Dravé šelmy vládnou Zemi (Zjevení 13) - 1. část

Poslední kniha Bible – Zjevení Janovo – je mnohými považována za velmi tajemnou knihu, které není možné porozumět. Za takovou ji považuje i převážná většina křesťanů a asi se tomu ani nemůžeme divit. Vždyť je plná nepochopitelných symbolů, zvláštních bytostí a prorockých obrazů a i mnozí studovaní teologové jsou přesvědčeni, že k jejich výkladu chybí klíč. Proč by se tedy měl rozumný člověk touto knihou vůbec zabývat? K čemu je dobré ji hlouběji studovat? Má to nějaký smysl nebo je to jen ztráta času? Neměla by tato kniha raději zůstat zavřená?

Podívejme se, jak nám na tyto otázky odpovídá Bible. V prvních verších knihy Zjevení můžeme číst:

Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi. (Zj 1,1)

Blahoslavený, kdo předčítá, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm zapsáno, neboť ten čas je blízko. (Zj 1,3 KMS)

Zvláštní. Poslední biblická kniha se nejmenuje “Tajemství“ nebo “Zahalení“, ale “Zjevení“. Prostřednictvím svého služebníka Jana zjevuje Ježíš svým následovníkům (ne pouze Janovi), co se má brzo stát. Ti, kteří čtou tuto knihu, snaží se jí porozumět a žít podle poznaných pravd, jsou označeni jako „blahoslavení“. Navíc anděl, který k Janovi hovořil o podivuhodných událostech poslední doby, vydal tento příkaz:

"Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko." (Zj 22,10)

Z uvedených veršů je zřejmé, že kniha Zjevení není v Písmu jen do počtu, není to kniha, které by nebylo možné porozumět. Naopak - je to kniha, k jejímuž pečlivému studiu jsme vyzýváni. Není zapečetěná. Je nám dána, abychom poznali, co se má brzo stát…

Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům. (Am 3,7)

V tomto článku se budu věnovat 13. kapitole Zjevení, ve které nám jsou symbolicky představeny mocnosti (“dravé šelmy“), které mají zásadním způsobem ovlivňovat chod světa v době konce. Lidé žijící v posledních dnech mají být nuceni, aby přijali znamení jedné z “šelem“ nebo číslici jejího jména. Kdo se nebude chtít podrobit, bude vystaven ekonomické perzekuci ze strany státní moci. Nátlak však nebude pouze ekonomický - podle proroctví má být nad neposlušnými nakonec vynesen trest smrti.

Volba se na první pohled zdá jasná. Poslechnout, přijmout znamení šelmy a nekomplikovat si život. Problém ale je, že Bůh prostřednictvím Jana naléhavě varuje lidi, aby toto znamení šelmy nepřijímali, aby neklekali před šelmou ani její sochou. Když Jan vidí letět středem nebe posledního ze tří andělů, kteří přinášejí poselství pro závěr dějin, slyší ho volat mocným hlasem:

„Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši.“ (Zj 14,9-12)

Nad těmi, kteří budou uctívat šelmu a její obraz a přijmou znamení její moci, vynáší Bůh strašlivý soud. Proč? Jaká mocnost se skrývá za symbolem šelmy? Co je jejím cejchem a proč ty, kteří jej přijmou čeká tak hrozný osud? A kolik je vůbec šelem, které mají v době konce vládnout světu? Podívejme se na prorocké obrazy, které apoštol Jan popisuje ve 13. kapitole Zjevení a na jejich naplnění v posledních dnech našeho vzbouřeného světa.

Šelma vynořující se z moře

Apoštol Jan, který byl na konci 1. století pro svou víru poslán do vyhnanství na ostrov Patmos, spatřil ve vidění podivnou dravou šelmu vystupující z moře. Píše o ní následující:

Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc.

Kdo má uši, slyš! Kdo má jít do zajetí, půjde do zajetí. Kdo má zemřít mečem, musí mečem zemřít. Teď musí Boží lid osvědčit trpělivost a víru. (Zj 13,1-10)

Není divu, že je Zjevení Janovo mnohými považováno za tajemnou a nesrozumitelnou knihu. Jak můžeme porozumět tomuto textu? Jak máme zjistit, co všechny tyto symboly znamenají? Jak můžeme odhalit totožnost “šelmy z moře“?

Je jediný správný recept, jak se vyhnout planému fantazírování a nepodloženým dohadům o smyslu uvedených obrazů. Musíme se držet starého pravidla, které nám pomůže dostat se k cíli. Existuje jediná cesta ke spolehlivému výkladu proroctví – Bible se musí vykládat Biblí.

Toto nejprve znajíce, že žádného proroctví Písma svatého výklad nezáleží na rozumu lidském. (2 Pt 1,20 kral.)

Podívejme se tedy na poznávací znaky, které nám Bible dává, abychom mohli totožnost první šelmy odhalit.

Indicie pro odhalení totožnosti šelmy z moře

• Šelma se vynořuje z moře (Zj 13,1)
• Má deset rohů a sedm hlav (Zj 13,1)
• Podobá se jiným šelmám (Zj 13,2)
• Svou sílu, trůn i velikou moc má od draka (Zj 13,2)
• Obyvatelé země před ní klekají (Zj 13,4.8)
• Mluví pyšně a rouhavě (Zj 13,1.5-6)
• Bojovala proti svatým a zvítězila nad nimi (Zj 13,7)
• Měla moc po 42 měsíců (Zj 13,5.7)
• Její smrtelná rána se zahojila (Zj 13,3)
• Celá země jde v obdivu za šelmou (Zj 13,3)

Netvrdím, že toto jsou všechny poznávací znaky šelmy vynořující se z moře, které je možné z prvních deseti veršů 13. kapitoly Zjevení vyčíst. I tak jich ale máme k dispozici poměrně dost. Můžeme na jejich základě tuto šelmu spolehlivě identifikovat?

