33. První velký podvod

Od samého začátku lidských dějin se satan snažil člověka svést. Vyvolal vzpouru v nebi a chtěl, aby se obyvatelé naší planety s ním spojili v boji proti Boží vládě. Pokud se řídili Božím zákonem, byli Adam a Eva dokonale šťastni. Tato skutečnost trvale svědčila proti tvrzení, které satan šířil v nebi, že Boží zákon omezuje stvořené bytosti, a není pro ně dobrý. Navíc, pohled na krásný domov připravený pro nevinný pár vyvolal satanovu závist. Rozhodl se, že přivodí jejich pád, odloučí je od Boha a podřídí je pod svou moc, tím ovládne tuto zemi a zřídí zde své království jako opozici proti Nejvyššímu.

Kdyby se satan projevil takový, jaký ve skutečnosti je, Adam a Eva by ho okamžitě odmítli, protože Bůh je před tímto nebezpečným nepřítelem varoval. Satan však pracoval skrytě a tajil své úmysly, aby se snadněji dostal ke svému cíli. Jako nástroj použil hada, který tehdy vypadal velmi krásně, a oslovil Evu otázkou: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Kdyby se Eva nezačala s pokušitelem dohadovat, byla by v bezpečí. Odvážila se však s ním mluvit, a stala se obětí jeho lsti. Podobným způsobem se i dnes mnoho lidí stává satanovou obětí. Vyslovují pochybnosti o Božích požadavcích a vedou o nich spory. Místo respektování Božích nařízení, přijímají lidské teorie, ve kterých se skrývají satanovy nástrahy.

"Žena hadovi odvětila: Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli. Had ženu ujišťoval: Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." (1 M 3,2-5) Sliboval, že se stanou podobni Bohu, získají vyšší moudrost, než jakou mají dosud, a budou schopni postoupit na vyšší úroveň bytí. Eva pokušení podlehla a svým vlivem svedla k hříchu i Adama. Uvěřili slovům hada, že Bůh nemyslí vážně to, co řekl. Přestali věřit svému Stvořiteli a začali si myslet, že Bůh omezuje jejich svobodu a že kdyby nerespektovali jeho zákon, mohli by získat větší moudrost a vyšší postavení.

Jaký smysl našel Adam po pádu do hříchu ve slovech: "V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti"? Přesvědčil se, že znamenají, jak mu satan namlouval, uvedení na vyšší úroveň bytí? Pak by přestoupení opravdu přineslo velký užitek a satan by se projevil jako velký dobrodinec lidského rodu. Adam se ovšem přesvědčil, že Boží výrok má jiný význam. Bůh prohlásil, že důsledkem hříchu bude pro člověka návrat do prachu, z něhož ho Bůh stvořil. "Navrátíš se do země, z níž jsi byl vzat." (1 M 3,19) Ukázalo se, že satanův slib: "Otevřou se vám oči," je pravdivý jen v jednom smyslu. Když totiž Adam a Eva neuposlechli Boha, otevřely se jejich oči, a poznali svou pošetilost, okusili zlo a ochutnali hořký plod neposlušnosti.

Uprostřed rajské zahrady rostl strom života, jehož plody měly schopnost udržovat při životě. Kdyby Adam nepřestal poslouchat Boha, mohl mít i nadále volný přístup k tomu stromu a žil by věčně. Když však zhřešil, odloučil se od stromu života, a propadl smrti. Boží rozsudek: "Navrátíš se do země, z níž jsi byl vzat," hovoří o úplném zániku života.

Přestoupením Božích požadavků člověk ztratil nesmrtelnost, kterou mu Bůh slíbil za podmínky, že bude poslušný. Adam nemohl svým potomkům předat, co neměl. Kdyby Bůh hříšnému lidskému rodu neukázal cestu k nesmrtelnosti prostřednictvím oběti svého Syna, neměl by člověk naději. Zatímco "smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili," Ježíš Kristus "zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu" (Ř 5,12; 2 Tm 1,10). Jen v Ježíši Kristu lze dosáhnout nesmrtelnosti. Pán Ježíš řekl: "Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život." (J 3,36) Každý člověk může získat ten nejcennější Boží dar, jestliže splní podmínky. Všichni, "kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest," obdrží "věčný život" (Ř 2,7).

Jedině podvodník slíbil Adamovi za neposlušnost život. Tvrzení hada Evě v ráji: "Nepropadnete smrti," bylo prvním kázáním, které kdy bylo prosloveno o nesmrtelnosti duše. Toto tvrzení, které se může odvolávat jedině na autoritu satana, zní z křesťanských kazatelen a většina lidstva je přijímá tak ochotně, jako je přijali naši prarodiče. Boží výrok: "Duše, která hřeší, ta umře" (Ez 18,20), by podle toho výkladu musel znamenat: Duše, která hřeší, nezemře, ale bude žít věčně. Můžeme se jen divit podivnému zaslepení lidí, kreří tak lehkověrně věří satanovi, zatímco Božímu výroku nevěří.

