24. Napomenutí k těm křesťanům, kteříž ještě římského svůdce se přidržejí

Dopusťtež mi k sobě promluviti, ó křesťané, pro naději obecného spasení vzácně milí, a což na srdci svém mám, abych i vašemu srdci vyjevil, chtějtež mne postrpěti. Nejprve pak, abyste spokojené mysli ke mně byli, tomu bych rád, tak abyste, což mluviti budu, snáze s užitkem větším vyrozuměti mohli.

Nemysltež, prosím, že bych nepřátelského srdce proti vám byl, protože proti papeži a svodům jeho píši. Ne vám k hanbě ani na vzduru toto se píše, zná zpytatel srdcí, než k zahanbení ďábla, kterýž mezi námi, když jemu Bůh dopouští a neopatrnost naše tomu napomáhá, své zlé dílo chytře dělati umí, zhoubu nám vlastními našimi předsevzetími, nešlechetník, obmýšlí, v lecjakés hříchy, bludy a ohavnosti mimo nadálost nás zaplétaje, až tomu sami nevyrozumíváme: leč teprv když Bůh oči otvírá a člověka retuje.

Zapletlť jistě římského biskupa do svých tenat a na to přivedl, že se mimo naději z služebníka Kristova Antikrist udělal: kterýž měl býti světlo světa, učiněn mrákotou světa; kterýž měl býti k Kristu vůdce, jest od Krista a spasení v něm složeného svůdce; kterýž měl býti pastýř stáda, ten stal se zlodějem a lotrem a tak nepřítelem stáda. Nebe a země svědkové toho jsou. A protož na to naříkáme, úpíme, o tom píšeme, že biskup římský ďáblovou chytrostí sveden jest, že zle jde a jiné za sebou zle vede k zahynutí: mše, procesí, poutě, vzývání svatých, očistec etc. že jsou ohavnosti na potupu Bohu od ďábla vymyšlené, kterýmiž papež i sebe mámí a Boha hrozně dráždí i jiné zavodí.

Toto zlé ďáblovo dílo aby v církvi staveno bylo, tomu bychom rádi: a vy, kdož ještě v temnostech toho Antikristova království tápáte, abyste spolu s námi viděli světlo boží a na lepší míře učili se postavovati spasení své, toho srdečně vinšujeme. Nebo litujeme vás jako lidí křesťanských, v temnostech však bludu postavených: litujeme zmámení mysli i smyslů vašich a nejistoty spasení duší vašich. Nebo není-liž to věc nerci-li politování, ale mnohého oplakání hodná, že vy, křesťané jsouce, předce jinde nežli v Kristu hříchů odpuštění a spasení hledáte? Ó škoda, že čistým pokrmem božího slova pohrdáte a leda mlátem lidských nálezků sytiti se chcete. Škoda, že tak velikou a rozličnou práci pro spasení své vedete, a předce spasením svým nejisti zůstáváte.

Neodsuzujemeť vás, milí katolíci, na zatracení, tak jako se to nám od vás děje: než litujeme toliko neznámosti vaší, z níž sami svým spasením vždycky nejisti jsouce (jakž vás vůdcové slepí učí), cizím však zatracením jisti býti chcete. O soběť já vím, a vím to i o jiných evanjelicích, kdož osvícení pravé mají, žeť vás neodsuzujeme, ačkoli bojíme se za vás. Nebo těší nás sic velikost milosrdenství božího a naději dává, že i z vás mnozí k spasení přijdou, kdož jen z víry upřímě Pánu Bohu sloužíte, lépe neumějíce. Ale zase neproměnitedlnost božích soudů a hrůza výpovědi té proti antikristiánům v bludích zůstávajícím nás děsí a na to přivodí, abychom vás na tak nebezpečném místě stojících srdečně a upřímě litovali.

Nadějiť já sic mám k milosrdenství božímu, že ten ortel strašlivý ne tak se rozuměti má, aby všickní, kdožkoli k řádu papežské církve zevnitřně se přihlašují, pro to samo odsouzeni býti měli: nebo věřím, že nejedni jsou mezi vámi pobožní, ne v papeži a jeho věcech naději skládající, než v Bohu živém. Ale že na ty slyšeti se musí boží ortel, kteříž i zevnitřně i vnitřně Antikrista se přídržejí; to jest kteříž těmi bludy zatratitedlnými se krmí, ve mši, odpustcích, v očistci, v přímluvách svatých etc. všecku naději skládají: a tak dílem podvodu všelijak zmotáni jsou.

