Máš meč? Tak ho používej!

Držela v náručí svého prvorozeného syna. Ještě unavená, vysílená z porodu, ale šťastná. Přivést na svět dítě skutečně nebylo snadné, ani bezbolestné, ale o tom věděla předem. Sám Bůh jí řekl, že jedním z důsledků její neposlušnosti bude to, že své syny a dcery bude rodit v bolestech. Bůh jí řekl i o dalších dopadech jejího nesprávného rozhodnutí. Mluvil i s Adamem a řekl mu o tom, co se v jejich životech změní kvůli jejich neposlušnosti, jaké důsledky bude mít pro celý svět. Je pravda, že se všechno viditelně změnilo. Svět přestal být idylickým místem. Přišla bolest, strádání… Dokonce i vztah s jejím mužem utržil šrámy a nebyl už takový, jako dřív. A pokud jde o vztah s Bohem…

Přivinula svého syna, prvního člověka, který se narodil, pevněji ke své hrudi. Když viděla, jak je maličký a bezbranný, začal se v jejím srdci probouzet strach. Co s ním bude? Proč se musel narodit do tohoto nehostinného světa? V očích se jí zaleskly slzy, protože moc dobře znala odpověď. Bylo to kvůli ní. Vzpomínala na nádheru Boží zahrady, kterou Bůh vysadil v Edenu pro ni a pro jejího muže. Mohly tam radostně skotačit i jejich děti, kdyby…

Snažila se zapudit výčitky svědomí a raději se upínala ke šťastným vzpomínkám, které ji naplňovaly úžasem nad dokonalostí a krásou Božího stvoření, nad tím, že to všechno Bůh stvořil svým slovem. To co vyslovil, se okamžitě stalo skutečností. Celý svět i se všemi živými tvory stvořil během jediného týdne. Jak neuvěřitelnou moc má Bůh! Jak mocné je jeho slovo!

Myslela na to, jakou lásku a péči věnoval Bůh stvoření Adama, kterého učinil vlastníma rukama a vdechl do něj dech života a také na to, jak vytvořil z Adamova žebra ji, aby byl člověk dokonalý, muž a žena. Nikdy nezapomene na to, s jakým obdivem a úžasem na ni její muž hleděl, když ji poprvé spatřil, na to, jak vděčný byl Bohu za to, že mu ji dal, jak tančil nadšením a opěvoval její nádheru…

Úsměv, který se jí při té vzpomínce rozlil po tváři, však nevydržel dlouho. Vystřídal ho smutek, protože nikdy nezapomene ani na to, jak ona a její muž později stáli vyděšení před svým Bohem, oblečení do fíkových listů, a jak Adam vyřkl ta zraňující slova: „To žena, kterou jsi mi dal, aby byla se mnou, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“

Její oči se zalily slzami. Adam měl samozřejmě pravdu. Je to její vina. Proč to jen udělala? Jak mohla naletět tomu proradnému hadovi a začít pochybovat o Božích slovech? Copak jim někdy Bůh lhal? Jak mu mohla přestat důvěřovat? Jak mohla věřit více slovům hada než slovům svého Stvořitele? Jasně, že ten strom byl nádherný a ovoce vypadalo neodolatelně, ale když jim Bůh řekl, že z tohoto jediného stromu nemají jíst, protože jinak propadnou smrti, měla mu věřit. Měla se na Boží slova plně spolehnout.

Jenže… had ji podvedl a ona i její muž si vybrali stranu, na kterou se postavili. A vybrali si špatně. Proto museli ze zahrady odejít. Proto je teď ona, její muž i jejich dítě tam, kde jsou. Ironie je v tom, že když jí had říkal: „budete jako Bůh znát dobré i zlé“, nedošlo jí, že už se podobají Bohu, protože jsou stvořeni k Božímu obrazu. Nevěděla, že tím, že sní to nešťastné ovoce, jejich schopnost rozpoznávat dobré od zlého bude omezena. Bůh jim to připomněl, když je posílal pryč ze zahrady: „Hle, člověk byl jako jeden z nás, pokud jde o poznání dobrého a zlého, ale teď nemůžu dovolit, aby jedl ze stromu života a žil věčně.“

Museli odejít. Čekal je radikálně odlišný život od toho, který vedli v zahradě. Čekal je život naplněný obtížemi, bolestí, smutkem, dřinou, život s pokřivenými vztahy v rodině, život, který skončí smrtí. Smrt je totiž konečným důsledkem neuposlechnutí Boha, konečným důsledkem nedůvěry v jeho slova. Projevy smrti jsou už teď patrné ve světě kolem nich.

