Jaká je pravda o vzniku světa a původu života? Je skutečně evoluční teorie vědecky prokázaná nebo existují důkazy podporující pravdivost Bible? Je biblický záznam o celosvětové potopě pouhým mýtem, nebo popisem skutečné události, která dramaticky ovlivnila život na naší planetě? Čemu máme věřit? Co říkají fakta?
Pro evolucionisty je 10 000 let kapka ve vědru. Nic evolučně významného se nemohlo v tak krátké době stát. Evolucionista věří, že Země je 4,5 miliardy let stará. Vysmívá se tvrzení Bible, že všechna stvoření nejsou starší než 10 000 let. 4,5 miliardy nebo 10 000 – čemu máme věřit? Máme uvažovat v mezích tisíců anebo miliard let, jde-li o historii Země? Než se teorie evoluce stala populární, vědci uvažovali v rámci tisíců let. Brzy však bylo zřejmé, že evoluce požaduje miliony. Ne že by mnoho faktů svědčilo o velkém věku Země, ale vědci potřebovali pro pravost evoluční teorie prokázat, že je Země miliony let stará. Jak uvidíme, všechny datovací metody, používané pro měření stáří Země, jsou založeny na principu uniformitarianismu.
Nyní zvážíme dvě větší otázky:
A. Jak stará je Země?
B. Jak dlouho existuje život na Zemi?
Dřívější metody, používané k určení zemského stáří, byly založeny na čase, kterého je třeba k tomu, aby se Země ochladila z roztavené hmoty, dále na tom, jak dlouho trvá, aby se nashromáždilo současné množství soli v moři, jak dlouho trvá sedimentace, aby byly vytvořeny skály. Tyto metody vyústily v rozporné výsledky a evolucionisté je odmítli proto, že nedávají dostatečně dlouhý věk, potřebný pro evoluci. Začátkem tohoto století vědci počali zdokonalovat radioaktivní metody datování a na nich jsou založeny současné odhady stáří Země. Radioaktivita je založena na skutečnosti, že atomy radioaktivních látek jsou nestabilní, to jest, že mají tendenci rozpadat se a stávat se menšími atomy. Během procesu rozpadávání se z radioaktivního atomu uvolňuje energie ve formě různých typů záření. Ne všechny radioaktivní atomy určité látky se rozpadají stejně rychle. Jeden atom může existovat tisíce let, než se rozpadne. Bylo zjištěno, že je potřeba určitého času k tomu, aby se polovina atomů dané radioaktivní látky rozpadla. To je známo jako poločas rozpadu látek. Poločas rozpadu látek je důležitý k určení stáří radioaktivního materiálu. Jedna z radioaktivních látek užívaná při výpočtu zemského stáří je uran, který se rozpadá, až po řadě stádií vytvoří olovo.
Dejme tomu, že byla nalezena část skály s obsahem 6,25% uranu, zbytek je tvořen olovem. A hned tady přichází velmi důležitá kritika radioaktivního datování, která se týká nejen uranové metody, ale všech radioaktivních technik: totiž že není možné jistě vědět, kolik které látky (zde uranu a olova) bylo na počátku. Byly vytvořeny jisté předpoklady, ale konečný vypočtený věk zcela závisí na těchto předpokladech. Je-li jeden předpoklad chybný, konečná kalkulace bude rovněž chybná. Není například žádný důvod k předpokladu – označme ho předpoklad č. 1, že skála na počátku neobsahovala žádné olovo. Jedna skála v Coloradském dole byla datována na základě předpokladu č. 1 a vykázala stáří 725 milionů let. Ovšem potom bylo zjištěno, že 95% olova ve skále zde bylo již na počátku. To znamená, že předpokládaný věk skály byl o 700 milionů let vyšší. Dále předpoklad 1 říká, že žádné olovo nebo uran nebyl ztracen ze skály jinak, než radioaktivním rozpadem. Ve skutečnosti však uran se může ze skály vytratit jiným způsobem. Uran se často vyskytuje ve formě, která je snadno rozpustitelná slabou kyselinou. Testy ukázaly, že až 90% všech radioaktivních prvků některých žul může být odstraněno z povrchu tím, že je skála vylouhována slabou kyselinou. Dále jsou zde rozpory mezi vědci o skutečné délce poločasu. 4,5 miliardy let bylo určeno pro uran, ale ne stejná jistota panuje u ostatních radioaktivních prvků užívaných k datování. Podobné pochybnosti vznikají u předešlých předpokladů. Při předpokladu 2 a 3 (tj. že původně bylo ve skále 50% olova a při předpokladu 3 navíc bylo ztraceno 50% uranu jinak než radioaktivním rozpadem) vyvstávají stejné potíže. Tyto předpoklady jsou neprokazatelné. Je zřejmé, že vykalkulovaný věk pro nějaký kus skály se bude velice lišit kvůli prvotním předpokladům. Uranové datovací metody se ukazují jako nespolehlivé, protože předpoklady nejsou jisté. To také přineslo rozličné výsledky, které z těchto metod vyplynuly. Ve skutečnosti použitím uranových metod datování vyvstalo tolik potíží, že mnoho prvních technik muselo být opuštěno.
