Jak se pozná opravdová víra? Co musím udělat, abych ji získal? Jak můžu ve víře růst? Existuje tajný recept pro mocné náboženské probuzení? Stačí, když budu znát správnou cestu nebo se po ní musím skutečně vydat? Co se stane s mým životem, když spojím teorii s praxí? Co se stane, když budu mít víru jako zrnko hořčice?
Král Nebúkadnesar byl opravdu naštvaný. Zuřil. Nařízení, které vydal, bylo přece zcela jasné. Nebylo možné, aby ho někdo nepochopil. Ve stanovený čas, jakmile zazní hudba, se měli všichni významní představitelé jeho říše poklonit majestátní zlaté soše, kterou nechal postavit na pláni Dúra. I při samotném posvěcení sochy přece hlasatel mocně volal: „Poroučí se vám, lidé různých národností a jazyků: Jakmile uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny, dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnete a pokloníte se před zlatou sochou, kterou postavil král Nebúkadnesar. Kdo nepadne a nepokloní se, bude v tu hodinu vhozen do rozpálené ohnivé pece.“ Jak by mohl někdo neposlechnout? Jak by mohl někdo jednat v rozporu s jeho příkazem a riskovat upálení zaživa?
Hvězdopravci však právě králi přinesli zprávu, že tři muži, Judejci, které poctil svou důvěrou a pověřil správou babylónské krajiny, nedbají na jeho rozkaz, neuctívají jeho bohy a před zlatou sochou, kterou postavil, se neklanějí. Rozlícený král si nechal tři provinilce předvést. Zeptal se jich: „Je to tak, Šadraku, Méšaku a Abed-nego, že mé bohy neuctíváte a před zlatou sochou, kterou jsem postavil, jste se nepoklonili?“ Král se snažil ovládnout svůj spravedlivý hněv nad touto opovážlivostí svých poddaných a ve své blahosklonnosti se rozhodl dát jim druhou šanci. „Nuže, jste ochotni v čase, kdy uslyšíte hlas rohu, flétny, citary, harfy, loutny a dud a rozmanitých strunných nástrojů, padnout a poklonit se před sochou, kterou jsem udělal? Jestliže se nepokloníte, v tu hodinu budete vhozeni do rozpálené ohnivé pece. A kdo je ten Bůh, který by vás vysvobodil z mých rukou?“
Tak troufalou odpověď, kterou od Šadraka, Méšaka a Abed-nega dostal, rozhodně nečekal. „Nebúkadnesare, nám není třeba dávat ti odpověď. Jestliže náš Bůh, kterého my uctíváme, nás bude chtít vysvobodit z rozpálené ohnivé pece i z tvých rukou, králi, vysvobodí nás. Ale i kdyby ne, věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ To byla otevřená vzpoura! Král soptil. Třásl se vzteky. Dal jim nadstandardní příležitost, aby napravili své pochybení, a oni mu odpoví takhle? On, svrchovaný vládce největší světové říše, nebude nikomu pro legraci. Rozkázal vytopit pec sedmkrát víc, než se obvykle vytápěla a Šadraka, Méšaka a Abed-nega nechal svázat a vhodit je do rozpálené ohnivé pece.
* * *
Opustíme krále Nebúkadnesara, kterého brzy čekal pořádný šok, a přesuneme se v čase o 600 let dopředu. Změníme i místo děje.
Ocitáme se v roce 31 na Olivové hoře blízko Jeruzaléma. Ježíš s učedníky před chvílí dojedli velikonoční večeři, a zatímco kráčeli po úbočí hory, Petr přemýšlel nad událostmi posledních několika hodin. Tak zvláštní hod beránka ještě nezažil. Snažil se porozumět všemu, co se při večeři událo, ale především ho znepokojovala Ježíšova slova o tom, že ho jeden z jeho učedníků zradí. Jak by to někdo z nich mohl udělat? I když se to ze všech sil snažil zapudit, do mysli se mu stále vracelo i to, o čem s nimi Ježíš několikrát mluvil ještě před velikonočními svátky. V Jeruzalémě bude Syn člověka vydán velekněžím a zákoníkům, bude odsouzen na smrt a vydán pohanům, kteří se mu budou posmívat, budou ho tupit, plivat na něj, zbičují jej a nakonec jej ukřižují.
