Andělské poselství pro obyvatele Země

Dnes vás chci pozvat ke studiu dvou veršů z jedné neobyčejné biblické knihy. Ne, že by ostatní knihy Bible byly obyčejné, ale tato se opravdu určitým způsobem vymyká. Je plná podivných symbolů, děsivých šelem, zvláštních bytostí a těžko pochopitelných prorockých obrazů. Je to kniha, kterou většina křesťanů považuje za velmi tajemnou, za knihu, které není možné porozumět. Dokonce i mnozí studovaní teologové jsou přesvědčení, že k jejímu výkladu chybí klíč.

Asi tušíte, o kterou biblickou knihu jde. Je skutečně zajímavé, že tak velké množství křesťanů považuje poslední knihu Bible za zapečetěnou a její studium rozhodně nevyhledávají. Měli bychom se tedy touto knihou vůbec zabývat? Přinese nám to něco dobrého, když ji budeme hlouběji studovat nebo je to ztráta času? Neměli bychom tuto knihu raději nechat zavřenou?

Pojďme se podívat, jakou odpověď nám na tyto otázky dává Bible. Otevřete si prosím spolu se mnou knihu Zjevení, první kapitolu. Hned v prvním verši můžeme číst toto:

Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi. (Zj 1,1)

A ve třetím verši:

Blahoslavený, kdo předčítá, i ti, kdo slyší slova tohoto proroctví a zachovávají, co je v něm zapsáno, neboť ten čas je blízko. (Zj 1,3 ČSP)

Je to zvláštní. Poslední biblická kniha se nejmenuje "Tajemství" nebo "Zahalení", ale "Zjevení". Jak jsme mohli číst v prvním verši, toto "Zjevení" není určeno pouze Janovi, který ho zaznamenal. Prostřednictvím svého služebníka Jana chce Ježíš ukázat všem svým následovníkům, co se má brzy stát. Na těch, kteří čtou tuto knihu, snaží se jí porozumět a žít podle poznaných pravd, neleží žádná kletba. Naopak. Ve třetím verši je napsáno, že pokud tak činí, tedy pokud tuto knihu čtou, snaží se jí porozumět a zachovávat, co je v ní zapsáno, jsou „blahoslavení“.

Když se podíváme do poslední kapitoly Zjevení, do 10. verše, můžeme si přečíst příkaz, který Jan ohledně této knihy dostal:

"Nezapečeťuj knihu se slovy tohoto proroctví: čas je blízko." (Zj 22,10)

Z veršů, které jsme společně četli, je zřejmé, že kniha Zjevení není v Písmu jen do počtu. A rozhodně to není kniha, které by nebylo možné porozumět. Naopak - je to kniha, k jejímuž pečlivému studiu jsme vyzýváni. Není zapečetěná. Je nám dána, abychom poznali, co se má brzo stát.

Na začátku jsem řekl, že se dnes zaměříme na dva verše z knihy Zjevení. Z toho vyplývá, že se nemusíte bát toho, že bychom studovali nějaké složité proroctví plné dravých šelem, rohů a korunovaných hlav. To by se nám do dvou veršů nevešlo.

Dnes se podíváme do 14. kapitoly na 6. a 7. verš:

Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: "Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod." (ČEP)

V kralickém překladu zní tyto verše takto:

I viděl jsem jiného anděla letícího po prostředku nebe, majícího evangelium věčné, aby je zvěstoval těm, jenž bydlí na zemi, a všelikému národu, i pokolení, i jazyku, i lidu, řkoucího velikým hlasem: Bojte se Boha, a vzdejte jemu chválu, neboť přišla hodina soudu jeho; a klanějte se tomu, kterýž učinil nebe i zemi i moře i studnice vod.