Nejvíce přijímaná metoda je metoda „poměrného izotopu olova“. (Izotop je termín popisující rozličné atomové formy, ve kterých se prvek může nalézat). Určitá část skály často obsahuje několik různých izotopů olova. Stáří se pak určuje z poměru jednoho izotopu olova k druhému. Ovšem tato metoda je převážně pouze odhadem, protože nikdo neví, kolik kterého izotopu zde bylo od počátku a kolik ho je z radioaktivního rozpadu uranu. Vědci se také snažili vyhnout těmto potížím uranového datování užitím třech různých radioaktivních metod ke zjištění stáří skály. Jestliže tři různé metody udají stejný věk, je zde určitá jistota správného závěru. Tři metody často užívané měří následující poměry:
a) Uran 238/olovo 206
b) Uran 235/ olovo 207
c) Olovo 207/ olovo 206
Ovšem, když tyto tři metody byly užity pro určitý kus skály , byla zjištěna různá stáří. Když jedna skála ve Švédsku (která také obsahovala zkameněliny) byla prověřována, metody daly výsledky 380,440 a 800 milionů let.
V současnosti se uznává, že rozdílné výsledky nejsou výjimkou, ale pravidlem. Kdyby se přiznala pravá příčina, bylo by to pro datovací uranové metody osudné. V radioaktivním materiálu se jeden izotop olova může změnit v jiný procesem zvaným „neutron-gama“ reakce. Olovo 206 se může změnit na olovo 207. Došlo-li k tomu, je jasné, proč metody nedávají stejné výsledky. A z toho plyne, že metody uran-olovo jsou pro solidní datování nepoužitelné! Vědci datující skálu nevědí, zda olovo 207 vzniklo rozkladem uranu 235 anebo z olova 206 neutron – gama reakcí.
Velmi módní se stala datovací metoda potassium-argon (K/Ar). Nedávné výsledky této metody ale obsahují následující neuvěřitelná zjištění: „Nyní je známo, že...části zemské kůry...mohou vykázat K/Ar data mladší než skutečný věk krystalizace o několik desítek nebo i stovek milionů let. Byly poznány případy, kdy minerální vzorky dávaly neobvyklé stáří K/Ar dat, někdy větší než udávaný věk Země.“ (Z knihy Understanding the Earth od Gosse ,Smithe a Wilsona).
Takové neobvyklé výsledky nejsou překvapující, neboť atmosféra Země obsahuje až jedno procento argonu. Poněvadž skály tento plyn snadno absorbují, jak má někdo vědět, kolik izotopu argonu 40 vzniklo rozpadem potassia a kolik pochází z atmosféry?
