Zajímá vás historie sporu mezi pravdou a lží od zničení Jeruzaléma v roce 70 až po události doby konce? Zajímáte se o dějiny Božího lidu plné těžkostí ale i Božích přiznání, o pronikání falešného učení do církve, o boj mezi dobrem a zlem? Zajímá vás biblická vize budoucích událostí? Pak je tato kniha určena právě pro vás.
Pán Ježíš vylíčil svým učedníkům, jaký úděl stihne Jeruzalém a jak bude vypadat jeho druhý příchod, a potom také předpověděl, co bude prožívat jeho lid od chvíle, kdy od nich odejde, až do doby, kdy se vrátí s mocí a slávou, aby je vysvobodil. Spasitel z Olivové hory viděl také bouře, které dopadnou na prvoapoštolskou církev. Díval se však dále do budoucnosti a svým pohledem sledoval divoké a pustošivé bouře, které zažijí jeho následovníci v dalších staletích temna a pronásledování. Několika málo hrůzu nahánějícími slovy předpověděl, jaký úděl připraví mocní tohoto světa Boží církvi (Mt 24,9.21.22). Kristovi následovníci musí jít stejnou cestou pokoření, potupy a utrpení jako jejich Mistr. Nepřátelství projevované vůči Spasiteli světa se projeví také vůči všem, kdo uvěří v jeho jméno.
Dějiny rané křesťanské církve svědčí o naplnění Spasitelových slov. Mocnosti země i pekla se spojily proti Kristu - v boji proti jeho následovníkům. Pohané si uvědomili, že vítězný postup evangelia smete jejich chrámy a oltáře, proto ve snaze zničit křesťanství sjednotili své síly. Zapálili oheň pronásledování. zbavovali křesťany jejich majetku, vyháněli je z jejich domovů. Křesťané podstoupili "mnohý zápas s utrpením" (Žd 10,32). "Zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář." (Žd 11,36) Mnozí zpečetili své svědectví vlastní krví. Bez milosti byli pobíjeni urození i otroci, bohatí i chudí, vzdělaní i prostí.
Pronásledování, které začalo za císaře Nerona, přibližně v době, kdy byl umučen apoštol Pavel, pokračovalo s větší či menší krutostí po staletí. Křesťané byli nespravedlivě obviňování z nejstrašnějších zločinů a byli osočováni, že zapříčinili všemožné pohromy - hlad, mor a zemětřesení. Když je pak veřejnost začala všeobecně podezírat a nenávidět, našlo se dost udavačů, kteří pro zisk zrazovali nevinné. Křesťané byli odsuzováni jako buřiči proti říši, nepřátelé náboženství a škůdci společnosti. Mnozí z nich byli v amfiteátrech předhozeni dravé zvěři nebo za živa upáleni. Někteří byli ukřižováni, jiní zašiti do kůží zvířat a předhozeni do arény, kde je roztrhali psi. Jejich mučednická smrt byla často hlavním bodem zábavy při veřejných slavnostech. Velké zástupy se shromažďovaly, aby se bavily pohledem na jejich smrtelný zápas a aby jej doprovázely smíchem a potleskem.
Kristovi následovníci byli pronásledovaní jako lovná zvěř, ať se snažili ukrýt kdekoli. Byli nuceni hledat úkryt na nehostinných a pustých místech. "Trpěli nouzí, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země." (Žd 11,37.38) Tisícům křesťanů poskytly útulek katakomby. Pod pahorky za hradbami Říma byly v zemi a ve skalách vyhloubeny dlouhé chodby. Spletitá a tmavá síť podzemních chodeb byla dlouhá mnoho kilometrů. V těchto podzemních úkrytech pochovávali Kristovi následovníci své zemřelé a zde také nalézali útočiště, když byli podezíráni a pronásledováni. Až Dárce života probudí k novému životy všechny, kdo vedli "dobrý boj víry", vyjdou mnozí mučedníci pro Ježíše Krista právě z těchto temných slují.
