Svědectví vydávané se zápalem

Přicházely za ním davy lidí ze širokého okolí. Mnozí byli ochotní vážit několikadenní namáhavou cestu, aby mohli slyšet jeho kázání. A to přes to, že jeho slova nebyla vždy příjemná. Pomáhal lidem poznat jejich skutečný duchovní stav a to obvykle bolí. Vyzýval je k zásadní změně života, k zavržení hříchu, k obrácení, k pokání. Hlásal, že se přiblížilo království Boží. Mnozí jeho výzvu uposlechli a nechali se jím pokřtít na odpuštění hříchů.

Jan Křtitel připravoval cestu Páně. Pomáhal lidem připravit jejich srdce na zaslíbený příchod Mesiáše. Byl ochotný vzdát se svého pohodlí, byl ochotný vyčnívat z davu, byl ochotný spolupracovat s Bohem na záchraně svých bližních. Vydával svědectví o svém Pánu přicházejícím na svět se skutečným zápalem.

Název dnešního kázání je Svědectví vydávané se zápalem. A jsem přesvědčený, že my všichni jsme ochotní vyprávět s patřičným zanícením o událostech, které nás nadchly nebo zasáhly, o tom, co naplňuje naši mysl a srdce. Věřím, že to čas od času všichni děláme.

Se zápalem líčíme průběh utkání našeho oblíbeného fotbalového nebo hokejového týmu, který v důležitém zápase rozdrtil soupeře. Se zaujetím vypravujeme o dramatických dějových zvratech v našem oblíbeném televizním seriálu, s nadšením se s druhými dělíme o naše úspěchy nebo o úspěchy našich dětí. Do detailů popisujeme různé společenské události, kterých jsme se zúčastnili, s rozhořčením hovoříme o nespravedlnosti, které jsme byli svědky, o katastrofických událostech a podobně.

Věřím, že se s druhými dokážeme podělit o to, čím naše srdce přetéká a že to děláme se zápalem. Dokážeme se s druhými sdílet o spoustě důležitých i méně důležitých věcí. Bůh po nás chce, abychom druhým představovali jeho, abychom našim bližním představovali Ježíše Krista, abychom jim představovali evangelium o Božím království. Chce po nás, abychom byli jeho svědky.

„Mými svědky jste vy, je výrok Hospodinův, a můj služebník, jehož jsem vyvolil. Tak mě poznáte a uvěříte mi a pochopíte, že to jsem já. Přede mnou nebyl vytvořen Bůh a nebude ani po mně. Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není. Já jsem oznamoval a zachraňoval, já jsem ohlašoval, a nikdo cizí mezi vámi. Jste moji svědkové, je výrok Hospodinův, a já jsem Bůh!“ (Iz 43,10-12)

Krátce před tím, než Ježíš odešel do nebe připravit nám místo, řekl svým učedníkům následující slova:

„Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8)

A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Mar 16,15)

Všichni známe velké poslání, které dal Ježíš svým následovníkům:

Ježíš přistoupil a řekl jim: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku." (Mat 28,18-20)

Otázka, kterou je třeba si položit, zní: Plníme toto poslání, které nám Ježíš svěřil? Jsme horlivými svědky Ježíše Krista? Plníme dobře úlohu jeho velvyslanců na tomto světě?

„Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´“ - a toto vysoké postavení nám Bůh svěřil z určitého důvodu – „abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ (1Pt 2,9)

Starozákonní Izrael měl vydávat okolním národům svědectví o svém Bohu a stejný úkol dostal i novozákonní Izrael – tedy ti, kdo přijali Ježíše Krista jako svého Pána.

Abychom se tohoto úkolu se zápalem chopili a s nadšením vydávali svědectví o Kristu a šířili evangelium mezi lidmi kolem nás, je třeba, aby bylo splněno několik podmínek. První z nich je, že musíme být zcela a naprosto přesvědčení o realitě Ježíšova vzkříšení z mrtvých. Je zcela nutné, abychom byli pevně zakotvení na historickém faktu vzkříšení Ježíše Krista.

