Utíkej!

Jeho nohy dusaly po ztvrdlé, rozpraskané zemi. Běžel tak rychle, jako nikdy předtím. Vše kolem něho se proměnilo v rozmazanou šmouhu. Jeho srdce bušilo tak, jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Zápasil s dechem, ale rozhodně nehodlal ani trochu zpomalit. Ještě nikdy ve svém životě nebyl tak vyděšený. Utíkal ze všech sil, poháněný strachem a adrenalinem.

Před chvílí se účastnil pohřbu svého přítele a teď spolu s ostatními pozůstalými běžel jako o život, protože jim o život opravdu šlo. Když se ohlédnul, vyděsil se ještě víc. To co uviděl, ho málem omráčilo. Zatmělo se mu před očima, zakopnul o kámen. Okamžitě se však vzpamatoval a i když mu to ještě před chvilkou připadalo nemožné, ještě více zrychlil. Jejich přítel sprintoval za nimi a dokonce se zdálo, že je dohání. Přítel, kterého před chvílí pohřbili, jim byl v patách…

Možná si říkáte, co je to za divný příběh. Možná by se hodil do béčkového hororu o zombících, ale rozhodně ne do kázání. Každý přece ví, že mrtví lidé nepobíhají po okolí, ale prostě nehybně leží…

Tento příběh se ale přesto stal a dokonce je zaznamenán v Bibli. Můžete se spolu se mnou podívat do 2. Královské 13,20-21:

I zemřel Elíša a pohřbili ho. Nastávajícího roku vpadly do země hordy Moábců. Když Izraelci pohřbívali jednoho muže, spatřili takovou hordu. I hodili toho muže do hrobu Elíšova. Jakmile muž přišel do styku s Elíšovými kostmi, ožil a postavil se na nohy.

Jasně, jsou to jen dva verše a nemáme tu moc podrobností, ale zkusme se vžít do nastíněné situace. Byla to smutná událost. Pozůstalí se chystají pohřbít svého mrtvého přítele, když v tom se náhle objeví horda krvežíznivých Moábců. Truchlící samozřejmě nechtějí skončit jako jejich ubohý přítel a tak jej rychle hodí do hrobu a dávají se na úprk. Utíkají před nepřáteli, aby si zachránili život.

V Bibli je zaznamenáno, že mrtvého muže ve spěchu hodili do hrobu, ve kterém byl pochován prorok Elíša (Elizeus – BKR). Když se tělo jejich přítele dotklo Elíšových kostí, stal se zázrak. Mrtvý muž ožil. A když tento muž ožil, vylezl z hrobu a rozhlédl se, jsem přesvědčený, že podobně jako jeho přátelé dostal strach z blížících se moábských nájezdníků a dal se na útěk. Prchal stejně jako ostatní Izraelci. A nepochybuju o tom, že když se jeho přátelé snažící se uniknout před nepřáteli otočili a uviděli, že nebožtík běží za nimi, zařadili ještě o stupeň vyšší rychlost. Možná i o dva stupně vyšší…

V dnešním kázání bych rád spolu s vámi uvažoval nad tím, jestli je nebo není dobré utíkat. Nemám tím na mysli pozitivní účinky běhu na naše zdraví a kondici, ale spíše otázku, jestli existují situace, kdy je správné utéci. Samozřejmě mi nejde o situace, kdy se na vás řítí šílenec se sekerou v ruce, kdy na vás padá strom nebo kdy se na vás valí tsunami. Nechci řešit útěk v situacích, kdy je ohroženo naše zdraví nebo dokonce náš život. Jde mi o situace, ve kterých je ohroženo naše duchovní zdraví, kdy je ohrožen náš vztah s Bohem, kdy je ohrožen náš věčný život.

Existují tedy situace, kdy po nás Bůh chce, abychom utíkali? Měl jsem tady už několik kázání, ve kterých jsem se snažil ukázat na to, že bychom neměli z boje utíkat. Snažil jsem se v nich ukázat na to, že jsme Boží bojovníci, že na sebe máme obléci plnou Boží zbroj, abychom mohli obstát v konfrontaci se zlem, abychom byli nepohnutelní a drželi pozici, kterou nám Bůh svěřil. Snažil jsem se v nich ukázat, že v Boží síle máme bojovat dobrý boj víry a pevně stát na straně Vítěze.