Kdyby měl člověk po pádu do hříchu přístup ke stromu života, žil by věčně a hřích by se tím stal nezničitelným. Cherubín s ohnivým mečem však hlídal "cestu ke stromu života" (1 M 3,24), a nikdo z Adamovy rodiny nesměl tuto zábranu překročit a jíst plody ze stromu života. Proto neexistují nesmrtelní hříšníci.

Po pádu člověka do hříchu satan přikázal svým spolupracovníkům, aby se obzvlášť snažili vštěpovat lidem víru v přirozenou nesmrtelnost člověka a - až se jim podaří lidi svést, aby přijali tento blud - pak je mají svést k přesvědčení, že hříšník bude věčně trpět. Vládce temna prostřednictvím svých přisluhovačů představuje Boha jako mstivého tyrana. Tvrdí, že Bůh uvrhne do pekla všechny, kdo se mu nelíbí, aby navěky pociťovali jeho hněv. Až budou trpět nevýslovná muka a svíjet se ve věčném ohni, bude se na to Stvořitel údajně dívat s uspokojením.

Takovým způsobem nepřítel připisuje Stvořiteli a Dobrodinci lidstva své vlastnosti. Krutost je vlastnost satana. Bůh je láska a vše, co stvořil, bylo čisté, svaté a laskavé, dokud do toho původce zla nezanesl hřích. Satan sám je tím nepřítelem, který svádí člověka k hříchu, a pak ho ničí. Pokud se mu to podaří a má jistotu, že mu člověk padne za oběť, raduje se zkázy, kterou způsobil. Kdyby mu to Bůh dovolil, pochytal by do svých sítí všechny lidi. Kdyby nezasáhla Boží moc, neunikl by ani jeden Adamův potomek.

Satan se snaží i dnes zvítězit nad lidmi - podobně jako vyhrál nad našimi prvními rodiči - tím, že zpochybňuje jejich vírou ve Stvořitele a vede je, aby pochybovali o moudrosti jeho vlády a spravedlnosti jeho zákona. Satan a jeho pomocníci představují Boha tak, jako by byl ještě horší než oni sami - aby tím ospravedlnili svou vlastní zlobu a vzpouru. Velký podvodník se snaží připisovat krutost své povahy našemu nebeskému Otci, aby vypadal jako někdo, komu bylo velmi ukřivděno, když byl vyhnán z nebe proto, že se nechtěl podřídit tak nespravedlivému vládci. Přesvědčuje svět, že pod jeho vládou by mohl mít svobodu, která by se lišila od otroctví způsobeného přísnými nařízeními Boha. Daří se mu tak získávat na svou stranu lidi, aby přestali důvěřovat Bohu.

Nauka, že bezbožní jsou trápeni ohněm a sírou ve věčném pekle a že za hříchy, které spáchali za svého krátkého života na zemi, budou mučeni tak dlouho, jak dlouho bude žít Bůh, je neslučitelná s Boží láskou a milosrdenstvím i s naším lidským smyslem pro spravedlnost. Přesto bylo toto učení všeobecně hlásáno a dodnes je součástí některých vyznání. Jeden učený teolog řekl: "Pohled na pekelná muka zvýrazní blaženost vykoupených. Až uvidí, jak druzí lidé, kteří byli stejné podstaty a narodili se za stejných okolností, trpí taková muka, zatímco oni se mají tak dobře, poznají, jak jsou šťastni." Jiný prohlásil: "Zatímco bude navěky vykonáván rozsudek nad lidmi, na něž dopadl hněv, bude kouř jejich muk věčně stoupat před vykoupené, těšící se milosti, kteří nesdílejí osud zatracených a budou provolávat: Amen. Aleluja. Chvalte Hospodina!"

Kde lze v Božím slovu nalézt takovou nauku? Vykoupení v nebi by museli být zbaveni lítosti a soucitu, ali i prosté lidskosti? Budou snad jejich city nahrazeny lhostejností stoiků nebo krutostí divochů? Ne, to Boží slovo neučí. Lidé, kteří hlásají uvedené názory teologů, mohou být vzdělaní, ba i čestní, podléhají však satanovým klamům. Satan je svádí, aby určitým termínům v Bibli podsouvali jiný význam, aby v textu Božího slova viděli tvrdost a zlobu, která je vlastní satanu, nikoli našemu Stvořiteli: "Jako že jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, nechci, aby svévolník zemřel, ale aby se odvrátil od své cesty a byl živ. Odvraťte se, odvraťte se od svých zlých cest! Proč byste měli zemřít, dome izraelský?" (Ez 33,11)