Ale je tu i naděje. Museli sice opustit zahradu, ale Bůh je neopustil. Provinili se sice proti Bohu a postavili se na stranu jeho nepřítele, ale Bůh je nepřestal milovat. Pro svůj hřích sice propadli smrti, ale jejich milosrdný Stvořitel jim vysvětlil, že pro ně stále existuje možnost záchrany. Bůh na svět pošle Spasitele, který se narodí jako símě ženy, porazí zlo a bude pro lidi prostředníkem pro obnovu jejich vztahu s Bohem. Udělá vše pro záchranu lidí, i když ho to bude stát velmi mnoho.

Eva pohlédla na novorozeného chlapce ve své náruči a usmála se na svého muže, který jí byl nablízku. Byla přesvědčená, že ten, kterého drží ve svých rukou, je zaslíbeným Spasitelem. Musí to být on! Toto malé dítě jistě jednou všechno napraví! Budou se moci vrátit do Boží blízkosti! Jejich provinění jim bude odpuštěno! Díky tomuto dítěti bude určitě zase všechno v pořádku!

Netušila, jak moc se mýlí. „Adame“, řekla svému muži hlasem, ve kterém jasně zaznívala naděje, ke které se upínala, „získala jsem muže – Hospodina!“ Svému prvorozenému dali jméno Kain a jeho bratru, který se narodil po něm, dali jméno Ábel, to je „Marnost“. Možná právě proto, že svou naději složili v prvorozeného…

Uplynulo několik desítek (?) let a naděje, kterou Adam s Evou skládali v Kaina, se rozpadla v prach. Jednoho dne bratři obětovali Bohu. Kain přinesl obětní dar z plodů země, Ábel přinesl oběť z prvorozených ovcí stáda, o které se staral. Problém byl v tom, že na Ábela a jeho dar Bůh shlédl, kdežto na Kaina a jeho dar ne. Kain se proto velice rozhněval - a v tom k němu promluvil Bůh.

Stvořitel se svými slovy snažil Kaina uklidnit. Ptal se rozzlobeného mladého muže, proč se hněvá. Snažil se mu vysvětlit, že pokud bude činit dobře, bude přijat on i jeho oběť. A pokud dobře nečiní, je tu východisko, možnost odpuštění, kterou Bůh ve svém milosrdenství ustanovil. Ukázal Kainovi, že se ve dveřích krčí ovečka, oběť za hřích, a jen na Kainovi záleží, bude-li tuto oběť chtít předložit Bohu a získat tak smíření se svým Stvořitelem.

Kain však na Boží slova nedbal. Vylákal svého bratra Ábela na pole a tam ho zabil. Tolik tedy k naději Adama a Evy, že jejich prvorozený syn bude oním zaslíbeným Spasitelem, který je usmíří s Bohem a vykoupí je z jejich hříchů…

Víme, jak tento příběh pokračoval. První vrah nevyužil příležitost k pokání, kterou mu shovívavý Bůh dal a utekl od svého Stvořitele. Kain se rozhodl, že Boha k životu nepotřebuje, rozhodl se, že s ním už nechce mít nic společného. A podobný postoj si drželi i jeho potomci. Zatímco potomci Seta, dalšího syna Adama a Evy, toužili po obnově vztahu s Bohem a brzy se mezi nimi začalo kázat v Božím jménu, Kainovci zůstávali vůči Bohu v opozici.

Víme, jaký problém nastal, když se tyto dvě skupiny lidí začaly mezi sebou mísit. Sňatky Setových potomků s Kainovci nepředstavovaly zrovna nejvhodnější evangelizační nástroj. Ve smíšené společnosti nezačala vzrůstat zbožnost, právě naopak. Během několika staletí došlo k takovému všeobecnému rozmachu zla, že se Bůh rozhodl radikálně zakročit. Svět zaplaví vodami potopy, ve kterých zahyne nejen zkažené lidstvo, ale také veškeré tvorstvo na Zemi.

I v této nanejvýš kritické situaci Bůh projevil svou shovívavost a lásku k lidem. Na Zemi totiž ještě žil člověk, který bral Boží slova vážně. Když Bůh Noemovi řekl, co se chystá učinit, Noe o Božích slovech nepochyboval. Věřil jim více než vědeckým poznatkům své doby, které jasně ukazovaly na to, že je nesmysl, aby došlo k potopě, která by zaplavila celý svět. Na Zemi prostě nebylo dost vody, aby k tomu mohlo dojít. A možnost, že by voda začala padat z nebe, byla jednoduše směšná. Noe však Bohu věřil a bral vážně jeho slova. Proto začal stavět obrovskou archu, která byla pro lidstvo jedinou možností záchrany. Ať už tomu věřili nebo ne.