Ve svých předchozích kázáních jsem rozhodně k útěku nevyzýval. Tak jak to tedy je? Jsou situace, kdy je správné utíkat? Je třeba rozlišovat, před čím utíkat máme a před čím utíkat nemáme? Jak máme poznat, kdy v Boží síle nepohnutelně čelit útokům zlého a kdy se dát na útěk?

Před několika měsíci jsem tu měl kázání o mladém Davidovi, který se neohroženě postavil obrovitému po zuby ozbrojenému Pelištejci, kterého se bála celá izraelská armáda včetně krále Saula. David však před Goliášem rozhodně neutíkal. Byl odhodlán bojovat na Boží straně, byl ochoten bojovat za to, co je správné. Myslím si však, že později v jeho životě nastala situace, kdy utíkat měl.

Naneštěstí pro Davida i pro nás, ne vždycky je možné zlo ztotožnit s více než třímetrovým chlupatým obrem, který vám chce utrhnout hlavu. Hřích, nebo chcete-li pokušení, někdy přichází v mnohem jemnější a přitažlivější podobě. V některých případech není situace tak jasná, jako při Davidově bitvě s Goliášem. Někdy je obtížné rozpoznat hranici mezi dobrem a zlem. Někdy je obtížné rozpoznat, co ještě není špatné a co už špatné je.

Myslím, že s tím máme zkušenost všichni. Občas se například stává, že děti chtějí dělat něco, co jejich rodiče nepovažují za dobrý nápad. Když s tím rodiče vyjádří svůj nesouhlas, děti spustí lavinu otázek: „Proč to nemůžu dělat? Co je na tom špatného? Vždyť u nás ve třídě to dělají všichni! To je nefér!“

Znáte to? Kladly vám někdy vaše děti podobné otázky? Dávali jste podobné otázky svým rodičům, když jste byli děti? Nekladete si někdy podobné otázky i dnes, když si sami před sebou chcete obhájit něco, co chcete dělat, ale u čeho nemáte úplnou jistotu, že je to úplně čisté, něco, u čeho vám vaše svědomí z nějakého důvodu našeptává, že to není úplně košer? Neptáte se, co je na tom špatného?

Co máme dělat, když tyto otázky vyvstanou? Faktem je, že každý den děláme rozhodnutí, která ovlivňují náš život i životy lidí kolem nás, především životy našich nejbližších. Čas od času děláme rozhodnutí, která náš život ovlivní dramaticky a to často na dlouhá léta dopředu. Velké množství těchto zásadních rozhodnutí je spojeno s obdobím vstupu do dospělosti, přičemž právě v tomto období nám nemusí být úplně jasný vztah mezi příčinou a následkem.

Dokonce už náctiletí jsou nuceni dělat sérii rozhodnutí, která výrazně ovlivní jejich budoucí život. Jsou to rozhodnutí týkající se vztahů s opačným pohlavím (případně se stejným), sexuálního života, manželství, vzdělání, práce a mnohá další. V tomto věku často vznikají i celoživotní závislosti, které mnohdy začínají jako projev vzpoury mladých lidí vůči autoritám a které dokážou život úplně zničit. Asi nemusím zdůrazňovat, že naše nejdůležitější životní rozhodnutí jsou ta, která ovlivňují náš vztah s Bohem, to, jestli budeme nebo nebudeme žít věčný život v jeho blízkosti.

Tato rozhodnutí učiněná v mládí mohou být rozhodnutími, která ponesou své ovoce příštích 50 let. Na správnosti našich rozhodnutí pak závisí, jestli to bude ovoce dobré nebo špatné. Jako rizikové vnímám, že příliš často jsou tato život měnící rozhodnutí učiněna jako výsledek otázky „Co je na tom špatného?“

Kdokoliv v jakémkoliv věku může učinit rozhodnutí, které zničí zbytek jeho života. Nebo rozhodnutí, které mu po zbytek života ponese užitek. Každopádně otázka „Co je na tom špatného?“ je poměrně silný argument. Jak se tedy k této otázce máme postavit? Je možné, že jedna z nejlepších odpovědí na tuto otázku zní „Utíkej!“?

