Jako bylo za dnů Noe...

Vzhledem k tomu, že do Vánoc zbývá jen pár dní, přemýšlel jsem při přípravě tohoto kázání, jestli ho mám zaměřit tematicky a uvažovat spolu s vámi nad narozením Ježíše do pozemské rodiny a nad tím, co tento jeho první příchod lidem přinesl. Mohli bychom se zabývat tím, jaká zaslíbení byla naplněna a co všechno pro nás Kristus vykonal. Nebo bychom mohli uvažovat o tom, jaký příklad si můžeme vzít z reakce Marie a jejího snoubence Josefa, když jim anděl řekl o tom, za jak zvláštních okolností se jim narodí zaslíbený a dlouho očekávaný Mesiáš.

Jasně, že vím, že původ Vánoc je pohanský a že se Kristus v tomto období nenarodil, ale faktem je, že právě v tomto čase si křesťanský svět Ježíšův první příchod připomíná. Téma Ježíšova narození se skutečně nabízí, ale přesto jsem se rozhodl tuto příležitost nevyužít. Nebo lépe řečeno, tohoto tématu se dotknu jen okrajově.

V listu Galatským 4,4 je napsáno, že Bůh poslal na svět svého Syna, narozeného z ženy, když se naplnil stanovený čas. Podle Bible se Ježíš narodil ve správnou dobu a na správném místě - v Betlémě, přesně jak to předpověděl prorok Micheáš (Mich 5,1). Narodil se uprostřed Božího vyvoleného lidu, který od pradávna čekal na zaslíbeného Mesiáše. Přesto se však může zdát, že načasování ani místo Ježíšova narození nebylo úplně ideální. No uznejte sami - dlouho očekávaný Mesiáš se narodil ve chlévě a z vyvoleného národa tuto významnou událost zaregistrovalo jen několik pastýřů.

Jan k tomu v první kapitole svého evangelia píše:

Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,10-11)

Zdá se, že lidé nebyli na první příchod Ježíše Krista připravení. Jak však můžeme v Bibli číst, ještě mnohem horší to bude s připraveností lidí na druhý Ježíšův příchod. Na mnoha místech Písma můžeme číst podobné výzvy jako například u Matouše 24,42.44:

Bděte tedy, protože nevíte, v který den váš Pán přijde.

Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.

Nebo Ježíšovo varování ve Zjevení 3,3:

Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.

Ježíš chce, aby byli lidé na jeho návrat připravení. Podle internetové encyklopedie Wikipedie se celosvětově ke křesťanství hlásí více než 2 miliardy lidí, přesto však nejsou vyhlídky na naši připravenost kdovíjak růžové.

Ježíš v Lukášově evangeliu 18,8 pokládá ne příliš optimistickou otázku:

„Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"

Svým učedníkům řekl také slova zaznamenaná u Matouše 24,37-39:

Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka.

Ježíš charakterizoval dobu svého návratu slovy, že to bude jako za dnů Noe. Pojďme se tedy podívat na Noemův příběh a na stav tehdejší společnosti, na který Bůh reagoval sesláním celosvětové potopy.

Než se k tomu dostaneme, ještě malá poznámka na okraj. V období kolem Vánoc můžeme v televizi sledovat spoustu pohádek. Biblickou zprávu o celosvětové potopě mnozí lidé chápou taky jako pohádku, které mohou věřit leda tak děti, jako mýtus, který nemá s reálnou historií mnoho společného. Namítají, že událost takového rozsahu by přece musela zanechat znatelné stopy. Zanechala? Můžeme najít důkazy, že k této obrovské celosvětové katastrofě skutečně došlo?

Zajímavé je, že s legendami o katastrofální potopě, při níž zahynulo vše živé kromě několika lidí a zvířat zachráněných v plavidle, se můžeme setkat téměř po celém světě. Tento příběh se traduje již tisíce let v mnoha národech a kmenech. V současnosti je známo asi 270 příběhů o potopě, která zaplavila Zemi. Kromě známého babylónského Eposu o Gilgamešovi se o potopě vyprávělo mezi Kurnaji v Austrálii, Čiriguany v Bolívii, mořskými Dajaky na Borneu, Kríji v Kanadě, mezi původními obyvateli Kuby, Masaji ve východní Africe, Maory na Novém Zélandu, také na Fidži, ve Francouzské Polynésii, na Islandu, v Mexiku, v Rusku, ve Vietnamu, v Peru, na Aljašce…

Všechny tyto příběhy se vyznačují několika společnými rysy. Ve všech se mluví se o zničení světa vodou, které bylo zapříčiněno božstvem, o tom, že lidé byli varováni předem, ale přesto jich bylo zachráněno jen několik (zpravidla je řeč o osmi), o tom, že zachráněná byla také zvířata a že k záchraně bylo použito velké plavidlo. Bez zajímavosti není ani to, že jméno stavitele lodi bývá variací na jméno Noe. Badatelé obvykle soudí, že není možné, aby tyto pověsti pocházely z kontaktu s misionáři a musí být tedy založeny na skutečné události.

