Pět oblázků

Slunce se vyhouplo nad obzor a nastal nový den. Den, který s sebou nesl příslib dobrodružství a také velkého nebezpečí. Den, kdy buď můžete zemřít v boji, nebo se stát hrdinou.

Pro Davida to ale neplatilo. Probudil se do dne, který měl mít stejně nudnou náplň, jako mnoho dní předtím. Ovce. Není divu, že mu jeho život připadal nudný. Každý den ho čekalo to samé - vést ovce na pastvu, potom k vodě, potom zase na pastvu a pak do ohrady. Pak jít spát a ráno po probuzení zase začít znovu. Den za dnem. Navíc jeho ovce nebyly jen pomalé, byly taky hloupé. Prostě otrava.

Je pravda, že v minulosti byly dny, které s sebou přinesly i nějaké to vzrušení. Vzpomínal na den, kdy jeho ovce napadl lev. Nebo když na stádo zaútočil medvěd. Konečně se něco dělo! Konečně nějaká akce! Ale dnes z jeho rodiny zažívají akci a vzrušení jenom jeho tři nejstarší bratři. Mají to štěstí, že můžou být v izraelské armádě a můžou bojovat proti Pelištejcům. Jak rád by si s nimi vyměnil místo. Nebo kdyby aspoň mohl nějak zjistit, co se děje na frontě…

Nešlo jen o to, že se nudil. Horší bylo vědět, že jeho bratři můžou být v nebezpečí a on s tím nemůže nic dělat. Bratři už byli pryč déle než měsíc a on neměl žádné zprávy o tom, jak se jim daří a jak pokračuje válka.

Naštěstí David nebyl jediný, koho zajímaly novinky z bitevního pole. Jeho táta chtěl vědět, jak se daří jeho třem nejstarším synům a poslat jim trochu jídla na přilepšenou. Davida tedy čekalo příjemné vyrušení z každodenní nudy.

1. Samuelova 17,17-24: Jišaj vybídl svého syna Davida: "Vezmi pro své bratry éfu praženého zrní a těchto deset chlebů a běž do tábora za svými bratry. Těchto deset homolek sýra doneseš veliteli nad tisíci. Navštívíš své bratry s přáním pokoje a převezmeš od nich vzkazy. Bojují se Saulem a všemi izraelskými muži proti Pelištejcům v dolině Posvátného stromu."

Za časného jitra přenechal David stádo hlídači, naložil si všechno a šel, jak mu Jišaj přikázal. Když přicházel k ležení, vojsko vycházelo, řadilo se a vydávalo válečný pokřik. Izrael i Pelištejci se seřadili, řada proti řadě. David složil své zásoby u strážného nad zásobami a běžel k bojové řadě. Přišel a popřál svým bratrům pokoj. Ještě s nimi mluvil, když tu z řad Pelištejců vystoupil soubojový zápasník jménem Goliáš, Pelištejec z Gatu, a mluvil táž slova jako dříve. David je slyšel. Všichni izraelští muži, sotvaže toho muže uviděli, dali se před ním na útěk a velmi se báli.

Ten Goliáš, kterého se Izraelci tak báli, nebyl obyčejný voják. Byl to velký specialista na souboje, a když říkám velký, mám tím na mysli muže velkého šest loket a jednu píď, tedy více než tři metry. A určitě to nebyl nějaký vychrtlý čahoun, ale robustní válečník oblečený do bronzového pancíře vážícího asi šedesát kilo. Asi by ho na sobě neměl, kdyby ho nemohl unést nebo kdyby ho nějak zpomaloval. Jeho kopí taky nebylo žádné párátko. Jen jeho hrot vážil kolem sedmi kilo…

Kdybych byl na Davidově místě, řekl bych si, že vzrušení bylo pro dnešní den už dost a vrátil bych se zpátky ke svým ovcím. Zdá se mi bezpečnější jednou za čas bojovat se lvem nebo s medvědem, než se vyskytovat v přílišné blízkosti tohoto mohutného stroje na zabíjení.

