Pšenice nebo koukol?

Ježíš vyšel z domu a posadil se na břehu jezera. Chvíle odpočinku však netrvala dlouho. Ježíš nikdy nezůstal dlouho sám. Nejenže ho následovali jeho učedníci, ale brzy se kolem něj shromáždily velké zástupy lidí dychtivých slyšet jeho slova. Dav byl tak početný, že Ježíš nastoupil na loď. Nebylo to proto, aby unikl před lidmi, na které jeho přítomnost působila jako magnet. Vždyť je tu pro ně. Ježíš se na lodi posadil a začal k zástupům na břehu mluvit v podobenstvích. Jedno z nich učedníky obzvlášť zaujalo.

Matouš 13:24-30 B21 "Nebeské království je, jako když člověk rozsívá na svém poli dobré semeno. Ale zatímco lidé spali, přišel jeho nepřítel, nasel mezi pšenici koukol a odešel. Když pak vzešla stébla a přinesla úrodu, tehdy se ukázal i koukol. Služebníci toho hospodáře tedy přišli a ptali se ho: ‚Pane, nenasel jsi na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal ten koukol?' Odpověděl jim: ‚To udělal nepřítel.' Služebníci se zeptali: ‚Chceš, abychom ho šli vytrhat?' Ale on řekl: ‚Nikoli, protože byste při trhání koukolu mohli vytrhnout i pšenici. Nechte obojí růst spolu až do žně. V čas žně řeknu žencům: Vytrhejte nejdříve koukol a svažte do snopků ke spálení. Pšenici ale shromážděte do mé obilnice.'"

Ježíš zástupům vyprávěl několik dalších podobenství, ale právě podobenství o pšenici a koukolu učedníkům stále vrtalo hlavou.

Matouš 13:36-43 B21 Tehdy propustil zástupy a šel domů. Tam za ním přišli jeho učedníci a žádali: "Vysvětli nám to podobenství o koukolu na poli." Odpověděl jim: "Rozsévač dobrého semene je Syn člověka, pole je tento svět, dobré semeno jsou synové Království a koukol jsou synové toho zlého. Nepřítel, který je rozsívá, je ďábel, žeň je konec tohoto světa a ženci jsou andělé. Jako se tedy sbírá koukol a spaluje se v ohni, tak to bude na konci světa. Syn člověka pošle své anděly a ti vyberou z jeho království všechno pohoršující, totiž ty, kdo páchají zlo, a uvrhnou je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Spravedliví tehdy zazáří v království svého Otce jako slunce. Kdo má uši, slyš!

Zajímavé podobenství. Na pšeničném poli se objevil koukol. Odkud se tam vzal? Zasel ho nepřítel. Když se služebníci ptali hospodáře, jestli mají koukol vytrhat, jakou dostali odpověď? „Ne, netrhejte ho.“ Proč? „Abyste omylem s koukolem nevytrhali i pšenici.“ Co z této obavy vyplývá? Zřejmě před tím, než obilí dozrálo ke žni, bylo obtížné rozpoznat koukol od pšenice. Netrénované oko by mohlo pšenici prohlásit za koukol a koukol za pšenici.

Mimochodem, koukol není úplně správné označení plevele, který v tomto podobenství infiltroval pole s pšenicí. Dnes je jako koukol označovaná rostlina, která sice roste v obilných lánech, ale svým vzhledem se pšenici příliš nepodobá. Správný název plevele v tomto podobenství by měl být Jílek mámivý, který pšenici opravdu výrazně připomíná a před dozráním klasů je od ní jen obtížně rozpoznatelný. Jílek mámivý byl opravdu před několika sty lety nazýván koukol, ale dnes už je tímto názvem označená rostlina jiného rodu, i když jde taky o nepříjemný plevel rostoucí v obilninách.

Proč se tento plevel jmenuje zrovna Jílek mámivý? Mámivý proto, že jeho semena infikovaná houbami mají halucinogenní účinky a při dlouhodobé konzumaci způsobují těžké poškození centrální nervové soustavy a jater. V současnosti je Jílek mámivý v ČR vyhynulý a na Slovensku je považován za kriticky ohrožený. Synů toho zlého je však na světě stále dost. Ale je jen otázkou času, kdy se i z nich stane vyhynulý druh…

Tolik krátká lekce z botaniky. Správný název tohoto plevele by tedy v dnešní době měl být Jílek mámivý, ale snad se nebudete zlobit, když pro něj v tomto kázání budu používat zaběhnuté označení koukol, na které jsme zvyklí.

