3. Doba duchovního temna

Apoštol Pavel ve svém druhém listu Tesalonickým předpověděl velké odpadnutí, které vyústí v nastolení papežské moci. Napsal, že Kristův den nenastane, "dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha." Dále apoštol upozorňuje spoluvěřící, že "ta nepravost již působí" (2 Te 2,3.4.7). Již ve své době viděl, jak se do církve vkrádají bludy, které připravují půdu pro vznik papežství.

Poznenáhlu, nejprve pokradmu a v tichosti, později už zjevněji, jak nabývalo na síle a získávalo nadvládu nad myšlením lidí, provádělo "tajemství nepravosti" své podvodné a rouhavé dílo. Téměř nepozorovaně vnikaly pohanské zvyky do křesťanské církve. Kruté pronásledování církve od pohanů utlumilo na čas ochotu k ústupkům a přizpůsobování. Když však pronásledování ustalo a křesťanství proniklo na dvory a do paláců králů, vyměnilo skromnou prostotu, kterou se vyznačoval Kristus a jeho apoštolové, za okázalost a pýchu pohanských kněží a vládců. Na místo Božích požadavků postavilo lidské názory a tradice. Formální obrácení císaře Konstantina na počátku čtvrtého století křesťané přijali s velkým nadšením. Když svět formálně oděný spravedlností vstoupil do církve, rozklad pak postupoval velmi rychle. Zdánlivě poražené pohanství vlastně zvítězilo. Pohanské myšlení ovládlo církev. Pohanské nauky, obřady a pověry byly zapracovány do věrouky a bohoslužby formálních Kristových následovníků.

Kompromis mezi pohanstvím a křesťanstvím vedl k tomu, že se začal prosazovat "člověk hříchu", o němž proroctví předpovědělo, že se bude stavět proti Bohu a vyvyšovat se nad něj. Obrovská soustava falešného náboženství je mistrovským dílem satanovy moci - pomníkem jeho úsilí dosednout na trůn, aby vládl zemi podle své vůle.

Satan se kdysi pokusil dosáhnout dohody s Kristem. Přišel za Božím Synem na poušť pokušení, ukázal mu všechna království světa a jejich slávu a nabídl mu, že všechno odevzdá do jeho rukou, uzná-li Kristus nadvládu knížete temnoty. Kristus pokáral opovážlivého pokušitele a přinutil ho, aby odešel. Satan však dosahuje větších úspěchů, svádí-li podobným způsobem lidi. Naváděl církev, aby hledala přízeň a podporu u mocných tohoto světa, aby tak získala světské výhody a pocty. Tím církev zavrhla Krista a začala se podřizovat představiteli odpadnutí - římskému biskupovi.

Podle jednoho z hlavních bodů učení římského katolicizmu je papež viditelnou hlavou všeobecné Kristovy církve a je mu svěřena nejvyšší autorita nad biskupy a kněžími na celém světě. Nad to ještě dostal božské tituly. Byl oslovován "Pán Bůh Papež" a byl prohlášen za neomylného (viz Dodatky č. 1 a 2). Vyžaduje úctu všech lidí. Stejný požadavek, který vyslovil na poušti pokušení, klade satan prostřednictvím římské církve stále, a mnozí lidé jsou ochotni mu tuto poctu vzdávat.

Lidé, kteří uctívají a respektují Boha, reagují na tuto rouhavou opovážlivost tak, jako Kristus odpověděl na požadavek lstivého nepřítele: "Budeš se klanět Hospodinu, svému Bohu, a jeho jediného uctívat." (L 4,8) Bůh ve svém slovu ani v nejmenším nenaznačil, že ustanovuje nějakého člověka hlavou církve. Učení o papežské svrchovanosti je v přímém rozporu s učením Písma. Papež nemůže mít moc nad Kristovou církví, může se jen snažit ji uchvátit.

Římští katolíci obviňují protestanty z kacířství a ze svévolné odluky od pravé církve. Takové obvinění však platí spíše jim. Římská církev odložila Kristovu korouhev a opustila "víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu" (Ju 3).

