tento mocný Bůh není pouze Bohem Izraele, je i naším Bohem. Jak jsme na tom my? Věříme jeho slovu? Věříme jeho slibům natolik, že oslavujeme zaslíbené vítězství dřív, než k němu skutečně dojde? Spoléháme se na Boha? Jsme nepohnutelní v naší důvěře v něj nebo se necháváme ovládat strachem a pochybnostmi?

Máme stát pevně na Boží straně, důvěřovat mu, být nepohnutelní. Jenže co když to není tak jednoduché? Co když se vkrádají pochybnosti nebo strach?

Boží nepřítel se nás snaží svést k opuštění pozice. Nechce, abychom stáli nepohnutelně na Boží straně, nechce, abychom byli účastni jeho vítězství. Snaží se s námi otřást. Snaží se nás zaplavit strachem a přimět k útěku. Snaží se nám namluvit, že boj za to nestojí. Nastražuje na nás léčky. Klade před nás různá lákadla, která nás mají odvést od Boha.

Satanova taktika při předkládání pokušení se podobá praktikám tzv. šmejdů. Víte, komu se říká šmejdi? Jde o prodejce, kteří se snaží zbohatnout na tom, že důvěřivým lidem vnutí předražené hrnce, deky a další harampádí. Znáte to, ne?

Jak jste mohli až doteď žít bez této úžasné lžíce? Je celokovová, hlaďoučká a lesklá. Je vhodná pro držení v levé i v pravé ruce, s ideální délkou a tvarem. Je dokonale kalibrovaná, aby se na ni vlezlo přesně jedno sousto nebo jeden doušek. Lepší lžíce neexistuje. Všechny konkurenční výrobky jsou jen nekvalitní napodobeniny. Ta naše je jediná originální, vyrobená kosmickou technologií, prostě dokonalá. Při nabírání z ní nic nevybryndáte. Teda skoro nic. Devětkrát z deseti pokusů se s ní trefíte do pusy. Je vhodná i pro krmení dětí. Přece byste ji svým dětem neupřeli? Máte přece rádi svoje děti? Chcete přece pro ně to nejlepší? Nechcete přece, aby vaše děti utrpěly celoživotní trauma, protože nemohly jíst s touto dokonalou lžící? Přece na svých dětech nebudete šetřit? Že jste to vy, tato lžíce je pro vás pouze za 10.000,- Kč, ale nesmíte to říct mému šéfovi, protože obvykle ji prodáváme nejmíň za trojnásobek. Je to jedinečná nabídka, která se nebude opakovat. Když si koupíte celou sadu 6 lžic, bude vás stát s naší akční slevou pouhých 59.900,- Kč a k tomu vám přidám 2 úžasná celodřevěná párátka zdarma…

Satan to na nás zkouší podobně. Když nás svádí k hříchu, snaží se nás nalákat na to, co můžeme získat - rozkoš, potěšení, zábavu, moc, slávu… Snaží se, abychom nehleděli na cenu, kterou nakonec budeme muset zaplatit, abychom neuvažovali nad důsledky hříchů. Chce, abychom se zaměřili na chvilkové potěšení a důsledky hodili za hlavu. Chce odvést naši pozornost od toho, že cesta, na kterou se nás snaží svést, vede ke smrti.

Když se rozhodujeme pro následování Ježíše, satan se naopak snaží odvést naši pozornost od toho, co můžeme v Kristu získat a zveličuje cenu, kterou budeme muset zaplatit. Ukazuje na to, čeho se budeme muset vzdát, o jaká potěšení (samozřejmě hříšná) se ochudíme. Snaží se nás přesvědčit, že následování Ježíše se nevyplatí.

Proč to satan dělá? Proč nás chce svést z cesty vedoucí k věčnému životu a uvést na cestu vedoucí k věčnému zániku? Proč chce lidem ubližovat? Nenávist, kterou má k Bohu se odráží v nenávisti k jeho dětem. Když chce ublížit někomu, na koho nemůže zaútočit přímo, snaží se ublížit jeho dětem a tak mu způsobit větší bolest, než kdyby zasáhnul přímo jeho. Ďábelské, že?