Jan, který je ve vyhnanství na ostvově Patmos, dostává další vidění. Tentokrát v něm vidí "jiného anděla", který letí prostředkem nebe. To, že tento anděl letí středem nebeské klenby, má svůj důvod. Tento posel se pohybuje v místech, kde bývá slunce v pravé poledne, protože nese poselství, které nesmí být přehlédnuto. Je natolik důležité, že ho musí všichni vidět a všichni slyšet. Je určeno pro všechny lidi bez rozdílu rasy, kmene, jazyku či národu, bez rozdílu pohlaví, náboženství, sociálního postavení a čehokoliv jiného.

Mimochodem, tento anděl není první, se kterým se Jan ve svých viděních setkal a není dokonce ani prvním andělem, kterého viděl letět středem nebe. První anděl letící středem nebe se objevil už ve Zjevení 8,13. (Alespoň v kralickém překladu Bible a v Textu Receptu je v tomto verši řeč o andělu, v jiných překladech založených na jiných rukopisech se na tomto místě objevuje orel letící středem nebe.) Zatímco anděl (nebo orel) ze Zjevení 8,13 přinášel obyvatelům Země velmi nepříjemné poselství o trápení spojeném s troubením posledních tří polnic, anděl ze Zjevení 14,6-7 přináší poselství radostné.

Tento anděl letí prostředkem nebe, aby všem lidem žijícím na Zemi zvěstoval dobrou zprávu, „věčné evangelium“. Tato dobrá zpráva, toto věčné evangelium, které nese, je stále stejné a v průběhu času se nemění. Už krátce po pádu člověka do hříchu přichází Bůh k Adamovi a jeho ženě se zaslíbením o budoucím zničení původce hříchu prostřednictvím Toho, který bude semenem ženy. Toto vítězství nad zlem však nebude jednoduché a rozhodně nebude zadarmo.

Dobrou zprávou je, že i když se člověk přidal na stranu vzpoury proti svému Stvořiteli, nemusí sdílet osud padlého cheruba a jeho přívrženců. Bůh má připraven plán záchrany, cestu ke smíření, k obnovení vztahu mezi ním a těmi, kdo jeho nabídku přijmou. V tom je ta dobrá zpráva. Ačkoliv nevyhnutelným důsledkem hříchu je smrt, „darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 6,23).

Cena za hřích musí být zaplacená, ale náš milující Bůh ji vzal na svá bedra. Už od pádu do hříchu učil Bůh lidi, že smíření, očištění od hříchů a spasení je možné díky oběti nevinného. Tento plán záchrany byl symbolicky představen už Adamovi a Evě, když je před opuštěním rajské zahrady Bůh přioděl kůží z obětovaných zvířat.

Prostřednictvím obětního systému se o možném spasení dovídaly celé generace lidí, až do doby, kdy byl tento symbol naplněn na nejvyšší oběti Beránka Božího, který snímá hřích světa (J 1,29). Boží Syn Ježíš Kristus zaplatil obrovskou cenu, aby otevřel cestu k záchraně pro každého, kdo z jeho probodnutých rukou přijme dar odpuštění hříchů. Ježíš zemřel na golgotském kříži, abychom my mohli žít. Vzal na sebe naše hříchy a nám nabízí svou spravedlnost. Položil svůj život, abychom my mohli mít život věčný.

Vzpomeňte si na příběh Abrahama a Izáka, na příběh otce, který měl obětovat svého milovaného syna, na jehož narození tak dlouho čekal. Tento příběh měl šťastný konec - Bůh opatřil beránka a Abrahamův syn nemusel zemřít. Beránek zemřel místo něj. A víte co? Ani moje děti nemusejí zemřít. Ani vaše děti nemusejí zemřít. Nikdo z nás nemusí zemřít věčnou smrtí, protože byl za nás obětován Beránek Boží. Protože on zemřel, my můžeme žít.

V tom je dobrá zpráva evangelia. Na našem rozhodnutí však záleží, jestli Ježíšovu nabídku přijmeme a budeme žít nebo jestli zůstaneme ve vzpouře vůči Bohu a čeká nás věčná smrt. Bůh nás miluje, ale k ničemu nás nenutí. Dává nám svobodu volby.

Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. (Dt 30,19-20)

Anděl letící středem nebeské klenby nese věčné evangelium všem lidem žijícím na Zemi. Jde tak vlastně o naplnění jednoho ze znamení blížícího se Kristova návratu. V Matoušově evangeliu 24,14 je psáno, že „toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“. I když věčné evangelium pochází od Boha, neměli bychom jeho nesení nechat jen na nebeských bytostech. Nemělo by to zůstat jen na andělovi ze Zjevení 14,6. I my jsme povoláni k tomu, předávat lidem kolem nás dobrou zprávu o tom, co pro ně Bůh vykonal.

Aby lidé porozuměli tomu, jakou hodnotu to pro ně má, musí si uvědomit svůj skutečný stav a to, že bez přijetí oběti Ježíše Krista je čeká smrt. I proto je součástí věčného evangelia zpráva o tom, že „nastala hodina soudu“. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Naším vzorem by měl být Jan Křtitel, který připravoval cestu Páně. Připravoval lidi na první Kristův příchod a my bychom měli lidem pomoci připravit se na Ježíšův druhý příchod. Jan nedělal mezi svými posluchači rozdíly. Vydával svědectví nejen obyčejným Izraelcům, vzdělaným farizejům a zákoníkům, ale také třeba celníkům a dokonce i římským vojákům – tedy okupantům, nepřátelům. Jan volal lidi k pokání, tedy k obrácení, ke změně života a žebříčku hodnot, protože se přiblížilo království Boží. Poselství, které nesl on, bychom měli nést i my.

"Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." (Mat 3,2)

"Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů." (Mar 1,4)

Stejné poselství nesl lidem i Ježíš:

"Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu." (Mar 1,15)

Bůh chce, aby bylo evangelium kázáno po celém světě a až se to stane, teprve potom se Ježíš vrátí pro svůj lid. My máme s Bohem na šíření této dobré zprávy spolupracovat. Existují různé možnosti, jak se můžeme do tohoto Božího díla zapojit. Každý z nás může nějakým způsobem vydávat svědectví o Bohu a o vykoupení v Kristu - a to je to, co po nás Bůh chce.

Naším úkolem je vydat svědectví, ukázat lidem na Boží lásku a zbytek je na Duchu svatém. Samozřejmě, že podobně jako anděl, který letěl středem nebe, ani my bychom neměli dělat rozdíl mezi lidmi různé barvy pleti, národnosti, pohlaví, náboženského vyznání, sociálního postavení a podobně. Věčné evangelium se má dostat ke všem. Jde o záchranu lidských životů. Měli bychom mít stejný postoj jako Pavel, který v 1. kapitole listu Římanům napsal:

Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří… (Řím 1,16)

To, že bude evangelium neseno ke všem národům, rasám, kmenům a jazykům neznamená, že všichni lidé budou obráceni. Je ale důležité, aby měli možnost zvolit si, na které straně budou v konfliktu mezi dobrem a zlem stát. Je důležité, aby byli s Boží nabídkou záchrany seznámeni a mohli se svobodně rozhodnout, jestli ji přijmou.

* * *

Anděl letící středem nebeské klenby volá mocným hlasem. Opět to ukazuje na důležitost jeho poselství, které nemá být přeslechnuto. Chápu to tak, že obsah tohoto andělova volání je součástí věčného evangelia, které nese. Evangelium není jen o záchraně v Kristu, ale také o správném vztahu s Bohem, o hodině soudu, která nastala, o tom, že Bůh je naším Stvořitelem a o tom, že on jediný je hoden uctívání.

"Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu…" (Zj 14,7)

Anděl volá ke všem lidem mocným hlasem a vyzývá je: "Bojte se Boha…" Co má strach z Boha společného s evangeliem? Pokud nás Bůh miluje a udělal vše pro naši záchranu, proč se ho máme bát?