Otevřete si prosím spolu se mnou 2. Samuelovu 11,1-4:

Na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje, poslal David Jóaba a s ním své služebníky i celý Izrael, aby hubili Amónovce a oblehli Rabu. David však zůstal v Jeruzalémě. Jednou k večeru vstal David z lože a procházel se po střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ženu, která se právě omývala. Byla to žena velmi půvabného vzhledu. David si dal zjistit, kdo je ta žena. Ptal se: "Není to Batšeba, dcera Elíamova, manželka Chetejce Urijáše?" David pak pro ni poslal posly. Ona k němu přišla a on s ní spal.

V tomto příběhu se naplno projevuje to, o čem jsem hovořil před chvílí. Ne vždycky hřích vypadá jako šeredný obrovitý Pelištejec, který vás chce roztrhat na kusy a zašlapat do země svýma nemytýma nohama. Raději si to nepředstavujme příliš barvitě a plasticky, hlavně my muži, ale je jasné, že Batšeba rozhodně nevypadala jako špinavý krvelačný Goliáš. Přesto však pro Davida představovala větší nebezpečí než po zuby ozbrojený svalnatý obr. Nebo spíše právě proto, že byla atraktivní, že byla velice přitažlivá, byla pro krále nebezpečnější než jeho někdejší protivník. Hřích často dokáže „klamat tělem“, často se jeví natolik lákavý, že jeho negativní důsledky nevidíme nebo si je nepřipouštíme.

Pojďme si ještě jednou projít první čtyři verše z 11. kapitoly 2. Samuelovy a položme si u nich otázku „Co je na tom špatného?“ Uvidíme, u kterého z nich se shodneme na tom, že to, co David udělal, bylo špatné, že to byl hřích. Podívejme se na první verš:

Na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje, poslal David Jóaba a s ním své služebníky i celý Izrael, aby hubili Amónovce a oblehli Rabu. David však zůstal v Jeruzalémě.

David byl král. Bylo něco špatného na tom, že zůstal doma a poslal do bitvy s nepřítelem vojáky pod vedením zkušeného generála? Je na tom něco špatného nebo má král na podobné rozhodnutí právo?

V této chvíli bych chtěl ukázat na první pozitivní účinek „utíkání“ nebo chcete-li na pozitivní účinek toho, když jsme v pohybu, když máme co dělat, když nezahálíme. David měl být vojevůdce a dlouhá léta jím byl. Z Božího pověření měl rozšiřovat hranice Izraele, měl získávat další území pro Boží vyvolený národ. Když tedy nyní místo své práce zahálí, je to vlastně jeho první krok ke špatnému rozhodnutí. Jsem přesvědčený o tom, že spousty hříchů se lidé dopouštějí z nudy.

Když apoštol Pavel píše Timoteovi o pomoci vdovám, které jsou v Bibli považovány za jedny z nejpotřebnějších lidí, zdůrazňuje, že mladé vdovy nemají být na seznamu těch, které tuto pomoc dostávají. Proč? Protože„si navykají zahálet a chodit po návštěvách. A nejen zahálet, nýbrž i klevetit, plést se do cizích věcí a mluvit, co se nepatří.“ (1Tim 5,13) Zahálka a s tím spojená nuda přivádí lidi do problémů…

Pojďme ke druhému verši z 11. kapitoly 2. Samuelovy:

Jednou k večeru vstal David z lože a procházel se po střeše královského domu. Tu spatřil ze střechy ženu, která se právě omývala. Byla to žena velmi půvabného vzhledu.

Z tohoto verše můžeme vidět, že David svou zahálku nezanedbával. Ležel na svém loži až do večera a když už to povalování nemohl vydržet, procházel se po střeše královského domu. Je něco špatného na tom, že se král večer procházel po střeše svého domu? Asi se chtěl trochu nadýchat čerstvého vzduchu. Na tom přece není nic špatného, ne?

Zatímco se procházel, rozhlížel se po domech svých sousedů. Je na tom něco špatného? Zahálení už měl dost a tak se rozhodl posloužit svým poddaným. Sledoval okolní domy, protože co kdyby některý z nich zachvátil požár? Nedělal přece nic špatného, když bděl nad bezpečím svých sousedů! Nebo chcete říct, že to byl hřích?