Což jest koli, toť jest jisté, žeť Antikrista následovníkům tu se věčnou bídou hrozí, což my znajíce, lítostí k vám naplněni jsme: kteráž lítost působí i to, abychom vás retovati žádostiví byli, kdyby jen jak lze bylo ukázati vám převelikou sladkost pravé Kristovy víry a naděje věčného života, v níž stojíme, kdožkoli světlo evanjelium svatého právě známe a antikristství bezbožného utíkáme.

Napsal s. Pavel v epištole k Římanům 9 o národu svém židovském, zaslepeném, že by jim tak přál, aby poznali Krista, že by třeba sám hotov byl zavržen od Krista býti, jen aby jim pomoženo býti mohlo. Podobně i nyní jsou nejedni z těch, kteříž evanjelium svatého se drží, kteříž by život svůj vynasaditi hotovi byli, kdyby jen vám lze bylo nějak posloužiti ku poznání světla božího a k ujití bludu a svodu, jimiž zapleteni jste. Tímť i já úmyslem, čemuž svědomí mé vydává svědectví, tyto věci píši: a podle toho za nepřítele souzen býti nemoha a nemám, leč by podobně ten, kdož upadlému aneb tonoucímu nuky podává, za nepřítele držán býti měl. Tím tedy úmyslem k vám mluvě, napomínám vás, křesťané a bratří pro Krista milí.

Jedno, vezměte sobě to v soud bedlivý, co se s vámi děje a kde postaveni jste, na cestě-li té úzké, k nebi vedoucí, čili kromě ní. Otevřte oči a ohledejte se; zkušujte duchů, jsou-li z Boha; dobře-li vás vedou, či zle ti, kteříž vás vedou, sami na to pozor mějte; suďte, čím svědomí vaše spravují, božím-li slovem, čili svými nálezky; k čemu vás vedou, k boží-li službě, čili k modlářství; kde odpuštění hříchů ukazují, v Kristu-li, či jinde; také-li vás v spasení ustavují a božím-li slovem, čili svými marnostmi, kteréž oni sami bez Krista provodí a draze je šacují, čili s tím se vším v nevědomí a v nejistotě spasení vás zanechávají. A chcete-li to dobře poznati, nahlédejte do Písem svatých, abyste sami poznali, tak-li vás učí, jak Pán Bůh tam poručil, či na odpor tomu.

Nemyslte, aniž sobě umítati dejte řečí takových: to kněžím náleží, nechť oni Písma čtou a o ty rozepře disputují. Nebo ke všechněm přináleží, což řečeno jest: Zkušujte duchů, jsou-li z Boha. 1 Jan 4. A ovšem, což s. Pavel svým Korintským praví, i vy k sobě slyšte: Sami prý zkušujte sebe, jste-li u víře, sami se ohledujte: leč jste snad zavrženi. 2 Kor. 13, 5. Protož nepřestávejte na tom, když kněz říká: Já tebe beru na svou duši, nepovedu-li tě dobře, já z toho odpovídati budu. Nebo Kristova řeč jistá jest: Povede-li slepý slepého, oba v jámu upadnou. Ne sám tedy svůdce do jámy zatracení upadne, než i toho, kdož se mu vésti dá, za sebou vtrhne.

Pán Bůh Ezechielovi řekl: Synu člověčí, neoznámil-li bys slova mého bezbožnému, on pro nepravost svou umře; ale z ruky tvé vyhledávati budu krve jeho. Ezech. 33. Hle z ruky nevěrného vůdce strojí vyhledávati Bůh krve těch, jenž hynou, ale předce praví, že ten sám každý také pro svou nepravost umře. Nespoléhejž tedy na to, že jiný za tebe odpovídati strojí: o tebe samého běží, jak se jednou opatřil, tak sebe na věky míti budeš. Protož opět pravím božím hlasem: Zkušujte duchů, čtěte Písma svatá bedlivě a s modlitbami svatými, nabudete jasného v božích věcech osvícení. Čtěte nejprv epištoly s. Petra a porozumíte, která jest nejvlastněji Petrova církev. Za tím epištolu k Římanům a jiné svatého Pavla. Potom knihu Zjevení; za tím jiná Písma s. Starého i Nového zákona pořád.