Při naší snaze odhalit totožnost šelmy, která se vynořila z moře, nesmíme zapomínat, že aby byl výklad spolehlivý, musí souhlasit VŠECHNY znaky, které nám Písmo poskytuje. Díky informacím, které dnes máme k dispozici, můžeme dojít k jedinému, pro mnohé určitě překvapivému závěru. Existuje JEDINÁ mocnost, na kterou sedí VŠECHNY charakteristiky, kterými je popsána šelma z moře. Tou mocností je PAPEŽSTVÍ.

Pokud patříte ke Katolické církvi, neberte prosím tento článek jako útok na vás. Mějte se mnou trpělivost a pokračujte ve čtení. Jen tak zjistíte, jestli jsem zešílel, jestli jsem zatvrzelým kacířem, zmateným bludařem, nebo jestli je skutečně možné vztáhnout identifikační znaky šelmy vycházející z moře na papežství.

Pojďme si tedy jednotlivé indicie rozebrat.

1. Šelma se vynořuje z moře

Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma… (Zj 13,1)

Máme před sebou první prorocké symboly, které je třeba rozluštit. Jak už jsem uvedl výše, jediným spolehlivým prostředkem výkladu obrazů objevujících se v biblických proroctvích je Bible.

Tomu, co se v proroctví skrývá za označením “šelma“, nám pomáhá porozumět starozákonní kniha Daniel.

Šelma čtvrtá znamená království čtvrté na zemi... (Dan 7,23 kral.)

“Šelma“ v proroctví představuje království, národ či mocnost.

O první šelmě, která se ve 13. kapitole Zjevení objevuje, můžeme číst, že se vynořila z „moře“. I tento symbol nám vykládá sama Bible.

Tehdy mi řekl: "Vody, které jsi viděl a kde ta nevěstka sedí, jsou lidé a zástupy, národy a jazyky." (Zj 17,15 B21)

Když šelma vystupuje z moře, znamená to, že jde o mocnost, která povstala na hustě osídleném území, na území kde je množství lidí, národů a jazyků.

Uznávám, že první poznávací znak je poněkud obecný, nicméně papežství ho splňuje. Je nepochybně mocností a vzniklo na hustě osídleném území jižní Evropy.

2. Má deset rohů a sedm hlav

Tu jsem viděl, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. (Zj 13,1)

“Rohy“ v biblických proroctvích představují krále, vládce, případně království (viz. Dan 7,24 a 8,21, Zj 17,12).

(Aby při výkladu biblických proroctví nedocházelo ke zmatkům, je dobré si všimnout, že výrazem “král“ může být označován jak panovník, tak i království:

Chlupatý kozel je král řecký a veliký roh, který měl mezi očima, je první král. (Dan 8,21)

Kozel zde představuje „krále řeckého“ – tj. Řeckou říši, veliký roh pak „prvního krále“ - tj. Alexandra Velikého. V prvním případě tedy “král“ představuje celou říši a v druhém jejího panovníka.)

Se šelmou, která má deset rohů, se můžeme setkat i v sedmé kapitole knihy Daniel. Šelma, kterou Daniel ve vidění spatřil, představovala Římské impérium, které se rozpadlo na deset nástupnických států, představovaných deseti rohy. (Pro podrobnější výklad si můžete přečíst článek Malý roh – maska antikrista stržena.)

Je možné, aby také šelma, která se v Janově vidění vynořila se z moře, měla něco společného s Římem? Podívejme se, co se o ní můžeme dozvědět dál.

V prvním verši Zjevení 13 je psáno o tom, že tato mocnost měla “sedm hlav“. Ve Zjevení 17,9 můžeme číst:

Ať pochopí ten, komu je dána moudrost. Sedm hlav je sedm pahorků, na nichž ta žena sedí, a také sedm králů.

Ta žena, kterou jsi viděl, je veliké město, panující nad králi země. (Zj 17,18)

Podle Bible tedy těchto sedm hlav představuje sedm pahorků, na kterých „ta žena“ (neboli „veliké město“) sedí. Tato informace podporuje myšlenku, že první šelma ze Zjevení 17 má skutečně nějakou spojitost s Římem. Právě Řím je totiž označován za město, které bylo vybudováno na sedmi pahorcích… (viz. Wikipedie)

Druhou možností výkladu “sedmi hlav“ je podle Zjevení 17,9 sedm králů. (K tomu doporučuji zajímavé kázání s názvem Osmý král.)

Papežství samozřejmě bylo a je spojeno s Římem. Samo přiznává, že navazuje na Římské impérium. Ale k tomu se ještě dostaneme.

3. Podobá se jiným šelmám

Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví. (Zj 13,2)

Pokud šelma vycházející z moře skutečně představuje papežství, měl by podle tohoto verše římskokatolický systém nést určité znaky říší, které existovaly před ním. Samozřejmě, že je to opět Bible, kdo nám objasňuje, o které světové říše jde. Stejné šelmy, o kterých se píše ve Zjevení 13,2 najdeme v již zmiňované 7. kapitole knihy Daniel.

