Poslední církev - Soňa Šustková

Je úžasné, jakým způsobem Bůh zajišťuje, aby se jeho poselství pro nás dochovalo nezměněné v proměnách času. Kdyby uchování obsahu záleželo jen na lidech, jistě by to dopadlo jako v té hře na tichou poštu. Ale protože „veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné, vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, aby byl Boží člověk dokonale připraven a vybaven ke každému dobrému dílu“ (2 Tm 3,16.17), proto se Bůh postaral o to, aby se s ním v průběhu dějin nic nestalo. Vždyť i Ježíš u Mat 5,18 nás ujišťuje: „Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani nejmenší písmenko, ani jediná čárka ze Zákona, než se to všechno naplní.“ Satan se však ze všech sil už od samého začátku sepsání Bible až dodnes snaží o to, aby byla nesprávně chápána, aby blud vypadal jako pravda a o to, aby byl zkresleně představen Boží charakter. Bůh je láska a tato kniha je toho důkazem. On nám v ní zjevil, jak velice mu na nás záleží a jak nás miluje, i když to tak v některých jejích částech na první pohled nevypadá.

Líbilo se mi v jednom kázání, jak bylo přirovnáno nesení Božího poselství v běhu dějin (šablony pro život) k americkému fotbalu, kdy jeden tým (v našem případě Boží lid) nese míč (ono poselství/šablonu pro život) od jednoho konce dějin na druhý. Já dnes už nechci mluvit ani o neseném „míči“ ani o běhu od jednoho hráče k druhému, já se ve svém kázání zaměřím na tým samotný, konkrétně na posledního hráče, který nese míč do cíle. Ano, chci se zaměřit na církev, na poslední církev v dějinách lidstva. Nám, křesťanům poslední církve, byl svěřen důležitý úkol. Možná jsme na to taky patřičně hrdí.

Chtěla bych se s vámi podívat na to, co se píše o poslední církvi v knize Zjevení 3, 14-17. Jedná se o dopis adresovaný přímo nám.

„Andělu církve v Laodikeji napiš: Toto praví Amen, ten věrný a pravý svědek, prvopočátek Božího stvoření: Znám tvé skutky - nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst. Říkáš totiž: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji - a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, nuzný, slepý a nahý.“

Je to opravdu ta církev, které je svěřen tak důležitý úkol – „donést míč do cíle“ a zároveň připravit svět na druhý Kristův příchod? Taková zodpovědnost jí byla udělena, tak kde čteme nějaká slova chvály nebo alespoň malého uznání? Možná by se ona církev měla zamyslet a vzít v úvahu, že právě jí patří toto napomenutí. Nedívejme se však na ni jako na něco neosobního, co se nás možná tak moc netýká. Jsme to přece my všichni, komu jsou tato slova určena. Je určitě krásné hovořit o spasení a o milosti, ale neméně důležitá jsou i varovná poselství a napomenutí. A toto je evidentně jedno z nich.

Podívejme se však blíže, kdože říká tato napomínající slova. „Toto praví Amen, ten věrný a pravý svědek, prvopočátek Božího stvoření.“ Všimněme si nejprve slova Amen. Toto slovo je zde použito jako vlastní jméno, vlastně je toto jediné místo v Bibli, kdy je takto použito. Na koho se vztahuje? V 2 K 1, první část v. 19. a v. 20 se píše: „Boží Syn Ježíš Kristus, …V něm je "ano" ke všem Božím zaslíbením a skrze něj zní naše "amen" ke slávě Boží.“ Pán Ježíš je zde označen jako Amen - pečeť Božích zaslíbení, Boží Amen ke všem slibům. My toto slovo vyslovujeme až na závěr, čímž zde může být vyjádřena skutečnost, že toto poselství říká své poslední církvi. Verš ve Zj 1,5 dokládá, že i další část tohoto oslovení (věrný a pravý svědek) se vztahuje na Ježíše: „a od Ježíše Krista, jenž je věrný svědek, ten Prvorozený z mrtvých a vládce králů země…“ V listě Ko 1,16.17 najdeme poslední část jeho popisu (prvopočátek Božího stvoření): „Vše v nebi i na zemi bylo stvořeno jím - to, co se vidí i co se nevidí, trůny i panství, vlády i mocnosti. Skrze něj a pro něj bylo stvořeno vše a on je přede vším a jím všechno stojí.“ Tímto je zde zdůrazněna jeho stvořitelská moc, která je ostatně v době poslední církve lidmi zpochybňována. Teď je tedy naprosto jasné a nezpochybnitelné, že ten, kdo napomíná církev je sám Ježíš Kristus.