Aby bylo možno odhadnout, kolik argonu přišlo z atmosféry, hledá se přítomnost velmi řídkého izotopu atomu argonu 36. Ten je přítomen jako malá část v atmosféře, ale není důsledkem rozpadu potassia. Toto množství argonu 36 ve vzduchu je známo a předpokládá se, že bylo vždy stejné. Není ovšem žádný důkaz, že toto množství argonu 36 bylo vždy konstantní. Naopak je pravděpodobné, že stoupá jako výsledek bombardování vrchních vrstev atmosféry kosmickými paprsky. A tak obsahuje-li skála jen malé procento argonu 36, nemusí to nutně znamenat, že byla jenom málo ovlivněna atmosférou. Spíše atmosférický argon mohl být zachycen v minulé době, kdy procento argonu 36 bylo nižší. Podobné výpočty mohou být chybné na základě skutečnosti, že argon 40 může být koncentrován na povrchu skal v důsledku jeho unikání z větších hloubek, kde je tlak vyšší. Tato koncentrace by vnukala vyšší stáří skal, než by bylo ve skutečnosti. Nespolehlivost datovacích radioaktivních metod je dobře ilustrována skutečností, že vzorky 22 vulkanických skal z rozličných částí světa , o kterých se ví, že byly vytvořeny během minulých 200 let, dávají běžnými radioaktivními metodami stáří v rozmezí 100 milionů až 10 miliard let. Přes tyto velké potíže vědci tvrdí s důvěrou, že věk Země je 4,5 miliardy let. Člověk se diví, na čem je tato důvěra založena. Jak jsme viděli, datovací uranová metoda je nevěrohodná a metoda potassium-argon má velké otazníky. Jak v tomto stavu může být prokázán věk Země? Na základě důkazů musíme konstatovat, že metody používané vědci k určování stáří jsou nespolehlivé.
Co tedy Bible učí o skutečném věku Země? Někteří křesťané věří, že rodokmeny v 5. a 11. kapitole knihy Genesis jsou kompletní a z toho pro ně plyne, že stvoření může být datováno asi do roku 4004 před Kristem. To znamená, že by Země byla stará asi 6000 let. Jiní věří, že 11. kapitola Genesis (1. kniha Mojžíšova) není přesnou chronologií, a že Země může být o něco starší než 6000 let, asi ne více než 10000 let. Velká většina křesťanů, kteří vysvětlují Genesis doslovně, bude souhlasit, že není možné natáhnout délku času na více než 10000 let. Existují vědecké objevy, které by ukazovaly na tak mladou Zemi?
Pamatujme, že celosvětová potopa by způsobila tak drastické změny na Zemi, že by datování do větší minulosti bylo extrémně obtížné. Nicméně jsou zde mnohé ukazatele, že svět není tak starý, jak evolucionisté tvrdí:
Země se chová jako gigantický magnet, kolem kterého je magnetické pole. Dnes víme, že síla magnetického pole rychle klesá. I kdybychom přemýšleli uniformitarianisticky, muselo by to znamenat, že Země je mladá, protože už jenom před asi 8 tisíci lety by se síla zemského magnetického pole rovnala síle magnetické hvězdy, což je velmi nepravděpodobné, natož pak před milionem let. (Pozn.: poločas rozpadu mag. pole je 1400 let.) Další věc je skutečnost, že magnetické pole vzniká působením cirkulací elektrických proudů v zemském jádru. Pak by ale teplota, vyprodukovaná silnějšími proudy, než byly před 20 tisíci lety, byla tak obrovská, že by jistě způsobila roztavení Země.
Pokud vlastníte zahrádku, tak možná ani nevíte, že tato zahrádka je každým dnem zasypána určitým množstvím kosmického (meteorického) prachu. Tento prach obsahuje zvýšené množství niklu, a proto se dá dobře změřit jeho množství. Vědci se rozchází v přesném množství tohoto spadu, ale je přijímáno, že tisíce a možná miliony tun prachu se usadí na Zemi každým rokem. Kdyby tomu tak bylo po 4 miliardy let, museli bychom nacházet na Zemi obrovské nánosy prachu, zvláště na dnech oceánů. Takové nánosy však neexistují. To ukazuje na velmi mladý věk oceánů a planety Země. Vezmeme-li množství niklu v oceánech a uvážíme-li rychlost usazování niklu ve vodě z meteorického materiálu, délka doby jeho usazování vychází na několik tisíc let, ne miliony.
