Lék na nemocné vztahy

Co je důležité pro šťastný a spokojený život? V čem spočívá jeho tajemství? Co je určující pro kvalitu našeho života? Díky čemu můžeme prožívat radost, štěstí a spokojenost? Co nám naopak působí bolest, smutek nebo emocionální zranění?

Můžeme mít různý názor na to, co je pro šťastný a spokojený život nejdůležitější. Žebříček životních hodnot se může u každého z nás lišit. Někteří lidé dávají na přední místo své zdraví, jiní peníze, úspěchy v práci nebo třeba zábavu, uspokojení různých tělesných potřeb…

Ať už je naše představa o prioritách v našich životech jakákoliv, jsem přesvědčený, že si každý z nás v určité chvíli uvědomí, že to, co do našeho života přináší největší spokojenost, radost a štěstí, jsou láskyplné vztahy. Láskyplné vztahy s našimi blízkými a samozřejmě také s naším Bohem. Narušené vztahy pak kvalitu našeho života snižují, působí nám bolest a smutek, zraňují nás.

Důležitost vztahů pro život dokazují mnohé průzkumy. Podle jednoho z nich se svobodní muži dostávají častěji do vězení, méně vydělávají, jsou více nemocní a umírají mladší než jejich ženatí kolegové. Ženatí muži, kteří onemocní rakovinou, žijí o 20% déle než svobodní muži se stejným typem rakoviny. Také ženy, které obvykle mají více blízkých přátel než muži, přežívají se stejným typem rakoviny déle. Co z toho plyne? Ať už jsme ženatí (vdané) nebo ne, vztahy nás udržují při životě.

Všichni samozřejmě víme, že vztahy mezi lidmi nejsou v dnešní době ideální. Myslím, že s narušenými vztahy má každý z nás osobní zkušenost. Sobectví, zrada, chorobná žárlivost, pomluvy, rozpady manželství, nevěra, odcizení se, psychické i fyzické týrání, to vše je v dnešní době běžnou záležitostí. Můžete namítnout, že je to dobou, ve které žijeme. Vždyť ve 3. kapitole 2. listu Timoteovi je napsáno:

Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. (2Tim 3,1-5)

Vypadá to, že narušené a nefunkční vztahy jsou jedním ze znamení, která mají ukazovat na dobu konce. Ale podle toho, co čteme v biblických příbězích, vztahy na této zemi nejsou ideální už nějakých 6000 let.

Vzpomeňme si třeba na Abrama. Byl bohatý, měl krásnou ženu, procestoval kus světa, ale přesto mu ke štěstí něco chybělo. Neměl děti. Nesl to těžce a těžce to nesla i jeho žena Sáraj. I když jim Bůh opakovaně sliboval početné potomstvo, roky ubíhaly a pořád se nic nedělo. Sáraj už měla přes 70, Abram přes 80 let, ale zaslíbený potomek stále nepřicházel. A protože vzhledem k pokročilému věku Sáraj už nebylo početí dítěte přirozenou cestou možné, přišla tato žena s řešením, které sice vedlo k vytouženému cíli, ale zároveň mělo destruktivní účinky na vztahy v její rodině.

Abram svou ženu poslechl a na její naléhání vešel do stanu jejich egyptské služky Hagar. Možná se i jemu zdálo, že to není špatný nápad, že to je jediné možné řešení. Když však Hagar zjistila, že je těhotná a že může svému pánovi dát to, co mu nedokázala dát jeho žena, přestala si Sáraj vážit. Sáraj, která to celé vymyslela a sama dala Hagar Abramovi do náruče, s bezchybnou ženskou logikou svého muže obvinila: „Za mé příkoří můžeš ty!“ (Gen 16,5 B21) Když Abram Sáraj dovolil, aby s jejich služkou nakládala dle svého uvážení, udělala jí Sáraj ze života peklo. Vztahy v této rodině měly najednou k idylce daleko.

Situace se dále vyostřila, když Bůh splnil svůj slib a Abrahamovi a Sáře se narodil syn Izák. Pubertální Hagařin syn Izmael Izáka snižoval a posmíval se mu. Sára proto trvala na tom, aby Hagar a její syn byli vyhnáni. „Ale Abraham se tím velmi trápil; vždyť šlo o jeho syna.“ (Gen 21,11)

Vidíte, jak ničivý účinek na vztahy v Abrahamově rodině měl Sářin nápad dát svému muži do náruče jinou ženu a Abrahamův souhlas s tímto pošetilým řešením Sářiny neplodnosti? Vidíte, jakou bolest, zranění, problémy a trápení toto rozhodnutí přineslo? Mimochodem, víte, že se v tomto případě patrně jedná o nejdelší rodinnou krizi v dějinách? Tato krize trvá už dlouhá tisíciletí, až do dnešních dnů. Konflikt mezi potomky Izmaele a Izáka nepolevuje. Nepřátelství mezi Araby a Izraelci je stále živé.