Na své protipožární hlídce David náhodou spatřil ženu, která se právě koupala. Když už mu na ni padlo oko, tak s tím přece nemohl nic dělat, že? Protože nechtěl riskovat, že by se jeho sousedka stala obětí nečekaného požáru, raději se pořádně podíval, jestli je všechno v pořádku. To je přece pochopitelné…

Z textu víme, že se díval dost dlouho na to, aby viděl, že je překrásná. Vzhledem k tomu, že v tehdejší době bylo běžné, že král mohl mít více manželek, David si mohl klidně říct: „Co je na tom špatného?“ Prostě byl ve střehu, kdyby se objevila vhodná adeptka na královu choť. Faktem je, že Batšeba vypadala opravdu dobře. Dokonce i bez oblečení…

David tedy začal jednat. Třetí verš:

David si dal zjistit, kdo je ta žena. Ptal se: "Není to Batšeba, dcera Elíamova, manželka Chetejce Urijáše?"

Král si dal zjistit, co je to za ženu. Není přece nic špatného na tom, když získá víc informací o své sousedce. Určitě je moudré zjistit si něco o jejím původu, když uvažoval o možnosti, že by tato krasavice mohla být jeho novou manželkou.

Ve třetím verši se král dozvídá, že žena, na které se zalíbením spočinulo jeho oko, je vdaná. Ale co je špatného na tom, promluvit si s pěknou vdanou ženou? Měl by ji přece alespoň upozornit na to, že má vanu na nevhodném místě, že by mohla mít problémy s mravnostní policií. Navíc král by se měl stýkat se svými poddanými a hovořit s nimi, aby nebyl odtržený od reality a aby rozuměl potřebám obyčejných lidí. A vzhledem k tomu, že Urijáš, manžel Batšeby, právě bojoval ve válce, několik povzbudivých slov od krále by ji určitě potěšilo. Mohl by ji třeba seznámit s posledními zprávami z bitevního pole, které mu doručili jeho poslové…

Ve čtvrtém verši tedy čteme, že si David Batšebu nechal zavolat. Myslíte si, že pro ni poslal z důvodů, které jsem právě nastínil? Potřeboval někoho, s kým by si popovídal? Šlo mu o pouhou konverzaci s jeho poddanou? Z kontextu příběhu jasně vyplývá, že pro ni poslal, protože byla krásná. I když věděl, že je vdaná.

Až do této chvíle se asi nedá s jistotou říct, že se David dopustil něčeho, co bychom mohli s určitostí označit za hřích. Procházka, pohled, zjištění bližších informací, setkání… Co je na tom špatného? Naneštěstí tento příběh nekončí nevinnou zdvořilostní návštěvou. Ve čtvrtém verši je napsáno:

Ona k němu přišla a on s ní spal.

Kdybyste tento příběh neznali a seznámili se s ním až teď, byli byste překvapení tím, jak to dopadlo? Asi byste překvapení nebyli, protože se dalo očekávat, že to tak skončí. V každém verši, s každou otázkou „Co je na tom špatného?“, jsme mohli vidět, že se David přibližuje k hříchu, že dělá kroky, které skončily jeho proviněním. A protože známe i následující vývoj příběhu o Davidově aférce s Batšebou, víme, kam až došla králova snaha o zakrytí jeho hříchu.

Z toho, co jsme si dosud řekli, vyplývá, že otázka „Co je na tom špatného?“ nás před problémy neochrání. Místo této otázky bychom se možná měli zabývat otázkou, kam nás naše rozhodnutí nasměruje. Budeme utíkat směrem k hříchu nebo směrem k Bohu?

Když v naší mysli vyvstane otázka „Co je na tom špatného?“, dejme se na útěk. Na útěk správným směrem. Úspěšný běžec by měl být zaměřen na cíl. I ten nejpomalejší běžec, který běží směrem k cíli, je na tom totiž lépe, než rychlý běžec, který zmateně pobíhá sem a tam, protože ztratil cíl ze zřetele.

V listu Židům je napsáno, na jaký cíl máme být ve svém běhu životem zaměřeni:

Židům 12,1-2: Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.

Náš pohled má být upřený na Ježíše. Jedině tak můžeme mít jistotu, že utíkáme správným směrem, jedině tak můžeme mít jistotu, že zvítězíme a získáme cenu, kterou nám náš Spasitel nabízí.