Satan dobře věděl, že Písmo lidem umožní, aby odhalili jeho podvody a odolali jeho moci. Vždyť i Spasitel světa odrážel jeho útoky slovy Písma. Proti každému útoku Kristus nastavil štít věčné pravdy; bránil se slovy: "Je psáno." Proti každému návrhu protivníka Kristus postavil moudrost a sílu Božího slova. Aby tedy satan udržel svou nadvládu nad lidmi a utvrdil moc papežského uchvatitele, musel lidi udržovat v neznalosti Písma. Bible vyvyšuje Boha a vymezuje lidem jejich místo, proto musí být jeho svaté pravdy utajeny a potlačeny. Římská církev přijala tento způsob argumentace. Po staletí bránila rozšiřování Bible. Lidem zakázala Bibli číst nebo ji mít doma (viz Dodatek č. 3). Bezzásadoví kněží a preláti vykládali její učení tak, aby podepřeli svá domnělá práva. Tak se papež stal téměř všeobecně uznávaným zástupcem Boha na zemi a osoboval si moc nad církví i státem.

Satan odstranil to, co mohlo odhalit jeho podvod, a pak už mohl jednat, jak se mu zlíbilo. Biblická proroctví předpovídala, že se bude "snažit změnit doby a zákon" (Da 7,25). A o to se také pokusil. Aby formálně obráceným pohanům poskytl náhradu za uctívání model, a tím usnadnil, aby přijali křesťanství, zavedl postupně do křesťanské bohoslužby uctívání obrazů a ostatků. Nakonec tento systém modloslužby zavedly svými rozhodnutími všeobecné církevní sněmy (viz Dodatek č. 4). Aby dokonal znesvěcující dílo, opovážil se Řím vymazat z Božího zákona druhé přikázání, zakazující uctívání obrazů a symbolů, a rozdělil desáté přikázání, aby zůstal zachován jejich počet.

Ochota ustupovat pohanství otevřela cestu k ještě většímu přehlížení Boží autority. Prostřednictvím neposvěcených vůdců církve satan pozměnil také čtvrté přikázání a pokusil se odstranit starobylou sobotu, den, který Bůh požehnal a posvětil (1 Mo 2,2.3), a na její místo povýšit svátek zachovávaný pohany jako "ctihodný den slunce". Pokus o tuto změnu nebyl zpočátku otevřený a zřejmý. V prvních staletích zachovávali sobotu všichni křesťané. Rozhodně uctívali Boha a byli přesvědčeni, že Boží zákon je neměnitelný, proto tak úzkostlivě dodržovali jeho předpisy. Satan však chytře působil prostřednictvím svých pomocníků, aby dosáhl svého cíle. Aby se pozornost lidu obrátila k neděli, byl tento den vyhlášen svátkem na počest Kristova vzkříšení. V neděli se pak konaly bohoslužby. Sobota byla dosud pokládána za den odpočinku a byla stále zachovávána jako svatý Boží den.

Ještě před příchodem Pána Ježíše satan navedl Židy, aby sobotu zatížili nejpřísnějšími požadavky, takže se její zachovávání stalo břemenem. Tím si připravil cestu pro to, čeho chtěl dosáhnout. Pak sobotu postavil do nesprávného světla. Lidé se na ni dívali s opovržením jako na židovské nařízení. Neděli považovali křesťané všeobecně za den radosti. Satan je přitom vedl k tomu, aby sobotu prožívali jako den postu, jako smutný a ponurý den, aby tak projevili svůj odpor k židovství.

Na počátku čtvrtého století vydal císař Konstantin nařízení, kterým vyhlásil neděli za veřejný svátek po celé Římské říši (viz Dodatek č. 5). Den slunce uctívali jeho pohanští poddaní a zachovávali jej i křesťané. Císař se záměrně snažil spojit protikladné zájmy pohanství a křesťanství. Vymáhali to na něm ctižádostiví a po moci toužící biskupové, kteří pochopili, že budou-li křesťané i pohané světit stejný den, usnadní se pohanům přestup ke křesťanství, a tím vzroste moc a sláva církve. I když mnozí bohabojní křesťané byli postupně vedeni k tomu, že začali považovat neděli za den do jisté míry posvátný, pravou sobotu stále pokládali za Hospodinův svatý den a zachovávali ji podle čtvrtého přikázání.