Ty čtyři obrovské šelmy jsou čtyři králové, kteří povstanou na zemi. (Dan 7,17 B21)

Daniel vidí symbolické šelmy představující čtyři říše, které vládly světu od doby, kdy žil, až do pádu Říma. Vidí je v opačném pořadí než apoštol Jan, což je dáno tím, že Daniel se díval dopředu - do budoucnosti (vidění měl kolem r. 553 př.n.l.), kdežto z Janova pohledu šlo o minulost (vidění měl kolem roku 96 n.l.) a díval se tedy zpět. Daniel spatřil mimo lva, medvěda a levharta, o kterých se zmiňuje i Jan ve Zjevení 13,2, také „čtvrtou šelmu. Byla děsivá a hrozná a měla strašnou sílu. Svými obrovskými železnými zuby hltala a drtila a zbytek rozdupávala nohama. Lišila se od všech šelem, které ji předcházely, a měla deset rohů.“ (Dan 7,7 B21)

Z Danielova proroctví o čtyřech šelmách vyplývá, že lev představoval Babylón, medvěd Médo-Persii, levhart Řecko a čtvrtá šelma Řím. (viz. článek Malý roh – maska antikrista stržena). Pro nás jsou zatím důležité první tři říše, jejichž znaky má nést šelma z moře. Které podobnosti mezi těmito říšemi a šelmou z moře můžeme nalézt? Co má společného papežství s těmito starověkými národy?

Jisté je, že můžeme nalézt mnohé spojitosti mezi římskokatolickým náboženským systémem a pohanskými náboženstvími zmíněných mocností. Římská církev přijala a začlenila do své struktury a dále vytříbila mnoho způsobů uctívání a stylů vlády starověkých království.

Médsko-perský panovník byl například považován za neomylného a zákon, který vydal, nemohl být změněn. Co na to Římsko-katolická církev?

V Ediktu o papežské neomylnosti můžeme číst:

„Kážeme a určujeme za Bohem vyjevené dogma, že rozhodne-li římský pontifex ex cathedra, to jest, využije-li své hodnosti pastýře a učitele všech křesťanů, dané jeho apoštolskými povinnostmi, vymezí doktrínu víry a morálky závaznou pro veškerou církev, s pomocí Boží, přislíbenou mu blahoslaveným Petrem, vládne neomylností, již svatý Spasitel s potěchou udělil církvi vymezením doktríny o víře a morálce, a tudíž taková rozhodnutí římského pontifa jsou nezměnitelná ve své podstatě a jsou rozhodnutím církve.“

Nejen neomylnost a nezměnitelnost výroků panujícího monarchy, ale i jeho absolutní moc, naprostá podřízenost jeho úředníků, hierarchie elity a mnoho tajných spolků, díky nimž byla upevněna vladařova moc – to vše je dědictvím, které Vatikán přijal od dávných království. Tím to však nekončí.

Obřady a ceremonie převzaté z řeckého a babylónského období tvoří základ většiny liturgií, svátků a obřadů, které Římskokatolická církev dodržuje. Dokonce i tituly používané současnými papeži odpovídají těm, které používala raná pohanská náboženství a později monarchové, považovaní za zástupce bohů a někdy i za bohy samé. (Asi nemusím zmiňovat, že i papež bývá označován za zástupce Boha na Zemi, někdy dokonce přímo za boha. Ale k tomu se dostaneme později.)

Papežové tedy zdědili nejen moc římských císařů, ale také jejich tituly. Nejvýznačnějším z nich byl “Pontifex Maximus“, pohanský titul “Stavitele mostů mezi nebem a zemí“. Dějiny ukazují, že během pádu Babylóna uprchli jeho kněží do Pergamu v Malé Asii, kde i nadále provozovali babylónské náboženství s jeho obřady, rituály a hierarchií. Poslední pergamský král Attalus r. 133 př.n.l. odkázal svůj titul Pontifex Maximus, strukturu babylónského kněžství i kněžská roucha Římu. Zmíněný titul užíval původně jen římský pohanský velekněz, ale po pádu Říma přešel tento titul na papeže.

Římská církev přejala i další atributy pohanských náboženských systémů. Trojitá koruna, kterou nosí papež, je perského původu. Ten, kdo jí byl korunován, byl prohlášen za “krále nebes, země a podsvětí“. Není velkým překvapením, že spolu s trojitou korunou si papež nárokuje i tento pohanský titul.

„Papež je korunován trojitou korunou, jako král nebes, země a podsvětí.“ (Lucius Ferraris, Prompta Bibliotheca, vol. VI, Papa II, str.26)

Až do současnosti nosí papež i katoličtí biskupové a kardinálové stejná roucha jako kněží pohanského boha Dágona, včetně mitry ve tvaru rybí hlavy. Babylónský velekněz byl Dágonovým zástupcem, byl považován za neomylného a oslovován “Vaše svatosti“. Národy podrobené babylóňany musely líbat prsten a obuv babylónského krále - boha. Tutéž moc a stejné tituly si dodnes přivlastňuje papež.

Symbolem papežství se staly také klíče pohanských bůžků v mužské a ženské podobě, stejně jako hůl, která je symbolem hada a kterou nosili starověcí vládci od dob Babylóna, přes Egypt až po Řím. Zmíněné klíče se proměnily v “klíče Petrovy“ a hůl se stala holí pastýřskou. Tyto pohanské artefakty tak získaly křesťanský ráz.