Stalo se vám někdy, že jste vyprávěli zajímavý příběh nebo dobrý vtip a v půlce vyprávění vám posluchač oznámil, že ho zná, že už ho slyšel? Příběh o Davidovi a Goliášovi je bezpochyby zajímavý, ale vím, že už jste ho všichni slyšeli. Znají ho dokonce i děti, i ty ho slyšely už několikrát.

Všichni tedy víme, jak tento příběh skončil. David zabil Goliáše, zachránil Izrael, stal se národním hrdinou a dokonce dostal za ženu princeznu. Je to úžasný příběh s dobrým koncem. A dobré konce mám rád. A stejně jako mám rád dobrý konec tohoto příběhu, mám rád i jeho prostředek a na ten se teď zaměříme. Bude to především pro ty z vás, kteří ve svém životě bojujete s Goliášem (tedy s nějakým velkým problémem) nebo pro ty, kteří chcete vykonat pro Boha velké věci.

Když se David rozhodl bojovat s Goliášem, odmítnul zbroj, kterou mu nabízel král Saul (protože v ní skoro nebyl schopný chodit, natož bojovat) a připravil se na boj po svém.

1. Samuelova 17,40: Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci.

David vybral z potoka pět oblázků. Vlastně mu stačil jeden, ale vzal si jich pět. Těchto pět oblázků je symbolem toho, jak se David připravil na vítězství. Symbolizují jeho přípravu na přemožení nepřítele, který byl objektivně zcela nad jeho síly, symbolizují jeho přípravu na přemožení sil zla.

Pokud byste měli bojovat s někým, kdo je přibližně dvakrát tak velký jako vy a měli byste možnost vybrat si kámen, kterým ho chcete trefit a vyřadit z provozu, jaký druh kamene byste si vybrali? Osobně bych sáhnul po co nejošklivějším kameni, který bych mohl najít. Hledal bych přiměřeně velký kámen se spoustou výčnělků, s ostrými hranami nebo ještě raději s pořádnou špičkou. Vybral bych si šutr, který by byl co nejhrozivější a už na první pohled velice nebezpečný. Takový kámen si však David nevybral, nic takového nepoužil. A v tom se pokusíme najít první poučení - nebo chcete-li první oblázek, který nás má připravit na boj se zlem.

Jak vypadá kámen, který vytáhnete z rychle tekoucího potoka nebo z řeky? Ponechme stranou, že je mokrý. Jak vypadá? Je hladký. Proč? Protože všechny jeho ostré hrany a výčnělky se v proudu obrousí o ostatní kameny a jsou omlety vodou. V životě se nám někdy přihodí věci, které se nám nelíbí. Když jsme nucení protloukat se životem, nepříjemnostmi a těžkostmi, když musíme řešit problémy různého typu, naše hrany se obrušují. Konečným výsledkem je, že se z hrubého kamene stane oblázek.

Pro Davida mohla být takovýmto vyhlazujícím procesem jeho každodenní péče o stádo. Podobně jako u Mojžíše. To, co děláme, může být někdy nudné. Naše schopnosti můžou být větší, než jsou požadavky, které jsou na nás kladeny. Zvládli bychom mnohem důležitější věci, kdybychom dostali důvěru nebo příležitost. Někdy je náš život zase trochu drsný. Ale tyto věci obrušují ostré hrany. Takto se z hrubého kamene stává oblázek. A je potřeba, aby naše hrany byly obroušeny, protože to nás uschopňuje ke spolupráci s naším Pánem na jeho díle.

To bylo tedy první poučení, první oblázek. Pojďme na druhý.

Vzpomínáte, že jsem řekl, že bych si pro boj s Goliášem vybral co nejšpičatější kámen se spoustou výčnělků? Jak byste řekli, že takový kámen létá? S kvalitou letu vystřeleného nebo hozeného kamene mají co dělat zákony aerodynamiky. Když dáte do praku šišatý kámen se spoustou povrchových nerovností a vystřelíte jej, jen těžko s ním trefíte cíl. Takový kámen neletí rovně. Mnohem přesnější mušku budete mít s ohlazeným oblázkem.