Ó kdyby celé papežovo království, bludu a ohavností podešlých temnosti vypude, k světlu evanjelium svatého navrátiti se chtělo! Ó kdyby ti, kteříž vám vůdcové jsou k bludům, obrátíce se, vedli sebe i vás k pravdě! Co by to Bohu, anjelům i lidem přeušlechtilé bylo divadlo! Ale poněvadž naděje není žádné, aby ten falešný prorok, kterýž k jezeru hořícímu odložen jest (Zjev. 19), měl se upamatovati dáti; aniž naděje jest, aby Babylon měl se dáti uléčiti (Jerem. 51, 9), což činiti, ó lidé, než aby vychvátil jeden každý duši svou a oddělil se od těch, kdož urputně ve zlém trvají? Slyšte hlas boží o tom: Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho (již více) a nepřijali z jeho ran. Nebo dosáhli hříchové jeho až k nebi, a rozpomenul se Bůh na nepravosti jeho. Byltě koflíkem zlatým Babylon v ruce Hospodinově, opojujícím všecku zemi; víno jeho pili národové, protož se zbláznili národové; ale již v náhle padne Babylon a potřín bude; opusťme jej a poďte, vypravujme chválu Hospodinovu na Siónu etc. (Zjev. 18 a Jerem. 51).

Voláme tedy vás z Babylona, ó kdož jste koli tam věrní služebníci Boha našeho, a voláme vás k sobě na Sión, tu, kdež slovo Hospodinovo přebývá a slouží se Bohu živému a ne rytinám, a kdež radost jest, pokoj a potěšení z vědomého požívání milosti boží a z spatřování tváři boží laskavé v Kristu: zuveme vás ku požívání sladkosti naděje věku budoucího, dosti jste již, v nejistotě spasení postaveni byvše, lačni byli, dosti jste již k cisternám prázdným, v nichž nebylo vody (k přímluvám totiž svatých, mšem, poutem, kteréž nemohly upokojiti svědomí vašich), běhali; dosti jste peníze své ne za chléb vynakládali a práci svou za to, což nenasycuje (Izai. 55); dosti jste nálezky lidskými svazovati se dali; již se v svobodu navraťte, v níž nás postavil Kristus (Gal. 5).

A totoť jest ta svoboda: nesloužiti žádnému jinému než Bohu živému; a nevázati se ničím než zákony a přikázáními nejvyššího Pána. Ještě hlasem božím k vám mluvím, ó vy křesťané v Antikristovu zavedení zůstávající: Nakloňte ucha svého a poďte; poslechněte, a bude živá duše vaše. Hledejte Hospodina, dokudž může nalezen býti; vzývejte ho, pokudž blízko jest. Opusť bezbožný cestu svou a člověk nepravý předsevzetí zlé, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slituje se nad ním, a k Bohu našemu, nebť jest hojný k odpuštění. A protož s veselím vyjděte, a v pokoji sprovozeni budete: a bude to Hospodinu k slávě etc. (Izai. 55, v. 3. 6. 7. 12. 13).

Tak hle Bůh náš mluví k vám a podává ruky, vytrhnouti z zahynutí chtěje. I my, kdož na břehu jsme, na vás v víru tonoucí voláme a pospíšiti odtud, kdež nebezpečenství jest, napomínáme. Poslechne-li kdo návěští božího, porozumí teprv lépe, na břehu jsa, kde a na jak nebezpečné hlubině byl: a budeš tomu sám rád i při smrti i v den soudný, že v jiném houfu nežli Antikristovu nalezen budeš. Nevoláme vás k slávě světa, ku pohodlí, bohatství a zboží: ale k pravé službě Boha živého a k naději neomylné života věčného. Poněvadž pak vím, že mnozí rádi byste vyšli z toho Babylona, ale ještě některé překážky v tom míváte, tou příčinou nětco toho, čím sobě někdy někteří překážeti obyčej mají, že s tím prodlévají aneb tak zanechávají, připomenu a nětco k tomu řeknu.