Pohanští kněží žili v celibátu, měli tonzuru (vyholené temeno) a byli údajně obdařeni mocí obětovat za živé i mrtvé. Stejnou moc si nárokují i římskokatoličtí kněží. Uctívání “Královny nebes“ (Marie) má také kořeny v pohanských náboženstvích, stejně jako uctívání slunce (svěcení neděle, sluneční kruhy, svatozáře, hostie…). V katolicismu se můžeme setkat s mnoha dalšími symboly používanými v pohanských náboženských systémech, jako jsou například rovnostranné trojúhelníky s Hátorovým okem, posvátná srdce, posvátné stromy, symboly plodnosti, modlitební korálky, pohanské kříže atd.

S křesťanstvím nemá nic společného ani uctívání mrtvých a jejich ostatků (relikvií), což je také součástí katolických náboženských praktik. Věděli jste například, že mše může být vysluhována pouze tehdy, pokud je oltář spojen s nějakou relikvií? Bez části těla některého mrtvého “svatého“ nemůže být oltář posvěcen. Další spojitostí mezi papežstvím a pohanskými zvyky starodávných říši jsou pokřesťantštěné pohanské svátky (např. vánoce a velikonoce).

Římskokatolické doktríny jako je křest nemluvňat, kropení při křtu, učení o nesmrtelnosti duše, modlitby k mrtvým a uctívání jejich ostatků, opakované modlitby za použití růžence, učení o odpustcích, o očistci a věčném utrpení v pekle, učení o spasení ze skutků, o pokladnici zásluh mrtvých “svatých“, mše, svěcení neděle atd. jsou přímo převzaté ze starověkého Babylóna. Zkrátka – když ve 4. století Konstantin sloučil pohanství s křesťanstvím, otevřel tím dveře falešným doktrínám, které se postupně a plíživě začlenily do církevního systému.

Je náhoda, že papež vypadá jako současný velekněz starobylých pohanských náboženství? Proč nosí stejný titul, obléká stejné kněžské roucho a pokračuje ve stejných rituálech, které se praktikovaly v pohanských kulturách?

Jak už jsem zmínil, v Danielovi 7 je (mimo jiné) řeč o čtvrté šelmě, která byla „děsivá a hrozná a měla strašnou sílu“, a která je obrazem Římského impéria. Uvedl jsem také, že určité narážky na tuto velmoc je možné najít i ve Zjevení 13 (viz bod 2 – sedm hlav a deset rohů). Můžeme objevit ještě více důkazů o spojitosti šelmy vystupující z moře a Říma?

4. Svou sílu, trůn i velikou moc má od draka

A drak jí dal svou sílu i trůn i velikou moc. (Zj 13,2)

Ve druhém verši 13. kapitoly můžeme číst, že to byl „drak“, kdo dal šelmě z moře „svou sílu, trůn i velikou moc“. Kdo nebo co je tímto drakem, od kterého šelma, která se vynořila z moře, získala své sídlo i svou autoritu?

Bible identifikuje draka jako „toho dávného hada, jenž je ďábel a satan“ (Zj 20,2 B21).

Existuje však i druhá možnost výkladu. Ve Zjevení 12 můžeme číst o tom, že „veliký rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy (stejná charakteristika jako u čtvrté šelmy z Daniele 7 a u šelmy z moře ze Zjevení 13), a na těch hlavách sedm korun ... se postavil před ženu, která měla porodit, aby její dítě sežral, jakmile ho porodí. Ale když porodila syna, muže, který má pást všechny národy železnou holí, byl její syn vytržen k Bohu a jeho trůnu.“ (Zj 12,3-5 B21)

Zjevení 19,15-16 ukazuje, že tímto synem – mužem, který má pást národy železnou holí, je Kristus. Drak tak nepředstavuje pouze satana, ale také království, skrze které se ďábel pokoušel zabít právě narozeného Ježíše. Kdo krátce po Ježíšově narození nařídil vyvraždění malých dětí v Betlémě? Samozřejmě to byl král Herodes, který byl představitelem Římské říše.

Máme tedy další vodítko. Šelma z moře získala svou sílu, trůn i velikou moc od Říma (což samozřejmě nevylučuje úlohu satana). Tato charakteristika platí pro papežství stoprocentně. Je historickým faktem, že papežství je jediná mocnost, která povstala a přisvojila si římskou moc krátce po pádu Římské říše. Proč myslíte, že se tato církev jmenuje ŘÍMSKO-katolická?

Anglický historik Thomas Hobbes napsal:

„Když se člověk zamyslí nad původem tohoto velkého církevního panství, snadno si uvědomí, že papežství není nic jiného, než duch mrtvého Říma, sedící na jeho hrobě s korunou na hlavě.“

I další zdroje potvrzují, že papežství přímo navazuje na padlé Římské impérium:

„Ne, (katolická) církev nesestoupí do hrobu. Přežije Impérium… Povstane druhé impérium a vládcem tohoto impéria bude Papež – více než to, bude vládcem Evropy. Bude diktovat svá nařízení králům a oni ho budou poslouchat…“ (Andrea Lagarde, Římská církev ve středověku, 1915)

„Před dávnými časy, když po zanedbávání západními vládci byl Řím vydán na pospas barbarským hordám, se Římané obrátili o pomoc a ochranu k jedné postavě a požádali ji, aby jim vládla; ...a tak ... začala neomezená světská moc papežů. Tak, když náměstek Kristův pokorně nastoupil na trůn Césara, převzal žezlo, před nímž se měly po mnoho let sklánět císařové a králové Evropy.“ (The American Catholic Quaterly Review, duben 1911)

Jak se můžeme přesvědčit, sama Římsko-katolická církev připouští, že po pádu Říma získala jeho trůn i moc.