Když si David vybíral nástroj, se kterým měl splnit Boží vůli, vybral si něco, co dokázalo přesně držet směr letu a trefit cíl. Nesáhnul po nepravidelném šutru, který by neovladatelně letěl, kam se mu zachce a nadělal zbytečnou škodu bez kýženého efektu. Myslím, že toto je důležitá myšlenka pro řešení problémů v našem životě. Máme se snažit zaměřit se na cíl. Nemáme zbytečně ničit všechno kolem, zraňovat druhé a ubližovat jim, když jsou naše střely plné ostnů neřízené a míjejí cíl.

Jedním z velkých hrdinů Starého zákona je Mojžíš. V 5. kapitole knihy Exodus přistupuje k faraonovi a chce po něm, aby propustil Izraelce z otroctví. Teoreticky mohl s faraonem diskutovat o spoustě věcí, ale Mojžíš se držel tématu, nelétal neovladatelně jako šišatý kámen. Šel přímo k cíli. Jednoduše řekl faraonovi, aby propustil jeho lid.

Oblázky létají rovně. Přímo k cíli. Kolikrát jste slyšeli někoho si stěžovat na určitý problém a za chvilku, ani nevíte jak, se na původní problém skoro zapomene, protože se diskuse stočí k debatě o jednotlivých zúčastněných osobách a jejich chybách, k tomu, kdo koho urazil, k tomu, na čí straně je vina. Oblázky létají přímo k cíli. Nevytvářejí zbytečné problémy, zbytečná zranění.

Podívejme se do 1. Samuelovy 17,25-28. V těchto verších najdeme třetí a čtvrté poučení, třetí a čtvrtý oblázek.

A nějaký Izraelec řekl: "Viděli jste toho muže, co vystoupil? Vystupuje, aby tupil Izraele. Avšak toho, kdo ho zabije, zahrne král velikým bohatstvím, dá mu svou dceru a jeho rod učiní v Izraeli svobodným". David se tázal mužů, kteří u něho stáli: "Cože dostane muž, který zabije tohoto Pelištejce a sejme z Izraele potupu? Vždyť kdo je ten neobřezaný Pelištejec, že tupí řady živého Boha?" Lid mu odpověděl stejně: "To a to dostane muž, který ho zabije."

Jeho nejstarší bratr Elíab však slyšel, jak mluvil s muži. Elíab vzplanul proti Davidovi hněvem a okřikl ho: "Proč jsi sem přišel? Komu jsi nechal ten houfeček ovcí na stepi? Však znám tvou drzost i tvé zlé srdce! Přišel jsi sem dolů, aby ses mohl dívat na bitvu."

Chtěli byste mít bratra, jako je Elíab? Ten opravdu dokáže povzbudit, že? Co Davidovi řekl? Odešel jsi od ovcí - to znamená, že jsi nezodpovědný. Měl jsi na starost jen houfeček ovcí - to znamená, že máš nízkou hodnotu, že tvá práce, tvoje životní náplň, je nedůležitá. Jsi drzý, máš zlé srdce a přišel jsi sem jenom okounět.

Jak byste snášeli takovou kritiku? Jak by vás povzbudilo pro práci nebo pro službu, kterou chcete vykonat (třeba i ve sboře), když byste slyšeli od svého bratra: jsi nezodpovědný, jsi nula a chceš se jen předvádět?

Bylo by přirozené, kdyby se David snažil tuto urážku Elíabovi vrátit. Nebo mu říct: „Víš co, můj velký bratře? Máš pravdu. Lepší bude, když se vrátím domů ke svému houfečku ovcí a tebe tady nechám zápasit s tím nabušeným třímetrovým chlápkem. Měj se."

David však svému bratrovi urážku nevrátil, ani se nesebral a nešel domů. Bratrova drsná slova po něm sklouzla jako po oblázku. Urážky na hladkém kameni nedrží.

To byl třetí oblázek. David nevzdal svou účast na Božím díle, i když se setkal s nepochopením a očerňováním. Pojďme na čtvrtý oblázek.