Američtí vědci ze střediska NASA se obávali, že měsíční modul, který měl v roce 1969 dosednout poprvé s lidskou posádkou na měsíční povrch, se zaboří do obrovského množství prachu, usazeného za miliony let předpokládaného stáří Měsíce. Ve skutečnosti nebylo nalezeno více jak něco kolem jednoho centimetru síly vrstvy tohoto prachu. To také ukazuje, že Měsíc nemůže být starý miliardy let. (Pozn. 1: Evolucionisté byli tímto zjištěním velmi překvapeni. Dnes někteří tvrdí, že prach ztvrdnul a stal se součástí měsíčních skal, nebo že se vypařil, nebo že frekvence kosmického spadu není tak velká, jak se myslelo. Pozn. 2: Kreacionisté již argument s měsíčním prachem nepoužívají, protože nová měření dala podstatně nižší hodnoty objemu spadu za časovou jednotku. To není důkaz pro vysoké stáří Měsíce ani proti němu. Je řada jiných měření, která ukazují, že Měsíc je jen několik tisíc let staré těleso. – pozn. P. K.)
Helium se neustále tvoří rozkladem uranu a thoria v zemské kůře. Avšak v atmosféře není ani zdaleka dost helia vzhledem k předpokládanému věku Země a rychlosti úniku hélia ze skal. Bylo vypočteno, že absolutní maximální věk Země na základě produkce helia, by byl 26 milionů let. Tento výpočet předpokládá ovšem nulové množství helia v atmosféře na počátku, což nelze dokázat. Evoluční vědci se snaží tento problém obejít tvrzením, že helium překonává gravitaci a uniká z atmosféry, ale není o tom žádný důkaz.
Oceány musí být alespoň jednu miliardu let staré, jestliže se veškerý nám známý život vyvinul z chemikálií v moři, jak tvrdí evolucionisté. Leč každý rok je odnášeno ze země asi 27 miliard tun sedimentů a nanášeno na oceánské dno. Jestli tato rychlost usazování zůstala konstantní po miliardu let, potom hloubka usazeného nánosu by byla asi 30 km. Představovala by odstraňování nánosu z kontinentů asi 57 km silného. Ve skutečnosti je zde v průměru jen asi 3/4 km usazenin na vulkanické skále dna oceánu, zatímco i sám Everest není více než asi 8 km nad mořským dnem. Za předpokladu konstantní rychlosti eroze všechny současné oceánské usazeniny by byly naneseny pouze během 30 milionů let. Evolucionisté předpokládají, že rychlost eroze nebyla konstantní, neboť ledová doba ji značně urychlila. A ovšem potopa mohla způsobit docela snadno všechny velké usazeniny v krátké době. Jak řekl známý geolog A. Holmes:
„Oceánské usazeniny nejsou dostatečně silné, aby odpovídaly předpokládané délce geologického času“. (Principles of Geology)
Sůl je neustále splachována do moře. Bylo vypočteno, že vytvoření solné skály odpařováním za nepravděpodobného předpokladu, že na počátku zde nebyla žádná sůl, by trvalo 200 milionů let, vzhledem k současnému množství soli. Tedy příliš málo vzhledem k předpokládaným miliardám let, vyžadovaným evolucí. Křesťané ovšem věří, že Bůh stvořil moře s přesným obsahem soli nutným pro mořský život. Tyto skupiny důkazů ukazují (pozn.: a je jich ještě mnohem víc), že Země je mnohem mladší než 4,5 miliardy let, jak říkají evolucionisté. Skutečnost, že evolucionisté mnohdy poskytují data v rozmezí milionů let, nemusí křesťana trápit. Jak jsme viděli, všechna data závisí na předpokladu, že procesy byly konstantní v minulosti a na nedokazatelných předpokladech, týkajících se původního stavu Země. Tyto procesy nebyly vždy konstantní a potopa byla velkou katastrofou, během níž se udály velmi rychle podstatné změny. Nadto Země – stvořená kompletně a perfektně Bohem – již dosáhla během šesti dnů své existence stavu, o kterém evolucionisté mají představu, že vyžadoval dlouhověký postup.