Když se dva z Ježíšových následovníků setkali na cestě do Emaus se svým vzkříšeným Pánem, nejprve ho nepoznali. Až když s nimi večer u stolu lámal chleba, otevřely se jim oči a uvědomili si, že je to on. V té chvíli však zmizel jejich zrakům. Ihned se vydali na zpáteční cestu do Jeruzaléma, aby se s učedníky podělili o tu úžasnou zprávu – Ježíš žije!

U Lukáše 24:33-49 je psáno o tom, co se stalo, když se touto radostnou novinou vrátili do města:

Nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě. Ti jim řekli: "Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi." Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb. Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám.".

Řekl jim: "To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi a říkal vám, že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v zákoně Mojžíšově, v Prorocích a Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky. Hle, sesílám na vás, co slíbil můj Otec; zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti."

Ježíš dělal všechno pro to, aby svým učedníkům dokázal, že byl skutečně vzkříšen, že je živý. Přišel mezi ně, ukázal se jim, ukázal jim rány na svém těle. Řekl jim, ať se jich dotknou a přesvědčí se všemi smysly, že to je on. Pojedl před nimi, aby dokázal, že není pouhým přeludem… I ve Skutcích 1,3 je psáno o tom, že Kristus po svém umučení svým učedníkům „mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím.“

Stoprocentní přesvědčení o skutečnosti vzkříšení našeho Pána je zcela zásadní. Bez této jistoty je naše víra postavená na písku, je podkopaná a postupně se zhroutí. Sesype se jako domeček z karet. Platí to, co napsal apoštol Pavel ve svém prvním dopise do Korintu:

Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí! (1Kor 15,17-19)

Pokud nejsme zcela přesvědčení, že Ježíš byl vzkříšen, že je živý, pokud v tom nemáme naprostou jistotu, na kterou jsme ochotní vsadit svůj život, nedokážeme svědčit o Bohu a o tom, co pro nás vykonal se skutečným zápalem. Musíme vědět, že náš Bůh je živý, že vidí, slyší, jedná. Že splní svá zaslíbení, že se na něj můžeme zcela spolehnout a důvěřovat mu, důvěřovat jeho slovu a jeho vedení.

On sám stál uprostřed nich – vzkříšený Ježíš v těle, které neslo stopy po ukřižování. Toto osobní setkání se vzkříšeným Ježíšem bylo pro jeho učedníky klíčové, bylo klíčové pro růst jejich víry, pro jejich odhodlání následovat svého Pána a být jeho svědky, ať je to bude stát cokoliv. Je rozdíl, když učedníci mohli říci: „Ježíš byl vzkříšen, ukázal se Šimonovi“ a tím, když o tom mohli vydat svědectví z první ruky: „Ježíš byl vzkříšen, ukázal se nám. Viděli jsme ho na vlastní oči. Dotýkali jsme se ho.“

Je sice pravda, že se naše víra zpravidla rodí, když slyšíme nebo čteme svědectví někoho jiného, zkušenosti někoho jiného. Ale Bůh chce, abychom s ním prožívali osobní vztah a osobní zkušenosti. Když se samařská žena setkala u studny s Ježíšem a poznala, že je zaslíbeným Mesiášem, neváhala a běžela za svými sousedy, aby ji vydala svědectví o tom, že se setkala s Kristem. Oni se na základě jejího svědectví vydali za Ježíšem, ale tím to neskončilo. Strávili s ním určitý čas a nakonec té ženě řekli: "Teď už věříme ne proto, cos nám o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa." (J 4,42)

Nemůžeme spoléhat na víru svých rodičů, prarodičů, bratrů a sester ve sboře. Musíme osobně poznat Ježíše. My mu musíme uvěřit. My mu musíme odevzdat svá srdce. Pak o něm můžeme vyprávět druhým, vydávat jim svědectví se zápalem a pomoci jim v tom, aby se i oni s Ježíšem osobně setkali a navázali s ním osobní vztah.