Noe vytrvale pokračoval ve stavbě plavidla přes nepochopení a posměch, kterému byl vystaven. Když archu dokončil a na její palubu vstoupily po párech jednotlivé druhy zvířat, lidé nabídkou záchrany pohrdli. Nebrali vážně Boží slova o přicházejícím soudu, která jim Noe zprostředkoval. Stačilo vstoupit do archy a mohli být zachráněni, ale kromě Noemovy nejbližší rodiny to nikdo neudělal. Potopu tak přežilo pouze osm lidí. Pouze ti, kteří přijali Boží nabídku a vstoupili do archy, dokud trvala doba milosti, dokud byly otevřené dveře.

Když vody potopy ustoupily a Noe obětoval Bohu oběť vděčnosti, Bůh s ním a jeho potomky uzavřel věčnou smlouvu. Už nikdy nezaplaví svět potopou, už nikdy nevyhladí celé tvorstvo. Aby lidé nezapomněli na to, že je na Boží slova spoleh, dal jim znamení, které jim stálou platnost Božího slibu bude připomínat. Bůh lidem požehnal a vyzval je k tomu, aby se množili, rozprostřeli se po celém povrchu Země a naplnili ji.

Lidé však opět jednali v rozporu s Božím slovem. Místo aby se rozptýlili po tváři Země, rozhodli se tuto Boží výzvu ignorovat. Protože v jednotě je síla, rozhodli se zůstat pohromadě a získat si jméno a slávu tím, že postaví nádherné město a v něm věž, která bude dosahovat až do nebe. Nepotřebují Boha, aby se dostali do nebe, dostanou se tam svými vlastními silami, za použití svých dovedností a schopností. Navíc, tak vysoká věž je výbornou pojistkou proti případné další potopě, kterou by mohl Bůh seslat na svět. Jasně, že říkal, že už to nikdy neudělá, ale tito lidé brali Boží slova s rezervou. Kdyby náhodou Bůh změnil názor, budou připravení. A připraveným přeje štěstí. Jejich věž bude tak pevná a vysoká, že si na ně Bůh nepřijde… Všichni víme, jak tato jejich snaha vyvýšit se a dosáhnout vlastními silami nebe skončila. Velkým zmatkem…

***

Ptáte se, proč vám vyprávím tyto příběhy, které všichni dobře znáte? Vyprávím je, protože s jejich pomocí chci zdůraznit určitou skutečnost, kterou také všichni dobře znáte. Chci s jejich pomocí zdůraznit něco, co všichni dobře víme. Proč? Protože nestačí jenom znát a vědět, je potřeba také činit. Na základě toho, co víme a co známe, je potřeba konat.

Co byste řekli, že mají tyto příběhy společného? Jsou všechny zaznamenány v první knize Bible - v Genesis, napsal je jeden autor - Mojžíš, hovoří o našich počátcích, navazují na sebe… Ale o to mi nejde. To, co je také těmto příběhům společné, je to, že ve všech těchto příbězích Bůh promlouvá k člověku a člověk na Boží slovo nějakým způsobem reaguje. Tato lidská reakce na Boží slovo pak s sebou nese důsledky. Pokud člověk naslouchá Božímu slovu a jedná podle něj, má to svoje důsledky a pokud Boží slovo ignoruje a jedná v rozporu s ním, taky to má to svoje důsledky.

Takže to, co chci na základě uvedených příběhů připomenout, je to, jak důležité je znát a poslouchat Boží slovo, jak důležité je jeho prostřednictvím poznávat našeho Boha, to, jaký je a jaká je jeho vůle pro náš život. V příbězích o Adamovi a Evě, o Kainovi a Ábelovi a o Noemovi Bůh promlouval k lidem. Slyšeli jeho hlas, jeho slova. Bůh může tímto způsobem promlouvat i k nám dnes, ale asi se mnou budete souhlasit, že to není úplně běžná zkušenost. Máme však k dispozici psané Boží slovo, skrze které k nám Bůh může promlouvat, kdykoliv mu k tomu dáme příležitost.

Bůh k nám může promlouvat i z těch prastarých biblických příběhů, které jsem použil pro rozjezd dnešního kázání. Pokud k Písmu přistupujeme s modlitbou, s prosbou o vedení Duchem svatým, o porozumění, Boží slovo se pro nás stane živým. Při studiu i těch nejstarších příběhů můžeme hledat odpovědi na to, co nám daný příběh říká o Bohu, o tom jaký je, co nám říká o jeho plánu pro náš život, můžeme v nich hledat poučení pro nás dnes.