Evolucionisté tvrdí, že život na Zemi existuje už miliony let. Hlavními ukazateli na život v minulosti jsou zkameněliny a archeologické pozůstatky. Jak vědci obecně datují zkameněliny? Na základě starého argumentu, který se točí v bludném kruhu. Zjednodušeně: „Jak stará je tato zkamenělina? To záleží na tom, kde v geologickém sloupci leží skála, ve které se našla. A kde v geologickém sloupci tato skála leží? To záleží na tom, jaké zkameněliny obsahuje!“ Chcete-li si to ověřit, otevřete si nějakou knihu o paleontologii a budete číst, že stáří té které zkameněliny je takové proto, že byla nalezena v určité vrstvě geologického sloupce. Otevřete si nějakou knihu o geologii a budete číst, že stáří té které skály je takové proto, že obsahuje určité zkameněliny. Ač to zní neuvěřitelně, celý geologický sloupec byl vybudován tímto způsobem a zkameněliny nyní nalézané jsou datovány tímto způsobem. Geologové a evolucionisté připouští, že je tato argumentace v bludném kruhu, ale netrápí se tím! Byl to asi právě tento důvod, proč vědci začali vyvíjet datování radioaktivními metodami. Již jsme uvedli případ datování skály pomocí uranu. Skála obsahovala zkameněliny a odhady se pohybovaly mezi 380 a 800 miliony let. Ve skutečnosti datování uranem je zcela nepoužitelné pro zkameněliny, protože skály obsahující olovo, které pochází z uranu, nejsou těmi skalami, které obsahují zkameněliny. Také proto, že pomocí uranu se nedá datovat nic mladšího než 10 milionů let.
Datovací metoda potassium-argon může být použita u datování mladších skal, ale opět ne přímo zkamenělin. Je tedy zase použito datování zkamenělin měřením věku vhodné skály, nalezené ve spojitosti s těmito zkamenělinami. Předvěký člověk, nalezený Richardem Leakeym , jehož stáří je odhadnuto na 2,6 milionů let (jak jsem se zmiňovala v předešlé kapitole), byl datován touto metodou. Odpovědný specialista na izotopové datování, profesor E. T. Hall nedávno uvedl, že první vzorek skály, který byl analyzován, „dal nemožné datum 220 milionů let“. Toto datum bylo odmítnuto jednoduše proto, že nezapadalo do evoluční teorie, a tak se v rozboru vybral druhý vzorek. Ten dal přijatelnější datum 2,6 milionů let. Tento případ ukazuje jak nespolehlivost metody K/Ar, tak i předpojatost, s jakou evolucionisté k měření přistupují.
Metoda datování pomocí radioaktivního uhlíku C14 je užitečná jak pro paleontology tak i pro archeology. (pojmenovaná podle radioaktivního izotopu uhlíku). Teoreticky může být uplatněna přímo pro zkameněliny, zatímco ostatní metody závisí na datování skal, ve kterých se zkameněliny nalézají. Metoda uhlíku 14 (14C) byla vypracována Libbym ke konci roku 1940. Mnoho základních námitek vrhá pochybnost na spolehlivost této datovací metody. Uvážíme jenom dvě z nich.
Za prvé teorie předpokládá, že C14 je v atmosféře v rovnováze, že je štěpen stejnou rychlostí, jakou je vytvářen. Avšak výpočty učiněné k prověření tohoto předpokladu ukázaly, že C14 je vytvářen téměř o 1/3 rychleji než štěpen.
Je-li tomu tak, pak žádná zkamenělina datovaná touto metodou nemůže být starší než několik tisíc let. Vědci neochotní přijmout tento závěr dali přednost tvrzení, že C14 je v rovnováze, a to přes rozporná zjištění.