Takže, řekli jsme si, že než obilí uzraje, je obtížné koukol od pšenice rozpoznat. Při žni to už však je mnohem snadnější. Víte proč? Když pšenice dozraje, její klasy se skloní - pod vahou zrn, která nesou. Koukol naproti tomu zůstává stát vzpřímeně. Díky tomu se dá při žni snáze rozpoznat od pšenice a je možné ho vytrhat bez rizika záměny. Není to zajímavý obraz srdcí synů Království, kteří se v pokoře sklánějí a srdcí synů toho zlého, kteří se pyšně vypínají až k nebesům?

Dnes se ale na toto podobenství podíváme trochu z jiného úhlu. V tomto podobenství je něco, co považuju za velmi důležité, abychom tomu porozuměli. Jak roste pšenice? Co ke svému růstu potřebuje? Vodu, sluneční svit a půdu. Co potřebuje ke svému růstu koukol? Vodu, sluneční svit a půdu. Poslouchejte pozorně. Totéž, co způsobuje růst pšenice, způsobuje i růst koukolu. Pšenice i koukol pro svůj růst potřebují stejné základní podmínky. Bez slunce a deště neporoste ani pšenice, ani koukol.

Kdo z vás se považuje za pšenici (za syna či dceru Království)? Co potřebujeme k růstu? Slunce a déšť. Slunce je symbolem Ježíše, Slunce spravedlnosti, a déšť je symbolem působení Ducha svatého. Slunce – Ježíš – a déšť – působení Ducha svatého – způsobují, že pšenice roste. Ale totéž slunce a tentýž déšť způsobují také růst koukolu. Jak je to možné? Nechápejte mě špatně – Ježíš jasně řekl, že koukol zasel nepřítel. Zasel ho nepřítel, hospodář si existenci koukolu nepřeje. Chtěl by, aby na jeho poli byla pouze pšenice. Ale to, co způsobuje růst pšenice, způsobuje také růst koukolu.

U Matouše 5:45 je napsáno, že nebeský Otec „dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Nebo chcete-li, nebeský Otec dává svému slunci svítit na koukol i pšenici a déšť posílá na pšenici i koukol.

Když Bůh nechává slunce svítit nejen na spravedlivé, ale také na nespravedlivé, když také zlým dopřává vláhu, co tím prokazuje? Své milosrdenství. Dokládá to paralelní text u Lukáše 6:35-36, kde je psáno, že Nejvyšší je dobrý k nevděčným i zlým a že my, jako jeho synové, máme být stejně milosrdní, jako náš Otec. Jak je ale možné, že toto Boží milosrdenství, které způsobuje růst pšenice, způsobuje také růst koukolu? Porozumění by mohl napomoci 11. verš z 8. kapitoly knihy Kazatel:

Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla.

Rozumíte tomuto verši? Protože Bůh projevuje milosrdenství a okamžitě nás pro naše hříchy nezahladí, někteří lidé na toto milosrdenství reagují tak, že jsou stále odvážnější a zatvrzelejší ve svém vzdoru. Protože na ně okamžitě nedopadne trest, tíhne jejich srdce k páchání zla.

Milosrdenství, které způsobuje růst pšenice, způsobuje také růst koukolu.

Abychom ilustrovali tento princip, podívejme se na příběh, který se točil kolem muže, kterému se říkalo faraon. Podívejme se na příběh, ve kterém je na jedné straně faraon a Egypťané a na druhé Mojžíš a Izraelité. V tomto příběhu máme dvě skupiny lidí. Když se bavíme o pšenici a koukolu, koho reprezentuje faraon? Koukol. A Izrael samozřejmě představuje pšenici.

Začněme tento příběh u hořícího keře, ze kterého promluvil Bůh k Mojžíšovi a dal mu velkolepý úkol. Ponechejme stranou Mojžíšovo zdráhání se tento úkol přijmout a přečtěme si Exodus 4:21:

Hospodin dále Mojžíšovi poručil: "Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí.

Jak se díváte na tento verš? Zdají se vám Hospodinova slova fér? Zdá se vám fér, když Bůh říká, že zatvrdí faraonovo srdce a on v důsledku toho nepropustí Izrael? Proč by Bůh zatvrzoval faraonovo srdce?