Z pochmurných myšlenek ho vytrhl Ježíšův hlas: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: `Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou´. Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“ Petr ve své horlivosti a plný odhodlání reagoval: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Ježíš mu na to odpověděl: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“ O čem to Ježíš mluví? Petr si byl jistý pevností své víry a byl rozhodnutý zůstat svému Pánovi věrný až do konce. Ještě horlivěji tedy prohlašoval: „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“
Během několika málo hodin však události nabraly rychlý spád. Po Ježíšově modlitbě v Getsemane přichází Jidáš následovaný zástupem vyzbrojeným holemi a meči a polibkem zrazuje svého Mistra. Ježíš je zatčen a odveden k veleknězi, kde je křivě obviněn, popliván a bit. Petr je toho všeho svědkem, protože šel zpovzdálí za Ježíšem a dostal se až do veleknězova dvora. Když v něm jedna z veleknězových služek rozpoznala jednoho z těch, kdo chodili s Ježíšem, v krátkém sledu svého Pána třikrát zapřel. Přesně, jak to Ježíš před několika hodinami předpověděl…
* * *
Možná se ptáte, proč jsem na začátek svého kázání zvolil právě tyto dva biblické příběhy, které od sebe dělí 6 století. Oba dva se odehrávají v určité extrémní situaci, ve které jde o život. Jeden příběh je o věrnosti, druhý o zapření. Nebo chcete-li, jeden příběh je o víře, která se v extrémní situaci osvědčila, druhý o víře, která v těžké situaci selhala. Tyto příběhy jsem zvolil proto, že jsem chtěl ukázat na rozdíl mezi tím, když máme opravdovou víru a tím, když si myslíme, že máme opravdovou víru.
Tři mládenci na poli Dúra měli tak pevnou víru ve svého Boha, že pro ni byli ochotní vyčnívat z davu. Neuposlechli králova příkazu, protože byl v rozporu s tím, čemu věřili a byli připravení nést důsledky svého rozhodnutí. Byli ochotní pro svou víru zemřít. Naproti tomu Petr si pouze myslel, že má tak pevnou víru, že Ježíše v žádném případě nezapře, i kdyby ho to mělo stát život. Když se ale dostal do těžké situace, podlehl tlaku okolností a třikrát prohlásil, že Ježíše nezná.
Je rozdíl mezi tím mít opravdovou víru a myslet si, že ji máme. Řekl bych, že zvlášť církev v době konce, tedy církev, kterou Ježíš charakterizuje jako vlažnou, může mít problém rozpoznat skutečný stav své víry. Laodikejská církev je přece charakteristická nejen svou vlažností, ale také tím, že si myslí, že je bohatá, že má všecko a nic už nepotřebuje. Nerozpoznává však svůj reálný stav, tedy že je ubohá, bědná a nuzná, slepá a nahá (Zj 3,17).
Jak jsme na tom my? Jak je na tom naše víra? Problém je, že skutečný stav naší víry se ukáže až v krizové situaci.
Jeden profesor fyziky vysvětloval své třídě zákon kyvadla. (Víte všichni, co je kyvadlo? Je to nějaký zavěšený předmět, třeba závaží na provázku, který se rozkýve ze strany na stranu a délka jeho zhoupnutí se stále zkracuje, až se kyvadlo zastaví.) Učitel tedy svým žákům vysvětluje: „Zákon kyvadla říká, že těleso vychýlené z rovnovážné polohy začne po uvolnění konat kmitavý pohyb, přičemž se nemůže vrátit do bodu vyššího, než je bod, ze kterého bylo vychýleno. Rozumíte tomu?“ Studenti odpověděli, že ano. „A věříte tomu?“ ptá se jich profesor. Opět kladná odpověď. Profesor platnost tohoto zákona demonstroval i prakticky. Nad tabuli upevnil provázek, na který pověsil závaží, zhoupnul je a při každém kmitu označil křídou na tabuli krajní polohu, do které se závaží zhouplo. Každá nová čárka byla blíže středu tabule než ta předchozí. Délka zhoupnutí kyvadla se stále zkracovala. Fungovalo to.
Po praktické ukázce se profesor znovu zeptal svých žáků, jestli věří v platnost tohoto zákona. Všichni studenti potvrdili, že tomu samozřejmě věří. Profesor měl v záloze ještě jeden pokus. Na háku na stropě bylo připevněno ocelové lanko a na něm šedesátikilové závaží. Profesor přemístil katedru ke zdi třídy, postavil na ni židli a vyzval jednoho z žáků, aby se na ni posadil. Šedesátikilové závaží, které viselo možná 4 metry od studenta, pomalu přesunul přímo před nos lehce nervózního žáka a zeptal se jej, jestli rozumí zákonu kyvadla. Student trochu nejistě odpověděl, že ano. „A věříš tomu?“ „Ano“ odpovídá žák poněkud roztřeseným hlasem.
