Jaká je pravda o vzniku světa a původu života? Je skutečně evoluční teorie vědecky prokázaná nebo existují důkazy podporující pravdivost Bible? Je biblický záznam o celosvětové potopě pouhým mýtem, nebo popisem skutečné události, která dramaticky ovlivnila život na naší planetě? Čemu máme věřit? Co říkají fakta?
Je tomu už asi 100 let. Byl letní den a většina mnichů, kteří pracovali v klášterní zahradě, neviděla v hrachu, který tam rostl, nic zvláštního. Ale pro jednoho z nich byly tyto rostliny velmi důležité - dělal s nimi vědecké pokusy. To, co zvlášť udivovalo Gregora Mendela, byl způsob, jakým rostliny předávají znaky dalším generacím. Co by se mohlo stát, zkříží-li se bíle kvetoucí rostlina s červeně kvetoucí? Bude příští generace mít červené nebo bílé květy? A když se zkříží velká rostlina s malou rostlinou, jaká bude výška jejich potomka? Když Mendel prováděl své pokusy a analyzoval výsledky, uvědomil si, že objevil některé základní zákonitosti, týkající se dědičnosti. Velice vzrušen publikoval svá zjištění ve vědeckém časopise, ale vědecký svět to úplně ignoroval. Zklamán, zastavil svůj výzkum. Mendel zemřel roku 1884 a asi ho nikdy nenapadlo, že se po dvaceti letech stane světově známým badatelem nové vědy. Jeho práce je dnes chápána jako základ vědy o genetice, studia dědičnosti. V předchozích kapitolách jsme se zabývali vznikem evoluční teorie a důkazy zkamenělého záznamu. Nyní je nutno zvážit, zda myšlenku evoluce podporují objevy z oblasti genetiky. Mendel publikoval své nálezy ve druhé polovině šedesátých let 19. století, což je doba, kdy se Darwinova teorie stávala populární. Publikoval v tehdejším velmi známém a rozšířeném časopise. Jeho článek byl objeven až 16 let po jeho smrti, v roce 1900, kdy byl rozpoznán jeho význam. Přesto nebyly jeho výzkumy ještě řadu dalších let brány v potaz.
Proč nebyl jeho přínos uznán? Proč byly tak důležité objevy ignorovány? Jistá odpověď je, že odporovaly Darwinově teorii evoluce. Dnes se to neuznává, avšak zůstává pravdou, že to, co Mendel objevil, zpochybnilo jeden z mnoha předpokladů evoluční teorie. Je to vidět ze skutečnosti, že když byla Mendelova práce znovuobjevena, Darwinova evoluce utrpěla dočasné zapomenutí. Po chvíli se evoluční učení opět objevilo v jemně odlišné formě, o které se říká, že je zcela v souladu s Mendelovou genetikou. Jak ale uvidíme, obě teorie jsou zcela neslučitelné a nemohou být současně pravdivé obě.
Mendel křížil různé odrůdy jedlého hrachu. Co vlastně objevil? Čím popřel Darwinovu teorii? Když zkřížil červeně kvetoucí rostlinu s bíle kvetoucí, výsledkem byla červeně kvetoucí rostlina. Mendel potom zkřížil tyto kvetoucí potomky a zjistil, že výsledkem jsou potomci v poměru 3 červené ku 1 bílé rostlině. To lze pochopit, když uvážíme, jaké geny jsou zde při křížení angažovány. Gen je jednotka, která rozhoduje o určité charakteristice, zde o barvě rostlin. Může mít dvě formy. Jednu, která dává červenou, a druhou, která dává bílou barvu. Potomci původního křížení červených s bílými byli všichni červení, ačkoliv ve skutečnosti vlastnili stejně tak gen pro červenou i pro bílou barvu rostliny. Z toho Mendel usoudil, že červený gen je dominantní (nadřazený) bílému. Proto rostlina, která má oba geny, bude červená. Když se pak tyto červeně kvetoucí rostliny druhé generace zkříží, vznikne možnost, že se dva bílé geny sejdou, výsledkem pak je bílý potomek. Možnost, že potomek obdrží alespoň jeden červený gen je v poměru 3:1.