Kdybychom se podívali na dopisy, které adresoval předchozím církvím, zjistíme, že když jim Ježíš říká „znám skutky tvé“, vždy (tedy možná až na církev v Sardách, ale i tam zmiňuje dobrého alespoň to, že vypadají jako živý sbor) na začátku vysloví něco pochvalného, co si zasluhovalo nějaké uznání. Ale pro tuto poslední církev nemá žádné takové slovo. Není to zarážející? Vždyť za existence této církve má dojít k jeho slavnému návratu. Možná tím ale lépe pochopíme Lukášova slova plná obav zapsaná u L 18,8: „Až ale přijde Syn člověka, najde na zemi víru?“

Pán Ježíš použil Laodicejskou církev k popisu poslední církve v dějinách lidstva. A má to své opodstatnění. To, co bylo pro tuto církev charakteristické, se hodí ke znázornění stavu tohoto posledního úseku církevních dějin. Už samotný její název v sobě skrývá symbolický význam hodící se pro tuto poslední církev (Laos = lid, dikaos = soudit), tzn., že jde o církev, která žije v době probíhajícího vyšetřujícího soudu. Tato církev má připravit svět na druhý příchod Ježíše Krista a jádrem jejího poselství, je "Bojte se Boha a vzdejte mu chválu, neboť přišla hodina jeho soudu. Klanějte se Tomu, který stvořil nebe, zemi, moře i prameny vod!" (Zj 14,7) Mají tedy oznámit všem lidem, že už dnes se rozhoduje o jejich spasení.

V době apoštolů byla již Laodicea místem nesmírného bohatství, obchodu, městem vědy a literatury. Pyšnila se svou lékařskou školou, vyráběla se zde léčivá oční mast/prášek, známá jako frygilský zásyp. Laodicea byla také významným producentem kvalitní lesklé černé vlny, z níž se vyráběly oděvy (laodiceané chodili v černém). Toto vše se také vyváželo, a tak se město stalo významným obchodním střediskem. Obyvatelé Laodiceje byli pyšní na své bohatství – to také dokládá událost z roku 61 po Kr., kdy bylo město téměř zničeno zemětřesením. Císař Nero jim nabídl finanční pomoc na obnovu města. Ale oni to odmítli s tím, že mají dost svých prostředků, a že vyjdou bez cizí pomoci. Jak na tom byl tamní sbor, nám také přibližují slova apoštola Pavla v Ko 2,1: „Chci, abyste věděli, jaký boj svádím za vás i za ty, kteří jsou v Laodikeji, a za všechny, kdo mě osobně neznají.“ – jsou to slova plná obav.

Pán Ježíš říká v Zj 3, 15: „Znám tvé skutky - nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!“ Možná si řeknete, že pod tímto termínem „ani studený ani horký“ nevidíte nic tak hrozného. Obyvatelé Laodicejského sboru, ale přesně věděli, o čem je zde řeč. Přibližme si toto přirovnání. Pro nedostatek pitné vody, byl ve městě vybudován akvadukt, kterým se voda přiváděla z hor. Nahoře byla voda krásně studená, ale do města už přitékala voda vlažná a nijak dobrá. V okolí tohoto města se také nacházely léčivé horké prameny. Než se však voda dostala až do města, nebyla už horká, ale vlažná a lidem nechutnala. Takže neměli vodu ani studenou z hor ani horkou z pramenů, ale vždy jen vlažnou, která nebyla nic moc.