Co by z toho Bůh měl, kdybychom připustili, že si libuje v pohledu na mučení, že má radost ze sténání, výkřiků a proklínání trpících stvoření v plamenech pekla? Mohou být tak strašné zvuky příjemnou hudbou pro Věčnou lásku? Zastánci nauky o věčném pekle tvrdí, že věčné utrpení bezbožných ukazuje, jak Bůh nenávidí hřích, který ničí pokoj a pořádek ve vesmíru. To je hrozné rouhání! Má snad hřích trvat navěky proto, že je pro Boha nepřijatelný? Podle učení zmíněných teologů utrpení bez naděje na slitování přivádí trpící k šílenství, takže své běsnění projevují kletbami a rouháním, a tím stále zvětšují svůj hřích. Boží slávu nezvětší po nekonečné věky stále rostoucí hřích.

Lidský rozum není s to docenit, kolik zla napáchalo falešné učení o věčném utrpení bezbožných. Učení Bible, plné lásky a dobroty, oplývající soucitem a slitováním, tak zastírají pověry a strach. Když si uvědomíme, jak falešnými barvami satan líčí Boží povahu, nemůžeme se divit, že lidé mají z našeho milosrdného Stvořitele strach, hrůzu a dokonce ho nenávidí. Příšerné představy o Bohu, které jsou tímto učením šířeny z kazatelen po celém světě, učinily z tisíců, ba milionů lidí pochybovače a ateisty.

Nauka o věčném utrpení bezbožných je jednou z falešných nauk, které tvoří "víno smilství" duchovního Babylóna, jímž opájí všecky národy (Zj 14,8; 17,2). Je nepochopitelné, že Kristovi služebníci přijali toto kacířství a hlásali je z kazatelen. Přijali je od Říma, právě tak jako nesprávný den odpočinku. Je pravda, že toto učení hlásali také velcí a dobří muži, neměli však v této otázce takové poznání, jaké máme my dnes. Byli odpovědní jen za to světlo poznání, které zářilo v jejich době, my jsme však odpovědni za světlo, jež září v naší době. Jestliže odmítáme svědectví Božího slova a přijímáme falešné nauky proto, že tomu tak učili naši otcové, vztahuje se na nás odsouzení vynesené nad Babylónem - pijeme "víno jeho smilstva".

Mnoho lidí, pro něž je učení o věčných mukách nepřijatelné, zachází do opačného extrému. Uvědomují si, že Písmo představuje Boha jako bytost plnou lásky a soucitu, a nemohou věřit, že by vydal svá stvoření ohni věčně hořícího pekla. Protože se však domnívají, že duše je nesmrtelná, docházejí k závěru, že všichni lidé budou nakonec zachráněni. Podle nich mají všechna varováni v Bibli přivést lidi k tomu, aby se báli a poslouchali Boha, nejsou však míněna doslovně. Hříšník může rozvíjet své sobectví, nerespektovat Boží požadavky, a přesto očekávat, že ho Bůh nakonec milostivě přijme. Takové učení spoléhá na Boží milost, ale nebere vážně Boží požadavky; líbí se lidskému sobectví a povzbuzuje bezbožné, aby žili dále ve špatnosti.

Jako příklad toho, jak zastánci nauky o univerzálním spasení překrucují Písmo, aby tím podpořili svou nauku, která působí na lidi naprosto zhoubně, stačí uvést jejich vlastní výroky. Na pohřbu jednoho nevěřícího mladíka, který zemřel náhle při nehodě, vybral si duchovní jako čtení z Písma text, který říká o Davidovi: "Amnónovu smrt oželel." (2 S 13,39)

A pak o něm hovořil takto: "Často se mě lidé ptají, jaký osud postihne ty, kdo odcházejí ze světa v hříchu, kdo zemřou třeba v opilosti, s krvavými skvrnami po zločinech nesmytých z jejich oděvů, nebo zemřou tak, jako zemřel tento mladík, bez jakéhokoli vyznání, bez náboženské zkušenosti. Písmo svaté nás uspokojí, dá nám odpověď na tuto obtížnou otázku. Amnón byl neobyčejně hříšný, nelitoval svých hříchů, byl opilý a v opilém stavu zemřel. David jako Boží prorok musel vědět, povede-li se Amnónovi v příštím světě zle nebo dobře. Jak promluvilo jeho srdce? Amnónovu smrt oželel."