I za nejkrutějšího pronásledování si svědkové Ježíše Krista uchovali čistou víru. Ačkoli byli zbaveni veškerého pohodlí, vyhnáni z dosahu slunečního svitu a museli žít v temné, ale přívětivé náruči země, nestěžovali si. Aby lépe snášeli útrapy a pronásledování, povzbuzovali se vzájemně slovy víry, trpělivosti a naděje. Ztráta pozemského pohodlí je nemohla přivést k tomu, aby se zřekli víry v Ježíše Krista. Zkoušky a pronásledování se staly pouze stupni, které je vedly blíže k pokoji a konečné odměně.
Podobně jako Boží služebníci v dřívějších dobách "byli mučeni a odmítali se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení" (Žd 11,35). Připomínali si slova svého Mistra, že se mají radovat, jsou-li pronásledovaní pro Kristovu věc, protože jejich odměna v nebesích je veliká, vždyť podobně byli před nimi pronásledovaní Boží proroci. Radovali se, protože považovali za čest, že mohou trpět pro pravdu. Z prostředku šlehajících plamenů stoupaly k nebesům oslavné písně. Vírou vzhlíželi vzhůru a viděli Pána Ježíše a jeho anděly, jak je z nebe pozorují s hlubokým zájmem a s uspokojením sledují jejich vytrvalost. Od Božího trůnu zaslechli hlas: "Buď věrný až do smrti, a dám ti vítězný věnec života." (Zj 2,10)
Marně se satan snažil zničit Kristovu církev násilím. Velký spor, v němž Kristovi učedníci položili své životy, neskončil, když tito věrní vlajkonoši na svých místech padli. Svou smrtí zvítězili. Boží dělníci padli, ale Boží dílo pokračovalo dál. Evangelium se šířilo dál a počet jeho vyznavačů rostl. Dostalo se dokonce do krajů, kam se nedostali ani římští orlové. Jak prohlásil jeden křesťan pohanským mocipánům, kteří pokračovali v pronásledování: "Můžete nás zabíjet, mučit, odsuzovat... Vaše nespravedlnost je důkazem, že jsme nevinni... Ani vaše krutost vám nepomůže." Vedli tím jen další ke stejné vytrvalosti. "Čím více nás kosíte, tím více roste náš počet, krev křesťanů je setbou." (Tertullian, Obrana, odstavec 50)
Tisíce křesťanů byly uvězněny a pobity, obraceli se však noví a stavěli se na jejich místa. Ti, kdo byli umučeni pro víru, patří Kristu a on je považuje za vítěze. Bojovali "dobrý boj víry" a je pro ně připravena "koruna slávy", kterou jim dá Ježíš Kristus, až znovu přijde. Utrpení, které prožívali, je sblížilo navzájem a přiblížilo je k jejich Vykupiteli. Příklad jejich života a svědectví jejich smrti byly trvalým důkazem pravdy. I tam, kde se to dalo nejméně očekávat, opouštěli satanovi poddaní svého pána a nastupovali pod Kristův prapor.
Satan se proto rozhodl, že bude proti Boží vládě bojovat účinněji tím, že svůj prapor vztyčí přímo uprostřed křesťanské církve. Kdyby se mu podařilo oklamat Kristovy následovníky a vést je, aby se znelíbili Bohu, jistě by ztratili i svou sílu, odhodlanost a vytrvalost, a stali by se jeho snadnou kořistí.
Velký odpůrce se pak snažil získat lstí to, co se mu nepodařilo získat silou. Pronásledování skončilo a místo něho přišlo nebezpečné pokušení časného blahobytu a světských poct. Pohané byli vedeni, aby částečně přijali křesťanskou víru, zatímco odmítali některé její základní důrazy. Vyznávali, že přijali Pána Ježíše jako Božího Syna, že věří v jeho smrt a zmrtvýchvstání, nebyli však přesvědčeni, že jsou hříšní, a necítili potřebu činit pokání nebo změnit svá srdce. Udělali určité ústupky a navrhovali křesťanům, aby rovněž v něčem ustoupili, aby se všichni mohli sjednotit na společném základě víry v Ježíše Krista.