Jedním z hlavních důvodů pro opuštění pozice, pro útěk z boje, může být strach. Pozitivním příkladem pro nás mohou být lidé, kteří z boje neuprchli, ani když museli čelit nepříteli, který byl v ohromné přesile. Už jsme mluvili o výročí 600 let od upálení mistra Jana Husa, vzpomeňme tedy například jeho následovníky - husity.

Po upálení Jana Husa jeho učení nezaniklo. Lidé byli rozhořčení na církev i na císaře, který mu slíbil ochranu a své slovo nedodržel. Husovo učení se šířilo, lidé četli Viklefovy spisy dovezené z Anglie, studovali Bibli a obraceli se k pravé víře. Papež a císař spojili své síly, aby husitské hnutí rozdrtili. Jejich vojska napadla Čechy.

Husité pod vedením slepého vojevůdce Jana Žižky odolávali mnohem početnějším vojskům, která se proti nim stavěla, protože věřili v Boží pomoc a byli přesvědčení, že jejich věc je spravedlivá. Znovu a znovu sbíral císař nová vojska a napadal Čechy. Jeho vojska však byla vždy poražena. Husité neznali strach ze smrti a nikdo se jim nemohl postavit.

Po smrti Jana Žižky se nepřátelé Čechů domnívali, že nastala příznivá chvíle, aby dobyli zpět všechno, co dříve ztratili. Papež vyhlásil křižácké tažení proti husitům a do Čech vtrhlo obrovské vojsko. Utrpělo však hroznou porážku. Bylo vyhlášeno nové křižácké tažení. Všechny země Evropy podléhající papeži dodávaly vojáky, peníze i zbraně. Pod papežův prapor se sebralo nesmírné vojsko, přesvědčené, že konečně husitské kacíře vyhladí. Jisté si svým vítězstvím, vstoupilo obrovské vojsko do Čech. Český národ se semkl, aby ho zahnal.

Dvě nepřátelská vojska se blížila k sobě, až byla mezi nimi pouze řeka. Křižácká vojska byla mnohem silnější, ale místo aby vyrazila přes řeku a střetla se v boji s husity, za kterými tak daleko pochodovala, strnula a němě zírala na husitské bojovníky. Pak náhle dolehla na všechno vojsko tajemná hrůza. Aniž padla rána, obrovská vojenská síla se zhroutila, jakoby rozehnána neviditelnou mocí. Husitská vojska pobila mnoho nepřátelských vojáků a začala pronásledovat uprchlíky. Do rukou vítězů padla velká kořist, a tak válka, která měla Čechy zbídačit, je spíše obohatila.

O několik let později byla za nového papeže uspořádána ještě jedna křížová výprava. Jako předtím i tentokrát poslaly vojáky i potřebné prostředky všechny evropské země podléhající papeži. Všem, kdo se zúčastní tohoto tažení, slíbil papež velkou odměnu. Každému křižákovi slíbil úplné odpuštění i nejhorších zločinů. Všem, kdo ve válce padnou, slíbil bohatou odměnu v nebi. Ti, kdo přežijí, měli sklidit pocty a bohatství na bitevním poli. Papežovo obrovské vojsko překročilo hranice a vtrhlo do Čech. Husité před ním ustupovali a lákali vetřelce, kteří pokládali své vítězství za jisté, dál a dál do vnitrozemí. Nakonec se husitské vojsko zastavilo, obrátilo se čelem k nepříteli a připravilo se k bitvě.

Křižáci, kteří nyní pochopili svůj omyl, očekávali ve svém táboře husitský útok. Když uslyšeli zpěv blížícího se vojska, ještě než se husité vůbec objevili, padla na křižáky hrůza. Knížata, velitelé i prostí vojáci odhazovali zbraně a prchali na všechny strany. Marně se papežský legát, který tažení vedl, snažil znovu zorganizovat vystrašené a rozprchlé vojsko. Přestože se o to snažil ze všech sil, byl nakonec sám stržen proudem prchajících. Celé vojsko se zmateně rozprchlo a do rukou vítězů opět padla velká kořist.