Velký podvodník tím své dílo neskončil. Rozhodl se, že shromáždí celý křesťanský svět pod svůj prapor a bude jej ovládat prostřednictvím svého pyšného zástupce, který se však prohlašoval za Kristova zástupce. Svého cíle dosáhl za pomoci polovičatě obrácených pohanů a ctižádostivých církevních hodnostářů milujících svět. Čas od času se konaly velké sněmy, na nichž se scházeli církevní hodnostáři z celého křesťanského světa. Téměř na každém sněmu byla Bohem ustanovená sobota o stupínek snížena, zatímco neděle byla úměrně tomu povýšena. Tak se stalo, že nakonec křesťané uctívali pohanský svátek jako Boží nařízení, biblickou sobotu prohlásili za pozůstatek židovství a na ty, kdo ji zachovávali, uvalovali církevní tresty.

Božímu odpůrci se podařilo vyvýšit se "nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta" (2 Tes 2,4). Odvážil se změnit to přikázání Božího zákona, které trvale lidstvu připomíná pravého a živého Boha. Čtvrté přikázání představuje Boha jako Stvořitele nebe a země, a tím ho odlišuje od všech nepravých bohů. Bůh posvětil a oddělil sedmý den jako den odpočinku pro člověka právě proto, aby mu připomínal skutečnost stvoření. Měl lidem provždy představovat Boha jako zdroj života, předmět úcty a uctívání. Satan se snaží odvést člověka od věrnosti Bohu a od poslušnosti Božího zákona, proto je jeho úsilí namířeno především proti tomu přikázání, které ukazuje Boha jako Stvořitele.

Protestanté nyní tvrdí, že Kristovo zmrtvýchvstání v neděli učinilo z neděle křesťanskou sobotu. Písmo však pro něco takového neposkytuje žádný důkaz. Ježíš Kristus ani jeho apoštolové tento den nesvětili. Zachovávání neděle jako křesťanského zřízení má svůj původ v oné "tajemné síle nepravosti" (2 Te 2,7), která začala působit již za dnů apoštola Pavla. Kdy a jak uznal Pán tento výplod papežství? Můžeme opravdu odůvodnit změnu, kterou Písmo nezná?

V šestém století bylo papežství již pevně nastoleno. Za své sídlo si zvolilo císařské město a římský biskup se prohlásil za hlavu celé církve. Pohanství ustoupilo a bylo nahrazeno papežstvím. Drak dal šelmě "svou sílu i trůn i velikou moc" (Zj 13,2) (viz Dodatek č. 6). Pak začalo období papežského útlaku trvající 1260 let, jak je předpověděla proroctví knihy Daniel a Zjevení (Da 7,25; Zj 13,5-7). Křesťané se museli rozhodnout buď se vzdát své čistoty a přijmout zpohanštělé obřady a bohoslužbu, anebo trávit život ve vězeních, podstoupit smrt na mučidlech, na hranici nebo pod katovou sekerou. Začala se plnit slova Pána Ježíše: "Zradí vás i vaši rodiče, bratři, příbuzní a přátelé a někteří z vás budou zabiti. A všichni vás budou nenávidět pro mé jméno." (L 21,16.17) Rozhořelo se pronásledování věrných a nabylo větší zběsilosti než pronásledování dřívější. Svět se stal velkým bojištěm. Po staletí nalézala Kristova církev útočiště v ústraní a ve skrýších. Prorok to předpověděl slovy: "Žena pak uprchla na poušť, kde jí Bůh připravil útočiště, aby tam o ni bylo postaráno po tisíc dvě stě šedesát dní." (Zj 12,6)