Mendel zjistil, že při křížení červeně kvetoucích rostlin, které jsou už potomky původního křížení, lze získat jak bíle, tak červeně kvetoucí rostliny. Darwinova teorie spočívá na předpokladu, že v tomto případě bílá charakteristika je nová charakteristika získaná mladými rostlinami, aniž ji předtím měly rodiče. Pokud si odrůda osvojila nové charakteristiky, pak platí, že se vyvíjí. Mendel ale ukázal, že tato vlastnost nebyla získaná. Existovala celý čas v rodičovských generacích, maskovaná dominantním genem. V nové generaci existuje v přesně stejném zastoupení, jako tomu bylo v rodičovské generaci. Samozřejmě, že je možné ztratit některé geny zabitím těch jedinců, kteří je mají, ale není možné získat nové. Nebylo tedy udivující, že teorie Darwina se začala kymácet, když tato fakta vyšla na světlo. Od pádu byla zachráněna teorií, která říká, že se geny někdy mohou přeměnit do úplně nových forem. Tato radikální změna genu se jmenuje mutace. A toto je podoba, ve které se Darwinově teorii věří dodnes. Předpokládá se, že mutace mohou změnit gen k nové formě. Proces přírodního výběru prý používá selekci k vybrání nových genů příznivých pro organismus a potlačuje ostatní. Evolucionisté tvrdí, že klasickým příkladem je jeden druh motýla (Biston Batularis), který se v 60. letech 19. století vyskytoval převážně v bledé barvě, i když tmavá forma se v malé míře vyskytovala též. Během následujících 100 let se tmavá forma stávala stále více běžná, až se světlá forma stala úplně vzácnou. Důvodem této změny byla skutečnost, že tmavá forma byla původně v nevýhodě, neboť byla jasně patrná na světlé kůře stromů a byla tak snadnou kořistí dravců. Světlá forma nebyla snadno vidět, a tak snáze pozornosti dravců unikla. S průmyslovou revolucí se však stromy pokryly spadem, ztmavly a situace se změnila. Bledá forma byla nyní nápadná dravcům, zatímco tmavá unikala. Proto se rozšířila. To je příklad toho, čemu evolucionisté říkají přírodní výběr. Nové geny jsou vybrány, jestliže přináší výhody organismu. A předpokládá se, že vznikají mutacemi.
Pozn.: V poslední době vyšlo najevo, že obrázky v učebnicích, které ukazují tyto motýly na kůře stromů, jsou evoluční falzifikáty. Motýli byli na kůru přilepováni lepidlem nebo špendleni, aby teorie evoluce měla alespoň nějaký „důkaz“ – P.K.
Moderní teorie evoluce stojí nebo padá s otázkou mutací. Jestliže mutace neprobíhají, je pro evoluci nemožné, aby dospěla k nějakému pokroku. Musíme tedy rozebrat otázku mutací, zda k nim dochází tak, jak evolucionisté tvrdí. Za prvé - je jisté, že k nim dochází. Za druhé - je též jisté, že každá větší změna v genu je vždy změnou k horšímu. To je to, co bychom očekávali. Geny jsou složité a úžasně uspořádané a každá větší změna povede jen ke zhoršení funkce. Toto připouští genetikové po 70 letech intenzivních experimentů. Během doby provedli tisíce mutací různých organismů, ale nepředvedli ani jeden přesvědčující důkaz evoluce. Ve skutečnosti se nyní všeobecně uznává, že příznivé mutace jsou velmi vzácné. V převážné většině jsou mutace buď škodlivé, nebo neutrální, které nemají žádný význam pro genetiku dané populace. Každé individuum podstupující mutaci má spíše tendenci zahynout a genetická struktura dané populace jako celku zůstává neovlivněna. Mutace jsou velmi daleko od toho, aby byly samy od sebe schopny vyprodukovat nové, schopnější geny, které umožní vývoj organismu. Nemění genetickou strukturu celku. Spíše ji oslabují. I kdyby mutace probíhaly podle tvrzení evolucionistů, přesto by to k evoluci nevedlo.
Osobní svědectví může vysvětlit, co jsem myslela tímto výrokem. Týká se toho, jak jsem došla ke svým současným pohledům na evoluci, neboť mé odmítnutí evoluce na vědeckém základě začalo právě při řešení otázek kolem mutační teorie. S prvními detaily evoluce jsem se seznámila v zoologii na základní škole. Učili mne ji jako existující skutečnost, která se udála mutačními procesy a přírodním výběrem.