David byl král. Byl na střeše svého honosného paláce. Byl na vrcholu své kariéry. Vládnul nad vším, kam jeho oko dohlédlo. Možná to bylo právě toto jeho postavení, které způsobilo, že jeho pohled byl zaměřen na to, co chtěl on, místo toho, aby byl zaměřen na to, co chtěl Bůh. Bohatý, mocný muž, který mohl získat všechno, po čem jeho srdce zatoužilo, se rozhodl uzmout cizí manželku. Jeho životní kompas se vychýlil špatným směrem. Místo aby sloužil druhým, začal sloužit sám sobě, svým tužbám, svým choutkám.

David se změnil. David, který bojoval s Goliášem, byl zaměřen na Boha a jeho slávu. Nechtěl získat uznání a slávu pro sebe, šlo mu o Boží věc. David, který si pozval Urijášovu ženu do svého paláce, už byl zaměřen jinak. David, který bojoval s Goliášem, by možná mluvil podobně jako manžel Batšeby, když se ho král marně snažil přimět, aby šel a strávil noc se svou ženou:

2. Samuelova 11,11: Urijáš Davidovi odvětil: "Schrána, Izrael i Juda sídlí v stáncích, můj pán Jóab i služebníci mého pána táboří v poli. A já bych měl vstoupit do svého domu, jíst a pít a spát se svou ženou? Jakože jsi živ, jakože živa je tvá duše, něčeho takového se nedopustím!"

Jak odlišný byl Davidův postoj! David, Bohem ustanovený král Izraele, nedbal na to, že truhla smlouvy, Izraelci i Jóab, jeho generál, táboří v poli. Nedbal na to, že by jako král měl být s nimi. Zatím co jeho poddaní bojovali, David se rozhodl zůstat ve svém nádherném paláci, celý den se válet na pohodlném lůžku a také jíst, pít a spát s cizí ženou. David se změnil. Už nestál v první linii, aby bojoval za Boží slávu. Jeho pohled byl zaměřen na sebe, na naplňování svých tužeb. Změnil se natolik, že se neštítil dopustit se hrozného hříchu.

Jedna věc je, že podlehl kouzlu nádherné ženy. Dejme tomu, že ho přemohl jeho chtíč, že neuvažoval rozumně. Druhá věc však je, že když Batšeba otěhotněla, Davidovou prioritou bylo zachránit svou reputaci. Jeho úzkostlivá snaha zakrýt svůj hřích skončila smrtí Urijáše, manžela Batšeby. Kdyby byl David naladěn na Boží vlnu, mohl vyznat svůj hřích, mohl činit pokání. Místo toho se snažil zachránit svou pověst, snažil se, aby se jeho hřích neprovalil na veřejnost. A tak nechal zabít nevinného člověka.

Co Davida tak změnilo? Že by to bylo bohatství, které získal? Že by to byl blahobyt a pohodlí, ve kterém žil? Mladý pastýř David, který se neohroženě postavil Goliášovi, žádné bohatství ani pohodlí neměl. Ve velice skromných podmínkách se staral o ovce. Byl s nimi ve dne v noci. Nespal v prachových peřinách. Když jeho ovce napadl lev nebo medvěd, musel tuto situaci řešit sám. Ale zásluhy vždy připisoval Bohu. V 1. Samuelově 17,37 říká:

"Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce."

Ve 2. Samuelově 11,1 jsme mohli číst, že král David už podobné situace sám řešit nemusel. Měl na to lidi. Do boje vyslal Jóaba s vojskem. Sám už bojovat nemusel a dokonce se ani nepostavil do čela vojska jako jeho velitel. Už nebyl zaměřen na boj za Boží věc, zaměřil se na vylepšování své reputace, na zvyšování svého pohodlí, životního standardu, postavení.

Toto zaměření se na sebe nepomohlo Davidovu vztahu s Bohem a nepomůže ani našemu. Ježíš ve svém kázání na hoře říká, že se máme zaměřit na hledání Božího království (viz Mat 6,33). To má být naší prioritou, a ostatní nám Bůh přidá, protože ví, co potřebujeme. Máme se zaměřit na nebeské věci, protože zaměření se na pozemské věci, například na hříšnou žádostivost, nás určitě svede z cesty. Nasměruje nás to k hříchu a ke smrti. Jak je psáno v listu Římanům 8,7:

Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.