Nástup římské církve k moci znamenal počátek doby temna. Nakolik vzrůstala její moc, temnota se zvětšovala. Z Krista, pravého základu, byla víra přenesena na římského papeže. Místo aby lidé věřili v Božího Syna a očekávali od něho odpuštění hříchů a věčnou záchranu, vzhlíželi k papeži, ke kněžím a prelátům, kterým papež udělil určitou moc. Lidé byli učeni, že papež je jejich pozemský prostředník a že k Bohu se mohou přiblížit pouze jeho prostřednictvím. Dále byli učeni, že papež stojí na Božím místě, a proto jej musí bezpodmínečně poslouchat. Neuposlechnutí jeho požadavků bylo dostatečným důvodem, aby na přestupníky byly uvaleny nejpřísnější tělesné i duchovní tresty. Tak byl zájem lidí odvrácen od Boha k omylným, bloudícím a krutým lidem, a ještě hůře, k samému knížeti temnoty, který skrze ně projevoval svou moc. Hřích se zahalil do roucha svatosti. Kdykoli je Písmo zatlačeno do pozadí a člověk začne považovat sebe za nejvyšší autoritu, můžeme očekávat jen podvod, klam a nepravost. S vyvyšováním lidských nařízení a tradic přichází úpadek, který se projevuje vždy, když lidé opomíjejí Boží zákon.

Pro Kristovu církev nastalo velmi nebezpečné období. Skutečně věrných následovníků Pána Ježíše zůstalo málo. I když tu vždycky byli svědkové pravdy, v určitých dobách se zdálo, že bludy a pověry naprosto zvítězí a že pravé náboženství ze světa zmizí. Lidé zapomínali na evangelium, na druhé straně však byli zatěžováni břemenem přísných požadavků a množily se náboženské obřady.

Představitelé církve lidem vštěpovali nejen to, aby vzhlíželi k papeži jako ke svému zástupci před Bohem, ale také aby věřili, že se mohou očistit od hříchu svými vlastními zásluhami. Daleké pouti, kající skutky, uctívání ostatků, budování kostelů, kaplí a oltářů, placení velkých příspěvků církvi - tyto a mnoho podobných úkolů ukládali lidem a tvrdili, že tak usmíří Boží hněv a získají Boží přízeň - jako by Bůh byl jako člověk, hněval se pro malichernost a dal se usmířit dary nebo kajícími skutky.

I když vládla neřest, a to i mezi představiteli římské církve, zdálo se, že vliv církve stále roste. Koncem osmého století začali zastánci papežství tvrdit, že v prvních staletích měli římští biskupové stejnou duchovní moc, jakou mají nyní. Aby toto tvrzení podepřeli, potřebovali je doložit nějakým autoritativním dokladem. K tomu je navedl "otec lži". Mniši vyhotovili padělky starých spisů. Najednou se objevila usnesení dávných koncilů, která do té doby nikdo nikdy neviděl, a dokládala, že svrchovaná moc papeže trvá již od nejranějších dob. Církev, která odmítla pravdu, ochotně tyto podvrhy uznala (viz Dodatek č. 7).

Malá skupina věrných, kteří "stavěli na pravém základu" (1 Ko 3,10.11), byla zmatena, když sledovala, jak smetí falešného učení maří Boží dílo. Někteří z nich - podobně jako stavitelé jeruzalémských hradeb za dnů Nehemiáše - říkali: "Síla nosičů je podlomena, všude jsou hromady sutin, nejsme schopni hradby dostavět." (Neh 4,4) Unaveni stálým bojem proti pronásledování, podvodům, zlu a všem ostatním překážkám, které mohl vymyslet jen satan, aby mařil jejich dílo, ztratili někteří z věrných stavitelů odvahu. Aby měli pokoj a zajistili své majetky i životy, odvrátili se od pravého základu. Jiní se však pronásledování nezalekli a nebojácně prohlašovali: "Nebojte se jich, pamatujte na Panovníka velikého a budícího bázeň." (Neh 4,8) Pokračovali v díle s mečem po boku (Ef 6,17).