Obrovské vojsko, vyslané nejsilnějšími národy Evropy, vojsko statečných válečníků, vycvičených a vybavených k boji, podruhé uprchlo bez jediné rány před obránci malého a do té doby slabého národa. Byl to projev Boží moci. Vetřelce zachvátila nadpřirozená hrůza. Bůh, který porazil faraónova vojska u Rudého moře, který obrátil na útěk Midjánská vojska před Gedeonem a jeho třemi sty muži, který během jediné noci přemohl vojska pyšné Asýrie, napřáhl opět svou ruku, aby zmařil moc utlačovatele.

Husité věřili, že bojují za správnou věc. Důvěřovali Bohu. Pro pravdu se nebáli utržit nějakou tu ránu. Proto v Boží síle vítězili. Proto byli neporazitelní, proto byli nepohnutelní. Jak napsal apoštol Pavel v listu Římanům 8,31: „Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?"

Abychom mohli v těžkostech obstát, je potřeba být připravení. Je potřeba hledat sílu u Pána a obléci plnou Boží zbroj, o které se píše v listu Efezským v 6. kapitole:

A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. Oblečte plnou Boží zbroj, abyste mohli odolat ďáblovým svodům. Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy `opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje´ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také `přílbu spasení´ a `meč Ducha, jímž je slovo Boží´. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách. (Ef 6,10-18)

Budeme-li svou sílu hledat u Pána, pak v této zbroji, která chrání naši mysl a naše srdce, útokům nepřítele odoláme. Budeme pevně stát, budeme nepohnutelní. Bohu můžeme důvěřovat, můžeme se plně spolehnout na jeho zaslíbení.

Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje Hospodinu. (Jer 17,7)

Hospodin bude stát po tvém boku, on sám tvé nohy před pastí ochrání! (Př 3,26 B21)

V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny. (Př 14,26)

Stejný verš v překladu Bible 21:

V úctě k Hospodinu je jistota pevná, jeho děti v něm najdou bezpečí.

Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: "V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. (Iz 30,15)

V Bohu je naše vítězství jisté. Budeme-li mu důvěřovat, upevníme-li své kroky v jeho slovu, ochrání nás to před odpadnutím (viz Ž 119,133).

Známe příběhy, ve kterých Boží lid dosáhl velkých vítězství, protože za ně bojoval Hospodin. To on pro ně ta vítězství vydobyl. To jemu za ně náleží chvála. Bylo by úžasné prožít podobné zkušenosti. Ale co když za nás Bůh bojovat nebude? Co když budeme pevně stát na jeho straně a on nás nechá napospas nepříteli? Co když v boji utržíme nějaké rány? Co když pro svou víru dokonce přijdeme o život? Nemáte z toho obavu? Neznáte i takové příběhy?

Jób byl věrný Bohu a užil si utrpení do sytosti. Nebo třeba Jan Hus, o kterém jsme už mluvili. Pro svou věrnost pravdě byl upálen. Jak se s těmito příběhy vyrovnat? Dějiny Božího lidu jsou plné mučedníků, kteří za svou věrnost Bohu zaplatili životem. Opravdu můžeme Bohu důvěřovat, pevně stát na jeho straně, být nepohnutelní? Máme jistotu, že za nás bude bojovat? Máme jistotu, že pro nás vydobude slavné vítězství?

Jak to bylo s Jóbem, Husem a s dalšími mučedníky, kteří trpěli a umírali pro svou víru? Bojoval za ně Bůh nebo je nechal napospas nepříteli?

Nemáme dostatek prostoru, abychom to teď podrobně rozebírali, ale v knize Jób můžeme nahlédnout za oponu a vidět, jak velké vítězství Jób svou věrností vybojoval ve vesmírném sporu mezi dobrem a zlem. Zůstal pevně stát na Boží straně, i když na něj dopadala rána za ranou. I když pro svou víru trpěl, Jób zvítězil. Zvítězil i Jan Hus, zvítězili i ostatní mučedníci, kteří zůstali věrní Bohu. Zvítězili i přes to, že pro svou víru zemřeli. I když to tak na první pohled nevypadá, Bůh pro ně vybojoval slavné vítězství. Ježíš je svou krví očistil od hříchů, na kříži pro ně vybojoval záchranu, vybojoval pro ně nádherný věčný život. Nejlepší na tom je, že totéž vybojoval i pro nás.