Zjevení 14,7 není jediné místo v Bibli, které nás vyzývá k bázni před Bohem. Například v Žalmu 33,8 je napsáno:

Boj se Hospodina, celá země, všichni obyvatelé světa, žijte v jeho bázni!

V Přísloví 3,7:

Nebuď moudrý sám u sebe, boj se Hospodina, od zlého se odvrať.

V Žalmu 111,10:

Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá navždy!

Nebo známý verš z Kazatele 12,13:

Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.

Podle Bible je velice důležité, abychom se Boha báli. Je to počátek moudrosti, všechno na tom u člověka závisí. Je to tak důležité, že se to Boží lid má učit. O tom se píše například v Deuteronomium 31,12:

Shromáždi lid, muže i ženy a děti i hosta, který žije v tvých branách, aby slyšeli a učili se bát Hospodina, vašeho Boha, a bedlivě dodržovali všechna slova tohoto zákona.

Zajímavé je, že v 1. listu Janově 4,18 je psáno:

Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.

Jak to tedy je se strachem z Boha? Pokud je Bůh láska a pokud láska nezná strach, pokud dokonalá láska strach zahání, proč bychom se měli Boha bát?

Mezi strachem z Boha a bázní před Bohem bude patrně rozdíl. Když byli Izraelci při vydání desatera svědky projevů Boží moci, když viděli a slyšeli všechno to hřmění a blýskání, zvuk polnice a kouřící horu, třásli se strachem. Báli se Boha. Nechtěli, aby k nim i nadále mluvil napřímo, chtěli, aby se k nim Boží slovo dostávalo přes prostředníka - Mojžíše.

Mojžíš lidu odpověděl: "Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit." (Ex 20,20)

Zajímavé. Mojžíš jim říká: „Nebojte se, Bůh to dělá proto, abyste se ho báli a žili podle toho.“ Jinými slovy: „Nemějte strach z Boha, bojte se ho.“

Co to tedy znamená "bát se Boha"? V hebrejštině je zde použit výraz, který má podle slovníku několik významů. Bát se, mít strach, ale také ctít, stát v úžasu, v údivu, být ohromen, respektovat, vzdávat čest, zbožnou úctu…

Záleží na našem vztahu s Bohem, jestli je při setkání s ním na místě strach nebo bázeň. Například padlí andělé mají z Boha strach. Znají jeho absolutní moc a uvědomují si, že se s ním nemohou poměřovat. Při setkání s Ježíšem démoni volali:

"Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží." (Mar 1,24)

Padlí andělé si uvědomují, že jsou ve vzpouře vůči Stvořiteli, který je nesrovnatelně převyšuje. Proto z něj mají strach. Stejný strach z Boha by měly mít všechny vzbouřené bytosti, protože všechny propadly soudu. Většina lidí, kteří jsou v opozici vůči svému Stvořiteli, však žije mimo realitu a proto se Boha nebojí. Nevěří v jeho existenci nebo ji berou na lehkou váhu. Brzy však nastane doba, kdy je skutečnost dostihne a budou volat k horám a skalám: "Padněte na nás a skryjte nás před tváří toho, který sedí na trůnu, a před hněvem Beránkovým!" (Zj 6,16)

Pokud nechceme být mimo realitu i my, taky si musíme uvědomovat kým je Bůh a kým jsme my. Musíme si uvědomovat Boží velikost a neomezenou moc, jeho spravedlnost i jeho postoj k hříchu. Pokud patříme k Božímu lidu, nemusíme mít strach z toho, že by nás Bůh zničil. Nemusíme se v panice krčit v jeskyních a dírách, když se bude Ježíš vracet. Přesto se ale máme Boha bát.