Stejná nenávist a odpor vůči pravdě naplňuje Boží nepřátele v každé době a také od Božích služebníků se vyžaduje stejná bdělost a věrnost. Slova, která Ježíš Kristus řekl prvním učedníkům, platí i jeho následovníkům na konci času: "Co vám říkám, říkám všem: Bděte!" (Mk 13,37)

Zdálo se, že temnota houstne. Uctívání model zevšeobecnilo. Před obrazy byly rozsvěcovány svíčky, lidé se k nim modlili. Šířily se naprosto nesmyslné pověry a zvyky. Pověry ovládly mysl lidí tak, že zdánlivě úplně potlačily zdravý rozum. Také kněží a biskupové začali milovat zábavy, propadli smyslnosti a zkaženosti. Dalo se jen čekat, že lid, který od nich očekával vedení, upadne do nevědomosti a zkázy.

Papežská domýšlivost postoupila o další krok, když v jedenáctém století papež Řehoř VII. vyhlásil dokonalost římské církve. V prohlášení, které vydal, tvrdil, že církev se nikdy nemýlila a nikdy se nezmýlí, jak to údajně slibuje Písmo. Písmo však nic takového netvrdí. Pyšný papež si zároveň osoboval právo sesazovat panovníky a prohlásil, že jeho rozhodnutí nemůže nikdo změnit, on však má právo zvrátit rozhodnutí všech (viz Dodatek č. 8).

Příkladnou ukázkou tyranské povahy tohoto obhájce neomylnosti je jeho jednání s německým císařem Jindřichem IV. Protože se opovážil nerespektovat autoritu Říma, papež prohlásil, že jej vylučuje z církve a sesazuje z trůnu. Jindřich se obával pohrůžek, že bude opuštěn svými knížaty, které povzbuzoval papežův vyslanec ke vzpouře, a cítil, že je nezbytné, aby se s Římem usmířil. V doprovodu své manželky a jednoho věrného sluhy překročil uprostřed zimy Alpy, aby se před papežem pokořil. Když dorazil k zámku, kde se Řehoř usídlil, uvedli ho bez jeho průvodců do vnějšího nádvoří a tam jej, v kruté zimě, s nepokrytou hlavou, bosýma nohama a v chatrných šatech, nechali čekat, až papež svolí, že před něj smí předstoupit. Teprve když se po tři dny postil a zpovídal, rozhodl se papež, že mu odpustí. Podmínil to ovšem tím, že císař vyčká, dokud mu papež nedovolí převzít vladařské žezlo a začít vládnout. Povzbuzený tímto vítězstvím, začal Řehoř prohlašovat, že je jeho povinností krotit pýchu králů.

V jakém protikladu je pýcha tohoto velekněze s pokorou a laskavostí Pána Ježíše, který stojí u dveří lidského srdce a prosí, aby mohl vstoupit a přinést odpuštění a pokoj, a který učil své učedníky: "Kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem." (Mt 20,27)

V následujících staletích docházelo k dalšímu rozmnožování bludů v učení římské církve. Ještě před vznikem papežství vzbuzovalo učení pohanských filozofů pozornost a ovlivňovalo církev. Mnozí domněle obrácení křesťané i nadále lpěli na zásadách pohanské filozofie. Sami ji dále studovali a přesvědčovali ostatní, aby ji používali jako prostředku pro šíření vlivu mezi pohany. Tím se do křesťanské věrouky dostaly závažné bludy. Mezi nimi zaujala přední místo nauka o přirozené nesmrtelnosti člověka a nesmrtelnosti jeho vědomí. Toto falešné pohanské učení se stalo základem, na němž Řím vybudoval vzývání svatých a uctívání Panny Marie. Z něho vzniklo také bludné učení o věčných mukách hříšníků v pekle, které papežství záhy vneslo do věrouky.

Tak byla připravena cesta pro zavedení ještě dalšího pohanského výmyslu, který Řím nazývá očistcem a používá k zastrašování důvěřivých a pověrčivých lidí. Toto bludné učení tvrdí, že existuje jakési místo útrap, kde duše lidí, kteří si nezaslouží věčné zatracení, musí pykat za své hříchy, a odtud budou vpuštěni do nebe, až se od svých hříchů očistí (viz Dodatek č. 9).