Když mluvíme o narušených rodinných vztazích, o kterých se píše ve starozákonních příbězích, můžeme si také připomenout Jákoba a těžkosti, které mu do života přinesly jeho dvě manželky. Ten příběh všichni známe. Jákob se zamiloval do Ráchel a sloužil za ni u svého strýce Lábana sedm let. Po uplynutí sedmileté služby však Lában Jákoba oklamal a při svatbě mu za nevěstu podstrčil Leu, Ráchelinu starší sestru. Když Jákob Lábanovi jeho úskok vyčítal, dostal za ženu i milovanou Ráchel. Samozřejmě za dalších sedm let práce ve prospěch mazaného Lábana.

Jákob měl tedy dvě manželky, což v tehdejší společnosti nebyla zas až tak velká zvláštnost. Problém však byl v tom, že jednu ze svých manželek miloval a druhou ne. Nemilovaná Lea začala Jákobovi rodit děti a získala tak nad svou sokyní určitou výhodu. Ráchel, kterou Jákob miloval, totiž dlouho děti neměla. Lea se tak díky dětem, které Jákobovi porodila, snažila získat manželovu lásku. Ale moc to nefungovalo. Asi víte, jak pak soupeření Jákobových žen o přízeň jejich muže vypadalo. V boji o jeho lásku neváhaly Jákobovy ženy využít ani svých služebných, takže Jákob měl brzy vedle dvou oficiálních manželek ještě dvě neoficiální.

Nebojují i dnes ženy o lásku svého muže? Možná nemusí soupeřit s jinou ženou, ale přesto může být spousta věcí, které je o pozornost jejich muže okrádají. Nemusí někdy ženy o manželovu lásku soupeřit s jeho koníčky, prací, kamarády, sportem nebo třeba s notebookem? A nemusí někdy muži bojovat o lásku své ženy s televizními seriály, jejími kamarádkami nebo třeba s kosmetickými salóny? Nevěnují někdy ženy veškerou svou lásku a pozornost svým dětem a neodstavují muže na vedlejší kolej?

Vraťme se ale k Jákobovi a jeho ženám. Jak vypadaly vztahy v této zvláštní rodině? Boj o otcovu přízeň se přenesl i na děti. Pro jejich hodnotu bylo určující, které matce se narodily a tak měl Jákob děti první, druhé i třetí kategorie. Zřetelně je to vidět při Jákobových přípravách na setkání s Ezauem, ze kterého měl z pochopitelných důvodů obavy. Proč se Jákob setkání se svým bratrem bál? Jejich vztah měl totiž k ideálu taky daleko.

Chybu udělali už jejich rodiče, Izák a Rebeka. Každý upřednostňovali jednoho ze svých synů a došlo to tak daleko, že Jákob na popud své matky oklamal svého otce a podvodem tak získal požehnání, které mělo patřit Ezauovi. Ezaua to naštvalo natolik, že se rozhodl svého zrádného bratra zabít. Jákob byl nucen uprchnout a jeho matka, která ho do zmíněného podvodu vůči otci dotlačila, ho už nikdy neviděla. Zemřela před jeho návratem.

Vidíte, jaké důsledky může mít, když rodiče preferují jedno své dítě na úkor druhého? Vidíte, jak je to zničující pro rodinné vztahy, jaká zranění to působí?

Nicméně Jákob se z jednání svých rodičů nepoučil a dělal totéž. Jeho synové pro něj neměli všichni stejnou hodnotu. Když Jákob viděl, že se k němu blíží Ezau a s ním čtyři sta mužů, bál se, že to může skončit krveprolitím. Moc dobře si pamatoval, jak mu jeho bratr sliboval smrt. Když tedy Ezaua a jeho muže uviděl, „rozdělil zvlášť děti Lejiny a Rácheliny a obou otrokyň. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu.“ (Gen 33,1-2)

Vidíte v tom jasnou hierarchii, která v Jákobově rodině panovala? Myslím, že je více než zřejmé, kterou svou ženu Jákob skutečně miloval a kterého svého syna upřednostňoval. Myslíte si, že tím Jákobovi synové druhé a třetí kategorie netrpěli?

Jákob tomu ještě nasadil korunu, když jednoho dne dal Josefovi nádherný barevný plášť a jasně tak dal najevo, že právě Josef je pro něj synem číslo jedna. Pocity ostatních Jákobových synů a jejich zášť vůči tátovu mazánkovi se jasně projevily při událostech v Dótanu, kdy uvažovali o bratrovraždě, vhodili Josefa do studny a následně ho prodali Izmaelcům. Svému starému otci pak lhali, že jeho milovaného syna roztrhala divá zvěř. Zdají se vám vztahy v této rodině idylické?