Řečník pak pokračoval: "A jaký závěr můžeme vyvodit z těchto slov? Že součástí jeho náboženské víry nebylo učení o věčných mukách lidí. Tak to chápeme a objevujeme v tom pádný důkaz na podporu příjemnější, osvícenější, blahodárnější domněnky o konečném univerzálním očištění a pokoji. David oželel smrt svého syna. A proč? Protože prorockým zrakem mohl nahlédnout do skvělé budoucnosti a vidět, že jeho syn - vzdálen všech pokušení, zbaven otroctví a očištěn od hříchu, když se stal dostatečně svatý a osvícený - byl přijat do shromáždění radujících se duchů v nebi. Útěchou pro Davida bylo, že jeho milovaný syn byl vzdálen od přítomného stavu hříchu a utrpení a odebral se tam, kde se do jeho duše bude vlévat nejvznešenější vliv Ducha svatého, kde se jeho mysl otevře pro moudrost nebes a prožitek z věčné lásky, a takto připraven a posvěcen bude moci prožívat pokoj a společnost nebeského dědictví."

"Tyto myšlenky by nás měly přesvědčit, že záchrana pro nebe nezávisí na ničem, co můžeme udělat za svého života na této zemi, ani na změně srdce, ani na víře, ani na náboženském vyznání."

Takovým způsobem opakují údajní Kristovi služebníci lež, kterou vyslovil had v ráji: "Nepropadnete smrti... V den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh." Satan tvrdí, že i nejhorší hříšník - vrah, zloděj, cizoložník - bude po smrti mít možnost vstoupit do věčné blaženosti.

Z čeho vyvodil zmíněný falšovatel Písma své závěry? Z jediné věty, která vyjadřuje, že David se smířil s tím, co se stalo. "David upustil od tažení proti Abšolónovi, neboť Amnónovu smrt oželel." (2 S 13,39) Když se síla jeho zármutku časem zmírnila, odvrátily se jeho myšlenky od mrtvého k živému synovi, který ze strachu před spravedlivým trestem odešel dobrovolně do vyhnanství. Je to důkaz, že krvesmilný, opilý Amnón byl hned po smrti přenesen do nebeské blaženosti, aby tam byl připravován pro život se svatými anděly? Možná je to příjemně znějící báchorka, určená k tomu, aby uspokojila neobrácené srdce. Je to však satanova účinně působící lež. Divíme se, že takové učení podporuje bezbožnost?

Podobně jako zmíněný falešný učitel jednají mnozí další. Vytrhnou ze souvislosti několik slov Písma, přičemž v mnoha případech je zřejmé, že smysl textu je právě opačný, než co z něho vyvozují. A tak citovaný text používají jako důkaz pro učení, které odporuje Božímu slovu. Výrok uváděný jako důkaz, že opilý Amnón je v nebi, odporuje jasnému a jednoznačnému prohlášení Písma, že žádný opilec nevstoupí do Božího království (1 K 6,10). Takovým způsobem dělají pochybovači a nevěrci z pravdy lež. Jejich lež oklame mnoho lidí a ukolébá je ve falešné jistotě.

Kdyby bylo pravda, že duše všech lidí odcházejí při smrti přímo do nebe, pak bychom si měli raději přát smrt než život. Tato víra může některé lidi přivést k tomu, že sami ukončí svůj život. Když na ně dolehnou strasti, těžkosti a zklamání, zdá se jim výhodnější ukončit tento život a přijít do věčné blaženosti.

Bůh dává ve svém slovu jednoznačný doklad, že potrestá přestupníky svého zákona. Ti, kdo si namlouvají, že Bůh je příliš milosrdný, než aby projevil spravedlnost vůči hříšníkům, by se měli podívat na golgotský kříž. Smrt bezhříšného Božího Syna dosvědčuje, že "mzdou hříchu je smrt", že každé přestoupení Božího zákona přináší spravedlivou odplatu. Kristus, který byl bez hříchu, se stal hříchem kvůli člověku. Nesl vinu za přestoupení. Tvář jeho Otce se před ním ukryla, až jeho srdce puklo a život v něm uhasl. Přinesl takovou oběť proto, aby hříšníci mohli být zachráněni. Žádným jiným způsobem nemohl být člověk zproštěn trestu za hřích. Každý člověk, který odmítá tak draze vykoupené odpuštění, musí sám nést vinu a trest za své přestoupení.

Všimněme si, co Bible dále učí o bezbožných lidech, kteří odmítají pokání, jež zastánci univerzálního spasení vidí v nebi jako svaté, šťastné anděly.

"Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé." (Zj 21,6) Toto zaslíbení platí jen těm, kdo žízní. Splní se jen na lidech, kteří cítí potřebu vody života a hledají ji bez ohledu na případnou cenu. "Kdo zvítězí, dostane toto vše; já mu budu Bohem a on mi bude synem." (Zj 21,6) Zde jsou uvedeny také podmínky. Abychom se stali dědici Božího království, musíme bojovat proti hříchu a zvítězit nad ním.