Tím se církev ocitla v hrozném nebezpečí. Vězení, mučení, oheň a meč byly ve srovnání s tím požehnáním. Někteří křesťané zůstali pevní a prohlásili, že nemohou udělat žádný kompromis. Jiní souhlasili, aby některé body víry byly upraveny nebo odstraněny a aby se spojili s lidmi, kteří přijali křesťanství jen částečně. Byli přesvědčeni, že to je cesta, jak je přivedou k plnému obrácení. Pro věrné Kristovy následovníky to byla doba nesmírného zármutku a úzkosti. Pod pláštíkem předstíraného křesťanství se satan vetřel do církve, znehodnocoval víru křesťanů a odvracel je od pravdy.
Většina křesťanů nakonec souhlasila s tím, že sleví ze svých zásad. Tak došlo ke spojení mezi křesťanstvím a pohanstvím. Ctitelé model tvrdili, že se obrátili ke křesťanství a spojili s církví, ve skutečnosti však stále tíhli k modlářskému uctívání předmětů, zaměnili pouze objekty svého uctívání, začali uctívat obrazy Pána Ježíše, nebo dokonce Marie a svatých. Tak se do církve dostal zhoubný kvas modlářství a začal působit svým rozkladným vlivem. Nesprávné učení, projevy pověrčivosti a pohanské obřady se staly součástí víry a bohoslužby křesťanů. Když se Kristovi následovníci spojili s modláři, začalo se křesťanství kazit, církev ztratila svou čistotu i sílu. Někteří křesťané se však tímto klamem svést nenechali. Zůstali věrni Původci pravdy a uctívali jen Boha.
Lidé, kteří tvrdí, že následují Ježíše Krista, se vždy dělili do dvou skupin. Jedna skupina studuje život Spasitele, snaží se odstraňovat své nedostatky a podobat se svému Vzoru, zatímco druhá skupina odmítá i základní praktické pravdy, které odhalují jejich chyby. Ani v nejlepších dobách netvořili církev pouze praví, čistí a upřímní členové. Náš Spasitel učil, že do církve nemají být přijímáni ti, kdo vědomě setrvávají v hříchu, přesto spolupracoval s lidmi, kteří vykazovali charakterové nedostatky, působil na ně blahodárným vlivem svého učení a osobního příkladu, aby jim poskytl příležitost poznat a napravit jejich nedostatky. Mezi dvanácti apoštoly byl také zrádce. Pán přijal Jidáše ne proto, že vykazoval charakterové vady, ale navzdory tomu, že je měl. Byl přijat mezi učedníky, aby pod vlivem učení a příkladu Pána Ježíše mohl poznat, co je to křesťanský charakter, a aby tak pochopil své nedostatky, prožil pokání a pod vlivem Boží milosti očistil své srdce "poslušností pravdy". Jidáš však nechodil ve světle, které jej tak milostivě ozářilo. Hověl svým hříchům, a tím přivolával satanovo pokušení. Převládly nesprávné rysy jeho povahy. Svou mysl podřídil nadvládě moci temna, rozzlobil se, když mu někdo vytkl jeho chyby, a tím postupně spěl k největšímu zločinu, ke zradě svého Mistra. Tak jednají všichni, kdo se ústy hlásí ke zbožnosti, ale mají rádi zlo. Nenávidí všechny, kteří ruší jejich pokoj tím, že je upozorňují na jejich hříšnost. Jakmile se jim naskytne vhodná příležitost, podobně jako Jidáš zradí ty, kdo jim v zájmu jejich dobra něco vytkli.
Apoštolové se v církvi setkávali s lidmi, kteří ústy vyznávali zbožnost, ale tajně měli v oblibě zlo. Ananiáš a Safira jednali jako podvodníci, předstírali, že dávají Bohu všechno, zatímco si lakotně ponechali část pro sebe. Duch pravdy ukázal apoštolům skutečnou povahu těchto pokrytců a Boží soud zbavil církev této poskvrny na její čistotě. Byl to jasný důkaz, že v církvi působí Kristův Duch, který umí rozpoznat skutečnost. Nahnal strach všem pokrytcům a pachatelům zla. Nemohli nadlouho zůstat spojeni s lidmi, kteří svými návyky a postoji trvale představovali Pána Ježíše. Když pak na církev dolehly zkoušky a pronásledování, stali se Kristovými následovníky pouze lidé, kteří byli ochotni pro pravdu opustit všechno. Proto dokud trvalo pronásledování, zůstávala církev poměrně čistá. Jakmile však pronásledování skončilo, přidávali se k církvi lidé, kteří byli ne zcela obrácení a oddaní, a tím se otevřela satanu možnost, aby se v církvi zabydlil.