Za druhé datování metodou C14 závisí na předpokladu, že poměr izotopu C14 k běžnému uhlíku v atmosféře byl vždy konstantní. Jestliže však Země byla před potopou obklopena vrstvou vodní páry, jak naznačuje Bible, kosmickým paprskům by to zabraňovalo v pronikání do atmosféry. Byly by pohlceny vodním obalem. Je také pravda, že by kosmické paprsky byly odchýleny od Země mnohem účinněji zemským magnetickým polem, kdyby bylo v minulosti silnější. Se slabším kosmickým zářením v atmosféře by produkce C14 byla nižší než dnes. Bylo by méně C14 v atmosféře před potopou a poměr radioaktivního izotopu C14 k (neradioaktivnímu) C12 by byl mnohem menší než je dnes. A tak zkameněliny které obsahují velmi málo C14, nemusí nutně být hodně staré, protože dané zvíře mohlo žít před potopou, kdy bylo v atmosféře velmi málo C14. Z tohoto a i z jiných důvodů se dnes všeobecně přijímá, že metody C14 se dá použít pouze pro datování v rozmezí 5000 až 10000 let před námi. Libby sám toto uznal.
Tak jsme viděli, že evolucionisté nemají žádnou spolehlivou metodu pro datování zkamenělin. Křesťané věří, že většina zkamenělin jsou zbytky dávných tvorů uhynulých v potopě. Tudíž datum potopy by dávalo nejvyšší stáří většině zkamenělin. Datovat něco před potopou, jak jsme viděli, je neuvěřitelně obtížné. Je zde nějaký důkaz, že dnešní život na Zemi pramení ze života, který přežil potopu před několika tisíci lety? Ano, je to zřejmé na základě těchto důkazů:
Jediný způsob, jak se můžeme dozvědět věk Země přesně je nechat si ho říci tím, kdo byl při vzniku Země přítomen. Když vědci mohou spoléhat pouze na odhad, mohou křesťané mít jistější pramen v poznávání Bible. Kdo jsme my, abychom zpochybňovali Boží časové měřítko? „Kde jsi byl když jsem zakládal Zemi? Víš, kdo ji rozměřil? Na čem jsou upevněny její základy, nebo kdo položil její úhelný kámen?... Může někdo bojovat s Bohem a nalézt na něm vadu? Odpověz ty, kdo se s Bohem hádáš.“ (Job 38 a 40)
Skutečnost radioaktivního rozpadu, o které jsme mluvili, je zvláštní případ zákona, jenž je velkou hrozbou pro evoluční teorii – druhý zákon termodynamiky. Tento druhý zákon je tak základní pro celou vědu jako první. „Zákon“ zde jednoduše znamená popis toho, co se pravidelně a univerzálně odehrává v říši přírody.
Oba zákony potvrzují učení Bible o původu Země. První zákon udává, že celkové množství energie ve vesmíru je konstantní , tj. že energii nelze ani vytvořit, ani zničit. Tak bychom to očekávali, když Bible učí, že po šesti dnech Boží stvořitelská činnost skončila. Druhý zákon odporuje teorii evoluce. Říká, že ačkoliv celkové množství energie zůstává konstantní, množství použitelné energie se neustále zmenšuje. Příkladů na to je mnoho. Máme-li vytvořit nějaký komplikovaný stroj (např. auto), pak to vyžaduje velké množství energie – je velmi nepravděpodobné, že kterákoliv část stroje by vznikla pouhou náhodou. Na druhé straně, jestliže své auto necháte samo o sobě a nebudete ho udržovat, brzy začne rezivět a nakonec se stane hromadou beztvarého kovu. Tento proces znehodnocování je všeobecným zákonem přírody. Každý proces ponechaný sobě samému, směřuje ke zpomalení, rozrušení, stává se více náhodným a méně organizovaným. Např. jak ubíhají léta, stárneme – nikdo neočekává , že bude mládnout a sílit.
Nebo když dáme horký šálek čaje na studené místo, nebude se zahřívat, ale chladnout. Tyto obecné příklady jsou důsledkem všeobecného zhoršování, což je proces popsaný druhým zákonem termodynamiky. Bible nám vysvětluje tento zákon i jeho původ. V epištole Římanům 8,21 čteme, že příroda je podrobena rozpadu a rozkladu a první kapitoly Genesis ukazují, jak k tomu došlo. Ukazuje, jak Bůh vytvořil nádherný, uspořádaný a vysoce složitý vesmír a jak v důsledku lidského hříchu byla na toto stvoření vnesena kletba. Tak původně vložený pořádek a plán začal podléhat rozkladu. Není to snad ten proces, který vědci popisují druhým termodynamickým zákonem? Je-li tedy druhý zákon pravdivý, pak je evoluce nemožná. Druhý zákon ukazuje, že pořádek nemůže povstat náhodně. Tendence je opačná. Přesto však evoluční teorie učí, že živé organismy povstaly náhodou. Je na čase, aby se evolucionisté vypořádali s tímto problémem. Pokusy překonat nějak tuto potíž jsou bezvýsledné. Je na čase, aby připustili, že jejich teorie je v rozporu se všemi ověřenými zákony vědy.