Stejně jako pro učedníky, i pro nás je velice důležité osobní setkání se vzkříšeným Kristem. Je velice důležité pro naši víru i pro následné vydávání svědectví. Je rozdíl, jestli je moje víra založená na tom, co znám pouze z doslechu, z vyprávění druhých, nebo na mém osobním setkání s Ježíšem, na mém osobním vztahu s mým Stvořitelem a Vykupitelem. Je rozdíl, jestli pouze slýchám o zkušenostech s Ježíšem z druhé ruky nebo jestli prožívám své vlastní.

Nebojte se prožívat zkušenosti s Ježíšem, nebojte se ho poslechnout a jít tam, kam vás posílá a dělat to, co po vás chce. Když mu budete důvěřovat a budete podle toho jednat, zkušenosti přijdou. Když se k němu přiznáte, on se přizná k vám. Když se za něj budete stydět, bude se stydět i on za vás.

Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly." (Mar 8,38)

Je důležité osobně se setkat se vzkříšeným Kristem, abychom o něm mohli vydávat svědectví se zápalem. Musíme přece vědět, o čem mluvíme. Musíme prožívat opravdovou radost z evangelia, z dobré zprávy o tom, co pro mě a pro moje nejbližší Ježíš udělal, aby z nás tato radost mohla čišet a přitahovat ke Kristu lidi, kteří se se mnou setkají a budou chtít stejný dar dostat také, protože na mně budou vidět, jak báječný a hodnotný dar to je. Pokud tuto radost prožívat nebudu, pokud budu pouze teoreticky vědět o Ježíši a jeho daru záchrany pro hříšné lidi, sílu mého svědectví to oslabí.

Je důležité být znovuzrození, abychom mohli přesvědčivě hlásat důležitost narození se z Ducha. Je nutné věřit, abychom mohli svědčit o víře, je potřeba pokořit se a litovat svých hříchů, abychom mohli svědčit o pokání. Je potřeba prožít odpuštění, abychom o jeho síle mohli vydat svědectví. Je potřeba osobně přijmout spasení, které Ježíš nabízí, je nutné poznat Ježíše, abychom o něm mohli svědčit se zápalem.

Klíčové pro naše svědectví je i to, jestli máme pokoj s Bohem. Jestli jsme s ním smíření.

Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2Kor 5,17-21)

Je třeba být s Bohem smíření a pak můžeme toto smíření zvěstovat dál. Je potřeba přijmout Ježíšovu oběť, jeho odpuštění. Přijmout dar spasení. Je třeba mít jistotu spasení.

Na čem spočívá naše jistota nebo nejistota spasení? Na čem záleží? Na tom, co jsme udělali my nebo na tom, co udělal Ježíš Kristus?

Podle Písma naše spasení není závislé na tom, co jsme udělali my. Nemůžeme si ho zasloužit.

Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,9)

Naše spasení je zcela závislé na tom, co vykonal Ježíš Kristus a na tom, jestli jsme to přijali. Jestli jsme přijali dar záchrany, který on draze zaplatil a nám ho zdarma nabízí.

Je potřeba si uvědomit, že přes naši vzpouru vůči Bohu, přes naše odmítání Boha, přes naši neposlušnost Božích přikázání a přes naši zahleděnost do sebe, nám Bůh nabízí odpuštění a smíření.

Jákobův syn Josef byl určitým předobrazem Ježíše Krista a Josefovi bratři jsou zase naším předobrazem. Co všechno bratři Josefovi provedli? Nenáviděli ho, zavrhli ho. Chtěli se ho zbavit, zabít ho. Nakonec ho prodali do otroctví. Když se s ním později setkali v Egyptě a Josef se jim dal poznat, báli se pomsty. Josef jim však odpustil, naplnil jejich potřeby, zahrnul je tím nejlepším. Josef své bratry miloval, toužil po obnově vztahu s nimi, po smíření, po pokoji. Ne po pomstě za prožité křivdy a utrpení.