Když tento příběh čteme pozorně dál, zjistíme, že to vlastně nebyl Bůh, kdo faraonovo srdce zatvrdil. To stejné slunce a ten stejný déšť, které způsobují růst pšenice, způsobují také růst koukolu. Rozhodující je, jak pšenice a koukol na slunce a déšť reagují. To, jakým způsobem reaguje koukol, ho činí koukolem. To jak reaguje pšenice, ji činí pšenicí. Bůh je milosrdný, spravedlivý a laskavý a to, jak na jeho milosrdenství, laskavost a spravedlnost odpovídáme, rozhoduje, jestli budeme synové Království nebo synové toho zlého. Naše reakce je zásadní pro to, jestli z nás vyroste koukol nebo pšenice.

Co se tedy v tomto příběhu dělo? Mojžíš šel za faraonem a předložil mu Boží požadavek: „Nechej můj lid odejít.“ Jak na to farao odpověděl? „Tak to ani náhodou. V žádném případě. Hospodina neznám a moji otroci nikam nepůjdou.“ V reakci na faraonovu odpověď Mojžíš s Áronem přinášejí v Boží moci rány na Egypt. Farao je nejprve bral na lehkou váhu, protože je jeho kouzelníci zpočátku dokázali napodobovat a poskytovali tak faraonovi výmluvu pro to, že tyto rány nemusí brát jako zásah Božstva. Pak se ale stalo s faraonem něco úžasného.

Exodus 8:1-4 Hospodin dále řekl Mojžíšovi: "Vyzvi Árona: »Vztáhni ruku se svou holí nad průplavy, nad říční ramena i nad jezera a vyveď na egyptskou zemi žáby.«" Áron vztáhl ruku nad egyptské vody a žáby vylézaly, až pokryly egyptskou zemi. Ale totéž učinili věštci svými kejklemi a i oni vyvedli na egyptskou zemi žáby. Tu povolal farao Mojžíše a Árona a řekl: "Proste Hospodina, aby mě i můj lid zbavil žab. Pak propustím lid, aby obětoval Hospodinu."

Vidíte, co se tu právě stalo? Faraonovi kouzelníci sice dokážou napodobit Boží ránu a vyvést na Egypt další žáby, nedokážou ale, aby žáby zmizely. Farao tedy prosí Mojžíše, aby se za něj modlil k Hospodinu. Farao začíná chápat, že se tu děje něco nadpřirozeného a prosí Mojžíše o modlitbu k jeho Bohu. O co farao prosí? Prosí o milosrdenství. Prosí o Boží milosrdenství! Farao se konečně dostává na správnou cestu! Co se dělo dál?

Exodus 8:4-6 Tu povolal farao Mojžíše a Árona a řekl: "Proste Hospodina, aby mě i můj lid zbavil žab. Pak propustím lid, aby obětoval Hospodinu." Mojžíš faraónovi odvětil: "Rač mi sdělit, kdy mám prosit za tebe, za tvé služebníky a za tvůj lid, aby Hospodin vyhladil žáby u tebe i v tvých domech. Zůstanou jen v Nilu." Farao odpověděl: "Zítra." Mojžíš řekl: "Ať je podle tvého slova, abys poznal, že nikdo není jako Hospodin, náš Bůh.

Jaký si myslíte, že měl Bůh vztah k faraonovi? Myslíte si, že na něj a jeho zemi posílal rány, protože ho nenáviděl, nebo že se ho snažil oslovit, přivést k pokání a zachránit? Bible říká, že koho Bůh miluje, toho trestá. Proč? Právě proto, že se ho snaží přivést na správnou cestu. A zdá se, že to funguje. Když Bůh sesílá rány na Egypt, farao na to reaguje. Nechal si zavolat Mojžíše a Árona a řekl slova, u kterých by sám nevěřil, že někdy můžou vyjít z jeho úst: „Proste Hospodina za mě a za můj lid“.

Farao tato slova vyslovil, protože měl problém. Mám na vás otázku. Kolik z vás už někdy bylo v problémech? A řekli jste: „Pane, slibuji. Když mě dostaneš z této situace, slibuji, že ti budu věrně sloužit. Budu ti sloužit opravdově, vším čím jsem a vším co mám.“ Stalo se vám to někdy? Učinili jste někdy pod tlakem okolností podobný slib Bohu? Pokud ano, máme tu mezi sebou několik faraonů.

Takže farao je na dobré cestě, prosí Mojžíše, aby se za něj přimlouval u Hospodina.

Exodus 8:7-11 Žáby se stáhnou od tebe i z tvých domů, od tvých služebníků a od tvého lidu. Zůstanou jen v Nilu." Nato odešel Mojžíš s Áronem od faraóna a Mojžíš úpěnlivě volal k Hospodinu kvůli žábám, kterými faraóna postihl. Hospodin učinil podle Mojžíšovy prosby a žáby v domech, ve dvorcích i na polích pošly. Shrabali je na hromady a kupy a zápach z nich naplnil zemi. Když však farao viděl, že nastala úleva…

Co udělal?

