Jak se mají zachovat rodiče, kteří se před narozením svého dítěte dozví o jeho závažném zdravotním postižení? Je potrat nejlepším a nejohleduplnějším řešením této obtížné situace? Za jakých okolností je správné zabít nenarozené dítě? Jak se chová ke svým postiženým dětem Bůh?
České titulky
Velká část lidí, kteří o tomto videu diskutovali na českých internetových stránkách, vyslovila této milující mamince podporu. Našlo se však také mnoho těch, kteří ji odsoudili za to, že své dítě přivedla na svět. Někteří lidé ji pro její rozhodnutí častovali urážkami, jiní by ji nejraději hnali před soud za to, že nepodstoupila interrupci. Vždyť to dítě bude celý život trpět! A ona je přece tak mladá, mohla mít ještě jiné, zdravé děti...
Je evidentní, že si tato mladá žena zkomplikovala život tím, že na svět přivedla slepé dítě. Podle názoru velké části diskutujících to bylo nezodpovědné a špatné rozhodnutí. Podle jejich mínění měla říct lékařům, aby její nenarozené dítě zabili. Tím by se vše pohodlně a elegantně vyřešilo...
Přiznám se vám k jedné věci. Nemám rád zabíjení dětí a to včetně těch nenarozených. Nemám rád potraty. Můžou se označovat za lékařské zákroky, může se o nich mluvit jako o přerušení těhotenství, ale faktem je, že jde o zabití nenarozeného miminka, které se nemůže bránit a na jehož názor se nikdo neptal. Vím o tom, že rozhodnutí podstoupit interrupci se v dnešní době považuje za právo každé ženy, za její svobodnou volbu, ale popravdě řečeno, osobně mám s tímto názorem problém. Jaké důvody mohou ospravedlnit zabití nenarozeného dítěte?
V roce 2011 se v ČR narodilo 108,7 tisíc dětí a lékaři provedli více než 24 tisíc interrupcí. To znamená, že loni bylo v naší republice před narozením zabito každé páté dítě. Zdá se vám to normální?
Jen abych to uvedl na pravou míru - samozřejmě nestojím na Božím místě a nechci nikoho soudit. Už vůbec ne ženy, které podstoupily interrupci. To mi nenáleží a ani to nemám v úmyslu. Když slyším o potratech, ani v nejmenším necítím touhu po pomstě. Cítím jenom smutek kvůli zmařeným lidským životům. Nemám prostě potraty rád.
Lacey svého syna Christiana miluje. Je láskou jejího života. I když je slepý, je pro ni zázrakem a rozhodně nelituje toho, že nešla na potrat.
Ať už si to uvědomujeme nebo ne, každý z nás je postiženým dítětem. Náš nebeský Otec nás však přesto miluje. V jeho očích máme obrovskou hodnotu a proto nám dovolil, abychom se narodili. Nabízí nám úplné uzdravení a věčný život po svém boku. Schoulíme se do jeho otevřené náruče a budeme mu jeho lásku opětovat?
Jak se mají rodiče zachovat, pokud se před narozením svého dítěte dozví o jeho závažném postižení? Má jejich miminko právo na život, nebo je moudřejší a ohleduplnější podstoupit potrat? Jaký má Bůh postoj ke svým dětem, které jsou postiženy a zdeformovány hříchem? Proč nám dovolil narodit se? Jaký osud nás čeká?
Má nechtěné dítě právo na život? Mělo by mít možnost narodit se, i když se o něj jeho matka nemůže nebo nechce postarat? Je v takovém případě lepším řešením interrupce nebo donošení nechtěného miminka a jeho poskytnutí k adopci, která mu dá šanci na šťastný život v milující rodině?
Kde bere mladý muž, který se narodil bez horních i dolních končetin, sílu zvládat svou obtížnou situaci? V čem tkví tajemství jeho stálého úsměvu, dobré nálady a lásky, kterou prokazuje lidem kolem sebe? V čem spočívá skutečná hodnota? Jaký je Boží plán pro náš život? Můžeme se i my stát požehnáním pro druhé?