Utrpení mučedníků nebylo zbytečné. Jeho prostřednictvím mohl Bůh přivést k záchraně další lidi. Jejich věrnost až na smrt byla mocným svědectvím ukazujícím na živého Boha, který má moc nad smrtí, který zaslibuje věrným bojovníkům úžasnou odměnu, a který své sliby spolehlivě plní. Krátké soužení, které mnozí prožívají v boji s nepřítelem, je nesrovnatelné s ohromnou věčnou slávou, do které jako vítězové můžeme vstoupit (viz 2Kor 4,17).

Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. (Mat 5,10)

Neboj se toho, co máš vytrpět. (…) Buď věrný až na smrt, a dám ti vítězný věnec života. (Zj 2,10)

Můžeme Bohu důvěřovat. Boj je jeho záležitostí, konečné vítězství je jisté. Ježíš ho už pro nás vybojoval. Na nás je, abychom pevně stáli na straně Vítěze a měli tak na tomto vítězství podíl.

I když je boj Boží záležitostí, i když je vítězství jisté, skutečností je, že v boji se zlem můžeme utržit rány, můžeme utrpět zranění. Naše nepohnutelnost jimi může být dočasně otřesená, může nám trvat určitý čas, než se vrátíme tam, kam nás Bůh postavil. Pokud pod tíhou ran padneme, je důležité zase povstat. Hledat sílu u Pána, nechat se jím uzdravit. Znovu obléci kompletní Boží zbroj a opět pevně stát na jeho straně a chválit ho za vítězství, které pro nás vybojoval. I když ho možná zatím nevidíme, vítězství je jisté.

Nestěžujme si na utrpení, vždyť z utrpení roste vytrvalost, odolnost (Řím 5,3).

Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. (Jak 1,2-3)

Bůh má vše pod kontrolou. Nic se mu nevymklo z rukou. Pevně stůjte na jeho straně. Nedovolte nepříteli, aby určoval vaše myšlenky, aby ovládal vaše jednání. Buďte nepohnutelní ve své víře, ve své důvěře v Boha. Při střetu s nepřítelem můžeme utržit rány, ale pokud zůstaneme stát na Boží straně, nemůžeme být poraženi. Nemůžeme prohrát. Vítězství je jisté. Ježíš je vzkříšení i život. Kdo v něj věří, i kdyby umřel, bude žít (J 11,25).

Někdy se nám může zdát, že jsme zůstali v boji sami. Je to ale způsobeno tím, že nedokážeme vidět realitu.

Aramejský král chtěl zajmout proroka Elíšu, protože mu svým prorockým viděním komplikoval jeho dobyvatelské snahy. Nechal si zjistit, kde se Elíša nachází a „poslal tam koně a vozy a silný oddíl vojska. Přitáhli v noci a oblehli město. Za časného jitra vstal sluha muže Božího, vyšel ven, a hle, vojsko s koni a vozy obkličovalo město. Mládenec Elíšovi řekl: "Běda, můj pane, co teď budeme dělat?" Odvětil: "Neboj se, protože s námi je jich víc než s nimi."" (2Kr 6,14-16)

Elíšův sluha si musel myslet, že se prorok zbláznil. Ať počítal, jak počítal, nezdálo se mu, že by oni dva početně převyšovali vojsko, které obklíčilo město.

Potom se Elíša modlil: "Hospodine, otevři mu prosím oči, aby viděl!" Tu Hospodin otevřel mládenci oči a on uviděl horu plnou koní a ohnivých vozů okolo Elíši." (2Kr 6,17)

Podobně jako Elíšův mládenec, i my občas nejsme schopní uvědomovat si realitu. I když to nevidíme na vlastní oči, můžeme si být jistí, že při nás stojí mocný Bůh se svými anděly. Nebojme se, zůstaňme stát na straně Vítěze a nemůžeme prohrát.

Buďte nepohnutelní jako Jan Hus. Buďte nepohnutelní jako William Wallace, který řekl:

„I kdyby z mraků pršel oheň a země se pode mnou otevřela, nebudu se třást, protože vím, kdo mě sem postavil. A dokud On bude chtít, abych tu stál, nepohnou se mnou z mého místa ani lidé ani ďáblové."

Věřte v Hospodina a budete nepohnutelní; věřte jeho prorokům a bude vás provázet zdar." (2Par 20,20)

Amen.

Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)