Uvažujeme-li takto například o příběhu o pádu do hříchu, co se z něj můžeme dozvědět o Bohu? Bůh má o člověka zájem, má zájem o jeho dobro. Varuje člověka před špatným jednáním a před jeho důsledky. Bůh hledá hříšného člověka, dělá první krok a snaží se o nápravu vztahu s lidmi. Bůh je milosrdný a milující, nabízí východisko z jinak bezvýchodné situace, má pro člověka připraven plán spasení. Je také spravedlivý. Tento příběh nám ukazuje například to, jak důležité a dobré pro naši budoucnost je poslouchat Boha a jednat podle jeho slova, jak důležitá je naše důvěra v Boha a jeho úmysly s námi a k jak hrozným důsledkům vede, pokud se od Boha a jeho slova odvrátíme a jednáme po svém. Nebo chcete-li, když jednáme podle toho, co nám nakuká nějaký had…

Neříkáte si někdy, jak je možné, že se Eva zachovala tak, jak se zachovala? Jak mohla sníst ovoce ze stromu, ze kterého to Bůh zakázal, jen proto, že jí o něm had něco navykládal a jen proto, že toto zakázané ovoce vypadalo lákavě? Jak ho mohla sníst, když Bůh řekl, že když to udělá, propadne smrti? Jak to mohla udělat, když měla takové poznání? Jak k tomu mohla svést i svého muže? Jak ji on mohl poslechnout a následovat v jejím bláznivém jednání? Neříkáte si, že byste se zachovali moudřeji?

Ale ruku na srdce – nejednáme velice podobně? Nehřešíme velice podobným způsobem? Bůh nám ve svém slově říká, co máme, ale také co nemáme dělat. Říká nám, čeho se máme vyvarovat. Varuje nás, že když se dopustíme hříchu, jeho důsledkem je smrt. My však vidíme jak je lákavý, zvlášť když nám ho „had“ vylíčí v nejzářivějších barvách. Říkáme si, že kvůli takové věci určitě nezemřeme věčnou smrtí, ale že nám to bude k prospěchu, že se nám otevřou oči, že si užijeme. Možná řekneme i našim blízkým, aby se nebáli a šli do toho s námi. Jestli nás mají rádi, proč by nešli? Proč by nepodlehli našemu vlivu? Vždyť i kdyby to nebylo úplně „košer“, Bůh nám takovou maličkost určitě odpustí. Vždyť je milosrdný…

Neuvažujeme takhle někdy? Nebereme Boží slovo na lehkou váhu a neděláme to, po čem touží naše oči nebo naše tělo? Neděláme něco, o čem Bůh říká, abychom to nedělali? Neúčastníme se něčeho, o čem říká, abychom se toho neúčastnili? Nehřešíme v principu úplně stejně jako Adam a Eva, i přes poznání, které máme?

Takto nějak k nám může psané Boží slovo promlouvat – do našich dnů, do naší situace, můžeme si z něj vzít mnohá cenná poučení a varování pro náš život. Neméně důležité je, že se z něj můžeme dozvědět spoustu věcí o Bohu a jeho charakteru, že ho můžeme prostřednictvím Bible poznávat.

Podobně jako Adam a Eva, podobně jako Kain a Ábel, podobně jako Noe a všichni lidé před potopou, podobně jako lidé stavějící babylonskou věž, i my si můžeme svobodně zvolit, koho budeme poslouchat – jestli našeho milujícího nebeského Otce, který pro nás chce to nejlepší, nebo otce lži, který je vrahem od počátku a který nám i přes svá sladká slova nepřeje nic dobrého. Stejně jako pro tyto lidi, i pro nás naše volba přináší důsledky. V uvedených příbězích můžeme vidět, jaké důsledky to mohou být a vzít si z toho poučení.

Je zřejmé, že když neposloucháme Boha, posloucháme někoho jiného a to určitým způsobem ovlivní náš život. Ať už si to uvědomujeme nebo ne, to, koho posloucháme, přímo ovlivňuje naši věčnou existenci nebo neexistenci. Uvědomujeme si, že naším pánem je ten, čí slovo posloucháme a jednáme podle něj? Vzhledem k tomu, že satan je mistrem svodu a klamu, jak poznáme, jestli stojíme na straně dobra, jestli jednáme správně? Jak poznáme, jestli uctíváme správného boha? Jak poznáme, jestli Ježíš, kterého následujeme je pravým Ježíšem nebo jeho karikaturou?