Další důkazy pro celosvětovou potopu můžeme najít v geologii. Téměř všechny geologické vrstvy jsou tvořeny usazenými horninami a musely tedy vznikat pod vodou. Mezi další argumenty patří nálezy pozůstatků mořských živočichů na vrcholcích hor, důkazy o velmi rychlém pohřbení rostlin a zvířat atd. V podstatě každá zkamenělina nebo uhelné ložisko je důkazem pro rozsáhlou katastrofu, která v minulosti zasáhla naši planetu.

Trošku jsem ale odbočil. Myslím, že my všichni, co jsme tady, věříme v reálnost biblického příběhu o potopě. Spousta lidí však tento příběh považuje za směšný a nevěří, že k němu takovému skutečně došlo. Mají na tento svůj postoj právo, vždyť i Bible o těchto lidech hovoří:

Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: "Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření." Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul. Týmž slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm; Bůh je ponechal jen do dne soudu a záhuby bezbožných lidí. (2 Pt 3,3-7)

Na konci času povstanou posměvači, kterým bude utajená skutečnost, že Bůh stvořil svět a také to, že celá Země byla zatopená vodami potopy. Tito lidé nebudou věřit ani v zaslíbený druhý příchod Ježíše Krista, nebudou vidět znamení, která na něj poukazují, nebo je nebudou brát vážně. Budou tvrdit, že vše zůstává stále stejné. Zůstane jim utajeno i to, jaký osud čeká bezbožné lidi.

Co se tedy můžeme dozvědět z příběhu o potopě zaznamenaného v Genesis 6-9? Jaké poučení si z něj můžeme vzít?

Rozhodně díky němu můžeme porozumět tomu, jak destruktivní je hřích a jak zhoubný účinek má na naše srdce, na naše myšlení, na hodnoty které vyznáváme, na pohnutky a postoje, které zastáváme, na naše vztahy s lidmi a především na náš vztah s Bohem, zkrátka na celý náš život. To, že „mzdou hříchu je smrt" a že „nastala hodina soudu", platilo nejen pro předpotopní generaci, ale i pro generaci žijící těsně před Ježíšovým návratem.

Jestli dobře počítám, podle rodokmenu z Genesis 5 uběhlo od vyhnání Adama a Evy z ráje do začátku potopy asi 1656 let. Za tuto dobu došlo na zemi k nebývalému rozmachu zla. Lidská srdce se naprosto zkazila, hřích ukázal svou pravou tvář. A to v takové míře, že Bůh musel zasáhnout.

1656 let se nám může zdát jako hodně dlouhá doba, vezměme ale v úvahu délku lidského života před potopou, která činila více než 900 let. Když si to uvědomíme, vyvstává před námi zajímavá skutečnost, že někteří z lidí, kteří se dožili potopy, mohli svého Stvořitele poznávat i díky svědectví člověka, kterého Bůh vytvořil vlastníma rukama. Vzhledem k délce lidského života před potopou se nejstarší z nich mohli dlouhá desetiletí (klidně i 200 let) potkávat s Adamem, který zemřel asi 726 let před touto celosvětovou katastrofou…

Noe, hlavní hrdina příběhu o potopě, se sice s Adamem setkat nemohl, protože Adam zemřel asi 126 let před jeho narozením, ale mohl se setkat s jeho vnukem Enóšem, za jehož života se počalo vzývat Boží jméno (Gn 4,26). Byli současníky asi 84 let. Noemův děda Metúšelach (Metuzalém) se s Adamem klidně setkávat mohl. Adam zemřel, když bylo Metúšelachovi nějakých 243 let.