Pán prohlásil prostřednictvím proroka Izaiáše: "Spravedlivému bude dobře, bude jíst ovoce svých skutků. Běda, zle bude svévolníku, tomu se dostane odplaty za to, co páchal." (Iz 3,10.11) "Přestože hříšník páchá zlo stokrát," praví moudrý muž, "a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. Avšak svévolníkovi se dobře nepovede." (Kaz 8,12.13) A apoštol Pavel dosvědčuje, že hříšník hromadí proti sobě "Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud. On odplatí každému podle jeho skutků." "Soužení a úzkost padne na každého, kdo působí zlo." (Ř 2,5.6.9)

"Žádný smilník, prostopášník ani lakomec, jehož bohem jsou peníze, nemá podíl v království Kristovu a Božím." (Ef 5,5) "Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána." (Žd 12,14) "Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři - každý, kdo si libuje ve lži." (Zj 22,14.15)

Bůh sám nechal pro člověka napsat o své povaze aio tom, jak jedná s hříchem. "Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu." (2 M 34,6.7) "Všechny svévolníky vyhlazuje." "Vzpurní budou do jednoho vyhlazeni, potomstvo svévolníků bude vymýceno." (Ž 145,20; 37,38) Moc a autorita Boží vlády ukončí vzpouru. Všechny projevy spravedlnosti se však budou naprosto shodovat s povahou Boha, který je milosrdný, shovívavý a dobrotivý.

Bůh neznásilňuje ničí vůli ani úsudek. Nemá zalíbení v otrocké poslušnosti. Přeje si, aby ho bytosti, které stvořil, milovaly, protože si jejich lásku zaslouží. Chce, aby ho poslouchaly, protože si uvědomují hodnotu jeho moudrosti, spravedlnosti a lásky. Lidé, kteří správně chápou tyto vlastnosti, jej budou milovat, protože obdivují jeho vlastnosti.

Zásady laskavosti, milosrdenství a lásky, jak jim učil a ztělesňoval je náš Spasitel ztělesňoval, jsou projevem Boží vůle a povahy. Pán Ježíš prohlásil, že neučí nic jiného, než co přijal od Otce. Zásady Boží vlády se dokonale shodují s příkazem Spasitele: "Milujte své nepřátele." Bůh vykoná spravedlnost nad bezbožnými pro blaho vesmíru, a vlastně i pro blaho jich samých. Chtěl by je učinit šťastnými, kdyby to neodporovalo zákonům jeho vlády a spravedlnosti jeho povahy. Projevuje jim svou lásku, umožňuje jim poznat svůj zákon a nabízí jim svou milost. Oni však pohrdají jeho láskou, přestupují jeho zákon a odmítají jeho milost. Stále sice přijímají Boží dary, ale Dárce zneucťují. Nenávidí Boha, protože vědí, že nemůže přijmout jejich hříchy. Pán dlouho snáší jejich převrácenost. Nakonec však přijde rozhodující hodina, kdy se rozhodne o jejich údělu. Připoutá Bůh tyto vzbouřence k sobě násilím? Přinutí je, aby plnili jeho vůli?

Lidé, kteří si vybrali za svého vůdce satana a nechali se ovládnout jeho mocí, nejsou připraveni, aby mohli vstoupit do Boží přítomnosti. V jejich povaze zakořenila pýcha, faleš, požitkářství a krutost. Mohli by vstoupit do nebe a žít věčně s lidmi, kterými tady na zemi pohrdali a které nenáviděli? Pravda nebude pro lháře nikdy příjemná. Pokora nikdy neuspokojí domýšlivost a pýchu. Čistota není přijatelná pro zkaženého a nesobecká láska se sobci nikdy nezalíbí. Jakou radost by mohlo nebe nabídnout lidem, které zajímají výhradně světské a sobecké záliby?

Mohou být lidé, kteří celý život prožili ve vzpouře proti Bohu, náhle přeneseni do nebe a sledovat vysoký a svatý stav dokonalosti, který tam panuje, dívat se, jak je každá bytost naplněna láskou, každá tvář září radostí, jak zní krásná hudba k poctě Boha a Beránka a nepřetržitý proud světla vyzařuje na vykoupené z tváře Boha, který sedí na trůnu? Mohou lidé, kteří nenávidí Boha, pravdu a svatost, přijít mezi nebeské zástupy a zpívat s nimi chvalozpěvy? Mohli by snést slávu Boha a Beránka? Ne. Bůh jim poskytl lhůtu milosti, aby si mohli vytvořit povahu pro nebesa. Oni však nikdy neučili svou mysl, aby si zamilovala čistotu, nikdy se neučili jazyku nebes - a nyní je už příliš pozdě. Život prožitý ve vzpouře proti Bohu je nepřipravil pro nebe. Svatost a pokoj nebe by jim působily utrpení. Boží sláva by pro ně byla zničujícím ohněm. Nutně by se z tak svatého místa snažili uprchnout. Přáli by si zemřít, aby se ukryli před tváří Spasitele, který zemřel, aby je zachránil. Bezbožní lidé sami rozhodují o svém údělu. Sami se dobrovolně vyloučili z nebe, Bůh to ve své spravedlnosti a milosti jen přijme.