Profesor závaží pustí. Kyvadlo prolétne třídou, zhoupne se až ke druhé stěně a začne se velkou rychlostí vracet k žákovu nosu. Co si myslíte, že student udělal? V tu ránu byl pryč. Zmizel tak rychle, jak to jen bylo možné. Skutečně věřil zákonu kyvadla nebo si jen myslel, že mu věří? Evidentně mu nevěřil natolik, že by byl pro svou víru ochoten riskovat svůj nos…
Příběh Petrova zapření i profesorův pokus s kyvadlem nám říká, že nezáleží na tom, čemu podle svých slov věříme. Naše skutečné přesvědčení, opravdovost naší víry, ukazujeme svým jednáním.
Je možné, že mezi námi, kteří se považujeme za křesťany, za Ježíšovy následovníky, jsou lidé, kteří jsou na tom s vírou podobně jako mladík, k jehož nosu svištělo šedesátikilové kyvadlo? Je možné, že si myslíme, že Bohu věříme, že mluvíme o tom, že Bohu věříme, ale když přijdou těžkosti, zachováme se podobně jako Petr na veleknězově dvoře a naše víra se sesype jako domeček z karet?
Opravdovost své víry, její sílu a pevnost, poznáme až tehdy, když přijde krize. A myslím, že je dost riskantní čekat na krizi, abychom poznali, jak jsme na tom se svou vírou. Dostatečným varováním by pro nás měla být Ježíšova charakteristika církve v době konce a jeho slova zaznamenaná v Lukášově evangeliu 18,8: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“
Jestli si vzpomenete, ve svém minulém kázání jsem mluvil o důležitosti našeho rozhodnutí, naší volby. Je třeba, abychom si dnes vybrali, koho chceme následovat, komu chceme sloužit. Je velice důležité, abychom si vybrali správně. Je však taky velice důležité, aby se tato naše volba odrážela v našem životě. Je třeba, abychom žili v souladu se svým rozhodnutím a opravdově následovali svého Pána. Podle 2. kapitoly Jakubova listu se totiž opravdová víra projevuje skutky. Není-li naše víra spojená s činy, je sama o sobě mrtvá. Není k ničemu. Totéž samozřejmě platí o skutcích, které nejsou spojeny s vírou. Jak řekl Ježíš v jednom ze svých podobenství, sůl, která není slaná, je dobrá akorát tak na vyhození (Mat 5,13).
Možná jsme přesvědčení o pevnosti naší víry, o tom, že obstojíme, ať se bude dít cokoliv. Možná je to pravda, ale možná se v hodnocení naší víry mýlíme podobně, jako se mýlil Petr, když na Olivové hoře sliboval Ježíši svou naprostou věrnost.
Student, ke kterému svištělo šedesátikilové závaží, věřil do té doby, dokud nemusel riskovat, že o něco přijde. Například o svou hlavu. S vírou mnohých křesťanů je to podobné. Chodí na bohoslužby a dělají to, co se od věřících očekává, dokud nepřijdou nějaké těžkosti, zkoušky. Pak někteří z nich před hrozícím nebezpečím nebo těžkostmi ze svého místa prchají. Podobně, jako se student snažil co nejrychleji uniknout před blížícím se kyvadlem.
Bůh nás zná. Ví, že někdy jsme na tom s naší vírou podobně, jako otec posedlého chlapce, kterému nedokázali pomoci Ježíšovi učedníci. Tento příběh je zaznamenán u Marka 9,14-29. Když se Ježíš vracel z hory proměnění, zoufalý otec se obrátil na Ježíše s žádostí o pomoc. Vylíčil mu, jakým trápením jeho syn od malička prochází a prosil ho: "Můžeš-li něco udělat, slituj se nad námi a pomoz nám!" Ježíš mu však řekl: "Můžeš-li tomu věřit. Pro věřícího je možné všechno." A otec toho chlapce ihned se slzami vykřikl: "Pane, já věřím! Pomoz mé nevíře!" (Mar 9,22-24 NBK)
Bůh ví, že na tom býváme podobně, jako tento muž. Věříme, ale naší víře někdy něco chybí. Není to opravdová víra. Možná věříme svým rozumem, ale schází nám víra, která by vycházela z našeho srdce. Bůh ví, že s opravdovostí naší víry a lásky k Bohu můžeme mít problém. Protože to ví a protože nás miluje, určitě nám ve svém slově dává instrukce, jak získat pevnější víru, opravdovou důvěru ke svému Bohu a lásku, která vytrvá v každé situaci.