Stejně tak Ježíš se nám nechce mstít za naši vzpouru a neposlušnost. Touží po obnově vztahu s námi, touží po smíření. A ze své strany pro to udělal všechno.

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. (J 3,17)

Abychom mohli být pravými svědky Ježíše Krista a nést evangelium lidem okolo nás, musíme být zakotvení v biblickém učení. Musíme si uvědomovat, že máme k dispozici psané Boží slovo a podle toho si ho cenit.

Nespoléhejte na věrouku z druhé ruky, vždyť v sázce je váš věčný život. Jděte ke zdroji. Hledejte Boha s Biblí v ruce a na kolenou. On zaslíbil, že pokud ho budeme hledat z celého srdce, opravdově, dá se nám nalézt (Jer 23,19).

Porozumění Bibli není o naší moudrosti nebo vzdělanosti, ale o tom, co nám Bůh zjeví. Proto je potřeba studovat Bibli s modlitbou, s prosbou, aby k nám Bůh skrze své psané slovo promluvil, aby otevřel naši mysl, abychom Písmu porozuměli (Luk 24,45).

Abychom o Ježíši Kristu mohli vydávat pravdivé svědectví, musíme ho znát. Tím nemám na mysli pouze informace o našem Pánu, ale skutečný osobní vztah s ním. Přesto jsou informace důležité. Je důležité poznávat pravé biblické učení, protože to nám ukazuje, jaký je náš Bůh a chrání nás před tím, abychom nevěřili v karikaturu Boha a nesvědčili o bohu, který nemá s pravým Bohem Bible mnoho společného.

Cílem tedy není studovat Písmo proto, abychom vypadali chytřejší než ostatní nebo abychom dokázali lépe argumentovat, ale především proto, abychom lépe poznali Boha. Především proto máme trávit čas nad Biblí, na modlitbě, o samotě se svým Bohem.

Možná vás napadlo, proč Bůh vlastně chce, abychom se podíleli na záchraně našich bližních. Proč chce, abychom vydávali svědectví a šířili evangelium, když může lidi oslovit mnohem lépe, efektivněji a rychleji než my?

Jsem přesvědčen o tom, že to souvisí s tím, že Bůh chce, abychom své bližní milovali. Abychom milovali dokonce i své nepřátele. Bůh je totiž miluje nepředstavitelně velkou láskou. Zaplatil neuvěřitelně obrovskou cenu za možnost jejich záchrany. Vždyť to jsou jeho děti. I my jsme Boží děti a Bůh jako náš Otec chce, abychom své sourozence milovali podobně, jako je miluje on. Proto nás zve k tomu, abychom s ním spolupracovali na jejich záchraně, abychom po ní toužili stejně jako on.

Miluješ lidi kolem sebe natolik, abys je varoval před hrozící záhubou, abys jim ukázal cestu k úžasnému, nádhernému a šťastnému životu bez konce? Máš své bližní a své blízké dostatečně rád na to, abys udělal vše pro jejich záchranu? Bůh chce, abychom své bližní milovali. Dokážeš se s klidem dívat na dítě, které umírá a ty mu přitom můžeš nabídnout lék, který mu může zachránit život? Spousta Božích dětí umírá – a úplně zbytečně. Možná i naši nejbližší směřují k věčné smrti. Nabídneme jim lék? Představíme jim jediného Lékaře, který jim může zachránit život?

Vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů. (Jak 5,20)

Pokud lidi kolem sebe nevarujeme před věčnou smrtí, která je bez přijetí Krista a jeho nabídky záchrany zcela jistě čeká, nemilujeme je.

Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra. (1Jan 4,8.20-21)

Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy: Není z Boha, kdokoliv nečiní spravedlnost a nemiluje svého bratra. My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme své bratry. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. (1Jan 3,10.14)

Pokud nechceme zachránit své bližní před druhou smrtí v ohnivém jezeře, nemilujeme je. Pokud své bližní nechceme zachránit před věčným zánikem, pokud jim nejsme ochotní představit jedinou možnost záchrany, nemilujeme je. V lepším případě jsme vůči jejich osudu lhostejní, v tom horším je nenávidíme…

Jak je napsáno v 1. Korintským 13 – můžeme po duchovní a teologické stránce zářit, můžeme se projevovat úžasnými skutky, ale pokud nemáme lásku, je to všechno k ničemu. Nemáme nic.

Zachraňme své nejbližší před řvoucím lvem, který obchází kolem a hledá, koho by sežral (1Pt 5,8). Nechali byste své děti na pospas hladovému lvu, aniž byste se je pokusili zachránit, nebo je alespoň varovat před nebezpečím? Nechali byste jen tak sežrat cizí děti? Necháváme s klidným svědomím sežrat lvem Boží děti?

Když přemýšlíme nad Božím povoláním nést evangelium ztraceným, vyvstanou nám na mysli s tím spojené těžkosti a problémy. Máme před očima, proč to nejde, proč to nemá cenu. První učedníci čelili ve spojitosti se šířením evangelia mnohem větším protivenstvím, než my. Víme, jak pro svou věrnost Kristu mnozí z nich skončili. Byli ale ochotní v moci Ducha svatého poslechnout Boží volání a jít. A během několika let dokázali dobrou zprávou o Kristu zasáhnout celý svět. A to neměli k dispozici rádio, televizi, mobily ani internet.

Otázka je, jestli jsme my ochotní podílet se na záchraně lidí kolem nás. Pokud ano, můžeme být zmocněni Duchem svatým, můžeme obléci Boží zbroj a čerpat sílu od Ježíše Krista. On je s námi až do skonání světa. Jediné, co po nás Bůh chce, je, abychom o něm vydali svědectví. Zbytek je jeho záležitost. My můžeme sázet a zalévat, ale vzrůst dává Bůh (1Kor 3,5-7).

Možná se ptáte: Jak mám vydávat svědectví? Jak se mám s druhými sdílet o své víře? Otázka by spíš měla znít: Jak bychom mohli NEvydávat svědectví? Jak bychom druhým mohli nevyprávět o své víře a naději, o tom, co pro nás Ježíš udělal a co udělal i pro ně?

Můžeme tvrdit, že nemáme ty správné schopnosti, že neumíme mluvit. Totéž tvrdil u hořícího keře Mojžíš - a přesto skrze něj Bůh vyvedl Izrael z egyptského otroctví. A šíření evangelia nemusí vždycky být o tom, že budu stát na náměstí s megafonem a volat lidi k Bohu.

…o vaší víře v Boha se ví všude, takže není třeba, abychom o tom vůbec mluvili. (1Tes 1,8)

Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,35)

Chválili Boha a byli všemu lidu milí. A Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse. (Sk 2,47)

Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. (2Kor 3,3)

Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem. (Sk 4,13)

Náš život by měl svědčit víc, než naše slova. Mělo by na nás být poznat, že jsme ti, co chodí s Kristem. Měla by na nás být vidět radost, kterou čerpáme ze zaslíbení, která nám Bůh dal. Mělo by na nás být vidět, že máme pokoj, že máme smysl života, že máme ty nejlepší vyhlídky do budoucnosti. Mělo by na nás být vidět, že máme něco úžasného, něco, co druzí nemají. Pokud to bude vidět, pokud to z nás bude vyzařovat, lidé kolem nás po tom taky zatouží.