…zůstal v srdci neoblomný a neposlechl je, jak Hospodin předpověděl.

Byli jste v situaci, že jste Bohu slíbili, že se mu cele odevzdáte, že mu budete sloužit vším, co máte, když vás dostane z problémů a Bůh vaši modlitbu vyslyšel a seslal na vás déšť milosrdenství? A co se stalo, když Bůh vyslyšel vaši modlitbu? Co jste udělali? Opravdu jste se mu cele odevzdali a od té doby mu věrně sloužíte vším, co jste a vším, co máte? Nebo jste zatvrdili své srdce?

Farao své srdce zatvrdil, ale Bůh mu ve svém milosrdenství dává další šanci. Na Egypt dopadla další rána. Celou zemi zamořily dotěrné mouchy. Farao si opět nechal zavolat Mojžíše s Áronem.

Exodus 8:24-28 Farao řekl: "Propustím vás tedy, abyste obětovali Hospodinu, svému Bohu, na poušti. Jenom neodcházejte příliš daleko. Proste za mne." Mojžíš odvětil: "Až od tebe odejdu, budu prosit Hospodina a zítra odletí mouchy od faraóna, od jeho služebníků i od jeho lidu. Jen ať nás opět farao neobelstí, že by nechtěl propustit lid, aby obětoval Hospodinu." Pak Mojžíš od faraóna odešel a prosil Hospodina. A Hospodin učinil, jak Mojžíš řekl. Mouchy odletěly od faraóna, od jeho služebníků i od jeho lidu. Ani jediná nezůstala. Ale farao zůstal v srdci neoblomný i tentokrát a lid nepropustil.

Vidíte, co se tu děje? Bůh dává faraonovi další šanci. Je to velice zajímavé. Poté, co farao nedodržel svůj předchozí slib, Mojžíš opět prosí Boha o slitování pro faraona, a jak odpovídá Bůh? Opět prokazuje faraonovi milosrdenství. Bůh kladně odpovídá na faraonovo přání, na jeho prosbu. A jak reaguje farao? Místo, aby se přiblížil k Bohu, opět zatvrzuje svoje srdce.

Když čtete tento příběh, můžete si všimnout jedné zajímavé skutečnosti. Když farao prosí o přímluvu u Boha, jeho prosby se pomalu prodlužují a jsou stále zoufalejší. Nejdříve to bylo: „Proste za mě.“ Podruhé znovu: „Proste za mě.“ Ale když budete číst dál, uvidíte, že se faraonova prosba o milosrdenství prodlužuje a stává se stále více emocionální.

Když Egypt zasáhlo krupobití, mluvil farao takto:

Exodus 9:27-28 Tu si farao dal předvolat Mojžíše a Árona a řekl jim: "Opět jsem zhřešil. Hospodin je spravedlivý, a já i můj lid jsme svévolníci. Proste Hospodina. Božího hromobití a krupobití je už dost. Propustím vás, nemusíte tu už dál zůstat."

Všimli jste si? Farao už jen neprosí o přímluvnou modlitbu, ale vyznává svůj hřích, uznává Boží spravedlnost a dokonce to vypadá, jako by činil pokání. Když se však za něj Mojžíš přimluvil a krupobití ustalo, farao „zůstal v srdci neoblomný, on i jeho služebníci. Srdce faraónovo se zatvrdilo a Izraelce nepropustil, jak Hospodin skrze Mojžíše předpověděl.“ (Ex 9,34-35)

Nepřipomíná vám to něco? Neděláme to taky tak? Když opakovaně hřešíme stejným způsobem, když se znovu a znovu dopouštíme stejného hříchu, neprosíme Boha za odpuštění pokaždé květnatějšími a četnějšími slovy? Nesnažíme se tak Bohu ukázat, že svoje pokání teď už opravdu, ale opravdu myslíme vážně? Nejprve prostá prosba o odpuštění, po opakovaném hříchu snaha ukázat, že tentokrát už je naše pokání skutečně opravdové, a s každým dalším přestoupením se z naší prosby o odpuštění stává větší a větší show, abychom Bohu dokázali, že tentokrát, tentokrát už opravdu…

Příběh z trochu jiné doby: Když Jákobovi synové naložili zle se svým bratrem Josefem a vrátili se k otci, předvedli mu velkou show. Kolik z nás, když zradíme Otcova jedinečného Syna, přicházíme před Otce a předvádíme show? „Otče, tvůj Syn… Taky pro něj pláčeme…“ Ale přitom to jsou naše hříchy, pro které byl přibit na kříž.