Tato bázeň zahrnuje uvědomění si toho, že Bůh je naším Stvořitelem, kdežto my jsme pouhým stvořením a také toho, že Bůh je spravedlivým soudcem. Tato bázeň v sobě musí zahrnovat také posvátnou úctu, respekt, ale i oslavu, uctívání a vyvyšování našeho Tvůrce a Vykupitele. Patří tam i následování, oddanost, věrnost, poslušnost, rozhodnutí nehřešit, láska a důvěra.

V Deuteronomium 13,5 je o bázni před Bohem napsáno:

Hospodina, svého Boha, budete následovat a jeho se budete bát, budete dbát na jeho přikázání a poslouchat ho, jemu budete sloužit a k němu se přimknete.

Učme se bát Boha. Je to velmi důležité. Je to o správném vztahu s ním – a ten je rozhodující pro naši budoucnost.

* * *

Anděl letící středem nebe volá lidi k tomu, aby vzdali Bohu chválu, neboť nastala hodina jeho soudu. Možná nám to zní zvláštně, ale i přicházející soud je součástí evangelia. Realita soudu je podle Bible dobrou zprávou a je jedním z důvodů, proč je Bůh hoden chvály.

Nevím, kolika z vás by udělalo radost, kdybyste dostali předvolání k soudu. Nevím, kolik z vás by se na soudní proces těšilo. A co teprve, kdybyste byli v pozici obviněného. Předpokládám, že byste k soudu šli s velkými obavami, zvlášť když by se obvinění proti vám zakládalo na pravdě. A co kdyby vás soudil někdo, kdo by měl pravomoc vás zabít? Určitě by vám to na klidu nepřidalo.

Pro Izraelce byl soud dobrou zprávou, jeho předpokládaným výsledkem totiž bylo nastolení spravedlnosti, urovnání pokřivených vztahů, rázné zakročení proti bezpráví a zlu. Stejně pohlíželi i na Boží soud. Byli si ale samozřejmě vědomi vážnosti situace, protože Boží soud může přinést ospravedlnění, ale také odsouzení. Vážnost, se kterou k Božímu soudu přistupovali, můžeme vidět na jejich přípravách na Den smíření, kterému předcházelo desetidenní pokání, a v tom, jak tento den prožívali (Lv 16,29-34; 23,27-32). Den smíření, neboli Jom kipur, je dodnes nejsvětějším dnem židovského roku. Právě proto, že je předobrazem Božího soudu.

Věříme-li tomu, co je psáno v Bibli, musíme brát Boží soud jako realitu.

Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto. (Řím 2,16)

Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží. (Řím 14,10)

Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým, aby každý dostal odplatu za to, co činil ve svém životě, ať dobré či zlé. (2Kor 5,10)

Izraelci brali Boží soud vážně a ani my bychom ho neměli brát na lehkou váhu. Rozhoduje se přece o našem věčném osudu a o věčném osudu našich blízkých. Na naší volbě pak záleží, jestli budeme realitě Božího soudu čelit sevřeni strachem nebo s radostným očekáváním blížícího se vysvobození. Na naší volbě záleží, jestli pro nás Boží soud znamená dobrou nebo špatnou zprávu, život nebo smrt.

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu - neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. (1J 4,17)

Díky tomu, že naším obhájcem na Božím soudu je sám Ježíš, díky jeho prolité krvi, díky Božímu milosrdenství se nemusíme soudu bát. Pokud tedy stojíme na Boží straně a přijali jsme jeho dar spasení. Nemusíme se bát, i když „přišel čas, aby soud začal od domu Božího“ (1Pt 4,17). Nemáme časový prostor, abychom se této otázce věnovali podrobněji, ale předpokládám, že víte, že podle proroctví o 2300 večerech a jitrech už hodina soudu opravdu nastala. Tzv. předadventní soud už delší dobu probíhá. „Jestliže začíná od nás, jaký bude konec těch, kteří se Božímu evangeliu vzpírají?“ (1Pt 4,17)

Pokud jsme svá srdce odevzdali Bohu, můžeme se z Božího soudu radovat. Přináší nám očištění a věčný život. Pokud však stojíme v opozici vůči Bohu, je namístě strach, protože nás čeká odsouzení a věčný zánik…

* * *

Poslední část andělova volání zní takto:

"…poklekněte (klanějte se) před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod."