Mezi Knížetem světla a knížetem temna nemůže nastat jednota, stejně tak se nemohou sjednotit ani jejich následovníci. Když křesťané přistoupili na sjednocení s poloobrácenými pohany, vydali se na cestu, která je vedla od pravdy stále dál. Satan jásal, že se mu podařilo oklamat tolik Kristových následovníků. Ještě intenzivněji pak působil na polovičatě obrácené a vedl je, aby začali pronásledovat ty, kdo zůstali Bohu věrni. Nikdo nedokázal tak dobře potírat křesťanství jako lidé, kteří byli dříve jeho obhájci. Odpadlí křesťané spolu s polopohanskými spojenci zaměřili svůj útok na nejpodstatnější prvky Kristova učení.
Ti, kdo chtěli zůstat věrni, museli se pustit do zoufalého boje, a pevně se postavit proti všem klamům a ohavnostem, které se zamaskovaly do kněžských rouch a vkrádaly se do církve. Bible nebyla uznávána jako měřítko víry. Učení o náboženské svobodě bylo označeno za blud, a lidé, kteří se k němu hlásili, byli vystaveni nenávisti a pronásledování.
Po dlouhém a ostrém sporu se malá skupina věrných rozhodla přerušit jakékoli spojení s odpadlou církví, pokud nebude ochotna rozloučit se s bludy a modlářstvím. Pochopili, že rozchod je naprosto nezbytný, mají-li zůstat poslušni Božího slova. Neměli odvahu přehlížet bludy, které ohrožovaly jejich spasení, a dát tak příklad, který by ohrožoval víru jejich dětí a vnuků. Byli ochotni přijmout jakékoli ústupky, které by byly slučitelné s věrností Bohu, aby zachovali pokoj a jednotu; pochopili však, že jednota a pokoj získané za cenu obětování zásad, by byly příliš drahé. Pokud by měla být jednota zachována pouze za cenu ústupků na úkor pravdy a spravedlnosti, pak je lepší rozchod, i když dojde k boji.
Církvi i světu by prospělo, kdyby v srdcích lidí, kteří se hlásí k Bohu, ožily stejné zásady, které vedly tehdy věrné Kristovy následovníky. Je zárážející, jak jsou dnes lidé lhostejní, pokud jde o základní body křesťanského učení. Rozšiřuje se názor, že učení vlastně není tak podstatné. Tento úpadek posiluje pozice satanových přisluhovačů. Tisíce lidí, kteří se dnes hlásí ke křesťanství, se dívají se sympatiemi na falešné nauky a osudové klamy, které věrní křesťané v minulých staletích odhalovali a potírali s nasazením vlastního života.
První křesťané byli opravdu zvláštní lidé. Jejich bezvadné jednání a neochvějná víra byly trvalou výčitkou, která rušila klid hříšníků. I když jich bylo málo, neměli bohatství, postavení ani tituly, přece se stávali postrachem pachatelů zla všude, kde lidé poznali jejich učení a povahy. Proto byli špatnými lidmi nenáviděni podobně jako byl Ábel nenáviděn svým bezbožným bratrem Kainem. Ze stejného důvodu - tak jako Kain zabil Ábela - zabíjeli Kristovy následovníky lidé, kteří zavrhli působení Ducha svatého. Ze stejného důvodu Židé zavrhli a ukřižovali Krista - protože jeho čistota a svatost jeho charakteru byla trvalou výčitkou jejich sobectví a zkaženosti. Od doby Ježíše Krista až podnes, vyvolávají věrní Kristovi následovníci nenávist a odpor lidí, kterým se hřích líbí a jdou rádi jeho cestou.