Pukají někteří: Uvedl bych na sebe hned nenávist přátel svých aneb známých. Ale, ó člověče, lépe jest vyhnouti nenávisti boží nežli lidské. Nejsi-li s Bohem spokojen, bědať bude, by všecken svět tebe miloval. Nebo on má moc zabíti tělo a duši poslati do pekelného ohně. Budeš-li se pak snažovati jemu samému líbiti, a v čemkoli vůli jeho znáš, bez ohledu na lidi jí činiti, budeš míti jeho božskou přízeň. A čehož tu více potřeba? Měl-li by od lidí nenávist a k sobě nelibost, což na tom? Bohu se líbiti, to jest pravé a dokonalé štěstí. Milá jest věc duši věrné snášeti nenávist světa pro boží milování. A nebudeš sám, Kristus také tudy šel i jiní svatí (skrze totiž nenávisti lidské), a hle živí jsou! Kristus praví: Blahoslavený, kdož nětco trpí pro mne (Mat. 5). Přejž sobě tehdy blahoslavenství toho.

Jiný říká: Já bych tudy přišel o svou slávu a úřad, zůstanu radši při svém. Ale slyš, člověče, co praví Kristus. Vyčítá věci lidem téměř nejmilejší a praví: Kdo miluje otce neb matku neb syna neb dceru neb cokoli více nežli mne, není mne hoden (Mat. 10). Item: Kdož by mne zapřel před lidmi, zapřínť bude před anjely božími. (Luk. 12, 9) (…) Proč tedy při tom krátkém, špatném, pominutedlném zboží a slavičce té světa tak lpěti máš, aby se věčných odměn zbavil?

Překážejí sobě opět někteří řídkostí těch, kteříž se evanjelium přídržejí, protož se jim i veseleji i bezpečněji mezi velikým houfem zdá. Ale posuď, co jest to, což Kristus praví: Cesta k životu jest úzká a málo jest těch, kteříž po ní kráčejí? Líbí-liť se k životu jíti, musíš na cestu ouzkou nastoupiti, široká tam nevede. Máloť také bylo těch, kteříž Krista následovali; proto-liž by ty také nechtěl s Kristem choditi, kdyby tehdáž na světě byl? Řekl Augustýn s.: Kdybych věděl, že jedinký toliko člověk spasen býti má, chtěl bych opravdově na to mysliti, abych já ten byl. Toho svatého starého katolického Otce kdyby chtěli noví katolíci následovati, nebylo by třeba nad řídkostí pravých ctitelů božích se horšiti. K tomu suď i příčiny, proč takoví řídcí jsou, zdali proto, že by cesta ta úzká byla škodlivá, nebo praví sám Kristus, že vede k životu; ale jen proto, že jest úzká, a zvlášť tělu a žádostem jeho.

Bývá i toto při některých: Já jsem se již zstaral v tom: na takový věk nepřísluší vrtkavost. Tak jest, že vrtkavost na věk sešlý nesluší, ale sluší na něj prozřetedlnost, moudrost a náprava. Poněvadžs se zstaral v marném náboženství, i již tedy, a aspoň již když ještě jest čas, aby moudrosti boží nabyl a napravil: bludy prvnější aby potupil a ku Pánu Bohu se obrátil, s tím neprodlévej. Nebo byť člověk nad hrobem byl, vždycky povinen jest proměňovati se ze zlého v lepší, aneb třeba z dobrého v lepší. Nikdá tedy pozdě není něčemu lépe vyrozuměti a lépe duši svou opatřiti. Kornelius a komorník královny Kandaces také svá léta měli, i Nikodém a Jozef z Arimathie: a neohlédali se na to. Než když se Bůh smiloval a příčiny k dojití známosti spasení obmyslil, tehdáž uposlechli a za Bohem šli.

(…) sebou nesvorné jsou ty sekty, k kteréž tedy přistoupiti? Odpověď: K kterékoli, když jen nebudeš v rotě Antikristově, bezpečnější jsi. Všickní při straně evanjelické v Kristu samém ospravedlnění hledáme bez přičinění zásluh lidských a výmyslků jakýchkoli: všickní, abychom z víry ctně živi byli, k tomu sobě sloužíme, ačkoli nedokonalosti jsou, nýbrž i nedorozumění u víře. Mezi tím sám sobě to rozhodnouti můžeš a vyšetřiti, k kterému řádu připojiti se lépe by bylo. Kde jmenovitě spatříš větší služebníků a kněží pobožnost, kde bedlivější na lid Páně pozor, kde příslušnější řád: sám mezi dobrým a lepším, bezpečným a bezpečnějším rozdíl učiniti moci budeš.