A teď si toto přirovnání převeďme na duchovní charakter věřících této církve. Označení studený je možné chápat dvojím způsobem. Buď ve smyslu osvěžující, jak čteme např. v knize Př 25,25: „Chladivá voda pro hrdlo vyprahlé je dobrá novina ze země daleké.“, nebo jako protiklad vůči významu horký neboli v duchovním slova smyslu horlivý. V tomto smyslu by to byli lidé, kteří neuznávají Pána Boha (nevěřící). Vzhledem k tomu, že Ježíš v 19. verši věřící vyzývá, aby se rozhorlili (byli horcí), je evidentní, že pojem studený je v tomto kontextu míněn jako protiklad k horkému. Pán po nás chce, abychom byli pouze horcí/ horliví, jak čteme také v listu Ř 12,11: V pilnosti buďte vytrvalí, ve službě Pánu horliví,…“ a nikoli i studení (ve smyslu osvěžující). Přesto ale také říká: „Kéž bys byl studený…“. Proč, když jde o opak k horkému?

Ten, který je studený (nevěřící, ale takový, který odmítl uvěřit nebo se seznámit s božím poselstvím; prostě takový člověk, který o Bohu sice slyšel, ale nechce ho znát) alespoň zná svůj stav. On vyznává, že Boha ve svém životě nepotřebuje nebo se vyloženě staví proti Němu, nemá potřebu se pokrytecky přetvařovat. Laodicejský sbor však není ani studený ani horký. Nejsou ani nevěřící ani horliví křesťané. Aniž to vědí, klamou tak obě strany. Jdou jakousi střední cestou, cestou kompromisu a pohodlnosti, přešlapování mezi oběma stranami. Takoví věřící nedali Pánu celé srdce, nechávají si něco nebo možná hodně pro sebe. Jsou ochotni udělat nějaký ten kompromis a ustoupit, když to vyžaduje jejich osobní zájem nebo požadavky světa.

Uvědomme si důležitou věc. Do této vlažné církve se už rodíme nebo do ní přicházíme, a tak nám tento její stav vůbec nemusí přijít hodný nějaké změny, jsme na tuto teplotu zvyklí a možná nám i vyhovuje. Samozřejmě, že jednotlivci nejsou všichni stejní, každý hřeje jinak. Nezapomeňme však, že celek působí na každého jednotlivce. Pán Ježíš naprosto upřímně své vlažné církvi říká ve verši 16: „Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst.“, nebo-li „nepřijmu tě“.

Dále pak Ježíš pokračuje ve výtce a vyvádí je z omylu, v němž žili, když říká ve verši 17: „Říkáš totiž: Jsem bohatý, zbohatl jsem a nic nepotřebuji - a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, nuzný, slepý a nahý.“ Jak jsme již dříve řekli, Laodicea byla velmi bohaté město, žila v přesvědčení, že toto bohatství je výsledkem jejího vlastního úsilí. Vždyť měli bankovní domy plné zlata, vyváželi vlnu a oděvy, aby se druzí oblékli a pyšnili se svou léčivou mastí na oči, aby byli druzí uzdraveni a dobře viděli. Pán Ježíš však říká: „Radím ti, aby sis ode mě koupil“. Jaký paradox, vždyť mají vše, co potřebují: zlato, oděvy, léčivé masti. Ale Pán říká: „jsi ubohý a politováníhodný, nuzný, slepý a nahý“.

Nejhorší na tom je, že si tento stav vůbec neuvědomují - a nevíš, že jsi ubohý a politováníhodný, nuzný, slepý a nahý. Oni neví, že jejich poklad už nemá žádnou cenu. Tragické je na tom to, že si nadále myslí, že bohatí jsou a nemají tedy potřebu na svém stavu nic měnit. Podle tohoto obrazu je tedy i bohatství křesťanů poslední doby marné a falešné. I oni si myslí, že jsou bohatí a neví, že tomu tak není.