Jaká je tedy cesta k posílení naší víry? Jaká je cesta k oživení vztahu s Bohem v našich životech? Jaký je klíč k oživení v našem sboře, v naší církvi, v celém Božím lidu? Možná bychom si měli vzít příklad od otce posedlého chlapce. Když si uvědomil nedostatečnost své víry, požádal o pomoc Ježíše. Pane, pomoz mé nevíře! Posilni mou víru!
Věříte v možnost změny v našich životech, změny v našem sboře, v našem městě, v naší zemi, pokud budeme mít živou víru v našeho Spasitele?
V roce 1904 začal mladý student Evan Roberts, který žil ve Walesu, navštěvovat křesťanská setkání, na kterých se věřící modlili za seslání Ducha svatého a za probuzení v jejich zemi. On sám měl tuto záležitost na srdci už dlouhou dobu a modlil se za ni několik let. Při jednom takovém setkání Evan pocítil Boží dotyk a rozhodl se svému Bohu sloužit. Pokořil se před ním, dal se mu cele k dispozici, byl ochotný podřídit svou vůli Boží vůli.
Když se vrátil do svého sboru, chtěl do něj přinést poselství o důležitosti oživení pravé víry, ale místní kazatel nebyl příliš ochotný dát mu k tomuto kázání prostor. Nakonec se dohodli, že Evan bude mít možnost promluvit po skončení pravidelného modlitebního shromáždění, pokud tam někdo zůstane a bude mu ochotný naslouchat. Zůstalo tam 17 lidí, většinou teenagerů, a téměř dvě hodiny naslouchali jednoduchému poselství, ve kterém se jim Evan Roberts snažil představit čtyři body, o kterých byl přesvědčen, že mohou pomoci tomu, aby Bůh oživil jejich víru.
Ty čtyři body byly následující:
Asi byste řekli, že to nebylo nic převratného. Když však Roberts dokončil své kázání, všech 17 mladých lidí klečelo u oltáře a volalo k Bohu. Modlili se do dvou hodin ráno. Toto byl začátek jednoho z největších křesťanských probuzeneckých hnutí v historii. Do konce týdne se pro Ježíše rozhodlo více než 60 lidí a během roku a půl byl oživením zasažen celý Wales. Více než milion lidí odevzdalo své životy Kristu.
Došlo k tak rozsáhlému oživení pravé víry, že její projevy dramaticky ovlivnily celý národ.
Pravá víra opravdu mění lidské životy. Je pravda, že časy se mění a náš svět je o dost jiný než svět v roce 1904. Tak rozsáhlé oživení pravé zbožnosti se v současnosti může zdát téměř nemožné.
Změnil se ale Bůh za těch 110 let, které uběhly od roku 1904? Zmenšila se za tu dobu moc Ducha svatého? Pokud Bůh dokázal způsobit probuzení v roce 1904 nebo kdykoliv jindy v minulosti, nemůže dokázat totéž nebo ještě víc i dnes? Když dokázal změnit srdce lidí ve Walesu, nemůže změnit naše srdce? Když se mohli obrátit k Bohu oni, co brání nám, abychom cele následovali našeho Pána?
Evan Roberts nepřišel ve svém kázání s nějakými revolučními myšlenkami, s nějakým tajným receptem na probuzení. Ani já vám dnes v tomto kázání žádný nově vyvinutý zázračný recept nedám. Nic nového ode mě neuslyšíte. Jen vám připomenu cestu, kterou všichni dobře znáte. K oživení může dojít tehdy, pokud se po této cestě skutečně vydáme. Jedna věc je znát správnou cestu a druhá je skutečně po ní kráčet. To, že známe cestu, nás do cíle nedostane. Abychom dosáhli cíle, musíme na tuto cestu vstoupit, musíme začít dělat první kroky, musíme po ní jít. Je rozdíl mezi teorií a praxí. Je rozdíl mezi slovy a činy. Je rozdíl, jestli jenom mudrujeme o tom, co bychom měli dělat nebo jestli to skutečně děláme.
Jaké jsou tedy kroky pro získání skutečné živé víry v Boha, víry, která mění životy lidí, víry která se projevuje skutky? Co o tom říká Bible? Textů by se k tomuto tématu jistě dalo najít mnoho. Podívejme se třeba do 2. Paralipomenon 7,14 (B21):
Jestliže se pak můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom je vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zem.