Naposledy i z milosrdenství božího někteří berou sobě příčinu, aby jakž v papežství zvykli, tak předce trvali, ačkoli bludy nejedny patrně znamenají: protože prý Bůh umí nedokonalosti snášeti, a když kdo jemu věrný jest a dobrý život vede, byť se i zlých kněží přidržel, že Pán Bůh bude uměti rozdíl učiniti a že Pán Bůh zná Nikodéma i mezi farizei. Odpověď: Pravdať jest, že boží milosrdenství jest veliké. Ale toho milosrdenství i ta jedna jest částka, že on člověku oči otvírá, aby bludy viděti a jich se vzdalovati mohl. Kdož tedy vida je od nich odchází, dobře užívá milosrdenství božího; pakli při tom zůstává, ten nebezpečně hřeší na milost. A kdož prý na milost hřeší, nemilostí bývá jemu odplaceno.

Nevíš-liž, člověče, dí s. Pavel, že milost boží tebe ku pokání vede? Čili bohatstvím dobrotivosti jeho a snášelivostí i dlouhočekáním pohrdáš? Řím. 2. Umíť sic Pán Bůh poznati Nikodéma: ale mezitím předce chce, aby se srdcem věřilo k spravedlnosti a ústy vyznání dalo k spasení. Vždyť řekl: Stydí-li se kdo za mne a mé slovo v tomto pokolení hříšném, i Syn člověka styděti se bude za takového, když přijde s anjely svými. Mar. 8. A vždyť chce, abychom když ruky podává, hřbetem se neobraceli k němu. A když praví: "Vyjděte z něho, lide můj, nechce, abychom hlouběji do něho se dávali. A zdali není lépe, aby člověk, když sebe vidí v místech nebezpečných, dokonce odtud utekl raději, nežli by tu ohlédati se a v straších, trvati měl?

Kdo mezi prašivými bydlí, bude-li svou čistotou jist? By se i hojiti počal, nenakazí-liž se znovu? Nejlepší tedy jest rada boží: Vyjděte z něho, lide můj, abyste neobcovali hříchům jeho a aby se i vám nedostalo nětco z ran jeho. Zjev. 18. A opět: Oddělte se od pokolení toho zlého. Skut. 2. Tuto boží radu, nýbrž rozkaz a poručení, vám, kdožkoli papežstva se přidržíte, k spamatování a bedlivému rozjímání odevzdávám, Boha z vnitřnosti srdce žádaje, aby se smiloval, nad kýmž se smilovati uložil.

Vím sic, že se najdou mezi vámi podobní zeťům Lotovým, kterýmž když návěští dáváno bylo, aby vyšli z Sodomy a zachovali duše své před nastávajícím zahynutím, měli to za žert. 1 Moj. 19, 14. Ale vychvacujž Bůh z podvrácení každého pobožného, upřímě Bohu sloužícího Lota. Vímť sic, že ne u všech, komuž se toho čísti dostane, mé ohlášení a retování místo najde: ale vím také, že při vyvolených bez užitku nebude. Izai. 55, v. 10 a 11.

Mezitím, chcete-li kteří zatvrzení býti, oddávám vás božímu soudu, před kterýmž všecko toto vám na osvědčení bude. Já, odcházeje od vás řečí, promluvím k vám s s. Pavlem toto jedno slovo: „Vizte, ať na vás nepřijde to, což jest v Prorocích povědíno: Vizte, potupníci, a podivte se a na nic přiďte; nebo já dílo dělám za dnů vašich, dílo to, jemuž neuvěříte, byť vám kdo o něm vypravoval." Skut. 13, 40. A opět: „Dobře Duch s. skrze Izaiáše pověděl: Jdiž k lidu tomuto a rciž jim: Slyšením slyšeti budete a nesrozumíte, a hledíc hleděti budete a neuzříte: nebo zhrublo srdce lidu tohoto a ušima těžce slyšeli a oči své zamhouřili, aby snad neviděli očima a ušima neslyšeli a srdcem nerozuměli a neobrátili se, abych jich neuzdravil." Skut. 28.

Buďtež řízení božímu všickní poručení: ale nad vámi zastkvějž se světlo boží, kdož se upřímě bojíte jména jeho.