A tak se zamýšlím nad tím, jakým způsobem se tento popis hodí na dnešní církev, na nás samotné? Čím se můžeme tedy pyšnit my? Materiálním bohatstvím? Možná do určité míry ano, nemáme se tak špatně. Troufám si říci, že naše církev není materiálně chudá, svědčí o tom např. úspěchy v misionářské oblasti, různé církevní akce apod. Pyšníme se snad duchovním a náboženským bohatstvím? Autoři duchovní a náboženské literatury nebyli v minulosti nikdy tak plodní, jako je tomu dnes. Možná jsme až příliš začali důvěřovat svým vlastním skutkům a více spoléháme na své vlastní prostředky k dokonání Božího díla na této zemi. Nevím, možná už nevidíme vlastní bídu.

Když o tom tak přemýšlím, je mi z toho docela úzko. Pán Ježíš však tato slova neříká, abychom propadli panice z na první pohled beznadějného stavu církve. Jak si později řekneme, je to vlastně poselství plné naděje pro každého, kdo je ochotný naslouchat a jednat. My víme, že církev jako celek se už nezmění, je totiž poslední a žádná lepší do příchodu našeho Pána už nebude. Musíme si však uvědomit, že spasení se netýká církve jako celku, je to osobní záležitost každého z nás. Každý jsme její součástí, jejím údem a musíme se tedy nutně zamyslet, zda jsme nepodlehli stejnému sebeklamu.

Stav církve v Laodicei je sice vážný, ale ne beznadějný. Pán Ježíš dává východisko: „Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato přetavené v ohni, abys byl bohatý, a bílé roucho, abys byl oblečen a neukazovala se hanba tvé nahoty; a své oči pomaž mastí, abys viděl“ (verš 18). I když je spasení zdarma, přece jen říká, abychom nakoupili to, co nejvíce v dnešní době potřebujeme: zlato přetavené v ohni, bílé roucho a mast na oči. Uvědomme si, že kniha Zjevení je knihou symbolickou, a tak zlato vlastně nemusí znamenat materiální bohatství, oděvy nemusí být oblečením a mast nemusí být lékem na oči. Vysvětleme si, co to vlastně potřebujeme.

Zlato přetavené v ohni má být lékem na chudobu Laodicejských věřících. Ve skutečnosti zcela jistě nejde o chudobu v materiálním slova smyslu, ale v tom duchovním. Verše v 1Pt 1,6.7 objasňují tento symbol duchovní chudoby: „Proto se radujte, i kdybyste teď museli nakrátko snášet různé zkoušky. I pomíjivé zlato se přece zkouší ohněm - vaše víra je ale mnohem vzácnější, a když se ukáže její ryzost, bude vám to ke chvále, cti a slávě v den zjevení Ježíše Krista.“ Jedná se tedy o víru, která byla přečištěna ohněm zkoušek a věřícím poslední doby schází. Proč máme nedostatek ryzí víry? Vždyť přece věříme, nejsme nevěřící. Ale Pán Ježíš říká: jste vlažní (lhostejní, liberální, bez zápalu) a spoléháte sami na sebe, je vám dobře a myslíte si, že pomoc nepotřebujete. Mnoho lidí věří Božím slibům, ale jen málokdo je ochotný skutečně se podle nich zařídit.

Nezapomeňme, že ryzost víry se ukáže až v ohni zkoušek. U proroka Jr 9,6 čteme: „Nuže, tak praví Hospodin zástupů: "Hle, budu je přetavovat a tříbit. Co si mám počít, když je můj lid takový?“ Oheň samozřejmě pálí, je to tedy někdy dost bolestivá záležitost, ale ne zase tak, aby opravdového věřícího zničila, jak ostatně dokládá verš v 1K 10,13 (ekumenický překlad): „Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“

Ano přetavování bolí (někoho více, někoho méně), ale je to pro naše dobro. Neptejme se proto radši „proč právě mě to a to potkalo“, ale spolehněme se na toho, který jediný má moc. Připomeňme si také důležitou věc, že totiž, v Kristu Ježíši záleží na víře, která se projevuje láskou, jak čteme v listě Ga 5,6. A Ježíš nás nenechává bez pomoci: „Protože sám trpěl ve svých zkouškách, může teď pomoci těm, kdo procházejí zkouškami.“ (Žd 2,18) Zkoumejme tedy každý sám u sebe, jak je na tom naše víra.