5. Obyvatelé země před ní klekají

…klekali před drakem, protože dal té šelmě svou moc, a klekali také před šelmou a volali: „Kdo se může rovnat té dravé šelmě, kdo se odváží s ní bojovat?“ (Zj 13,4)

…budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka. (Zj 13,8)

To, že před šelmou z moře klekali a dosud klekají obyvatelé Země, znamená, že jí vzdávají božskou poctu, že ji uctívají. Z toho vyplývá, že nejde pouze o politickou mocnost, ale také o mocnost náboženskou. Je myslím zcela zřejmé, že také tuto charakteristiku Vatikán splňuje naprosto dokonale. Všichni víme, že není pouze státem, ale zároveň i církví.

Další potvrzení tohoto výkladu můžeme najít ve Zjevení 17, kde můžeme číst následující:

Anděl mě odvedl ve vytržení ducha na poušť. Tu jsem spatřil ženu sedící na dravé šelmě nachové barvy, plné rouhavých jmen, o sedmi hlavách a deseti rozích. Ta žena byla oděna purpurem a šarlatem a ozdobena zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty svého smilství a na čele měla napsáno jméno – je v něm tajemství: „Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi.“ Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků. Velice jsem užasl, když jsem ji viděl. (Zj 17,3-6)

Povšimněte si, že se šelma ze Zjevení 17 nápadně podobá šelmě vycházející z moře. Je plná rouhavých jmen, má sedm hlav a deset rohů. Už víme, že šelma představuje národ, státní moc. Všimněte si také ženy, která na této šelmě sedí. Žena je v biblických proroctvích obrazem církve nebo Božího lidu, nevěstka pak symbolem padlé církve. Takže tento obraz ukazuje na politickou mocnost, na které „sedí“ církev, tedy na mocnost, která má zároveň světskou i náboženskou moc.

Tato nábožensko-politická mocnost má být uznávána obyvateli světa, mají před ní poklekat, vyjadřovat jí zbožnou úctu. Děje se to v případě papežství? Musím říci, že ano a že podle Bible se to bude dále stupňovat…

6. Mluví pyšně a rouhavě

A bylo jí dáno, aby mluvila pyšně a rouhavě... …A tak otevřela ústa a rouhala se Bohu, jeho jménu i jeho příbytku, všem, kdo přebývají v nebi. (Zj 13,5-6)

Šelma z moře je charakterizována svým rouháním se vůči Bohu, jeho jménu i příbytku, i vůči všem, kdo přebývají v nebi. Také v prvním verši 13. kapitoly je psáno o tom, že na hlavách, které šelma má, je „jméno rouhání“ (kral.).

Co je to “rouhání“? Co vlastně tento výraz znamená? Kde jinde bychom mohli najít spolehlivější definici, než v Bibli...

V Janově evangeliu 10,32-33 je psáno o tom, že židé chtěli kamenovat Ježíše. Když se jich ptal na důvod, jejich představitelé mu odpověděli: "Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh." (Jan 10,33)

Jedna z biblických definic tedy označuje za rouhání, pokud se člověk prohlašuje za Boha. Ježíš se samozřejmě nerouhal, protože on Bohem je. Když však něco podobného prohlašuje obyčejný člověk, jde nepochybně o rouhání.

Další definici rouhání najdeme v Markovi 2,5-11, kde Ježíš odpouští hříchy ochrnutému muži. Náboženští vůdcové mu to však měli za zlé:

"Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?" (Mk 2,7)

Ježíš se samozřejmě opět nerouhal. On je Bohem a má tedy nezadatelné právo hříchy odpouštět. Kdokoliv nižší než Bůh však hříchy odpouštět nemůže a pokud tvrdí, že ano, pak jde nepochybně o rouhání.

Když je o šelmě z moře řečeno, že „má na hlavách jméno rouhání“ nebo že mluví „rouhavě“, znamená to, že se nejvyšší představitel této mocnosti prohlašuje za Boha na Zemi a přisvojuje si právo odpouštět hříchy.

Platí tato charakteristika v případě papežství?

„Papež má tak velikou důstojnost a je tak vyvýšen, že není pouhým člověkem... ...je jako by byl Bohem na zemi, jediný vládce věřících v Krista, vůdce králů, má plnost moci.“ (Lucius Ferraris, Prompta Bibliotheca, 1793, vol. VI, Papa II, str. 25-29)

„A Bůh sám je povinnen řídit se soudy svého kněze a odpustit nebo neodpustit, podle toho, jestli kněz dá nebo nedá rozhřešení kajícníkovi...“ (Liguori, Povinnosti a důstojnost kněze, str. 27)

Na uvedených příkladech můžeme vidět, že se papežství snaží zaujmout Boží místo a osobuje si právo odpouštět hříchy, tedy právo, které má jedině Bůh. To jsou rouhání nejvyššího druhu.

Jak už jsem uváděl výše, papež nosí trojitou korunu jako symbol toho, že je králem nebes, země a podsvětí. Nejen že se papež prohlašuje za boha na zemi, tvrdí o sobě dokonce, že je králem nebes.