Podobně jako voda potopy ohlašuje také oheň Božího soudu, že ty, kteří si vědomě vybrali zlo, nelze zachránit. Nejsou ochotni podřídit se Boží autoritě. Navykli si žít ve vzpouře a když jejich život končí, je už příliš pozdě, aby obrátili proud svých myšlenek opačným směrem, aby se obrátili od svévole k poslušnosti, od nenávisti k lásce.

Bůh nechal na živu vraha Kaina, a tím ukázal světu, jak by to vypadalo, kdyby hříšník mohl žít věčně a dál neomezeně páchat zlo. Kainův příklad svedl mnoho jeho potomků k hříchu, až "se na zemi rozmnožila zlovůle člověka" a Bůh viděl, že "každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý". "Země byla před Bohem zkažená a plná násilí." (1 M 6,5.11)

Z milosti ke světu Bůh v době Noeho odstranil všechny pachatele zla ze země. Z milosti vyhubil zvrhlé obyvatele Sodomy. Satan svým podvodným vlivem vzbudil soucit a obdiv vůči pachatelům nepravostí a ti jen dále naváděli druhé ke vzpouře proti Bohu. Tak tomu bylo v době Kaina i Noeho, v době Abrahama i Lota, tak je tomu i dnes. Z milosti k vesmíru Bůh nakonec odstraní všechny, kdo odmítají jeho milost.

"Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu." (Ř 6,23) Život je dědictví spravedlivých, smrt je úděl bezbožných. Mojžíš Izraeli řekl: "Předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo." (5 M 30,15) Smrt, o níž se mluví v těchto textech Písma, není přirozená smrt, kterou umírají všichni lidé od Adama, protože jsou hříšní. Je to "druhá smrt", opak věčného života.

V důsledku Adamova pádu do hříchu postihla smrt celý lidský rod. Všichni bez rozdílu odcházejí do hrobu. Plán spasení však zajistil, aby všichni lidé mohli být vzkříšení. "Spravedliví i nespravedliví vstanou k soudu;" "jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života." (Sk 24,15; 1 K 15,22) Z hrobů však povstanou dvě rozdílné skupiny lidí. "Všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou: Ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení." (J 5,28.29) Koho Pán shledá, že jsou hodni vzkříšení k životu, jsou "blahoslavení a svatí". "Nad těmi druhá smrt nemá moci." (Zj 20,6) Ostatní, kteří vírou a pokáním nepřijali odpuštění, musejí nést trest za přestoupení - "mzdu hříchu". Podstoupí trest různé délky a různého stupně - podle svých činů - a pak zemřou druhou smrtí. Bůh nemůže zachránit hříšníka s jeho hříchy, protože to odporuje Boží spravedlnosti a milosti. Ukončí jeho život, který hříšník svým přestoupením odmítl a prokázal, že ho není hoden. Žalmista volá: "Maličko, a bude po svévolníkovi, všimneš-li si jeho místa, bude prázdné." A jiný říká: "Zmizí, jako by nikdy nebývali." (Ž 37,10; Abd 16) Pokryti hanbou zmizí v beznadějném věčném zapomnění.

Tak bude odstraněn hřích a celá bída a zkáza, kterou přináší. Žalmista napsal: "Do záhuby svrhl svévolníka, jejich jméno zahladil jsi navěky a navždy. Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky." (Ž 9,6.7) Apoštol Jan, jak je zaznamenáno v knize Zjevení, prorockým zrakem viděl věčnost a slyšel chvalozpěv nerušený jediným falešným tónem. Slyšel, jak celé tvorstvo na nebi i na zemi provolává Bohu slávu (Zj 5,13). Pak už nebudou existovat odsouzení lidé, kteří by se v nekonečném trápení rouhali Bohu. Trpící bytosti v pekle nebudou svými výkřiky rušit zpěv vykoupených.