Z tohoto pohledu není těch 1656 let, které uběhly od odchodu Adama a Evy z ráje do začátku potopy, zase tolik. Metúšelach, který zemřel ve stejném roce, kdy byla Země zatopena vodou, měl více než 200 let příležitost osobně se setkávat s člověkem, kterého Bůh utvořil vlastníma rukama, s člověkem, který zažil nádheru a dokonalost ráje, s člověkem, který prožíval nejužší vztah se Stvořitelem, s člověkem, skrze kterého vstoupil na naši planetu hřích se všemi jeho důsledky.

Hřích se ve své ohavnosti začal projevovat krátce po Adamově a Evině provinění. Připomeňme si třeba, jak jejich prvorozený syn Kain, do kterého vkládali své naděje, zabil svého mladšího bratra. Nákaza hříchem zasáhla celou Zemi. Neúnosnému rozmachu nepravosti, zla a násilí nemalou měrou napomohlo to, když se potomci Šéta, třetího syna Adama a Evy, kteří původně následovali Boha, začali mísit s potomky Kaina, kteří se obrátili proti Bohu.

Před podobným rizikovým chováním varuje Boží následovníky i Nový zákon:

2. list Korintským 6,14-18: Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´ A proto `vyjděte z jejich středu a oddělte se´, praví Hospodin a `ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu´ a `budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů´.

Bereme vážně toto varování? Když se potomci Šéta a Kaina začali mísit, na Zemi propukla pandemie smrtelné nákazy hříchem, kterou musel Bůh radikálně řešit. Bůh viděl, že se „na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý" (Gn 6,5) a věděl, že musí zasáhnout.

Je zajímavé, jak velký důraz při charakteristice stavu předpotopní společnosti klade Bůh na myšlenky a postoje lidí. Bůh se rozhodl zasáhnout, když každý výtvor mysli i srdce člověka byl v každé chvíli jen zlý, když se na Zemi rozmnožila zlovůle.

I my si musíme uvědomit, že hřích začíná v naší mysli, v našem srdci. Ježíš se na to snažil upozornit své posluchače v kázání na hoře. Chráníme svou mysl a svoje srdce před nákazou hříchem? Bereme vážně výzvu, která je uvedená v listu Filipským 4,8?

Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.

Bereme vážně varování, které je uvedeno v listu Římanům 12,2?

A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Bůh nám dal nástroj, s jehož pomocí můžeme lépe rozlišovat, které naše myšlenky a touhy jsou správné a které jsou zdeformované hříchem. O tomto tématu se píše v listu Židům 4,12:

Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce.

Než se Bůh rozhodl seslat na náš svět vody potopy, viděl, že se „na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý" (Gn 6,5). Ježíš mluvil se svými učedníky o tom, že „až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe". Opravdu jsme na tom tak špatně? Odpovídá morální stav dnešní společnosti charakteristice dané v 2. listu Timoteovi 3,1-5?

Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.

Odpovídá stav dnešní společnosti slovům, která jsme právě četli? Je dnes Země před Bohem zkažená a plná násilí, jako tomu bylo krátce před potopou (Gn 6,11)? Nebo na tom ještě nejsme tak špatně? Jak daleko má náš svět k podobné úrovni zvrácenosti, násilí a zkaženosti, která vládla před potopou? Určitě na tom nejsme tak špatně, abychom třeba přinášeli dětské oběti proto, abychom si zajistili jednodušší život… Mimochodem, každý rok je v ČR při umělých interrupcích zabito více než 20 tisíc nenarozených dětí (zdroj). Celosvětově je to od roku 1980 (tedy za 34 let) téměř 1,36 miliardy nenarozených dětí (zdroj). Většina lidí se nad tím nepozastaví. Aby si usnadnili život, zdá se jim zcela normální obětovat své nenarozené dítě.

Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu. I řekl Bůh Noemu: "Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí." (Gn 6,12-13)

Co se z tohoto Božího rozhodnutí můžeme dozvědět o jeho charakteru? Byla celosvětová potopa projevem Božího hněvu a pomstychtivosti? Rozhodl se skoncovat s lidmi, protože nedoceňovali to, co pro ně dělal a odmítali žít tak, jak to po nich chtěl? Byla potopa činem rozhněvaného nebo milujícího Boha?