Bible otevřeně ukazuje na spojení mezi papežstvím a padlým cherubem, původcem vzpoury proti Bohu. Také on chtěl kdysi dávno vládnout nebesům, rovnat se Nejvyššímu (viz. Iz 14,12-15 a Vesmírný konflikt) a z dokonalého anděla se stal ďábel.

Mimochodem, určitě jste si všimli, že si papež libuje v označení “Svatý otec“. Zajímalo by mě, jak se papež a katoličtí věřící vyrovnávají s tímto jasným příkazem Ježíše Krista:

A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. (Mat 23,9)

7. Bojovala proti svatým a zvítězila nad nimi

A bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou. (Zj 13,7)

Podle tohoto rozpoznávacího znaku útočila šelma z moře v určitém období (ke kterému se dostaneme později) na Boží lid a vítězila nad ním. Historickým faktem je, že papežství během své středověké vlády zabilo více lidí, než nacistické Německo v průběhu druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Řím je stále světovou mocností, příliš se o tom nemluví. Řím navíc umí zakrývat fakta. Historickou skutečností ale zůstává, že papežství stojí za smrtí přibližně 100 milionů lidí (jiní uvádějí až 150 milionů), kteří byli zabiti často velice krutým způsobem jen proto, že odmítli přijmout autoritu Římskokatolické církve.

„Římská církev prolila více nevinné krve než jakákoliv jiná instituce, která kdy v lidstvu existovala.“ (W.E. Lecky, Vznik a vliv racionalismu v Evropě, vol. 2. str.32)

Je historickým faktem, že velké evropské války měly náboženský základ. Protestanté byli pronásledováni Římem, který rozpoutal mnohé válečné konflikty za jediným účelem – zničit reformaci. Pronásledováni byli Valdenští, Albigenští, Hugenoti... - všichni, kteří odmítli akceptovat papežská učení a drželi se pravd Božího slova.

Papež Innocent III. nařídil francouzskému králi vyhladit Albigenské, kteří odmítli přijmout jeho autoritu a zavrhnout Bibli. Vydal rozkaz, že pokud tato „zákeřná a odporná sekta zlovolníků odmítne odvolat, má být rozdrcena jako jedovatí hadi.“ Historikové zaznamenali, že při jediném tažení bylo zabito více než milion těchto nevinných lidí...

Nemůžeme se příliš divit - vždyť velice uznávaný katolík Tomáš Akvinský řekl, že přesvědčení kacíři by měli být usmrceni se stejnou jistotou jako ostatní kriminálníci, protože jsou podvodníci.

Na Toulouském koncilu (r. 1229) papež Řehoř IX. vydal toto nařízení:

„Vládcové jednotlivých panství musí s pečlivostí vyhledávat kacíře v obydlích, chatrčích a lesích, a dokonce jejich podzemní útočiště musí být zcela vyhlazena.“

Můžete namítnout, že tato ustanovení platila v dávném temném středověku, ale dnes je úplně jiná doba. Jak pohlíží na kacíře současná Katolická církev?

V apoštolském listu AD TUENAM FIDEM vydaném 18. května 1998 papež poprvé od zahojení rány (o tom později – viz bod 9) používá výraz heretik (kacíř) a varuje neposlušné členy stáda, že budou potrestáni, pokud nepřijmou papežskou autoritu v doktrinálních otázkách.

Kán. 1346 - § 1. „Kdo popírá nebo zpochybňuje některou pravdu, které je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo kdo odmítne křesťanskou víru jako celek a po legitimním napomenutí se nenapraví, bude jako heretik nebo odpadlík potrestán větší exkomunikací, člen duchovenstva kromě toho může být potrestán dalšími tresty až po laicizaci.“

§ 2. „Ten, kdo v jiných případech popírá nauku, která je papežem nebo sborem biskupů vykonávajícím pravý učitelský úřad církve definitivně předložena k víře, nebo se drží té nauky, která je stejným způsobem zavržena jako chybná, a i po legitimním napomenutí se nenapraví, bude potrestán odpovídajícím trestem.“

Nenápadně a pokradmu se Řím opět chystá prosadit svá nařízení, přesně jak předpovídá Bible. Ve velkolepých vatikánských budovách a v zákonodárných sálech světových politických mocností se připravuje scéna pro závěrečný střet mezi stoupenci padlého cheruba a následovníky Ježíše Krista.

Je hrozné a nepochopitelné, že církev, která se označuje za křesťanskou, bojovala proti křesťanům držícím se učení Bible. Jak se mohlo něco takového stát?

Satan změnil taktiku – od pronásledování prostřednictvím pohanů, které neneslo zamýšlené ovoce (i přes mučednickou smrt mnohých věřících následovníků Ježíše Krista přibývalo), přešel k infiltraci církve, kterou přivedl k přijímání pohanských zvyků a pověr a k mnoha kompromisům. Křesťanství se stalo státním náboženstvím a papež, nejmocnější člověk tehdejšího světa, začal poslušnost vynucovat silou a pronásledovat ty, kteří ho odmítali uznat hlavou církve.

8. Měla moc po 42 měsíců

A bylo jí dáno, aby… … měla moc po čtyřicet dva měsíce. (Zj 13,5)

Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou. (Zj 13,7)

O šelmě vynořující se z moře je psáno, že měla moc po 42 měsíců a že se tato její moc projevovala pronásledováním svatých. O stejném časovém období můžeme číst i v Danielovi 7. kapitole a ve Zjevení 12. kapitole. V Danielově proroctví je tento časový úsek popsán jako „čas, časy a polovina času“, stejný termín se objevuje i ve Zjevení 12,14. Ve Zjevení 12,6 je tento čas označen jako „tisíc dvě stě šedesát dní“.