Nastíním ještě jeden biblický příběh. K nejmoudřejšímu králi, jakého kdy Izrael měl, přišly dvě ženy s žádostí, aby je rozsoudil v jejich sporu. Nešlo o nic malicherného a tak situace byla velice vypjatá. Spousta slz, možná křiku, rozbouřené emoce. Dvě ženy na pokraji hysterie se dohadovaly o tom, čí je dítě, které s sebou přinesly. Obě tvrdily, že jsou jeho matkou. Každá z nich tvrdila, že je to právě ona, která malého chlapce porodila, obě chtěly dítě pro sebe. Znáte ten příběh. Co Šalomoun přikázal? „Přineste mi meč.“ Aby král poznal, která ze dvou žen je pravou matkou malého chlapce, potřeboval meč.

Teď mi řekněte, jaké poučení si můžeme z tohoto příběhu vzít pro náš život? Řeknu vám, co jsem si z něho vzal já:

Abychom rozlišili pravdu od lži, potřebujeme meč. Máš meč? Tak ho používej!

Asi bych to měl trochu rozvést, abych nevypadal jako nějaký nebezpečný asociál nebo terorista, který se chystá při nejbližší příležitosti sáhnout po meči a stínat lidem hlavy nebo rozsekat náhodného kolemjdoucího na kusy. Rozeberme si trošku ten příběh o dvou ženách, jednom malém dítěti a meči, za pomoci kterého král poznal pravdu.

Když se v biblických proroctvích hovoří o ženě, koho tento obraz představuje? Církev. Pokud je to čistá žena, pak představuje pravý Boží lid, pokud je to nevěstka nebo cizoložnice, pak představuje odpadlou církev. Ve Zjevení 12 je řeč o ženě, která představuje Boží církev. Této ženě se narodil chlapec, kterého chtěl sežrat velký rudý drak. Koho tento chlapec představuje? Ježíše Krista.

Když význam těchto symbolů aplikujeme na příběh dvou žen, které se před Šalomounem přely o malého chlapce, stává se to zajímavé. Máme tu dvě ženy, dvě církve. Každá z nich tvrdí, že malý chlapec, tedy Ježíš Kristus, je její, že patří jí. Že právě ona je pravou Boží církví, pravým Božím lidem.

Jak můžeme poznat, která církev následuje Ježíše Krista? Jak můžeme poznat, jestli jsme jeho pravými učedníky nebo jestli jsme svedení rafinovaným klamem a jsme součástí padlé církve? Jak poznal král, která z žen je pravou matkou malého chlapce, která z žen dítě skutečně miluje? Nechal přinést meč. Co symbolizuje meč v Bibli? Boží slovo. Při popisu duchovní zbroje je v listu Efezským 6,17 uveden „meč Ducha, jímž je slovo Boží“. Ve Zjevení je několikrát zmíněn obraz, ve kterém Ježíšovi vychází z úst ostrý dvojsečný meč. A v listu Židům 4,12 je napsáno toto:

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

Proto, abychom rozlišili pravdu od lži, potřebujeme ostrý dvojsečný meč. I nejmoudřejší král Izraele ho potřeboval. Z jeho života víme, že jakmile tento meč přestal pro rozlišování dobrého a zlého používat, začal ztrácet svou moudrost, stal se bláznem. A tak pokud tento meč máme, tak ho používejme! Jen tak můžeme poznat, která církev skutečně následuje Ježíše Krista, která je pravým Božím lidem a která naplňuje znaky nevěstky. Samozřejmě to neplatí jen pro církev, ale také pro jednotlivce, pro nás. Pokud chceme poznat, jak jsme na tom my s následováním Ježíše, máme k dispozici tento meč, Boží slovo. S jeho pomocí můžeme poznat, jestli je naše láska ke Kristu opravdová, jestli se projevuje tak, jak by se podle Bible projevovat měla.

Máme velkou přednost, že máme psané Boží slovo k dispozici. Nebylo tomu tak vždy, aby byla Bible volně dostupná lidem. Byly časy, kdy vlastnit Bibli bylo velice nebezpečné, a přesto mnozí lidé kvůli Písmu podstupovali riziko pronásledování. Znali hodnotu Božího slova a velice si ho cenili. I dnes jsou země, kde je problém dostat se k Písmu nebo kde je vlastnictví Bible ilegální a hrozí za ně postih.