Když Bůh viděl, že se „na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý" (Gn 6,5), pocítil lítost a bolest ve svém srdci. Velice se trápil nad duchovním stavem svého stvoření (Gn 6,6). Bůh své stvoření miloval a dosud miluje, snaží se o smíření s padlými lidmi, chce jejich záchranu, touží po tom, aby se vrátili do jeho milující náruče. Vždyť jsou to jeho děti! A ač to může na první pohled vypadat nelogicky, jsem přesvědčený, že právě ze své lásky vyhlásil nad zemí soud. Ze své lásky ohlásil přicházející potopu, při které měla naprostá většina všeho živého na Zemi zahynout…

Možná se někomu z vás zdá, že jsem musel utrpět vážný úraz hlavy, když si myslím, že Boží motivací pro zaplavení světa vodami potopy byla láska. Vypadá to přinejlepším na projev Boží spravedlnosti, ale spíše to zavání Božím hněvem nebo dokonce zuřivostí. Nebo možná i pomstychtivostí. Rozhodně to ale nevypadá na projev jeho lásky k člověku. Nebo snad ano?

Pokusím se to v krátkosti vysvětlit. Abychom alespoň z části pochopili toto Boží jednání, musíme se na tehdejší kritickou situaci podívat z jeho perspektivy. Co by se stalo, kdyby Bůh proti rozmachu zla nezasáhl? Co by se stalo, kdyby nechal lidskému odpadnutí naprosto volný průběh? Určitě by to nedopadlo tak, že by Noe, který byl věrný svému Stvořiteli, svým příkladem a kázáním dovedl celý svět k pokání a obrátil jej na pravou víru. Stal by se pravý opak - bezbožnost by pronikla i do Noemovy rodiny a nakonec by bylo ve vzpouře vůči Bohu celé lidstvo. Bez výjimky.

Kdyby Bůh nezasáhl a neposlal na Zem zničující potopu, nikdo z lidí by nemohl být zachráněn pro věčný život. Srdce všech byla naprosto zkažená a ani další generace neměly vyhlídky na nějakou změnu k lepšímu. Z pohledu věčnosti čekal lidi jen krátký a nepříliš šťastný život na Zemi plné násilí, zla a nepravosti. A pak věčná smrt. Tím, že Bůh zaplavil svět potopou a zachránil malou skupinku, která mu uvěřila a vstoupila do korábu, dal šanci dalším pokolením ho poznávat, přijmout jeho nabídku spasení a získat věčný život.

Boží soud, který přišel na předpotopní svět, se dá přirovnat k ozdravnému řezu lékaře, který svému pacientovi amputuje nohu s gangrénou, aby mu dal naději na přežití. Při potopě zahynuli bezbožní lidé, o kterých Bůh věděl, že by stejně jeho nabídku věčného života nepřijali a kteří už tedy byli z pohledu věčnosti mrtví. Neohrožovali už věčný život malé skupinky věrných, respektive věčný život dalších generací a pro mnohé z potomků Noeho se tak otevřela možnost přijmout nabídku záchrany a smíření s Bohem a získat věčný život v Boží blízkosti.

Bůh při potopě obětoval své děti, které by pro své odpadnutí stejně zahynuly věčnou smrtí, aby otevřel cestu k záchraně milionů svých dětí, kterým potopa dala šanci budovat vztah s jejich Stvořitelem. Zkrátka - zahynuli bezbožní, ale byl zachráněn ostatek věrných, kteří by jinak byli bezbožností také brzy pohlceni. Určitě to pro našeho milujícího Stvořitele nebylo jednoduché rozhodnutí. Určitě ho to hodně bolelo. V biblickém záznamu můžeme číst o jeho lítosti, o tom, jak se trápil ve svém srdci. Ale v zájmu budoucích pokolení musel toto rozhodnutí udělat. Otevřel tím možnost záchrany také pro nás.

I v bezbožném předpotopním světě měl Bůh své věrné. V Genesis 6 můžeme číst o tom, že na Zemi žil Noe, „muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení" (Gn 6,9), muž, se kterým Bůh uzavřel smlouvu o záchraně (Gn 6,18). Čím se Noe lišil od ostatních lidí? Jak mohl být uprostřed všeho toho zla spravedlivým a bezúhonným mužem?

Odpověď najdeme v Genesis 6,9: Noe „ustavičně chodil s Bohem". Trávil s ním většinu svého času. Nevyhrazoval si na svého Stvořitele jen jeden den v týdnu, chodil s ním ustavičně. Kamkoliv Noe šel, bral Boha s sebou. Nevěřil pouze v Boží existenci, věřil také tomu, že se Bůh o něj a o jeho rodinu stará, že se zajímá o všechny jejich radosti i starosti, že je miluje. Každý den Noe se svým Bohem hovořil, každý den se s ním snažil prohlubovat svůj vztah, poznávat jeho vůli, jeho charakter. Každý den Noe obnovoval své rozhodnutí následovat Boha a také svou rodinu vedl k tomu, aby i oni se svým Bohem chodili.