Ze základního bludu o přirozené nesmrtelnosti lidské duše vychází učení o vědomém stavu po smrti. Tato nauka, podobně jako učení o věčném utrpení, odporuje učení Písma, zdravému úsudku i lidskému citu. Podle všeobecně rozšířeného přesvědčení vědí vykoupení lidé v nebi všechno, co se děje na zemi, zvláště pokud jde o jejich přátele, které tu zanechali. Byl by to pro zesnulé důvod k radosti, kdyby věděli o strastech žijících lidí, sledovali hříchy, kterých se dopouštějí jejich milovaní, a museli se dívat, jak prožívají starosti, zklamání a nesnáze života? Jak by pak mohli prožívat blaženost nebe lidé, kteří by v myšlenkách byli u svých blízkých na zemi? Jak pobuřující je představa, že jakmile člověk vydechne naposled, dostane se duše hříšníka, který nečinil pokání, do pekelných plamenů. Jaký strach musí prožívat lidé, kteří sledují, jak jejich milí odcházejí do hrobu nepřipraveni, a dostanou se tak do věčného utrpení a zla. Některé lidi tyto trýznivé představy dovedly k šílenství.

Co na toto téma říká Písmo? David prohlásil, že mrtví nevědí nic. "Jeho duch odchází, on se vrací do své země, tím dnem berou za své jeho plány." (Ž 146,4) Šalomoun dosvědčuje totéž: "Živí totiž vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic." "Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje." "Není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš." (Kaz 9,5.6.10)

Když Bůh splnil prosbu krále Ezechiáše a prodloužil mu život o patnáct let, chvalořečil vděčný král Bohu za jeho velkou milost. Ve svém chvalozpěvu uvedl důvod, proč se tak raduje: "Vždyť podsvětí nevzdává ti chválu, smrt tě nedovede chválit, ti, kdo sestoupili do jámy, už nevyhlížejí tvou věrnost. Živý, jenom živý, vzdá ti chválu jako já dnes." (Iz 38,18.19) Všeobecně se rozšířila představa, že spravedliví zesnulí jsou v nebi, kde žijí v blaženosti a chválí Boha nesmrtelným jazykem. Ezechiáš však neviděl ve smrti tak skvělou vyhlídku. S jeho slovy souhlasí výrok žalmisty: "Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?" "Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha." (Ž 6,5; 115,17)

Petr se o letnicích zmínil o praotci Davidovi a prohlásil, že "zemřel a byl pohřben; jeho hrob tu máme až dodnes". "David nevstoupil na nebe." (Sk 2,29.34) To, že David zůstává v hrobě až do vzkříšení, dokazuje, že spravedliví lidé neodcházejí při smrti do nebe. Jedině vzkříšením a v důsledku toho, že Kristus vstoupil na nebesa, může David nakonec zasednout po pravici Božího trůnu.

Apoštol Pavel napsal: "Není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu." (1 K 15,16-18) Kdyby po čtyři tisíce let spravedliví mrtví odcházeli při smrti do nebe, nemohl by Pavel říct, že kdyby nebylo vzkříšení, byli by "ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu"? Vzkříšení by totiž nebylo třeba.

Mučedník Tyndale o stavu lidí po smrti prohlásil: "Otevřeně přiznávám, že nejsem přesvědčen o tom, že již žijí ve slávě, v jaké žije Kristus nebo v jaké žijí Boží andělé. Takové učení není článkem mého vyznání víry; neboť kdyby tomu tak bylo, musel bych kázání o vzkříšení těla považovat za zbytečnost." (William Tyndale, Úvod k Novému zákonu, 1534)

Nelze popřít, že učení o nesmrtelnosti, do které člověk přechází okamžitě po smrti, vedlo k přehlížení biblického učení o vzkříšení. Všiml si toho také dr. Adam Clarke, který prohlásil: "Zdá se, že učení o vzkříšení mělo pro první křesťany mnohem větší význam, než má dnes. Proč tomu tak je? Apoštolové je soustavně zdůrazňovali a jím povzbuzovali Kristovy následovníky k pilnosti, poslušnosti a radostné mysli. A jejich následovníci se dnes o něm zmiňují jen výjimečně. Tak kázali apoštolové a v to věřili první křesťané, tak kážeme my a v to věří i naši posluchači. Na žádné učení v evangeliu není kladen větší důraz a žádné učení není v dnešních kázáních tak zanedbáváno." (Adam Clarke, Komentář k Novému zákonu, poznámky k 1 K 15)

Tento stav trvá již tak dlouho, že jedinečná pravda o vzkříšení se téměř vytratila a křesťanský svět na ni zapomněl. Proto jistý přední náboženský spisovatel ve svých poznámkách ke slovům apoštola Pavla v 1 Te 4,13-18 napsal: "Pro poskytování útěchy je pro nás učení o nesmrtelnosti výhodnější než nejisté učení o druhém příchodu. Pán si pro nás přijde v okamžiku naší smrti. Na to máme čekat a připravovat se. Zemřelí už vešli do slávy. Nečekají na hlas Boží polnice, která ohlásí jejich soud a blaženost."