Vidíme, že vztahy mezi sourozenci nebyly bezproblémové ani v biblických dobách a že za to často nesli část viny rodiče, když některé ze svých dětí upřednostňovali před ostatními.

Abychom si to shrnuli – vyhrocené a narušené vztahy mezi manžely, rodiči a dětmi i mezi dětmi navzájem nejsou specialitou poslední doby. Dokonce ani pokřivené vztahy v křesťanském společenství nejsou žádnou novinkou. I mezi Ježíšovými učedníky to občas zaskřípalo, zvlášť když se někteří z nich chtěli vyvýšit a zaujmout přední místa v přicházejícím Božím království. Kapitolou samou pro sebe pak je Jidášova zrada.

V této chvíli bychom se mohli bavit o osvědčených receptech na léčbu narušených vztahů. Mohli bychom se bavit o toleranci, trpělivosti, o důležitosti odpuštění a fungující komunikace, o správném způsobu řešení konfliktů a podobně.

Kdosi shrnul rady pro zdravé vztahy následovně:

Šest nejdůležitějších slov: „Přiznávám, že to byla moje chyba.“

Pět nejdůležitějších slov: „Moc se ti to povedlo.“

Čtyři nejdůležitější slova: „Jaký je tvůj názor?“

Tři nejdůležitější slova: „Až po tobě.“

Dvě nejdůležitější slova: „Děkuju ti.“

Jedno nejdůležitější slovo: „My“

Nejméně důležité slovo: „Já“

Podobných dobrých a osvědčených rad by se dalo uvést více, mohli bychom je tu rozebírat, ale myslím, že principy fungujících vztahů jsou obecně známé. Problémem je, že i když je lidé znají, často se jimi neřídí. Proto navrhuju, abychom se podívali na původ narušených vztahů, na jejich prvotní příčinu, a pak hledali lék, který bude fungovat.

Když Bůh stvořil Adama a jeho ženu, všechno bylo ideální. Včetně jejich vztahu. Adam byl ze své ženy nadšený. Už když ji poprvé uviděl, vyjádřil vzletnými slovy, jak dokonale se k němu jeho žena hodí, jaké pevné pouto je k sobě váže. Dokonalý soulad však byl narušen, když žena jednoho dne podlehla svůdným slovům hada, pojedla ovoce ze zakázaného stromu a dala také svému muži, aby je jedl.

Na počátku rozbitých vztahů stojí první hřích. Na počátku problémů v mezilidských vztazích stojí narušení vztahu mezi člověkem a Bohem. Žena přestala důvěřovat Bohu a jeho slovu a uvěřila svodům Božího nepřítele. Začala pochybovat o Boží lásce a o tom, že chce pro člověka to nejlepší a sáhla po ovoci, které vypadalo tolik lákavě a které podle hadových slov mělo být prostředkem k úžasnému rozvoji její osobnosti.

Poté, co ovoce ochutnala, donesla je i svému muži, aby i on jedl. A Adam se ke své ženě na cestě vzpoury a neposlušnosti vůči Božímu přikázání přidal. Podle 1. listu Timoteovi 2,14 byla hadem oklamána žena, Adam ne. Proč tedy snědl zakázané ovoce? Jeho hřích byl pravděpodobně motivován láskou k jeho ženě. Dal jí přednost před Bohem. Svého Stvořitele odsunul na druhé místo.

Když snědli zakázané ovoce, lidem se otevřely oči. Bylo to ale jiné, než si představovali. První lidé začali pociťovat vinu za neuposlechnutí Božích slov a když uslyšeli, že se blíží jejich Stvořitel, dostali strach a ukryli se před ním uprostřed stromoví v zahradě.

Vztah mezi člověkem a Bohem byl narušen – ze strany lidí. To oni se schovávají před svým Stvořitelem, to oni se Boha bojí. V důsledku hříchu byl narušen také vztah mezi Adamem a jeho ženou. Když se Bůh ptá Adama, jestli jedl ze zakázaného stromu, ukazuje na svou ženu a říká: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12) Adam svaluje vinu na svou manželku. V jeho slovech se však skrývá i určité obvinění Boha – „To ty jsi mi dal tuto ženu, aby byla při mně. A ona mě svedla k hříchu. Možná kdybys mi dal jinou, nemuselo se to stát…“ V důsledku hříchu je narušená láska mezi manžely i rovnost mezi mužem a ženou. Žena bude po svém muži dychtit, ale on nad ní bude vládnout (viz Gn 3,16).

Vidíte, kde je původ poničených vztahů? Všechno to začalo hříchem proti Bohu, narušením vztahu mezi lidmi a Bohem ze strany člověka. Toto narušení vztahu mezi člověkem a Bohem se následně projevilo narušením vztahů mezi lidmi navzájem.