Pak jsem studovala Univerzitu v Sussexu, kde jsem tři roky studovala biologii – z evolučního hlediska. Celou tu dobu jsem byla křesťankou. Nejprve jsem věřila, že člověk může věřit Bibli i evoluci, ale časem jsem se stala právě kvůli této otázce velice nešťastná. Uvědomila jsem si, že oboje nemůže být pravdou. Toto dilema trvalo téměř až do posledních let školy. Rozhodující obrat nastal jednoho dne, když jsme na semináři diskutovali o vývoji oka obratlovců. Oko je velice složitý orgán, má komplikovanou strukturu, světlo je vedeno na oční pozadí a dopadá na buňky, které jsou na ně citlivé. Má jemnou strukturu, aby světelná informace, která prochází až ke zrakové části mozku, mohla být skutečným viděním. Na semináři jsme o tomto úžasném orgánu začali diskutovat. Asi jednu hodinu se mluvilo v bludném kruhu. Evoluce oka byla jasně nemožná. Všechny specializované a kompletní buňky, které tvoří naše oči, se prý vyvinuly proto, že docházelo k výhodným mutacím uvnitř mnohem jednodušších předcházejících buněk. Ale jaký užitek má díra v přední části lebky, umožňující světlu procházet na buňky necitlivé na světlo? Jakou cenu má čočka vytvářející obraz, není-li zde žádný nervový systém, který by tento obraz interpretoval? Jak by se mohl vizuální nervový systém vyvinout dříve než mu oko dodávalo informaci? Probírali jsme tento problém z každého možného úhlu, ale nakonec jsme připustili, že nevíme, jak se to mohlo stát. Já jsem pak řekla, že když jsme zjistili, že vývoj oka je nemožný, bylo by čestné a vědecké připustit, že se nevyvinulo. Moje slova vyvolala zaražené mlčení. Lektor vedoucí seminář pak řekl, že nechce začínat žádnou kontroverzi, zatímco ostatní ve skupině se začali vysmívat mé víře v Boha. Ale já jsem vůbec na Boha nemyslela! Já se jednoduše snažila nahlížet na problém objektivní a vědeckou cestou. Od té chvíle se mi jevilo jasné, že teorie evoluce je nevědecká a že mutační teorie je beznadějná. Nedokáže vysvětlit ani vznik jednoduššího orgánu (mnohem menšího divu) než je oko obratlovce.
Nejsem sama ve víře, že i kdyby se užitečné mutace děly, nebudou přiměřeným vysvětlením evoluce. Známý biolog Sir Alistair Hardy to ukázal v knize „Živý proud“, kde připomíná jednu z nejdůležitějších myšlenek evoluce – stejný orgán v různých zvířatech se prý vyvinul ze stejné struktury v jednom společném předkovi. Vezměme např. ploutev tuleně, paži člověka a křídlo ptáka. Ačkoliv se liší tvarem a funkcí, všechny končetiny mají stejné uspořádání kostí. Tudíž se tvrdí, že všichni tito tvorové se vyvinuli z nějakého primitivního obratlovce, který sám měl toto základní uspořádání kostí. Takovýmto strukturám, které jsou z jednoho společného předka, se říká homologické struktury.
Další příklad homologického složitého orgánu je vidět v mouše. Je mnoho typů ovocných much a některé mají oči vzhledově velmi odlišné. Ačkoliv se liší, evolucionisté tvrdí, že jsou vyvinuty z jednoho dřívějšího typu oka. Jsou tedy homologické. Evoluční teorie říká, že všechny homologické orgány se vytvořily díky mutacím v genech, řídících původní orgán. Jinými slovy - geny produkující homologické orgány dnes jsou stejné jako geny, které produkovaly orgány předchůdců. A prý je to sama struktura, která se změnila. Velký problém pro evolucionisty je ten, že v mnoha případech může být prokázáno, že to, co nazývají homologickými orgány, je produkováno činností zcela rozdílných genů. Např. jsou dva druhy ovocné mušky s očima považovanýma za homologické, avšak tyto oči v těchto dvou případech jsou zcela prokazatelně produkovány různými geny. A toto není osamocený případ. Během let bylo objeveno mnoho podobných příkladů. Nelze popřít, že koncept homologie ve sféře podobných genů předávaných dřívějším předkem, se úplně zhroutil. Například uvažujme o přední končetině původních předchůdců obratlovců, o genu, který řídil její vývoj. Chcete-li, lze měnit mutací tento gen třeba milionkrát! Tyto změny nikdy nezpůsobí, aby se vyvinula lidská ruka nebo tulení ploutev, protože tyto orgány jsou řízeny úplně jinými geny.