Když se farao dostává do spirály opakovaného hříchu a opakovaných žádostí o odpuštění, co se stává s jeho srdcem? Je stále tvrdší a tvrdší. Dostane se to až do bodu, kdy farao natolik zatvrdí své srdce, že Bůh musí dopustit poslední ránu, smrt prvorozených. Bůh ve svém milosrdenství dovolí, aby na nás dopadaly krizové situace. Proč? Aby zachránil náš věčný život. Pokud něco ještě mohlo faraona zastavit, měla to být tato hrozná rána. Ale víte, jak se farao zachoval?

Po této poslední ráně farao řekl Mojžíšovi, že má vzít svůj lid a jít. Konečně. Vypadá to, že farao je úplně zlomený. Je to ale skutečně tak? Co se děje potom? Farao shromáždil celou svou armádu a rozkázal, aby koukol zaútočil na pšenici.

Jedna zajímavost. Víte, kde se setkal koukol a pšenice (farao a jeho armáda s Izraelci)? U Rudého moře. Izraelci prošli Rudým mořem bez úhony a směřovali do zaslíbené země. Farao a jeho armáda však v Rudém moři zahynuli. Na konci času bude také jedno rudé moře, ve kterém zahynou všichni bezbožní. Nebo chcete-li hořící jezero. Koukol v tomto jezeře ohně zahyne podobně, jako zahynul farao a jeho armáda ve vodách Rudého moře. Vzpomeňte si, že Ježíš řekl, že při skonání věku bude koukol shromážděn a spálen v ohni.

Bůh se snažil naučit faraona lekci o milosrdenství. „Farao, podívej se na sebe. Měl jsi problém a požádal jsi mě o milosrdenství. Dokonce mě ani nemáš rád, ale já jsem ti milosrdenství, o které jsi prosil, prokázal. Teď, když k tobě přijde Mojžíš, a bude žádat tebe, abys projevil milosrdenství Izraelitům tím, že jim dovolíš odejít, vezmi si ze mě příklad. Farao, já jsem ti ukázal, jak se projevuje milosrdenství, rozhojni toto milosrdenství a prokaž ho mému lidu tak, jak jsem ti ho prokázal já.“

Jak na tuto pobídku zareagoval farao? Farao sice obdržel milosrdenství od Boha, ale odmítl ho předat dál, odmítl projevit milosrdenství druhým. A to ho učinilo koukolem.

Stejné slunce a déšť, které způsobují růst pšenice, způsobují také růst koukolu. Bůh mi prokázal milosrdenství, prokážu ho já druhým? Farao obdržel milosrdenství od Boha, těšil se z něj, ale když po něm Bůh chtěl, aby projevil milosrdenství Izraelitům, faraonova odpověď byla: „Ne“. Farao rád přijal Boží milosrdenství, ale nechtěl následovat příklad, který mu Bůh dal.

A tak pšenice přešla přes Rudé moře bez úhony a dosáhla zaslíbené země, kdežto koukol v tomto Rudém moři zahynul.

Toto kázání jsem začal Ježíšovým podobenstvím a Ježíšovým podobenstvím ho také chci ukončit.

Matouš 18:21-27 B21 Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: "Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát. Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven (nebo přesněji talentů – CSP) . Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.

Úžasné! Chvála Pánu! Král zde svému služebníkovi projevuje velké milosrdenství!

Matouš 18:28-34 B21 Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´ Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´ On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´ Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.

Koho představuje král v tomto podobenství? Boha. Koho představuje služebník, který králi dluží deset tisíc talentů? To jsme my. To my dlužíme Králi deset tisíc talentů. To, že mu dlužíme tak ohromnou sumu, svědčí o charakteru našeho Krále. Náš Král je nám ochoten půjčit velmi mnoho. Nedlužíme mu pár drobných, dlužíme mu deset tisíc talentů a to je opravdu hodně. Koho představuje druhý služebník, který dluží prvnímu sto denárů? To je náš bližní. Kolik nám tedy náš bližní dluží? Sto denárů. Kolik my dlužíme Bohu? Deset tisíc talentů.