Anděl letící středem nebe vyzývá celý svět k uctívání Stvořitele. Bůh se v Bibli opakovaně vymezuje vůči falešným bohům tím, že on je Stvořitel, že on učinil vše, co je. Proto je právě on jediným pravým Bohem. Pokud by nebyl Stvořitelem, hroutí se jeden z nejpádnějších důvodů, proč bychom ho měli uctívat a hroutí se vlastně poselství celého Písma. Proto je víra ve stvoření velmi důležitá. Dokonce klíčová.

To samozřejmě ví i satan a proto se snaží oslabit pozici Boha jako Stvořitele. O totéž se pokoušejí i mnozí lidé. Touha zbavit se Boha a jím požadovaných mravních principů stála i za rozmachem evoluční teorie. Alespoň podle slov některých z jejích prvních propagátorů. Uvedu jeden příklad. Jeden z významných zastánců evoluce a vedoucí postava moderní evoluční syntézy sir Julian Huxley prohlásil:

"Domnívám se, že důvod, proč jsme si poskočili nad knihou O původu druhů je ten, že idea Boha bránila našim sexuálním praktikám."

Opravdu vznešený důvod pro víru v evoluci. Evoluční teorie však nenachází živnou půdu pouze mezi ateisty, ale překvapivě i mezi velkými křesťanskými církvemi. V září 2008 Anglikánská a Římskokatolická církev prohlásily, že stojí za Darwinem.

Anglikánská církev vyjádřila hluboké znepokojení nad rozšířením kreacionistického pohledu na vznik života, tedy znepokojení nad tím, kolik lidí věří ve stvoření, a spustila internetové stránky propagující evoluční teorii. Mluvčí Anglikánské církve rev. Malcolm Brown uvedl, že zastánci stvoření dělají církvi špatnou reklamu. "Hluční" zastánci doslovné interpretace Bible prý mají zhoubný vliv na to, jak svět vnímá křesťanství. Lidé by prý mohli spojovat křesťany s těmito hlučnými zastánci stvoření, což by podle rev. Browna bylo nežádoucí. Podle mluvčího Anglikánské církve by stvoření vůbec nemělo být vyučováno jako vědecky podložená teorie původu života.

Vatikán zastává podobný názor. Podle arcibiskupa Gianfranca Ravasi přijímá Řísmkokatolická církev už více než 50 let Darwinovu teorii náhodného vývoje jako nejpravděpodobnější příčinu vzniku člověka, ale samozřejmě nezapomíná na Boží úlohu v tomto procesu. Citoval papežská konstatování z let 1950 a 1996, kdy Pius XII označil evoluci za právoplatný vědecký pohled na vývoj lidských bytostí a Jan Pavel II. prohlásil, že Darwinismus již není možné považovat za pouhou hypotézu.

Arcibiskup Ravasi také uvedl, že kreacionismus sice dává z přísně teologického pohledu smysl, na vědeckém poli se však stává nepoužitelný. Papež Benedikt opakovaně varoval před fundamentalistickými doslovnými interpretacemi Bible. Zdůraznil, že „Boží slovo nemůže být nikdy rovno s doslovným zněním textu“. Při jiné příležitosti nabádal, že „Písmo musí být čteno v kontextu živé Tradice celé Církve“ (samozřejmě myšleno katolické), a že „katoličtí vykladači musí být opatrní, aby vnímali v těchto textech Slovo Boží v souladu s věroukou Církve“ a s „živou Tradicí“.