Během minulých 70 let se tvrdilo, že genetika podporuje evoluci. Nyní jsou proti tomuto tvrzení námitky. Viděli jsme, že Mendelovy experimenty ukázaly, že nové charakteristiky nejsou získávány populací, ale předávány přímo z rodičů na děti pomocí genů. Proto neprobíhají žádné změny z generace na generaci, na jejichž základě by mohla probíhat evoluce. Dále vidíme, že mutační teorie nepodporuje evoluci. Genetika hovoří pro stvoření.
O genetice musí být řečeno více. Výzkum, probíhající během minulých 70 let, ukazuje k jednomu závěru: evoluce se nikdy neuskutečnila, Bible zůstává v platnosti. Zvažme teoretický případ toho, co evolucionisté nazývají přírodním výběrem a pak z toho vyvodíme logické závěry. Představme si populaci mořských ptáků, která existuje v jedné z několika rozličných barev. Jak se populace zvětšuje, někteří ptáci kolonizují sousední ostrov, který je tmavý. Bílí a šediví ptáci jsou snadno vidět dravci a jsou rychleji likvidováni. Tmaví ptáci nejsou tak snadno vidět a přežívají déle.
Časem se rasa tmavých ptáků rozšíří, jak světlí postupně vymírají. Podobný proces probíhá na jiném, nedalekém ostrově jen s rozdílem barvy ostrova. Tento ostrov je tentokrát světlý a bílí ptáci se rozšíří. Tak se přírodním výběrem vytvoří dvě rasy z jedné původní populace. Případně lze uvažovat o nich jako o nových druzích.
Evolucionisté tvrdí, že takto probíhá evoluce. Ale co by se stalo z genetického hlediska? V původní populaci existovaly geny pro černé, tmavošedé, světlešedé a bílé barvy. Na černém ostrově byli majitelé světlých genů ztraceni. Přírodní výběr učinil genofond chudší. Je zde přítomno přece méně – a ne více (jak žádá evoluční teorie). Z toho plyne, že populace se nemůže zdokonalit, není-li zde nových genů. Protože nová populace tmavých ptáků je geneticky chudší, je také náchylnější k vymizení. Změna prostředí (jako např. to, že z černého ostrova se stane bílý) způsobí vyhynutí rasy přítomností dravců. Jestli se toto děje ve velkém měřítku, očekávali bychom, že mnoho druhů vyhynulo - a to je to, co skutečně historie ukazuje. Jinými slovy: přírodní výběr směřuje ke genetické smrti. Nesměřuje tedy k vývoji komplexnějších druhů. Viděli jsme, že proces přírodního výběru vede k novým variacím tvorů, kteří jsou chudší na geny než předchozí populace. Z evolučního hlediska by to znamenalo, že tvorové jako améba (z níž by vzešli vyšší tvorové), by museli mít nekonečně bohatší a mnohem různorodější genofond než my! To je ovšem směšné. Z opravdu vědeckého hlediska skupiny zvířat musely kdysi existovat s mnohem různorodějšími a bohatšími charakteristikami, z nichž pochází více specializované typy, které máme dnes. Věřím, že to je právě v souladu s Biblí: Bůh stvořil zvířata „dle svého druhu“.
A tak v tomto procesu přírodního výběru nevidíme ve skutečnosti evoluci, ale velkou Boží moc, moudrost a milosrdenství. Nezapomeňme, že podnebí které dnes máme, není to, které bylo při stvoření. Celosvětová potopa za Noema přivodila nesmírné změny. Bůh ve své velké moudrosti stvořil lidi a zvěř s dostatečnou genetickou přizpůsobivostí přežít tyto změny. Některá zvířata (např. dinosauři) nebyla schopna adaptace a vymřela. Dnes máme zvířata jako třeba tropické ryby nebo polární zvířata, která jsou omezena na velice úzké klimatické pásy. Přírodní výběr jim umožnil přežít původní populaci stvořenou Bohem. Proces přírodního výběru pracuje na základě již existujících faktorů dané populace. Např.: tmavá forma motýla již existovala předtím, než se přírodním výběrem stal nejběžnější formou. Bůh vytvořil Adama s genetickou potencí pro vznik všech současných ras.