Než Pán Ježíš opustil své učedníky, neřekl jim, že za ním brzy přijdou. Slíbil jim: "Jdu, abych vám připravil místo, a odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě. (J 14,2.3) Také apoštol Pavel napsal, že "zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." A k tomu praví: "Těmito slovy se vzájemně potěšujte." (1 Te 4,16-18) Tato slova útěchy se zásadně rozcházejí s výše uvedenými výroky duchovního, který zastává univerzální spasení. Duchovní utěšoval pozůstalé, že Pán přijal zesnulého mezi své anděly ihned poté, co vydechl naposled, bez ohledu na to, jak byl hříšný. Apoštol Pavel odkazoval své spoluvěřící na budoucí příchod Pána Ježíše, až bude zlomena moc smrti a hrobu "a ti, kdo zemřeli v Kristu," budou vzkříšeni k věčnému životu.

Dříve než někdo bude moci vstoupit do věčných příbytků, musí být jeho případ prošetřen a Bůh musí posoudit jeho povahu a skutky. Všichni lidé budou souzeni podle záznamů v nebeských knihách a všichni dostanou odměnu podle svých skutků. Tento soud se nekoná při smrti jednotlivého člověka. Všimněme si slov apoštola Pavla: "Ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých." (Sk 17,31) Apoštol zde jasně říká, že pro soud světa je pevně stanoven konkrétní den v budoucnosti.

Apoštol Juda odkazuje na stejnou dobu: "Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží" Hospodin "ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu." Dále cituje slova Enocha: "Hle, přichází Pán s desetitisíci svých svatých, aby vykonal soud nade všemi." (Ju 6.14.15) Apoštol Jan zaznamenal, že uviděl "mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy ... a mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách." (Zj 20,12)

Kdyby se mrtví už těšili v nebeské blaženosti nebo kdyby se svíjeli v pekelných plamenech, k čemu by byl soud? Boží slovo dává na tyto důležité otázky jasné a jednoznačné odpovědi, kterým mohou porozumět i prostí lidé. Můžeme však najít něco moudrého nebo spravedlivého v běžně rozšířené nauce? Mohli by spravedliví po vyšetření svých případů před soudem přijmout pochvalu: "Správně, služebníku dobrý a věrný, ... vejdi a raduj se u svého pána" (Mt 25,21), kdyby už žili v Boží přítomnosti po celá staletí? Povolá snad Soudce nebe a země bezbožné z místa muk, aby nad nimi vynesl rozsudek: "Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně!" (Mt 25,41) To je rouhání, hanebné zesměšňování Boží moudrosti a spravedlnosti.

Učení o nesmrtelnosti duše patří mezi falešné nauky, které Řím převzal z pohanství a zanesl do křesťanského náboženství. Martin Luther je přiřadil k oněm "nehorázným výplodům, které patří na smetiště římských dekretů" (E. Petavel, Problém nesmrtelnosti, str. 255). Ve svých poznámkách ke slovům Šalomouna, že mrtví nevědí nic, reformátor uvedl: "Tu je další důkaz, že mrtví nic nevědí. Nemají povinnosti, ani důmysl, ani umění, ani moudrost. Šalomoun tvrdí, že mrtví spí a necítí vůbec nic, neboť leží, nepočítají ani dny ani roky. Když se však probudí, bude se jim zdát, že spali sotva okamžik." (Martin Luther, Výklad Šalomounovy knihy zvané Kazatel, str. 152)

Nikde se v Písmu nenajde tvrzení, že spravedliví dostanou odměnu a bezbožní budou potrestáni okamžitě po smrti. Patriarchové a proroci nic takového nezaznamenali. Kristus a jeho apoštolové nic podobného neřekli. Bible jasně učí, že mrtví neodcházejí hned do nebe, ale že spí až do vzkříšení (1 Te 4,14; Jb 14,10-12). V ten den, když "se přetrhne provaz stříbrný a než se rozrazí číše zlatá" (Kaz 12,6), zmizí myšlení člověka. Ti, kdo vcházejí do hrobu, již nepromluví. Nevědí o ničem, co se děje pod sluncem (Jb 14,21), Je to blažený odpočinek pro unavené spravedlivé. Čas, ať dlouhý nebo krátký, je pro ně jen okamžikem. Spí, a probudí je Boží polnice k slavné nesmrtelnosti. "Až se naposled ozve polnice, ... mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti... A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: Smrt je pohlcena vítězstvím!" (1 K 15,52.54) Až budou povoláni z hlubokého spánku, začnou přemýšlet o tom, na co přestali myslet, než zemřeli. Posledním pocitem byl strach ze smrti, poslední myšlenkou to, že propadají moci hrobu. Až povstanou z hrobu, jejich první radostnou myšlenku vyjádří vítězné zvolání: "Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?" (1 K 15,55)