V tom je pro nás Noe velkým příkladem. Chceme-li být zachránění a prožívat věčnost v blízkosti našeho Stvořitele a Vykupitele, i my musíme chodit se svým Bohem, budovat s ním blízký vztah lásky a důvěry a vést k tomu i naše nejbližší. Nikdo z nás nechce z Ježíšových úst slyšet slova „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti." (Mat 7,23)

Od Noeho si můžeme vzít příklad i v dalších věcech. Odmítl zapadnout mezi bezbožné, odmítl přijmout jejich způsob života. Nebál se vyčnívat. I nás Ježíš vyzývá, abychom nepozbyli svou slanost (Mat 5,13), abychom neschovávali světlo, kterým máme svítit před lidmi.

Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mat 5,16)

Podobně jako Noe i my máme být kazateli spravedlnosti. I my máme varovat lidi před přicházejícím soudem, vyzývat svět k pokání a k obrácení se k Bohu, ke Kristu, k přijetí jeho nabídky záchrany. Máme je vyzývat k tomu, aby se připravili na Ježíšův příchod, protože nikdo nezná hodinu ani den.

Nemáme mít obavu z toho, že budeme považovaní za fanatiky nebo z toho, že budeme čelit výsměchu. Noe si tím vším prošel, ale nezastavilo ho to. Nepřestal plnit úkol, který dostal od Boha, nepřestal volat lidi k obrácení. Protože Bohu plně důvěřoval, udělal přesně to, co po něm Bůh chtěl, i když se to jevilo jako bláznivé. Noe udělal všechno přesně podle Božích instrukcí (Gn 6,22; 7,5), přes výsměch bezbožných lidí, přesto, že to bylo v rozporu s tehdejším "vědeckým" poznáním a praktickou zkušeností.

Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře. (Žid 11,7)

Pojďme ale konečně k hlavnímu problému, na který poukazuje Ježíš Kristus, když svým učedníkům říká o tom, že v době jeho druhého příchodu bude situace podobná, jako za dnů Noe. Pojďme si jeho slova připomenout:

Až přijde Syn člověka, bude to jako za dnů Noe: Jako tehdy před potopou hodovali a pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu, a nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky - takový bude i příchod Syna člověka. (Mat 24-,37-39)

Když krátce před potopou končila doba milosti, lidé nic nepoznali. Nepřestávali se oddávat vzrušujícím zábavám, veselí a rozkoši. Nezměnili nasměrování svého života. Přes plamenná Noemova kázání, přes obrovskou archu na kopci, která byla němým svědkem přicházejícího soudu, přes zjevný zázrak, když zvířecí páry vešly do archy, lidé „nic nepoznali, až přišla potopa a zachvátila všecky".

Stejná situace se má podle Ježíše opakovat i při jeho návratu na Zem. I dnes jsou lidé zaměření na sebe a na svoje potřeby. Jsou natolik pohroužení do požitkářství a natolik svázaní všedními radostmi i starostmi, že jen málokdo věnuje pozornost hlásané pravdě, která jediná je může zachránit před přicházející zkázou. I dnes lidé raději hodují, pijí a uspokojují své tělesné touhy, než aby činili pokání a volali k Bohu.

Příběh o potopě je předobrazem soudu, ke kterému dojde i v samotném závěru lidských dějin. Základní scénář je shodný - vyhlášení soudu, věrný ostatek Božího lidu, který věří Božímu slovu a přijme nabídku záchrany, zahynutí všech, kteří tuto nabídku odmítnou, život zachráněných na nové zemi…

Před Ježíšovým návratem to bude jako za dnů Noe. Lidé budou hodovat, pít, ženit se, vdávat, budou se vysmívat "bláznům", kteří budou mluvit o Kristově návratu. Vždyť něco takového je naprostý nesmysl! Něčemu takovému přece nemůže člověk se zdravým rozumem věřit! Vždyť je to proti všem vědeckým poznatkům moderní doby! Tutéž odpověď slýchal i Noe, když lidem tvrdil, že začne padat voda z nebe a celý svět bude zatopen. Takový nesmysl! Vždyť až doteď nikdy nepršelo!