Žena přestala Bohu důvěřovat. Adam před Bohem upřednostnil svou ženu, Stvořitele odsunul na druhé místo. Lidé se bouří vůči Božímu vedení, zapomínají na něj, ignorují jej, neposlouchají, jsou ve vzpouře vůči němu, vysmívají se mu, klanějí se modlám…

Jak na to reaguje Bůh? Oplácí člověku stejnou mincí?

Ne. Boží reakce na lidskou vzpouru je motivovaná láskou. Bůh člověku projevil lásku hned po jeho pádu do hříchu a stále s tím nepřestává, stále to nevzdává. Bůh člověka hledá a touží po smíření s ním. Přichází s plánem na obnovu vztahu mezi ním a lidmi, i když ho to bude stát neuvěřitelně vysokou cenu. Dává lidem zákon, jehož účelem je ochrana vztahů.

Když se podíváme na desatero, nejsou to omezující zákony, jejichž účelem by bylo vzít člověku radost ze života, připravit ho o svobodu. Jsou to zákony, jejichž účelem je ochrana vztahů – mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem. Jsou to zákony, které člověku svobodu neberou, ale přinášejí. Dvě největší přikázání, o kterých mluvil Ježíš, dvě přikázání, na kterých podle něj stojí celý Zákon i Proroci, jsou o dokonalých vztazích. Jsou o opravdové lásce k Bohu a o opravdové lásce k lidem. Nové přikázání, které Ježíš dává, je o lásce.

Bůh chce uzdravit nemocné vztahy, za jejichž poškozením stojí hřích. Bůh dokonce chce, abychom byli součástí jeho rodiny. Když mu to dovolíme, adoptuje nás jako své děti. Lidé přestali Bohu důvěřovat, vzbouřili se vůči němu, odsunuli ho na vedlejší kolej, vysmívali jeho Synovi, mučili jej, naplivali mu do tváře a nakonec jej zabili. Přesto všechno nás Bůh natolik miluje, že nás chce adoptovat jako své děti. Nabízí nám věčně trvající vztah lásky.

Všichni známe příběh o marnotratném synu. Víme, jak se tento syn vůči svému otci zachoval. Jeho otec však vůči němu nezahořkl. Nepřestal ho milovat a nepřestal toužit po smíření s ním. Nepřestává vyhlížet svého syna, nepřestává doufat v jeho návrat domů. Když ho konečně jednoho dne v dálce spatří, rozběhne se k němu a svírá jej ve své náruči. Nic mu nevyčítá, nechá ho obléknout do nejlepších šatů, navlékne mu prsten na ruku a vystrojí velkou hostinu na oslavu jeho návratu. Je šťastný, že se jeho syn vrátil domů.

Bůh jedná přesně tak, jako otec v tomto podobenství. Stejně jako v podobenství, původcem smíření je Otec. Čeká na nás s otevřenou náručí a doufá, že se do ní schoulíme. Touží po obnově vztahu s námi, po smíření. Chce nám na ruku navléci prsten dědice jeho zaslíbení, obléknout nás rouchem spravedlnosti a uvést na čestné místo na hostině uspořádané na oslavu našeho návratu domů. Chce nás přijmout jako své právoplatné syny a dcery. Pokud se k němu vrátíme, pokud se vrátíme domů, bude nesmírně šťastný. Stále nás totiž miluje.

Jan 1,12: Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

1. list Janův 3,1: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi.

Řekli jsme si, kde je původ poničených vztahů mezi lidmi. Všechno to začalo hříchem vůči Bohu, narušením vztahu mezi námi a naším Stvořitelem. Lék na narušené vztahy je tedy obnova vztahu s Bohem, ze které následně vyplývá obnova mezilidských vztahů.

1. list Janův 4,20: Řekne-li někdo: "Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář.

Z tohoto verše vidíme, že láska k Bohu vyvolává v našich srdcích lásku k našim bližním. Láska k Bohu je první krok.

Nechejme se smířit s Bohem. Dovolme Bohu, aby uzdravil náš vztah s ním.

2. list Korintským 5,17-21: Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Na nové zemi bude Bůh přebývat uprostřed svého lidu. Vztah mezi lidmi a Bohem bude bez překážek, vztahy mezi lidmi budou uzdravené. Předchuť těchto láskyplných vztahů můžeme zažívat už dnes. Můžeme být smíření s Bohem, adoptovaní do jeho rodiny. A pokud se tak stane, bude to mít radikální vliv na kvalitu vztahů v našich rodinách, ve sboru i ve společnosti.

Pusťme Boha do svého srdce a dovolme mu zabydlet se tam. Vložme uzdravení našich vztahů do jeho rukou. Lepší lék na pošramocené vztahy nenajdeme.

Amen.