Podle tohoto podobenství nám náš bližní dluží sto denárů. O jakou sumu se jedná? Existuje několik způsobů, jak udělat přepočet této částky na koruny. Jeden denár vážil 4 gramy stříbra, což je v dnešní době ekvivalent asi 50 Kč. Sto denárů by pak představovalo asi 5000 Kč. Správnější ale asi bude, když vezmeme v úvahu, že jeden denár představoval v novozákonní době mzdu dělníka za jeden den. Nemyslím si, že by tenkrát byli dělníci placeni kdovíjak štědře a nevím, co všechno si tenkrát bylo možné za jeden denár koupit, ale pokud vezmu dnešní minimální mzdu 66 Kč za hodinu a vynásobím to 12 hodinami, což na začátku našeho letopočtu byla pravděpodobně běžná denní pracovní doba dělníků, dostanu 792 Kč za den práce. Sto denárů by pak představovalo sumu asi 80 tisíc Kč.

Sto denárů, sto dnů práce. Byl tento dluh uhraditelný? Myslím si, že ano. Když nepočítám soboty, za čtyři měsíce práce mohl být tento dluh splacen.

Chcete vědět, kolik my dlužíme Bohu, když přepočítáme deset tisíc talentů na koruny? Jeden talent je ekvivalentem šesti tisíc denárů, neboli šesti tisíc dnů práce dělníka. Když odečteme soboty a židovské svátky, jedná se o 20 let práce dělníka. 1 talent = 20 let práce. Po dvaceti letech práce byste měli splacen 1 talent a už by vám jich zbývalo jen 9.999. Deset tisíc talentů byste tedy splatili po dvě stě tisících letech práce! A to nechávám stranou, že v řečtině nemusí jít nutně o deset tisíc talentů, ale může to být přeloženo také jako velmi mnoho tisíc talentů nebo jako nespočitatelné množství talentů.

Když jsem s pomocí dnešní minimální mzdy v ČR počítal sumu, kterou představuje sto denárů, vyšlo mi asi 80 tisíc Kč. Když bych s pomocí stejné minimální mzdy na koruny přepočítal deset tisíc talentů, vyšlo by mi 47 miliard 520 milionů korun. Máte někdo 47,5 miliardy korun? Takže co říkáte na sumu, kterou dlužíme našemu Bohu? Tento dluh není možné zaplatit.

Měl první služebník právo osočit druhého služebníka, hnát ho k soudu a nechat ho zavřít? Určitě měl. Proč? Protože mu dlužil peníze a nevrátil je. Pravdou ale je, že to trochu postrádá logiku, protože když svého bližního dal vsadit do vězení pro jeho dluh, vlastně mu tím zabránil, aby mu ho splatil. Jak může svůj dluh odpracovat, když bude bručet v base? Navíc si uvědomme jednu věc. Tím, že svého bližního vystavil soudu a nechal ho uvrhnout do vězení, odsoudil sám sebe. Prokázal, že je nespravedlivý. On sám mnohonásobně větší dlužník, kterému bylo odpuštěno, nedokázal odpustit svému bližnímu nesrovnatelně nižší částku, než jaká byla odpuštěna jemu.

Když Ježíš dává učedníkům vzorovou modlitbu, co v ní říká? „Modlete se takto: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, tedy těm, co se provinili proti nám. Jinými slovy: „Pane, jak vidíš, že jednám s mým bližním, jednej i ty se mnou.“ Modlíte se takto? Je bezpečné se takto modlit?

Kolik že je sto denárů přepočteno na koruny? Dejme tomu 80 tisíc. To není málo. Bohu ale dlužíme deset tisíc talentů – 47,5 miliardy. My dlužíme 47,5 miliardy a náš bližní nám dluží 80 tisíc. To je trochu nepoměr. Možná si myslíte: „Ty nevíš, co mi ten člověk udělal. Ten takzvaný přítel mi provedl spoustu zlých věcí. Víš, jak moc se proti mně provinil? Víš, jak moc mi dluží? To musí být nejmíň miliony, jestli ne miliardy…“ Když se však na to podívá Bůh a vše zváží, řekne: „Hm, to je… 80 tisíc.“

Jde o to, že jako lidé nesprávně určujeme hodnotu. Bůh říká: „Podívej, ať ti udělal cokoliv, v mých očích to je jako 80 tisíc a to je nepatrná částka v porovnání s tím, co ty jsi udělal mně. Já jsem ochoten ti odpustit deset tisíc talentů, proč ty bys měl někoho dávat do vězení pro sto denárů?