Pro nás, v naší zemi, je Bible snadno dostupná. Většina z nás jich vlastní několik v tištěné podobě, v různých překladech, máme je ve svých mobilech, v tabletech, v počítačích. Otázkou je, nakolik tento ostrý dvojsečný meč používáme. Nakolik jej používáme k tomu, abychom rozlišili, co je pravda a co ne, co je správné a co ne, jaký je Bůh, co po nás chce a před čím nás varuje. Nereziví nám náš meč? Nepráší se nám na naše Bible? Nebereme je do ruky pouze v sobotu ráno, abychom si je s sebou vzali do sboru?

Nejde jen o to, abychom měli Boží slovo k dispozici v psané formě. Jde o to, abychom toto Boží slovo pustili do své mysli a do svého srdce, abychom se jím nechali ovlivňovat a proměňovat. Protože, jak je psáno ve 2. listu Timoteovi 3,16-17, „veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (CSP)

Neměli bychom zanedbávat příležitost k tomu, abychom tímto způsobem Boží slovo používali. Není moudré nechat na Bibli usedat prach. U proroků totiž můžeme číst tato varování:

Hledejte Hospodina, dokud je k nalezení, volejte k němu, dokud blízko je. (Iz 55,6 B21)

Hle, přicházejí dny, je výrok Panovníka Hospodina, kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení slov Hospodinových. Budou vrávorat od moře k moři a ze severu na východ; budou pobíhat a hledat slovo Hospodinovo, ale nenajdou. (Am 8,11-12)

Potřebujeme znát Boží slovo, abychom poznali, co je správné, co po nás Bůh chce, co je pravda a co ne. A když to poznáme, je třeba, abychom podle toho také jednali. Pokud Boží slovo nemáme, pokud ho neznáme, nerozumíme mu nebo ho nebereme vážně, můžeme být snadno svedeni. Jsme varováni, že obzvlášť v době konce, krátce před druhým příchodem Ježíše Krista, naberou svody enormních rozměrů. Bez znalosti Božího slova bude velice obtížné, ne-li nemožné, rozpoznat, co je dobré a co zlé, co je pravda a co lež.

To hlavní, před čím Ježíš své následovníky varuje, je, aby si dali pozor, aby nebyli svedeni. Když si v Elijášově době nebyli Izraelci jistí, který bůh je pravý a kterého mají následovat, vše se objasnilo, když na hoře Karmel sestoupil oheň na Hospodinův oltář. Problém je, že v době konce nebude na zázračná znamení spolehnutí. Ve Zjevení 13 je napsáno, že šelma ze země „činí velká znamení, dokonce i oheň z nebe nechá před zraky lidí sestoupit na zem. Bylo jí dáno dělat znamení ke cti první šelmy a svádět jimi obyvatele země.“ (Zj 13,13-14)

V době konce sestoupí oheň z nebe, ale na nesprávný oltář. Toto znamení bude spolu s dalšími svádět lidi ze správné cesty, lidé jimi budou oklamáni. Jakou šanci budeme mít, pokud nebudeme moci poznat pravdu díky ostrému dvojsečnému meči, kterým nás náš Bůh vybavil? Držme se spolehlivého manuálu, který máme k dispozici, rozlišujme s jeho pomocí, co je dobré a co zlé, protože převrácenost a zvrácenost proniká do společnosti stále víc a víc.

Jak je charakterizován ostatek Božího lidu v době konce? Jsou to ti, kdo„zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví“ (Zj 12,17 CSP). Chceme-li k ostatku Božího lidu patřit, bez Božího slova to nepůjde. Je důležité, abychom prožívali podobnou zkušenost, o které je psáno v Žalmu 119,104-105:

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.

Je důležité zkoumat Boží slovo, abychom poznali, jestli to, čemu věříme, je biblická pravda? Bez tohoto postoje bychom stále žili ve středověkých bludech a pověrách, v době temna. Neproběhla by reformace, nevznikla by naše církev. Děláte to vy? Hledáte v Božím slově, jestli to, čemu věříte, je biblické? Jednáte jako berojenští, kteří každý den zkoumali v Písmu, jestli to, co je učí Pavel, je pravda? Nebo se spokojíte s tím, co někdo jiný označí za pravdu a držíte se toho? Je to pohodlnější, ale není to bezpečné.

Odvaha zkoumat, ověřovat, jestli to, čemu věříme, je založené na Božím slově a na jeho správném pochopení, je velmi důležitá. První adventisté tuto odvahu měli. Byli označováni za lid Bible a objevili v Písmu mnohé vzácné pravdy. Sdílíme s nimi tuto odvahu a zkoumáme Písma nebo jsme ve stavu laodicejské vlažnosti a jsme přesvědčení o tom, že máme všechny potřebné biblické znalosti, že jsme duchovně bohatí a nic zkoumat nepotřebujeme?