Co naplňovalo vaši mysl v uplynulém týdnu? Na co jste zaměřili svou pozornost? A proč právě na to? Byla to práce? Byla to starost o hromadění majetku, o vylepšení vašeho sociálního postavení? Byly to oblíbené seriály? Byly to hry na počítači nebo na tabletu? Facebook? Sport? Líčení a poslední výstřelky módy? Kolik prostoru ve své mysli jste v uplynulém týdnu věnovali Bohu, hledání jeho království, vydávání svědectví druhým lidem? Nakolik jste se zaměřili na vylepšení svého duchovního a modlitebního života, na chození s Bohem?

Je důležité, co ovládá naši mysl? Je důležité, čím se zaobíráme, na jaké hodnoty se zaměřujeme? David, který byl zaměřen na Boha, David, který hledal především Boží království, dokázal v Boží síle porazit Goliáše. David, který byl zaměřený na sebe, na své pohodlí, na naplňování svých tužeb, podlehl pokušení a dopustil se cizoložství a vraždy. Přestoupil minimálně tři přikázání desatera – nebudeš dychtit po ženě svého bližního, nesesmilníš, nezabiješ. A to jen proto, že se v pravou chvíli nedal na útěk. Neutíkal před pokušením, neutíkal od hříchu, neutíkal k Bohu.

Máte strach ze lvů? Bojíte se, že by mohli přijít k vašemu domu, udělat díru do zdi, vytáhnout vás ven do tmy a rozsápat vás? V Africe se to stává. Jsou tam lvi, kterým zachutnalo lidské maso, kteří dokážou udělat díru do stěny chýše a vytáhnout ven dítě. Jasně, že Afrika je daleko, navíc je od Evropy oddělená Středozemním mořem. Jasně, že naše domy jsou mnohem pevnější než africké chýše a navíc nás chrání naše bdělá policie. Ale co víte o tom, jak daleko dokáže lev plavat? Co víte o tom, jestli jsou lví zuby a drápy natolik silné, že dokážou překonat zdi našich domů? Co víte o tom, jestli jsou čeští policajti vycvičení na zneškodňování lidožravých lvů?

Dobře, možná není příliš pravděpodobné, že by se lev z Afriky dostal až k vašemu domu a dokázal překonat jeho zdi, ale přesto bychom se měli mít před lvem na pozoru. V 1. Petrově listu 5,8 je napsáno, že máme být ve střehu, protože náš protivník ďábel chodí kolem jako řvoucí lev a hledá, koho by sežral.

Toto nebezpečí je reálné. Mezi námi a ďáblem nejsou žádné fyzické bariéry. Žádné Středozemní moře, žádné tisícikilometrové vzdálenosti, žádná policie, žádné pevné zdi. Petr píše, že ďábel je jako lidožravý lev. Má chuť na lidské maso. Na vaše maso. Je hladový. Je ve vašem sousedství, je u vás doma. Čeká na vhodnou příležitost, aby vás sežral. Proto, když vás napadne otázka „Co je na tom špatného?“, zamyslete se nad tím, jestli není ta správná chvíle pro útěk. Pro útěk od pokušení, pro útěk k Bohu.

V Genesis je zaznamenán příběh Josefa, kterého jeho bratři prodali Izmaelcům. Ti ho odvedli do Egypta a tam prodali jako otroka Potífarovi, veliteli faraónovy tělesné stráže. Protože Bůh žehnal Josefovi ve všem, co dělal, Potífar mu svěřil do péče celý svůj dům. Mladý, dobře vypadající Josef neunikl pozornosti paní Potífarové. Přečtěme si Genesis 39,6-12:

Josef byl krásné postavy, krásného vzhledu. Po těchto událostech se stalo, že se žena jeho pána do Josefa zahleděla a naléhala: "Spi se mnou!" Ale on odmítl a ženě svého pána řekl: "Pokud mě tu můj pán má, nestará se o nic, co je v domě, svěřil mi všechno, co má. V tomto domě není nikdo větší než já. Nevyňal z mé správy nic, jen tebe, protože jsi jeho manželka. Jak bych se tedy mohl dopustit takové špatnosti a prohřešit se proti Bohu!" A třebaže se Josefovi nabízela den co den, nevyhověl jí, aby k ní ulehl a byl s ní.