„Nic nepoznali, až přišla potopa." Pak se smích posměvačů změnil v nářek. To už ale byly dveře zavřeny a do archy už nebylo možné vstoupit…

I dnes je třeba přijmout nabídku záchrany, dokud je čas, dokud trvá doba milosti. Podobně jako Noe i my máme nést světu poselství o přicházejícím soudu a především o možnosti spasení, která je otevřená pro všechny, kteří ji přijmou. A také my sami se musíme rozhodnout, jestli "vstoupíme na palubu archy".

Před potopou přijalo Boží nabídku pouze 8 lidí, všichni ostatní zahynuli. Do mohutné lodi vešla zvířata, vlétli ptáci, vstoupil Noe a jeho rodina, ale okolo stojící lidé ne. A pak Bůh zavřel dveře. Přesně podle Božího slova se po sedmi dnech (Gn 7,4.10) strhla obrovská průtrž mračen, která trvala 40 dní a 40 nocí (Gn 7,12). Při této celosvětové katastrofě „zahynulo všechno tvorstvo, které se na zemi pohybuje, ptactvo, dobytek i zvěř a také všechna na zemi se hemžící havěť, i každý člověk. Všechno, co mělo v chřípích dech ducha života, cokoli bylo na suché zemi, pomřelo. (…) Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše." (Gn 7,21-23)

Pokud chceme spatřit nové nebe a novou zemi, kterou pro nás Bůh chystá, pokud toužíme po věčném životě, musíme "vstoupit do archy". Každého, kdo to neudělá, čeká smrt. Věčná smrt.

Pokud věříme Ježíšovým slovům o tom, že se naše doba podobá době Noeho, měli bychom urychleně "vstoupit na palubu", přijmout nabídku záchrany, kterou nám Bůh nabízí. Ježíš se snaží varovat své učedníky a také nás, že nastal čas, abychom se správně rozhodli. Přichází totiž čas, kdy Bůh oddělí spasené od ztracených.

Ježíš nás vyzývá: „Naloďte se! Vstupte na palubu!" Jste už v arše? Jste v bezpečí před přicházejícím soudem? Jedině v arše je bezpečí! Jedině v arše je záchrana! V arše je pokoj, radost a láska.

Myslím, že nemusím dlouze vysvětlovat, co je tou archou, ve které můžeme být zachráněni, kdo je tou jedinou cestou ke spasení. Jako byla ve dnech Noe jediná archa, do které bylo třeba vstoupit, i dnes existuje pouze jediná cesta záchrany pro ubohé a bezmocné hříšníky. Před zánikem budou zachráněni pouze ti lidé, kteří budou v Kristu. Ježíš je jediná možnost naší záchrany.

V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk 4,12)

Pokud chceme být spasení, musíme vejít do archy, kterou pro nás připravil Ježíš Kristus. Do archy vedly jediné dveře a těmi bylo třeba vstoupit. V Janově evangeliu 10,7 Ježíš sám sebe popisuje jako Dveře. Ježíš je jediná cesta ke spasení. Tyto Dveře jsou zatím ještě otevřeny - pro všechny, kdo budou chtít vejít. Úžasná nabídka záchrany zatím trvá, ale je časově omezená. Je nám nabízená zdarma, i když Ježíše stála velmi mnoho.

Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. Dám mu vyváznout, neboť je mi oddán, budu jeho hradem, on zná moje jméno. (Ž 91,9-10.14)

On mě ve zlý den schová ve svém stánku, ukryje mě v skrýši svého stanu, na skálu mě zvedne." (Ž 27,5)

Připomínám, že nemusíme být dokonalí, abychom se mohli pro spasení kvalifikovat. Ani na palubě archy nebyli dokonalí lidé (viz. Noemova opilost a hřích Cháma - Gn 9,20-27). Rozhodující pro jejich záchranu bylo, že do archy vstoupili. Rozhodující pro naši záchranu je, jestli přijmeme to, co nám Ježíš nabízí. Jeho zástupnou oběť, jeho odpuštění, jeho spravedlnost.

Bůh nás miluje a jako své děti nás prosí, abychom nesměřovali k věčné smrti, ale přijali spasení, které nám nabízí zdarma. Ježíš za nás zaplatil obrovskou cenu. Zemřel za naše hříchy a nabízí nám svou spravedlnost. Díky němu můžeme přežít konec tohoto světa.

Vánoce jsou časem dárků a Ježíš nám nabízí ten nejhodnotnější z nich. Přijmeme ho z jeho probodnutých rukou?

Volba je na nás.

Amen.