Dále máme koupit bílé roucho, abychom byli oblečeni a neukazovala se hanba naší nahoty. Na začátku jsme si řekli, že Laodiceané chodili v černém (oblečení z černé vlny). Ježíš nám však nabízí pravý opak – roucho bílé. I v tomto je symbolika, která se dá samozřejmě z Bible také objasnit.

U Iz 64,6 (kral.) čteme: „Ačkoli jsme jako nečistý my všichni, a jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše.“ Roucho ohyzdné (černé) symbolizuje tedy spravedlnost naši. Pokud však toto roucho oblékáme, jsme přesto podle Ježíše nazí.

A nyní se podívejme na to, co znamená roucho bílé: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení. Vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránka.“ (Zj 7,14); „a bylo jí dáno, aby si oblékla zářivě čistý kment." (A ten kment jsou spravedlivé činy svatých.)“ (Zj 19,8); „V Hospodinu se šťastně raduji, má duše mého Boha velebí, neboť mě oblékl rouchem spásy a pláštěm spravedlnosti mě zahalil jako ženicha s věncem ozdobným, jako nevěstu okrášlenou šperky.“ (Iz 61,10); „oblékněte se do nového člověka stvořeného k Božímu obrazu, plného spravedlnosti, svatosti a pravdy“ (Ef 4,24).

Roucho bílé podle těchto veršů tedy symbolizuje spravedlnost, ne však naši, ale Kristovu. Jak tomu prakticky rozumět? Pokud jsme oblečeni v rouchu vlastní spravedlnosti a ukazuje se tak hanba naší nahoty, nebo-li pokud se jakkoli snažíme z vlastních sil spravedlnosti dosáhnout, jak čteme v Ř 10,3: „jelikož neznají Boží spravedlnost, snaží se udržet svou vlastní spravedlnost, místo aby se poddali té Boží“, je to marná snaha. Jsme pak nazí, odloučeni od Boha - Spasitele.

Vezměme si příklad Židů, kteří se tak zaměřili na dílo svých rukou – na přinášené oběti a obřady, že zcela zapomněli vnímat jejich skutečný smysl. Ve snaze „uplatnit svou“ spravedlnost udělali z náboženství soběstačný formalismus. Ježíš odhalil tento klam. Prohlásil, že spravedlnost, které farizeové připisovali tak velkou hodnotu, nemá žádnou cenu. Jejich spravedlnost byla plodem úsilí zachovávat zákon podle vlastních názorů a pro vlastní sobecký prospěch. Nemohla být proto lepší než oni sami. Boží zákon je tak svatý a dokonalý jako Bůh sám. Ukazuje lidem Boží spravedlnost. Člověk ji ale nemůže dosáhnout ve své síle sám, není sám schopen tento zákon zachovat.

Kristovi následovníci musí dosáhnout spravedlnosti jiného druhu. Bůh jim nabídl ve svém Synu dokonalou spravedlnost zákona. Jen tím, že přijmeme Krista, získáme spravedlnost, kterou vyžaduje zákon, jako dar od Boha. Musíme tedy přijmout Kristovu spravedlnost (ve smyslu ospravedlnění) – roucho vybílené v krvi Beránka. Nemůžeme tedy udělat nic jiného, žádné dobré skutky, než vírou přijmout ospravedlnění skrze Kristovu zástupnou oběť, což se následně promítne do našich životů a skutků - „Boží spravedlnost, jež skrze víru v Ježíše Krista přichází ke všem, kdo věří.“ (Ř 3,22) Je to právě Kristova krev, která „skrze Ducha očistí naše svědomí od mrtvých skutků ke službě živému Bohu“, jak čteme u Žd 9,14.