Tato Boží nabídka je určená jeho lidu, těm, kdo se nazývají jeho jménem. Pokud jsme se rozhodli sloužit Bohu, pokud jsme se rozhodli nést jeho jméno, je tato nabídka určená nám. Mimochodem pokud se rozhodneme následovat Krista, neseme jeho jméno. Děláme svým životem čest Ježíšovu jménu? Je v našich životech Kristus oslaven nebo jeho jménu děláme ostudu? Lidé kolem nás nás sledují. Ať si to uvědomujeme nebo ne, jsme pro ně Ježíšovými vyslanci. Naše životy jsou možná jedinou Biblí, kterou kdy budou číst. Podle nás si dělají obrázek o Kristu. Připravujeme cestu Páně do jejich srdcí?
Podle verše, který jsme četli, se musíme pokořit. Co to znamená? Pokud se pokoříme, říkáme tím Bohu, že mu předáváme vládu nad naším životem. Říkáme mu tím, že mu plně důvěřujeme, že jsme ochotní jej poslouchat, že jsme ochotní mu sloužit. Svou vůli podřizujeme jeho vůli. Když se před Bohem pokořil Evan Roberts, začaly se dít zázraky. Nejprve v jeho životě, potom v jeho nejbližším okolí a nakonec v celém Walesu.
Co se s námi stane, když se pokoříme před Bohem?
Díky pokoře se otevřeme Božímu vedení.
Žalm 25:9 On pokorné vede cestou práva, on pokorné učí chodit po své cestě.
Díky pokoře můžeme poznávat Boží milost.
Přísloví 3:34 Vysmívá se posměvačům, pokorným však dává milost.
1 Petrův 5:5 Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´.
Díky pokoře se naše srdce může podobat Ježíšovu srdci.
Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
Díky pokoře můžeme získat skutečnou velikost.
Matouš 23:12 Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen.
Když se pokoříme před Bohem, rozhodně se v našem životě něco změní.
Vraťme se ke 14. verši ze 7. kapitoly 2. Paralipomenon:
Jestliže se pak můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit…
Modlit se. Klíčovým krokem pro oživení naší víry, pro to, aby mohlo dojít k probuzení, je modlitba. Když se opravdově modlíme, když komunikujeme s Bohem, když se s ním setkáme a nasloucháme mu, děje se něco úžasného. Modlitba je základním předpokladem pro růst našeho vztahu s Bohem. Bez modlitby dojde jen těžko k růstu naší víry a důvěry v Boha. Pokud mu máme plně důvěřovat, pokud ho máme milovat z celého svého srdce, musíme s ním trávit čas na modlitbě. Pokud chceme, aby byl náš vztah s Bohem oživen, musíme s ním mluvit o našich radostech, starostech, problémech, musíme mu vyjadřovat své city i pocity, musíme mu vyznávat, co pro nás znamená a musíme mu také naslouchat. Bez toho se náš vztah s ním jen těžko prohloubí.
Co se můžeme o principech modlitby naučit od novozákonní církve?
Ve Skutcích 1,14 se můžeme dočíst o tom, že se máme modlit svorně a vytrvale. Ze Skutků 2,42 můžeme poznat, že modlitba je důležitou součástí života církve. A ve Skutcích 4,31 můžeme vidět spojitost mezi modlitbou a úžasným projevem Boží moci. Jak je psáno u Jakuba 5,16: „Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého.“
Pojďme znovu ke 14. verši ze 7. kapitoly 2. Paralipomenon:
Jestliže se pak můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář…
Hledat Boží tvář. Hebrejské slovo pro hledání je spojeno s hlubokou touhou po nalezení. Toužíme opravdově po nalezení Boží tváře? Můžeme se ztotožnit se slovy zaznamenanými v Žalmu 42,2-3?
Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před Boží tváří?
Co když naše víra skomírá právě proto, že dostatečně netoužíme po nalezení Boha a po poznání jeho vůle?
V Jeremiáši 29,13 jsou zaznamenaná tato Boží slova:
Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.
Pokud skutečně chceme poznávat Boha, pokud toužíme po poznání jeho charakteru a jeho vůle, pokud jsme skutečně ochotní jej poslouchat, máme možnost jej nalézt. Bůh nám dal své slovo, skrze které ho můžeme poznávat. Je to jenom o čase, který jsme ochotní tomuto poznávání Boha věnovat. Pokud budeme po Bohu toužit, pokud po něm bude naše duše dychtit jako laň po bystré vodě, pokud po něm budeme žíznit, určitě pro nás nebude problém najít si každý den čas, abychom mohli Boha hledat, abychom ho mohli z jeho slova poznávat.