Slyšeli jsme slova Davidova staršího bratra. Důležitější je však Davidův postoj. Když se bavil s Izraelskými vojáky, řekl na Goliášovu adresu tato slova:

1. Samuelova 17,26: "Vždyť kdo je ten neobřezaný Pelištejec, že tupí řady živého Boha?"

Když o chvíli později mluví s izraelským králem Saulem, říká:

1. Samuelova 17,36-37: Tvůj služebník ubil jak lva, tak medvěda. A tomu neobřezanému Pelištejci se povede jako jednomu z nich, protože potupil řady živého Boha." A David dodal: "Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce." Saul tedy Davidovi řekl: "Jdi; Hospodin buď s tebou!"

Potom David mluví přímo s obrovitým Goliášem:

1. Samuelova 17,45-48: Ale David Pelištejci odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou." Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci.

Jak byste charakterizovali Davidův postoj? Vidím v tom jeden z nejlepších Davidových oblázků. Mladík je pobouřený urážlivými slovy, která Goliáš pronáší na adresu izraelského Boha. A jde do akce.

Ve svém minulém kázání jsem mluvil o tom, jak je důležité stát nepohnutelně na Boží straně, jak je důležité držet pozici, na kterou nás Bůh postavil. Jinými slovy, mluvil jsem spíš o odolnosti, o vytrvalosti, o obraně. David však jde do útoku.

Náš postoj k řešení problémů někdy bývá čistě obranný. Posilujeme se navzájem, abychom tváří v tvář těžkostem neztratili odvahu. Povzbuzujeme se, abychom neztratili víru. Pokorně prosíme Boha, aby naše záležitosti urovnal a napravil. Snažíme se držet naši pozici.

Měli bychom však stále zůstávat v defenzivě? Když je náš Bůh zesměšňován, není čas na přiměřenou ofenzivu? Neměli bychom s tím v Boží síle něco dělat? Jistě, boj je Hospodinův, ale neměli bychom se do něj v pravý čas vhodným způsobem zapojit? Nemluvím tady o nějakých osobních urážkách nebo o posměchu. To nemám na mysli. Mluvím o postoji, kterým se David statečně přiznává ke svému Bohu a na rouhavá slova třímetrové hory svalů odpovídá: „Kdo je ten neobřezaný Pelištejec, že tupí řady živého Boha?" (1Sam 17,26)

Stejný postoj vidíme i ve verších 44-47:

Goliáš pokřikoval na Davida: "Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu." Ale David Pelištejci odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou."

Podívejme se na tento postoj ještě z jednoho úhlu. Všimli jste si rozdílu v tom, jak se k problému s Goliášem staví David a jak se k němu staví izraelští vojáci? Všimněte si verše 25. Goliáš právě nabubřele vyzval Izraelce k souboji, ti se ho však velmi bojí a utíkají před ním.

A nějaký Izraelec řekl: "Viděli jste toho muže, co vystoupil? Vystupuje, aby tupil Izraele. Avšak toho, kdo ho zabije, zahrne král velikým bohatstvím, dá mu svou dceru a jeho rod učiní v Izraeli svobodným". (1Sam 17,25)

Izraelský voják říká, že ten, kdo zabije Goliáše, dostane velké pocty. Ať už to bude kdokoli. Ale on s ním rozhodně bojovat nebude. David naproti tomu mluví o tom, že převezme osobní zodpovědnost a chvástajícímu se obrovi se postaví.

1. Samuelova 17,32: David Saulovi řekl: "Člověk nesmí klesat na mysli. Tvůj služebník půjde s tím Pelištejcem bojovat."

David převzal osobní zodpovědnost za obhajobu svého Boha. Je velice důležité být osobně zodpovědný za své činy, za to, co jsme udělali nebo za to, co má být vykonáno.