Jak mohou být hvězdy pouze několik tisíc let staré? Vždyť jsou jistě tak daleko, že jejich světlu trvalo miliardy let, aby dosáhlo Zemi. Často slyším tuto otázku, ale tazatelé si neuvědomují, že přemýšlí v evolučních rovinách. Předpokládají, že v důsledku evolučního procesu hvězdy získaly v jisté době určitou energii a začaly vyzařovat světelné paprsky, které pak cestovaly miliardy let prostorem až k nám. Bible říká něco jiného. V Genesis 1,17 se říká, že slunce, měsíc a hvězdy byly stvořeny, „aby svítily na Zemi“. Zřejmý závěr je ten, že se tak stalo okamžitě. Jinými slovy: Bůh stvořil hvězdy se světlem již dopadajícím na Zemi! Je důležité povšimnout si, že žádný vědecký důkaz není proti tomu. Vědci neviděli nikdy vyvíjet se hvězdu. Jejich teorie o tom, jak vznikly hvězdy, jsou čistě spekulativní, ačkoliv při čtení moderních knih o astronomii si to nikdo neuvědomí. (Pozn. 1: Teorii, že světelné objekty byly Bohem stvořeny již se světlem dopadajícím na Zemi, nelze chápat v intencích klasické fyziky. Dr.Russell Humphreys ukázal, že experimenty a Einsteinova teorie souhlasí, a že čas a všechny fyzikální procesy probíhají mnohem pomaleji v oblastech s vyšší gravitací než tam, kde je nižší. Takže v expandujícím vesmíru, který mohl být 50 krát menší než současný, to je tzv. kritický rozměr, gravitační časová dilatace (vzrůst) byla důležitá. Dr. Humphreys představil teorii, že vesmír byl během čtvrtého dne stvořitelského týdne v kritickém stavu. Zatímco na Zemi proběhl jeden den, ve vzdálených částech vesmíru probíhaly procesy na úrovni miliard let. Což umožnilo světlu doletět k Zemi i z těch nejvzdálenějších hvězd během nebo krátce po čtrtém dnu, kdy Bůh stvořil hvězdy. – poz. P. K.)
Nechceme popírat, že jsou zde některé věci ve vesmíru, které kreacionisté musí vysvětlit. Např. existence supernov (hvězdy, které explodovaly) v patrně velkých vzdálenostech. Je několik hypotéz, které celkem rozumně pojednávají o tomto problému. Např. pro zběžné pochopení viz knihu „Science and Creation“ od W. Boardmana, E. Koonta a H. Morrise. Měli bychom připomenout, že uváděné obrovské vzdálenosti nejsou známy s úplnou jistotou. Tento fakt je zobrazen rozporem kolem umístění kvasarů ve vesmíru. Zatímco většina astronomů věří, že tyto objekty jsou asi 10 miliard světelných let daleko, jiní zmiňují, že jsou ve skutečnosti docela blízko. Nedávný důkaz podporující druhé stanovisko je uveden v článku New Scientist (Sv.68, str.513), kde je nám řečeno, že „celá kvasarová teorie je postavena z tak málo přímých důkazů..., že je možné, že všechny tyto teorie jsou chybné.“ Musíme být tedy velmi opatrní, když zvažujeme věky a vzdálenosti uváděné moderní astronomií.
Doporučené studium:
The Genesis Flood – Morris, Whitcomb
Implications of Evolution – G. A. Kerkut
Critique of Radiometric Dating – H. Slusher
Origin of the Earth´ s Magnetic Field – T. Barnes