Uvedu příklad. Toto čtvrtletí je tématem našeho studia v sobotní škole Duch svatý. V několika z počátečních lekcí jsme se dotkli otázky božství Ducha svatého, otázky, jestli je Duch svatý samostatná osoba, dotkli jsme se taky otázky tzv. trojjediného boha, nebo chcete-li trojice. Vy, kteří jste byli se mnou ve třídě, víte, že jsem tak trochu rebeloval vůči určitým tvrzením, která nám jsou předkládána jako fakt. Je správné klást si otázky, jestli to, čemu věříme, je biblické? Nebo tyto otázky nejsou vhodné a měl bych se krotit?

Předpokládám, že se mnou budete souhlasit, že je důležité vědět, jakého boha uctíváme, že je důležité vědět, jestli je to pravý Bůh. Podívejme se tedy na učení o trojici, které naše církev v současnosti zastává. Věříte v trojjediného boha? Pokud ano, na čem je vaše víra založená? Je založená na biblickém učení nebo na tom, co vám někdo řekl? Ověřili jste si v Bibli, že pravý Bůh je trojjediný nebo tomu věříte proto, že je to jasný fakt, kterému věří všichni křesťané?

Ptám se proto, že první adventisté, ti, kteří byli považováni za lid Bible, v trojici nevěřili. Učení o trojjediném bohu označovali za falešné, za blud pocházející z římsko-katolické církve, respektive z řecké filozofie a pohanství. Tito adventní průkopníci nevěřili v trojici. Adventisté více než 80 let od počátku své existence považovali učení o trojici za blud a odmítali je. Toto odmítnutí trojice bylo považováno za pilíř adventního učení. A to bylo v době, kdy mezi nimi žila Ellen Whiteová. A ona je nikdy za toto jejich učení nepokárala, nevystoupila na obranu trojice. Naopak, ve svých spisech psala, že pouze dvě osoby, Otec a Syn, jsou hodny uctívání, že pouze tyto dvě osoby byly přítomny při stvoření, že pouze tyto dvě osoby připravily plán spasení.

Učení o trojici začalo do církve adventistů sedmého dne pronikat až na konci 20. let 20. století prostřednictvím knihy Příchod Utěšitele, kterou napsal LeRoy Froom, podle některých svobodný zednář, jezuita nebo bývalý katolický kněz. Mezi oficiální články víry naší církve se toto učení dostalo až v roce 1980 na Generální konferenci v Dallasu. Ve speciální edici Review and Herald byl k tomu vytištěn tento komentář:

„Ačkoli ani jedna pasáž Písma neformuluje učení o Trojici, je považováno za skutečnost… …Pouze vírou můžeme přijmout existenci Trojice.“

Z této krátké exkurze do dějin naší církve vyvstávají dvě možnosti, obě znepokojující. Buď se mýlili průkopníci adventismu, kteří měli mezi sebou žijícího proroka a tím, že dlouhá desetiletí odmítali uctívat trojici, odmítali uctívat pravého Boha a nebo falešné učení proniklo do naší církve později a nesprávného boha uctívá naše církev dnes.

Věříte tedy v trojjediného boha? Víte, odkud učení o trojici pochází? Víte kdy a za jakých okolností do křesťanství proniklo? Je zajímavé si to nastudovat. Pokud tomu věnujete čas, možná se budete divit tomu, co objevíte. Pokud věříte v trojjediného boha, máte tuto víru podloženou osobním pečlivým zkoumáním Písma? Spoléháte na ostrý dvojsečný meč nebo na to, co na základě dědictví od římsko-katolické církve považují téměř všechny křesťanské denominace za jediné možné a správné křesťanské pojetí Boha?

Pokud nevěříte v trojjediného boha, máte tuto víru podloženou osobním pečlivým zkoumáním Písma? Pomohl vám poznat pravdu ostrý dvojsečný meč nebo spoléháte na to, že se první adventisté nemýlili a na to, že co pochází z katolické věrouky, je blud? Měli bychom v tom mít jasno. Nebo nás tato otázka nechává vlažnými? Co je důležitějšího než uctívat pravého Boha? A co by v tomto ohledu mělo být směrodatnějšího než Boží slovo?