Pán, Kristus, budiž svatý´ ve vašich srdcích. Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí. (1Pt 3,15-16)

Při vydávání svědectví o Bohu nemusíme hned koukat po cizích exotických krajinách. Nemusíme se hned snažit oslovit celý svět. Řekněme o evangeliu lidem kolem nás - našim nejbližším. Rodině, sousedům, spolužákům. Vím, že je to těžší, než vydávat svědectví cizím lidem, ale pokud je milujeme, zkusme něco udělat pro jejich záchranu. Pravá láska se projevuje činy. Pokud mi nezáleží na záchraně mých blízkých, mých sousedů, těžko mi bude záležet na záchraně lidí na druhé straně zeměkoule.

Třeba ale máte problém, že byste chtěli vydávat svědectví a nevíte komu.

Když Ježíš povolával Šimona a Ondřeje, řekl jim: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí." (Mat 4,19) Kde lidé rybaří? Zpravidla tam, kde jsou ryby. Pokud by rybařili tam, kde ryby nejsou, chovali by se jako blázni. Pokud máme být rybáři lidí, kde je máme lovit? Musíme jít za nimi tam, kde jsou. Ryby většinou za rybářem samy nepřijdou… (Sk 17,17)

Součástí dobré zprávy evangelia by mělo být i poselství o soudu. Pokud lidé nepoznají svůj skutečný stav, nepoznají, že bez Krista jsou odsouzení k smrti, nebudou po spasení toužit. Nebudou si uvědomovat, že spasení potřebují. Nemůžeme lidi donutit, aby se napili vody života, ale můžeme v nich vyvolat žízeň po Bohu, žízeň po záchraně. Pak budou vděční, když jim vodu života nabídneme.

Možná se ptáte, kdy bychom měli svědectví o Bohu a jeho království vydávat. Mám pro vás dobrou zprávu – podle Bible jsou pouze dvě správné příležitosti pro vydávání svědectví:

Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2Tim 4,2)

Kaž slovo Boží, ponoukej včas nebo nevčas… (BKR)

Kdykoliv jindy kázat slovo Boží nemusíme .

Ústředním bodem našeho svědectví musí být Ježíš Kristus. Je potřeba svědčit o Kristu, o jeho lásce, milosrdenství, o jeho moci a o spasení, které nám zdarma nabízí. Nemusíme trpět zbytečnými obavami z našich omezených schopností - v naší slabosti se ukazuje Ježíšova síla. Hrdiny nejsou slabí, chybující, hříšní lidé, ale mocný a milosrdný Bůh. Tak tomu bylo i v biblických dobách. Nesení evangelia není o úžasných a výřečných evangelistech, ale o mocném Bohu, který se skrze Ducha svatého dotýká lidských srdcí.

Potřebujeme misionáře? Potřebujeme lidi, kteří budou mít opravdový vztah důvěry a lásky k Bohu a lásky k lidem, lidi, kteří budou ochotní jít, kam je Bůh pošle a spolupracovat s ním na záchraně druhých. Pokud jsou zakotveni v Bohu a jsou ochotní jít, pak máme misionáře.

My jsme nástroji v jeho rukou a neneseme zodpovědnost za to, jestli lidé uvěří nebo ne. Naším úkolem je vydat svědectví o Bohu, o tom, jaký skutečně je, a svým vlivem vést lidi k Ježíši. Nebýt jim kamenem úrazu na cestě k záchraně, ale pomocí. To ostatní je na Duchu svatém.

Pokud jsme zapálení křesťané, pokud naše srdce hoří pro našeho Pána, nemělo by být obtížné se zápalem vydávat svědectví o Ježíši Kristu, o jeho lásce k nám, o tom, co pro nás udělal, o tom, co nám nabízí, o tom, jakou jistotu v něm máme. Pokud zapálení nejsme, pokud jsme spíš vlažní, pak pro nás může být vydávání svědectví nepříjemným a obtížným úkolem.

Obraťme se ke Kristu. Milujme našeho Boha z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly a bližního svého jako sami sebe. To ostatní pak přijde samo.

Amen.

Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)