Jde o různá vyjádření stále stejných časových období. Biblický měsíc má 30 dní, biblický rok 360 dní. Platí tedy, že 42 měsíců = 3,5 času (roku) = 1260 dní.

V tuto chvíli je důležité zmínit, že když biblická proroctví mluví v symbolech, potom jeden prorocký den odpovídá jednomu skutečnému roku. (V Ezechieovi 4,6 Bůh říká: „…ukládám ti za každý rok jeden den…“)

S použitím tohoto principu můžeme „čtyřicet dva měsíců“ ze Zjevení 13 přeložit jako 1260 let.

Šelma vycházející z moře má tedy mít moc po 1260 let. Co o tom říká historie? Skutečně měla Římská církev moc a pronásledovala Boží věrné po tuto předpovězenou dobu?

Historické záznamy umísťují oficiální počátek vlády papežství do roku 538 n.l. V tomto roce porazil římský generál Belisarius Ostrogóty a už nic nebránilo tomu, aby císař Justinián vydal dekret ustanovující papeže za pána nad všemi křesťanskými církvemi světa a předal Řím papeži.

„Vigilius… … nastoupil na papežský stolec (538 n.l.) pod vojenskou ochranou Belisaria.“ (Historie křesťanské církve, vol.3, str.327)

(Podrobnější výklad můžete opět najít v článku o Malém rohu.)

Bible odhaluje, že mocnost označovaná jako šelma vynořující se z moře bude mít moc přesně 1260 let. Je tedy jen matematickou záležitostí, abychom ověřili, zda proroctví skutečně mluví o papežství.

Pokud přičteme k roku 538 (oficiálnímu počátku Římskokatolické církve a státu) 1260 let, dostaneme rok 1798. Představuje-li tedy šelma z moře papežství, musíme najít historický důkaz, že v roce 1798 byla jeho moc radikálně omezena.

Dějiny mluví jasně. 10. března roku 1798, přesně 1260 let po vzniku papežské moci, poslal Napoleon Bonaparte svého generála Louise Alexandra Berthiera s jeho armádou do Říma. Papež byl zajat a o 18 měsíců později zemřel ve vyhnanství ve francouzské Valencii. Tato událost ukončila papežskou moc pokud jde o vynucování papežských nařízení silou.

1260 let papežské vlády se označuje jako doba temna. Určitě už jste se s tímto termínem setkali. Ta doba byla tak temná proto, že kněží zakazovali lidem číst nebo vlastnit Bibli (V roce 1229 koncil v Toulouse vydal dekret, zakazující laikům vlastnit knihy Starého a Nového zákona, na koncilu v Trentu (1545-1564) pak byla Bible dokonce přidána na index zakázaných knih.). Z pochopitelných důvodů. Kdyby lidé poznali pravdu, nebyli by tak snadno manipulovatelní pověrami a zastrašováním, rozpoznali by odpadlictví oficiální církve a její příklon k pohanství. Přesně k tomuto prozření došlo při reformaci, tedy v době, kdy se Bible vrátila do rukou lidu.

Na koncilu v Toulouse, církevní vůdci nařídili: „Zakazujeme laikům vlastnit kopie Starého a Nového zákona… …Nejpřísněji jim zakazujeme mít výše zmíněné knihy v mateřském jazyce.“

Tarragonský církevní koncil nařídil, že „nikdo nesmí vlastnit knihy Starého a Nového zákona v římském jazyku a pokud je někdo vlastní, musí je předat místnímu biskupovi do osmi dnů po vyhlášení tohoto dekretu, aby mohly být spáleny.“ (D. Lortsch, Histoire de la Bible en France, 1910, p.14.)

Po stovky let bylo čtení Písma svatého povoleno pouze kněžím. Satan se snažil udržet Bibli z dosahu lidí, aby je udržel v temnotě a v zajetí pověr. Obyčejní lidé tak neměli šanci poznat pravdu. Byly to časy, kdy platilo, že u koho byla nalezena Bible, byl vyvlečen ze svého domu, přivázán ke kůlu a upálen na svém zápraží.

Poté, co se v 19. století začaly formovat biblické společnosti, zařadila je Katolická církev na seznam “škůdců“, po bok komunismu. 8. prosince l866 napsal papež Pius IX. ve své encyklice Quanta Cura následující konstatování:

„Socialismus, komunismus, tajné společnosti, biblické společnosti… …škůdci tohoto typu musí být zničeni jakýmkoliv způsobem.“

Vatikán vždy věděl, že Bible v rukou lidí je pro něj nebezpečná…

9. Její smrtelná rána se zahojila

Jedna z jejích hlav vypadala jako smrtelně raněná, ale ta rána se zahojila. (Zj 13,3)

Dá se i tato indicie aplikovat na papežství? Utrpělo smrtelnou ránu, která se později zahojila?

Jak už jsem uvedl výše, papežský systém utržil 10. března 1798 zdrcující ránu a pozbyl svou moc vynucovat poslušnost svých nařízení silou.

„V roce 1798 generál Berthier vstoupil do Říma, zrušil papežskou vládu a ustanovil sekulární.“ (Encyklopedie Britannica)

Naplnilo se proroctví a byla tato smrtelná rána, kterou papežství utržilo, uzdravena?