Jak může být evangelium nazýváno poselstvím míru? Když prorok Izaiáš předpovídal narození Mesiáše, přiřknul mu titul "Vládce pokoje". Když andělé oznamovali pastýřům na Betlémských pláních, že se narodil Ježíš Kristus, zpívali: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi." (L 2,14) Uvedené prorocké výroky se na první pohled zásadně liší od slov samotného Pána Ježíše: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj, nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč." (Mt 10,34) Oba tyto výroky jsou však v naprostém souladu, pokud jim správně rozumíme. Evangelium je poselství míru. Křesťanství je systém, který mohl přinést pokoj, soulad a štěstí celému světu, kdyby jej lidé přijali a řídili se jím. Kristovo náboženství spojuje do úzkého bratrského svazku všechny, kdo je přijmou. Posláním Pána Ježíše bylo smířit člověka s Bohem, a tím i lidi navzájem. Většina světa je však ovládána satanem, úhlavním nepřítelem Ježíše Krista. Evangelium předkládá lidem zásady života, které se naprosto liší od toho, na co jsou lidé zvyklí a co se jim libí, a proto mu odporují. Nenávidí čistotu, která odhaluje a odsuzuje jejich hříchy, pronásledují a ničí ty, kdo jim předkládají spravedlivé a svaté požadavky Božího slova. V tomto smyslu - protože představená pravda vyvolává nenávist a odpor - je evangelium nazýváno mečem.
Tajemná Boží prozřetelnost, která dopouští, aby zlí lidé pronásledovali spravedlivé, působí lidem slabé víry velké rozpaky. Někteří z nich mají dokonce sklon přestat důvěřovat Bohu, protože dopouští, aby se nejpodlejším lidem dařilo dobře a navíc aby sužovali a trápili ty nejlepší a nejčistší. Kladou otázku, jak může spravedlivý, milosrdný a všemohoucí Bůh takovou nespravedlnost a násilí trpět? Nemáme právo klást takové otázky. Bůh svou lásku dostatečně dokázal. Nemáme právo pochybovat o jeho dobrotě jen proto, že nejsme schopni pochopit jednání jeho prozřetelnosti. Pán Ježíš předvídal, jaké pochybnosti budou dorážet na srdce jeho učedníků v dobách zkoušek a nejistoty, proto jim řekl: "Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat." (J 15,20) Pán Ježíš pro nás vytrpěl od zlých lidí více, než kolik může vytrpět kterýkoli z jeho následovníků. Lidé povolaní k tomu, aby zakusili pronásledování a mučednictví, jdou pouze cestou drahého Božího Syna.
"Pán neotálí splnit svá zaslíbení." (Pt 3,9) Nezapomíná na své děti a nezanedbává je. Působí, že zlí lidé odhalí svou pravou povahu, aby žádné Boží dítě nemuselo být zmateno. Stejně tak platí i to, že spravedliví se dostávají do výhně utrpení proto, aby byli očištěni, svým příkladem přesvědčili jiné o pravdivosti víry a zbožnosti a svým důsledným jednáním odsoudili bezbožné a nevěřící.
Bůh dopouští, aby se zlým lidem dařilo dobře a aby projevovali své nepřátelství vůči němu a aby - až naplní míru své nepravosti - mohli všichni lidé sledovat Boží spravedlnost a milost i v tom, až je Bůh bude na konci trestat. Blíží se den Boží odplaty, kdy všichni přestupníci Božího zákona a pronásledovatelé jeho lidu dostanou odplatu za své činy a Pán potrestá každý projev krutosti a nespravedlnosti vůči svým věrným, jako kdyby byl spáchán proti samotnému Kristu.
Pozornost dnešních křesťanů by měla zaujmout ještě další otázka. Apoštol Pavel napsal: "A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování." (2 Tm 3,12) Proč, jak se zdá, pronásledování do značné míry přestalo? Jedinou odpovědí je, že se církev přizpůsobila měřítkům světa, a proto nevzbuzuje nepřátelství. Náboženství, které dnes běžně sledujeme, nevykazuje čistotu a svatost, jakou vykazovala křesťanská víra v době Ježíše Krista a apoštolů. Je to důsledek kompromisů s hříchem, je to důsledek lhostejnosti vůči velkým pravdám zjeveným v Písmu, důsledek nedostatku opravdové zbožnosti mezi křesťany. Proto je dnes křesťanství ve světě zdánlivě tak populární. Kdyby znovu ožila víra a moc prvotní církve, ožil by i odpor, a znovu by se rozhořel oheň pronásledování.