Občas můžete zaslechnout názor, že nějaký zločinec vlastně není osobně zodpovědný za svá provinění. Vlastně nemůže za své zlé jednání, za svůj hřích, protože pravým viníkem je jeho stará matka, protože ho špatně vychovala. Nebo je na vině společnost, do které nezapadnul a která mu neposkytla lepší podmínky pro začlenění. Jde o to hodit zodpovědnost za hřích na kohokoliv jiného než na hříšníka samotného. Zbavit se zodpovědnosti za své jednání.

To však není Davidův postoj. V sázce je čest jeho Pána a on chápe jako svou osobní zodpovědnost, aby se za svého Boha postavil, aby v jeho jménu bojoval.

Přichází čas na páté poučení, které bych chtěl z tohoto příběhu vypíchnout, na pátý oblázek. Opravdu si myslíte, že David mohl porazit Goliáše? Možná. Ale jeho šance byly minimálně milion ku jedné. Určitě neměl tak výraznou šanci na úspěch, aby to ospravedlnilo jeho sebevědomá, nebo chcete-li arogantní slova, která pronesl na adresu obrovitého Pelištejce. Hladký oblázek Davidovi vítězství nezajistil. Mohl z potoka vytahat všechny oblázky, ale vítězství nad obrem by mu to nepřineslo. Pravým zdrojem jeho vítězství bylo Davidovo absolutní spolehnutí se na Boha.

Chápete, co mám na mysli? David byl expert na střílení z praku a byl pobouřený Goliášovými urážkami Boha. Ale nikdy si nemyslel, že by jeho zručnost v zacházení s prakem nebo několik oblázků v pastýřské brašně zajistilo jeho vítězství. Ve verši 43 se Goliáš Davidovi vysmívá, že jde na něj s holí, ale ve verši 45 mu David odpovídá, ať zapomene na hůl, protože proti němu jde ve jménu Hospodina zástupů. V tom je jeho největší zbraň.

Celý boj byl v Božích rukou. Davidova síla spočívala v tom, že se na svého Boha zcela spolehl. David a jeho oblázky byli pouze nástroji, které Bůh použil pro své vítězství.

Divili jste se někdy tomu, proč si Ježíš jako své učedníky nevybral nejchytřejší a nejvíce sečtělé náboženské vůdce tehdejší doby? Divili jste se někdy tomu, proč je Nový zákon plný varování o nebezpečí bohatství a moci? Řeknu vám, proč to tak je.

Chytrý člověk spoléhá na svou inteligenci. Vzdělaný člověk spoléhá na své vzdělání. Bohatý člověk spoléhá na své bohatství. A nejlepší střelec z praku spoléhá na svou zbraň.

Ale to neplatí pro Davida. David spoléhal na Boha. David a jeho oblázky byli pouhými nástroji, které Bůh použil pro své vítězství. Pokud na to zapomeneme, ztratíme klíč k úspěchu. Oblázky, o kterých jsme dnes mluvili, nám vítězství nezajistí. Jsou pouhými nástroji pro jeho dosažení. Jsou tím, co Bůh používá a je třeba je mít, aby je Bůh mohl použít.

Jde o to, abychom neztratili víru, když procházíme procesem, který ohlazuje naše hrany.

Jde o to, abychom při řešení problémů mířili k cíli a zbytečně nezraňovali ostatní a nepáchali další škody.

Jde o to, abychom nevzdávali svou účast na Božím díle, i když přichází nepochopení a kritika.

Jde o to, abychom se nebáli postavit se za svého Boha, i kdyby to mělo znamenat konflikt s obrem. Můžeme si být jistí tím, že nás Bůh v tomto boji nenechá samotné.

Jde o to, zcela se na svého Boha spoléhat, plně mu důvěřovat. V jeho síle a s jeho pomocí můžeme porazit i toho největšího a nejsilnějšího obra.

Dovolme Bohu, aby skrze nás vybojoval svá vítězství. Dovolme mu, aby nás mohl zařadit do svého týmu a abychom z jeho rukou mohli přijmout vítězný věnec života.

Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky. (1Tim 6,12)

Amen.

Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)

(Podle kázání "Five Smooth Stones" od Bruce N. Camerona, J.D.)