Bible říká, že Bůh je bohatý v milosrdenství. A proto je nám ochoten odpustit deset tisíc talentů. Je to vlastně hodnota milosrdenství, které nám dává. Díky tomu, co nám Bůh dává, máme být bohatí v milosrdenství. Bůh chce, abychom byli multimiliardáři! Chce, abychom díky Němu překypovali milosrdenstvím, abychom ho měli nadbytek.

Nevím, jak pro vás, ale pro mě je problém představit si, že bych od někoho dostal skoro 50 miliard korun. Myslím, že velikost té sumy je mimo představivost běžného člověka. 80 tisíc si představit dokážu, ale 47,5 miliardy?

Aby byl pro nás nepoměr v tom, co nám dluží náš bližní a co my dlužíme Bohu, pochopitelnější, vydělme obě částky tisícem. Dejme tedy tomu, že jsme od Boha dostali 47,5 milionu a náš bližní nám dluží 80 Kč. I když 47,5 milionu je pořád dost. Vydělme to ještě deseti. Někdo vám odpustil a tím vlastně daroval 4,75 milionu, váš bližní vám dluží 8 Kč.

Víte, jak poznáte skutečného multimilionáře? Multimilionář rozhodně nechodí po lidech, po svých sousedech, nechytá je pod krkem a neříká jim: „Hej, ty mi dlužíš 8 Kč! Okamžitě mi vrať mých 8 Kč nebo tě nechám zavřít!“ Multimilionář je bohatý a nevyžaduje navrácení tak malého dluhu.

Jste bohatí v milosrdenství? Pokud si myslíte, že ano, proč urgujete lidi a dusíte je kvůli jejich nicotnému dluhu ve výši 8 Kč? Pokud jsme skutečně bohatí, řekneme svým dlužníkům: „Nechejte si těch 8 Kč, odpouštím vám to. Nebudu vás kvůli těm pár drobným hnát před soud, nenechám vás kvůli nim vsadit do vězení.“

Tím, že budu trvat na uhrazení dluhu sto denárů, sám se činím vězněm. Víte, jak to bylo v tom podobenství. Sám sebe můžu dostat z vězení tím, že se vzdám sta denárů, na které mám legální nárok, protože když odpustím, bude mi odpuštěno nesrovnatelně víc.

Podívejte se na to takto: Mnoho lidí skončí v ohnivém jezeře pro sto denárů. Proč byste kvůli stu denárů měli jít do zahynutí? Můžete říct: „Dobře. Ten mi dluží sto denárů, ta mi dluží sto denárů, ten mi taky dluží sto denárů… Dohromady to je spousta peněz, ne?“ Bůh však říká, že celková suma toho, co ti tvoji bližní můžou dlužit za všechno, čeho se vůči tobě dopustili, je sto denárů v porovnání s tím, čím ses ty provinil proti Ježíši.

Možná ale pořád nepřijímáte tu částku sto denárů. Myslíte si, že to, čím se vůči vám určitá osoba provinila, má rozhodně mnohonásobně vyšší hodnotu. Uvědomme si ale, že tu jsou pouze dvě možnosti. Buď je tu sto denárů, nebo deset tisíc talentů. Jsou tu pouze tyto dvě možnosti, není nic mezi tím. Takže pokud tvrdíte, že vám váš bližní dluží víc než sto denárů, tvrdíte vlastně, že vám dluží deset tisíc talentů. Když ale tvrdíte, že vám někdo dluží deset tisíc talentů, pak se v tomto podobenství stavíte do role krále. Nárokujete si tím postavení boha, protože ten, komu někdo dluží deset tisíc talentů, je Bůh. Protože pouze Bůh má tolik peněz. Když to parafrázujeme, pouze Bůh má tak velkou lásku.

Podívejme se na to ještě z jednoho úhlu. Bůh nám dal svou lásku v hodnotě deset tisíc talentů. My vracíme Bohu lásku v hodnotě sta denárů, ale Bůh si jí přesto velice cení. Vzájemně se milujeme láskou v hodnotě sta denárů. Důvod, proč vám nikdo nedluží deset tisíc talentů je ten, že nemáte tolik peněz. Nemůže vám je dlužit, protože jste mu takovou sumu nikdy nepůjčili. Můžete mu dát celé své srdce – v hodnotě sta denárů a on vám vrací svou lásku - v hodnotě sta denárů. Nemůže vám dlužit deset tisíc talentů. Nikdy jste mu tolik nemohli dát. Dokonce ani s úroky se to, co vám dluží, nemůže vyšplhat výš než na sto denárů.