V roce 1929 uznala italská vláda Vatikán za nezávislý stát. Papež se tak stal znovu také politickým vládcem. 9. března 1929 řekl: „Lidé celého světa jsou s námi.“ The San Francisco Chronicle otisklo článek o podepsání smlouvy na přední stránce svého vydání. Bylo v něm mimo jiné napsáno toto:

„Mussolini a Gaspari podepsali historickou smlouvu… …uzdravující dlouholetou ránu.“

Není to úžasné? Bible předpověděla, že rána první šelmy bude uzdravena a noviny to potvrdily přesně stejnými slovy.

10. Celá země jde v obdivu za šelmou

…ta rána se zahojila. A celá země v obdivu šla za tou šelmou. (Zj 13,3)

Poté, co byla smrtelná rána uzdravena, má celá země jít v obdivu za šelmou. Můžeme ve spojitosti s papežstvím vidět i naplnění tohoto poznávacího znaku?

Myslím, že k osvětlení tohoto bodu by mohlo pomoci několik vzpomínek na pohřeb papeže Jana Pavla II. z roku 2005.

Tohoto pohřbu, který byl označován za největší v historii, se zúčastnily více než dvě stovky světových vůdců. Nejen politických, ale také náboženských. Řím byl přeplněn miliony poutníků, kteří se osobně chtěli zúčastnit pohřbu papeže a miliardy lidí tento obřad sledovaly prostřednictvím televizních přenosů.

Projevy úcty a uznání zesnulému papeži Janu Pavlovi II. zněly z úst většiny vrcholných politiků a náboženských vůdců z celého světa. Ohlasy několika prezidentů (USA, Ruska, Francie) a premiérů (Velké Británie, Německa, Itálie) na smrt bývalého papeže si můžete přečíst například na této stránce.

Pro zajímavost uvedu několik citátů od představitelů nekřesťanských náboženství:

Izraelský premiér Ariel Šaron vyslovil politování nad skonem „muže míru, přítele židovského lidu, který uznal jeho jedinečnost, muže, který se zasazoval o usmíření mezi národy“.

Palestinský vůdce Mahmúd Abbás řekl, že papež věnoval svůj život obraně spravedlnosti a míru pro všechny: „Byl velkou náboženskou postavou, která zasvětila svůj život obraně hodnot míru, svobody, spravedlnosti a rovnoprávnosti všech ras a náboženství i právu našeho národa na nezávislost.“

Íránský prezident Mohammad Chatami označil zemřelého za obránce pravdy, spravedlnosti a míru. „S mimořádným smutkem jsme vyslechli zprávu o úmrtí hlavy katolické církve Jana Pavla II., který spojoval náboženské učení s filozofickým myšlením a básnickou a uměleckou tvořivostí.“

Přední celosvětová autorita sunnitských muslimů, velký imám káhirského al-Azharu šajch Muhammad Sajjid Tantaví označil papežovu smrt za „velkou ztrátu pro muslimský svět“.

Dokonce i afghánské radikální hnutí Tálibán vyjádřilo lítost nad papežovým skonem a označilo ho za duchovní ztrátu pro katolické společenství: „Ačkoli jiní křesťané vyhlásili křížové tažení proti islámu, papežův hlas pro světový mír zaslouží ocenění.“

Zesnulý papež Jan Pavel II. si dokázal naklonit srdce celého světa. Prioritou současného papeže Benedikta XVI. jsou ekumenická jednání. Snaží se spojit křesťanské církve i ostatní světová náboženství. Jako hlavní podmínka úplného sjednocení je pak uváděna nutnost přijmout papeže jako hlavu, jako svrchovaného vládce všech církví. Tato jednání probíhají a ekumenické dílo postupuje kupředu.

Bible nám však říká, že to není papež, kdo je skutečnou hlavou církve.

Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. (Ef 5,23)

Jelikož šla za šelmou vystupující z moře „celá země“, je zřejmé, že jde o celosvětově působící mocnost. I tuto charakteristiku jistě římskokatolický systém splňuje. Katolická církev je jednou z mála celosvětových církví.

Totožnost první šelmy ze Zjevení 13 odhalena

Myslím, že z uvedených znaků je docela zřejmé, která mocnost se za symbolickým obrazem šelmy vystupující z moře skrývá. Pokud snad ještě u někoho přetrvávají pochybnosti, znovu doporučuji článek Malý roh – maska antikrista stržena, ve kterém je náhled do proroctví z Daniele 7. kapitoly, které odhaluje stejnou mocnost. Spousta poznávacích znaků v těchto dvou proroctvích je shodná, můžete tam ale najít i jiné indicie. Další podrobnosti o této mocnosti se můžete dovědět také například ze Zjevení 17.

Šelma vynořující se z moře je podle uvedených znaků celosvětová politicko-náboženská mocnost, která své sídlo i moc získala od starověkého Říma. Je to mocnost, v jejímž čele stojí člověk, který si nárokuje božskou úctu a moc odpouštět hříchy. Je to mocnost, která po dlouhá staletí krutě pronásledovala ty, kdo se drželi Bible jako jediného pravidla víry.

Shrnuto a podtrženo – podle indicií, které nám poskytla sama Bible, představuje šelma vystupující z moře nábožensko-politickou mocnost, kterou byl a je papežský systém.

Ve 2. části článku Dravé šelmy vládnou Zemi se pokusíme na základě biblických indicií odhalit totožnost druhé šelmy z 13. kapitoly Zjevení, podíváme se na spolupráci těchto dvou šelem a na to, jak tyto mocnosti ovlivní blízkou budoucnost nás všech.