Každý z nás má Bibli. V minulosti to taková samozřejmost nebyla. Bible byla nedostupná, byla psaná v jazyku, kterému prostí lidé nerozuměli, v určité době bylo její vlastnictví zakázáno. Nakolik si vážíme toho, že máme psané Boží slovo k dispozici? Kolik času věnujeme jeho studiu? Nakolik toužíme po tom, abychom poznali Boha, abychom nalezli jeho tvář? Pokud hledání Boží tváře věnujeme jen několik minut týdně, překvapuje vás, že je církev krátce před Ježíšovým návratem charakterizovaná jako vlažná? Překvapuje vás, že neslyšíme Boží hlas a nevidíme projevy Boží moci? Není problém v tom, že jsme přestali Boha opravdově hledat? Ten kdo hledá, nalézá…(Mat 7,8)
2. Paralipomenon 7:14 Jestliže se pak můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest…
Odvrátit se od svých zlých cest. Když Evan Roberts mluvil k mladým lidem, kteří zůstali, aby si poslechli jeho kázání, jeho první výzva byla, aby vyznali Bohu všechny své hříchy, o kterých ví. Pokud si budeme libovat ve svých hříších, k oživení našeho vztahu s Bohem dojde jen těžko. Hřích nás zotročuje a vzdaluje od našeho Pána. Proto se máme od svých zlých cest odvrátit.
Když vyznáváme své hříchy, přiznáváme tím sobě i Bohu, že jsme jednali špatně. Uvědomíme si své nesprávné jednání. Vyznání hříchů je cestou k obnovení našeho vztahu s Bohem. Dáváme mu tím prostor k tomu, aby mohl dát naše životy do pořádku.
1 Janův 1:9 Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
Ještě jednou celý verš ze 2. Paralipomenon 7,14:
Jestliže se pak můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom je vyslyším z nebe, odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zem.
Neřekl jsem vám nic nového. Každý z nás ví, co má dělat, aby prohluboval svůj vztah s Bohem, aby rostla jeho důvěra a láska k našemu Stvořiteli a Vykupiteli. Celé tajemství úspěchu spočívá v tom, dát Bohu prostor, aby působil v mém životě. Dát mu prostor, aby mohl dělat zázraky, aby mě mohl proměňovat. Jde pouze o to, jestli mu tento prostor dáme. Jde pouze o to, jestli přestoupíme od teorie k praxi. Jde pouze o to, jestli si přestaneme libovat ve své vlažnosti, jestli přestaneme být ukolébáni vědomím, že známe správnou cestu a konečně se po této cestě vydáme.
Věřím tomu, že Bůh chce přivést náš sbor a celou svou církev k mocnému oživení. Otázkou však je, jestli my toužíme po tom být oživení. Pokud ano, začněme opravdově hledat Boha. Neříkejme, co by měli dělat ostatní. Nečekejme, že to někdo udělá za nás. Vzdejme se své pohodlnosti a začněme u sebe. Víme přece, jak na to. Jde jen o to chtít.
Víte, co všechno se může dít, pokud budeme mít víru velikou alespoň jako zrnko hořčice?
Amen.
Proč patří možnost svobodné volby mezi největší dary, které jsme od Boha dostali? Nakládáme s tímto darem rozumně? Využíváme jej s rozvahou? Pokud si skutečně každý den vybíráme, komu chceme sloužit, kdo nebo co je tvou dnešní volbou? Před kým nebo před čím se ve svém životě klaníš? Zvolil sis moudře?
Má smysl trávit čas na modlitbách? Slyší Bůh prosby, které k němu vysíláme? Věnuje jim pozornost? Odpovídá na ně nebo je nechává bez povšimnutí? Jaké mohou být překážky pro vyslyšení našich modliteb? Jakou moc mají přímluvné modlitby za druhé? Proč jsme k nim v Bibli opakovaně vyzýváni? Dýchají naše duše?
Jedna z romských komunit na Slovensku prochází zásadní změnou. V čem tato změna spočívá? Kdo nebo co dokáže měnit (nejen) romská srdce? Jak velké dílo může Bůh vykonat skrze jednoho člověka ochotného jít tam, kam ho posílá? Jak velká je proměňující moc evangelia?