Když Vatikán v březnu 2009 pořádal při příležitosti 150. výročí vydání Darwinovy knihy O původu druhů mezinárodní konferenci o evoluci, organizátoři oznámili, že mezi řečníky pozvanými na tento kongres nebudou zastánci kreacionismu a inteligentního designu. Podle jezuity Marca Leclerca totiž „není vhodné aby byly na této úrovni do dialogu zahrnuty argumenty, které nemohou být definovány jako vědecké, filozofické nebo teologické. Z tohoto důvodu neuvažujeme o pozvání zastánců kreacionismu a inteligentního designu.“ Povšimněte si, že podle Vatikánu nemohou být argumenty pro stvoření definovány jako vědecké, ale dokonce ani jako filozofické nebo teologické. Víra ve stvoření nemá nic společného s teologií? Tomu nerozumím...

Od ateistů by se dal podobný postoj očekávat, ale je zarážející a smutné, že některá křesťanská církev může být „znepokojena rozšířením kreacionistického pohledu na vznik života“, že si může myslet, že lidé věřící v Boží stvořitelskou moc „dělají církvi jako celku špatnou reklamu“. Představitelé Anglikánské církve se dokonce bojí, aby náhodou někdo nespojoval „křesťany s hlučnými zastánci stvoření“. Staví se na stranu Darwina a ze všech sil dokazují, že evoluční teorie a zvěst Bible jsou v dokonalém souladu.

Přístup Anglikánské církve naprosto souhlasí s postojem Katolické církve, která přijímá evoluční teorii jako vědecký fakt, víru ve stvoření považuje z vědeckého hlediska za nepoužitelnou a zastává tedy postoj, že Bůh stvořil člověka prostřednictvím evoluce. Římskokatolická církev vyhlašuje, že nevidí důvod, proč by Bůh nemohl použít proces přirozeného výběru při formování lidského druhu.

Proč mají "věřící" problém věřit Božímu slovu? Pokud nedůvěřují Bohu a jeho slovům, jsou skutečně věřící? Jsou skutečně křesťany?

Nemáme už čas na to, abych tady z Bible dokazoval, proč je tento postoj, kterému se říká "teistická evoluce", v naprostém rozporu s učením Písma. Myslím, že v tom máme docela jasno. Jen krátce ukážu na to, k čemu by přijetí tohoto postoje vedlo. Teistická evoluce sice vypadá jako krásný a přijatelný kompromis mezi "vědeckým poznáním" a vírou, ale pokud bychom ji přijali, nevyhnutelně by to vedlo k naprostému zhroucení biblického učení jako celku.

Jen jednou v historii mluvil Bůh slyšitelně k celému národu. Mimo jiné shromážděným zástupům řekl:

Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe a zemi, moře a všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho. (Ex 20,11 kral.)

Tatáž slova napsal Bůh vlastním prstem na kamenné desky a předal lidem jako součást svého dokonaloho zákona. Lhal snad Bůh, když vyslovil a poté napsal tato slova? Lhal Izraelskému národu před celým vesmírem, před bytostmi, které byly přítomny stvoření člověka (a které by tak tuto lež okamžitě odhalily)? Není snad Bůh Pravda? Proč by lhal? Co by z toho měl? Chtějí snad představitelé Anglikánské a Katolické církve tvrdit, že čtvrté přikázání desatera je založeno na lži? Platilo by pak toto přikázání?

Když by neplatilo jedno přikázání, platila by ta ostatní? Hřích je v Bibli charakterizován jako přestoupení zákona (1J 3,4). Když by tedy neplatila přikázání, Boží zákon, mohli bychom se dopustit hříchu? A pokud bychom se nemohli dopustit hříchu, k čemu bychom potřebovali Spasitele?

Pokud by byl postoj Anglikánské a Katolické církve správný, vyvstávají další otázky: Můžeme důvěřovat Bohu, který lidem lže? Máme ho milovat a odevzdat mu svůj život? V čem ještě nám lhal? Můžeme vůbec věřit něčemu, co je v Bibli?