S otázkou trojjediného boha je spojená i otázka božství Ducha svatého, otázka, jestli je samostatnou osobou odlišnou od Otce a Syna, otázka, jestli je hoden uctívání, jestli se k němu máme modlit. Jaký je váš názor? A na čem je tento váš názor založen? Na jasném svědectví Písma? Je vaše poznání toho, kým je Duch svatý a toho, jestli jej máme uctívat a modlit se k němu, založeno na jasném porozumění Božímu slovu? Jste si v této otázce jistí? Pokud Ducha svatého máme uctívat a modlit se k němu a neděláme to, není to závažná chyba? A naopak - pokud Ducha svatého nemáme uctívat a modlit se k němu a děláme to, není to závažná chyba? Jak můžeme poznat, co je správné?

Chápejte, nechci tím říci, jestli je učení o trojjediném bohu biblické nebo nebiblické, nechci tím říci, jestli je biblické nebo nebiblické modlit se k Duchu svatému. O tom toto kázání není. To, co tím chci říci, je, že na tyto otázky existují dva různé, protichůdné pohledy, a že oba tyto protichůdné pohledy v minulosti byly nebo v současnosti jsou zastávány adventisty sedmého dne.

Těmito znepokojujícími otázkami jsem chtěl ukázat na to, že bychom měli vědět, proč věříme tomu, čemu věříme. Chtěl jsem vás jimi vést k zamyšlení nad tím, jestli svou víru zakládáme na Bibli a jejím učení, jestli používáme Písmo, abychom poznali, co je pravda a co blud. Myslím, že Jan Hus měl v tomto ohledu velmi zdravou zásadu:

„Od začátku svého studia jsem si učinil zásadu, že kdykoli poznám mínění správnější, ihned upustím od svého méně správného a pokorně a radostně přijmu názor, odůvodněný lépe. To, co víme, je zcela nepatrným zlomkem toho, co nevíme.“

Podobně mluvil puritánský kazatel John Robinson ve svém proslovu na rozloučenou s vystěhovalci směřujícími do Nového světa:

„Pamatujte na svůj církevní slib, kterým jste se zavázali, že budete chodit po všech cestách Páně, které znáte nebo v budoucnu poznáte. Pamatujte na svůj slib a smlouvu s Bohem i mezi sebou navzájem, že přijmete každé světlo a každou pravdu, která vysvitne z psaného Božího slova. Zapřísahám vás však, kdykoli budete přijímat nějakou pravdu, porovnávejte ji a poměřujte s ostatními pravdami Písma, dříve než ji přijmete. Vždyť není možné, aby křesťanský svět vyšel tak brzy z tak husté protikřesťanské temnoty a aby náhle dospěl k naprosto dokonalé znalosti.“

Žijeme v době konce a církev doby konce se podle proroctví z knihy Zjevení má vyznačovat vlažností a názorem „máme všechno, jsme bohatí, nic nepotřebujeme.“ Jinými slovy – „naše biblické znalosti jsou na velmi vysoké úrovni, máme poznání pravdy, nepotřebujeme už zkoumat Písmo.“ Dokonce může být pravda, že naše znalosti jsou na velmi vysoké úrovni, že jsme bohatí v teoretickém poznání pravdy, ale pokud toto poznání není spojeno s opravdovým vztahem s Ježíšem Kristem, díky kterému bychom hořeli pro pravdu a pro její šíření, je nám všechno toto teoretické poznání k ničemu. Jsme vlažní, ubozí, bědní a nuzní, slepí a nazí a nevíme o tom.

To hlavní, k čemu má sloužit Boží slovo, je poznání Ježíše Krista. Ježíš jednou řekl zákoníkům:

Zkoumáte Písma, neboť se domníváte, že v nich máte věčný život, a ta svědčí o mně. (J 5,39 B21)

Poznávejme Krista z jeho slova, poznávejme jeho zaslíbení, jeho vůli, poznávejme, co je správné a co ne, co je biblické učení a co ne. Naslouchejme Božímu hlasu a nechejme se jeho slovem vést a proměňovat, vždyť má velkou moc. Bůh jím stvořil nebesa i Zemi! Nakupme od Ježíše přečištěné zlato, tedy to, co je ryzí, co má pravou hodnotu, nakupme od něj mast na protření očí, abychom dokázali rozlišit, co je správné a co ne, za co se vyplatí bojovat a kupme si od něj také bílé roucho, kterým by byla přikryta naše nahota, naše hříšnost. Pak budeme připravení na Jeho návrat, pak nás nebude muset vyplivnout ze svých úst jako vlažné!

Pokud chceme oživení, pokud chceme reformaci, pokud se chceme skutečně přimknout ke Kristu a být dětmi našeho nebeského Otce, dědici jeho zaslíbení, pak bez Božího slova, toho dvojsečného meče, to půjde jen těžko. Máte ostrý dvojsečný meč? Tak ho používejte!

Amen.

Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)