Jednoho dne přišel do domu, aby vykonával svou práci. Nikdo z domácích v domě nebyl. Tu ho chytila za oděv se slovy: "Spi se mnou!" Ale on jí nechal svůj oděv v ruce, utekl a vyběhl ven.

Josef věděl, jak se zachovat tváří v tvář lvu. Josef pochopil, kdy je správný čas dát se na útěk. Josef byl mladý, nevybouřený. Mohlo mu lichotit, že po něm zatoužila tato bohatá žena. Navíc nikde není psáno, že Potífarova žena byla stará, že nevypadala dobře, že nebyla přitažlivá. Josef také mohl získat určité výhody, kdyby byl ke své paní přítulnější. Když mu Potífarova žena nadbíhala, Josef si mohl položit otázku: „Co je na tom špatného, být v blízkosti manželky mého pána?“ Možná si tuto otázku i položil, ale zareagoval správně. Dal se na útěk. Odmítl být v její blízkosti. Neliboval si v blízkosti pokušení, nelaškoval s hladovým lvem. Snažil se dostat od hříchu tak daleko, jak to jen bylo možné.

Josef se zachoval tak, jako by četl radu apoštola Pavla z 2. listu Timoteovi 2,22 (B21):

Utíkej tedy od mladických tužeb a následuj spravedlnost, víru, lásku a pokoj spolu s ostatními, kdo vzývají Pána z čistého srdce.

To, že máme utíkat před pokušením, zdůrazňuje i Ježíš Kristus ve svém kázání na hoře. Používá dramatický obraz, když říká, že je lepší se zbavit své ruky nebo svého oka, pokud nás svádí k hříchu. Chce tím ukázat, že s hříchem není radno si zahrávat, že je dobré se vyhýbat pokušení, že je lepší vzdát se dokonce i svých údů, než zahynout věčnou smrtí v odloučenosti od Boha.

Moje dnešní kázání bylo zaměřeno převážně na jeden hřích, na přestoupení sedmého přikázání desatera, ale stejný princip útěku platí obecně pro všechny druhy hříchů. Je potřeba uvědomit si, s jakým hříchem mám problém a co mě k tomuto hříchu přitahuje, jaká k němu vede cesta. Jakmile si to uvědomím, měl bych se rozhodnout, že se tomuto pokušení nebudu dobrovolně vystavovat, rozhodnout se, že po této cestě vedoucí k hříchu už nepůjdu, že nebudu laškovat s krvelačným lvem, který mě chce sežrat.

Rozhodněme se, že budeme utíkat od hříchu, že budeme utíkat směrem k Bohu. V Žalmu 118,8-9 je napsáno:

Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v člověka. Lépe utíkat se k Hospodinu, než doufat v knížata.

Doplnil bych, že je lepší utíkat se k Hospodinu, než doufat sám v sebe, ve svou sílu, ve své schopnosti.

Jsou věci, před kterými utíkat nemáme. Jsou situace, kdy máme být nepohnutelní a oděni v Boží zbroj odolávat útokům zlého. Nemáme utíkat před zodpovědností za své činy, máme bojovat dobrý boj víry. Existují však také situace, kdy je dobré se na útěk dát.

Nejlepším druhem útěku, na který se můžeme dát, je útěk k Bohu, útěk do náruče našeho milujícího nebeského Otce. Při našem utíkání je třeba mít zrak upřený na Ježíše, abychom nepobíhali bezcílně a neztratili se. Apoštol Pavel tomu rozuměl, když napsal: „Já tedy běžím, ne jako bez cíle…“ (1Kor 9,26), „běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu…“ (Fil 3,14)

V Bibli je spousta veršů, které vyjadřují, jak dobré je utíkat k Hospodinu. V Žalmu 34,9 je například uvedeno:

Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.

Pokud se rozhodneme utíkat do Boží náruče, můžeme vyznat spolu s Davidem:

Bože můj, má skálo, utíkám se k tobě, štíte můj a rohu spásy, nedobytný hrade, moje útočiště, zachránce můj, ty mě před násilím zachraňuješ! (…) S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. (2Sam 22,3.30-31)

Amen.

Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)

(Podle kázání "Run" od Bruce N. Camerona, J.D.)