Máme to v naší hlavě úplně převrácené. Vnímáme to, jako by nám náš bližní dlužil deset tisíc talentů a my Bohu dlužili jen sto denárů. Bereme jako samozřejmé, že nám Bůh ty drobné odpustí, ale po svém bližním tvrdě vyžadujeme deset tisíc talentů.

Existuje hřích, který podle Bible nelze odpustit? Co je neodpustitelný hřích? Rouhání proti Duchu svatému. Teď dávejte pozor. Duch svatý nás chce vést do veškeré pravdy. Chce nám pomoci, abychom se podobali Ježíši. A Ježíšův charakter je plný lásky, plný milosrdenství. Když hřešíme proti Bohu, co on dělá? Odpouští nám. V tomto podobenství Bůh odpouští deset tisíc talentů. Když říkáte, že bližnímu neodpustíte sto denárů, činíte se důležitějšími, než je Bůh.

Bohu dlužíme deset tisíc talentů, které nemůžeme nikdy uhradit. Bůh nám však je ochoten náš dluh odpustit. Stačí ho o to poprosit. Ale když my odmítneme odpustit bližnímu, stavíme se nad Boha. Bůh sice může odpustit, ale Já? Tímto postojem ze sebe vlastně dělám boha, nebo někoho ve svých očích důležitějšího, než je Bůh.

Stává se, že lidé zlořečí Duchu svatému a pak se obrátí? Stává se, že lidé zlořečí Ježíši nebo Otci a pak se obrátí, když zjistí, jaký Bůh je a odevzdají mu svá srdce? Ano, a Bůh jim jejich dřívější postoj odpustí. Zabil jsi? Bůh je ochoten ti odpustit. Kradl jsi, smilnil? I to je ti Bůh ochoten odpustit. Lhal si? Bůh je ochoten ti odpustit. Překračoval jsi sobotu? Bůh je ochoten ti odpustit. Ať už jsi překročil kterékoliv z desatera přikázání nebo i když jsi je překročil všechna a opakovaně, Bůh je ochoten ti odpustit. Existuje ale jedna věc, pro kterou ti Bůh neodpustí:

Pokud neodpustíš svému bližnímu, ani tvůj nebeský Otec ti neodpustí.

Může být, že odmítnutím Ducha svatého, který nás vede k odpuštění našim bližním, odmítáme Boží milosrdenství? Může být, že když odmítneme odpustit bližnímu, nemůže být odpuštěno nám? Z podobenství, které jsme spolu studovali, to je naprosto zřejmé.

Pokud neodpustíš svému bližnímu, ani tvůj nebeský Otec ti neodpustí.

Samozřejmě, když vám někdo dluží sto denárů, měl by vám je pro vlastní dobro uhradit. Bůh ho vede k zodpovědnosti za jeho dluh vůči vám, měl by ho zaplatit. Vy byste však měli být ochotní mu odpustit. Měli byste mít postoj: „Bože, ty jsi milosrdný ke mně, já chci být milosrdný ke svému bližnímu. Nedopusť, aby šel do zahynutí kvůli dluhu, který má vůči mně. Nepočítej mu ten dluh, já mu ho taky nepočítám. Můj bližní je pro mě přednější než dluh, který vůči mně má.“ Jste ochotní svým bližním odpustit? Budete následovat Božího příkladu a projevovat druhým milosrdenství, nebo příkladu faraona, který když přijal Boží milosrdenství, zatvrdil své srdce a odmítl propustit Boží lid z otroctví?

Ještě jedna věc. Vy sami někomu dlužíte sto denárů. A visíte na těch sto denárech, jako by to bylo deset tisíc talentů. Nechcete je vrátit. Proč se jich tak držíte? Proč je nechcete vrátit? Proč nechcete říci: „Omlouvám se, je mi to líto, že jsem se vůči tobě provinil. Udělal jsem chybu.“? Polkněte svou pýchu a omluvte se.

Bůh nám odpouští velmi mnoho. Deset tisíc talentů. Jste dnes připravení šířit dál jeho milosrdenství, kterým vás zahrnuje a odpustit svým bližním to, čím se proti vám provinili? Jste připraveni projevit odlesk milosrdenství, kterým Bůh oplývá a odpustit svým bližním sto denárů, které vám dluží? Pokud jiné soudíte a uvrhujete do vězení, soudíte tím sami sebe a sami ve vězení skončíte. Nedovolte, aby slunce a déšť, které vám Bůh ve svém milosrdenství dává, zatvrdili vaše srdce. Nebuďte koukolem, buďte pšenicí.

Amen.

(Podle kázání "Dollar Sixty Five" od Ivora Myerse)