Fakt by mě zajímalo, na čem se zakládá víra "křesťanů", kteří odmítají biblický fakt o stvoření světa v šesti dnech.

Toto praví Hospodin, stvořitel nebe, onen Bůh, jenž vytvořil zemi, jenž ji učinil, ten, jenž ji upevnil na pilířích; nestvořil ji, aby byla pustá, vytvořil ji k obývání: "...Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není." (Iz 45,18.22)

Abychom nezapomněli na to, že Bůh je Stvořitelem všeho, co je, že náš svět stvořil v šesti dnech, ustanovil den, kdy si tento fakt máme připomínat. I to je v poselství anděla letícího středem nebe obsaženo. Je skutečně zajímavé, že na jediné přikázání, které Bůh začíná slovem „Pamatuj“, většina křesťanů zapomněla. Právě čtvrté přikázání totiž ukazuje, kterému Bohu máme sloužit, kterého Boha máme uctívat.

Velký spor je od začátku o otázce uctívání a přesně tato otázka bude klíčová těsně před návratem Ježíše Krista. Jde o to, koho budeme uctívat a komu se budeme klanět. Budou před námi dvě možnosti. Buď budeme uctívat Boha, který je naším Stvořitelem a Vykupitelem a naší odměnou bude věčný život po jeho boku, nebo se přidáme k těm, kteří budou klekat před šelmou a její sochou. Před tím nás důrazně varuje třetí anděl, který také letěl středem nebe. Volal mocným hlasem:

"Kdo kleká před šelmou a před její sochou, kdo přijímá její cejch na čelo či na ruku, bude pít víno Božího rozhorlení, které Bůh nalévá neředěné do číše svého hněvu; a bude mučen ohněm a sírou před svatými anděly a před Beránkem. A jeho muka neuhasnou na věky věků a dnem ani nocí nedojde pokoje ten, kdo kleká před šelmou a jejím obrazem a nechal si vtisknout její jméno. Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši." (Zj 14,9-12)

Ctitele šelmy a její sochy čeká hrozný osud. Oddělení od Boha a naprostý zánik. Ostatek Božího lidu, který se bude vyznačovat tím, že bude věrný Ježíši a bude zachovávat všechna Boží přikázání, včetně čtvrtého, čeká nepředstavitelně nádherný věčný život v Boží blízkosti. Který osud si zvolíte? Uctíváte Boha, který nás stvořil a nabízí nám spasení? Jaký je váš vztah k němu? Vřelý? Nebo vlažný?

* * *

Abych to shrnul. Poselství anděla letícího středem nebe je o tom, že evangelium je věčné a je určeno pro všechny lidi. Pokud stojíme na Boží straně, měli bychom tuto dobrou zprávu nést těm, kteří ji ještě neslyšeli. Poselství tohoto anděla je také o tom, že je třeba se Boha bát, což není o strachu, ale o správném vztahu. Anděl přináší poselství i o tom, že žijeme v čase soudu, že máme uctívat a chválit toho, který je Stvořitelem všeho, co je. Jemu jedinému se máme klanět, jemu a jeho slovu máme být věrní. Důležitou roli v otázce uctívání hraje i čtvrté přikázání desatera, protože právě to, ukazuje na Boha, kterému sloužíme. Proto si myslím, že otázka dne odpočinku bude hrát v událostech doby konce důležitou úlohu.

Velký vesmírný konflikt mezi dobrem a zlem zatím ještě trvá. Stále se rozhoduje o našem věčném osudu. Na naší volbě záleží, na kterou stranu se postavíme a čí osud budeme sdílet. Zvolte si vítěznou stranu. Zvolte si Ježíše Krista, našeho Stvořitele a Vykupitele. Po celou věčnost toho nebudete litovat.

Amen.

Zvukový záznam tohoto kázání (mp3)