Řím potřeboval ještě další vynález, aby mohl těžit ze strachu a špatností svých přívrženců. Tímto výmyslem bylo učení o odpustcích. Řím sliboval plné odpuštění hříchů, a to minulých, přítomných i budoucích, a osvobození od utrpení a trestů všem, kdo se zúčastní tažení a válek za rozšíření pozemské vlády papeže, když budou trestat jeho nepřátele a hubit všechny, kdo se odvažují upírat mu duchovní nadvládu. Kněží učili lid, že dají-li církvi peníze, mohou se zbavit hříchů a mohou také vysvobodit duše svých zemřelých přátel, které byly odsouzeny k mučení v plamenech. Takto Řím plnil své pokladnice a vydržoval svou nádheru, přepych a neřestný způsob života lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou zástupci Pána, který neměl kam složit hlavu (viz Dodatek č. 10).

Obřad večeře Páně, který popisuje Písmo svaté, byl nahrazen modloslužebnou obětí při mši. Kněží předstírali, že svým nesmyslným mumláním proměňují obyčejný chléb a víno ve skutečné "tělo a krev Ježíše Krista" (Kardinál Wiseman: Skutečná přítomnost těla a krve našeho Pána Ježíše Krista v požehnané eucharistii, dokázaná z Písem, kap. 8, odd. 3, odst. 26). S rouhavou opovážlivostí veřejně prohlašovali, že mají moc tvořit Boha, Stvořitele všech věcí. Od křesťanů pak pod trestem smrti vyžadovali, aby vyznávali víru v tento blud, který uráží Boha. Mnozí to odmítli, a byli odsouzeni k smrti (viz Dodatek č. 11).

Ve třináctém století byl zřízen nejstrašnější ze všech nástrojů papežství - inkvizice. Představitele církevní hierarchie k tomu navedl sám kníže zla. Při jejich tajných poradách ovládal jejich zkaženou mysl satan a jeho andělé, zatímco neviděn stál uprostřed nich Boží anděl, který zaznamenával jejich hrůzná usnesení a zapisoval strašné činy, o kterých se lidé neměli nikdy dovědět. "Veliký Babylón" byl "opojen krví svatých". Zohavená těla milionů mučedníků volala k Bohu, aby nad touto odpadlickou mocí vykonal pomstu.

Papežství se stalo krutovládcem světa. Králové a císařové se podrobovali nařízením římského papeže. Zdálo se, že papež rozhoduje o časném i věčném osudu lidí. Po staletí většina křesťanů přijímala učení Říma v plném rozsahu a bez výhrad, uctivě konala jeho obřady a zachovávala jeho svátky, ctila a štědře podporovala jeho kněze. Římská církev nedosáhla nikdy větší důstojnosti, velkoleposti a moci.

Avšak "poledne papežství bylo půlnocí světa" (J. A. Wylie, Dějiny protestantizmu, díl 1, kap. 4). Nejen prostí lidé, ale ani kněží téměř vůbec neznali Boží slovo. Představitelé církve - tak jako kdysi farizeové - nenáviděli světlo, které odhalovalo jejich hříchy. Když odstranili Boží zákon, který je měřítkem spravedlnosti, uplatňovali neomezenou moc a oddávali se neřestem bez hranic. Vládl klam a podvod, hrabivost a prostopášnost. Lidé se neštítili žádného zločinu, aby dosáhli bohatství nebo postavení. Paláce papežů a prelátů byly místem nejohavnějších smilstev. Někteří z papežů se dopustili tak odporných zločinů, že se je světští vládci snažili sesadit jako netvory, jejichž špatnost již nelze trpět. Po staletí nezaznamenala Evropa pokrok ve vědění, umění, ani v rozvoji civilizace. Křesťanstvo bylo ochromeno morálně i intelektuálně.

Stav, v jakém se nacházel svět pod římskou nadvládou, byl strašným naplněním slov proroka Ozeáše: "Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe... Zapomněls na zákon svého Boha; i já zapomenu na tvé syny." "Není věrnost ani milosrdenství ani poznání Boha v zemi. Kletby a přetvářka, vraždy a krádeže a cizoložství se rozmohly, krveprolití stíhá prolitou krev." (Oz 4,6.1.2) Takové následky přineslo odmítnutí Božího slova.