Jak málo někdy věřící spoléhají na Boha v každodenních záležitostech. Plánují pak své dny i svou budoucnost bez něho. Myslí si, že jejich roucho je dostačující, možná se jím i honosí. Podle Ježíšových slov však chodí nazí a ani o tom neví. Přemýšlejme, zda také nepotřebujeme převléct. Možná jsme v našem blahobytu zapomněli, jaké to je spoléhat se plně na Ježíše. A proto se modleme tak, jako by vše záleželo jen na Bohu, a jednejme tak, jakoby vše záleželo na nás. Nejhorší jsou však dvě krajnosti, kterým je třeba se vyhnout: nedělat nic, nebo si myslet, že všechno musíme udělat sami.

Tím posledním, co máme nakoupit je mast na oči, abychom viděli. V jakém smyslu věřící poslední církve nevidí? Už v době, kdy tu byl Ježíš poprvé, byla řešena otázka slepoty, jak čteme u Mt 13,14: „Naplňuje se na nich Izaiášovo proroctví: ‚Sluchem uslyšíte, ale nepochopíte, zrakem uvidíte, ale neprohlédnete.“ nebo u Jana v 9. kapitole 39.– 41. verši čteme: Tehdy Ježíš řekl: "Přišel jsem na tento svět kvůli soudu: aby slepí viděli a vidoucí oslepli." Když to uslyšeli někteří z farizeů stojících poblíž, řekli mu: "Cože? Jsme snad i my slepí?" „Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích," odpověděl jim Ježíš. "Vy ale říkáte: ‚Vidíme,' a tak váš hřích trvá." Evidentně se tedy nejedná o skutečnou nemoc očí, ale o slepotu duchovní, kterou jsou postiženi i laodiceané. Ježíš totiž věřícím poslední církve také říká: jste slepí.

Ve skutečnosti je slepota většinou nemoc nevyléčitelná, ale v případě laodicejských tomu tak není. Jinak by jim přece nenabízel léčivou mast. Oni si však, stejně jako farizeové také myslí, že vidí, pyšní se svou vlastní léčivou mastí. Tak proč by si měli kupovat nějakou jinou? Ježíš upozorňuje na fakt, že neví, že jsou slepí. Opět je tak vyvádí z jejich vlastního omylu, když jim radí, aby nakoupili. Jak je možné, že věřící takto ztratili zrak, svůj duchovní zrak? Odpověď najdeme v listě Jk 4,16 (kral.): „Vy pak chlubíte se v pýše své. Všeliká taková chlouba zlá jest.“

Pýcha je tedy příčinou této nemoci, na kterou má Ježíš lék. Říká: „a své oči pomaž mastí, abys viděl“. Čeho je tato mast symbolem? Čeho se nám nedostává, abychom duchovně viděli? O kom se v Bibli píše, že uvádí do veškeré pravdy? Kdo dává objasnění Písmu a vyučuje? Ježíš odpovídá u J 16,13: „Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“; Pavel v 1K 2,12.13: „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom rozuměli, čím nás Bůh obdaroval. O tom právě mluvíme (nikoli slovy, jimž učí lidská moudrost, ale slovy, jimž vyučuje Duch), když vykládáme duchovní věci duchovními slovy.“

Ano, onou zázračnou mastí je Duch svatý a my ho máme podle Ježíše nedostatek. Jsou to silná slova, která Ježíš adresuje své poslední církvi. Možná se i vy cítíte dotčeni, když vám tady říkám, že je to Duch svatý, který možná i nám chybí. Copak my ho nemáme? Já ale jen předkládám slova Ježíšova. Možná to církev ve své pýše ani nezjistila, možná se příliš chlubí svou vlastní mastí. Přemýšlejme o těchto slovech. Nezačala tato církev více spoléhat na své schopnosti a prostředky jak dovést Boží dílo do konce? A tak pro každého z nás vyvstává otázka: Skutečně se ve svém životě řídíme Duchem svatým a Písmem v Duchu svatém? Jsme přece také součástí oné poslední církve a můžeme tedy být stejně slepí. Mějme se tedy na pozoru, abychom nakonec nebyli „chytřejší“ než Duch Boží, ale dovolme mu ovlivňovat náš život.

„Nenechte se formovat tímto světem - raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle - co je dobré, náležité a dokonalé“ (Ř 12,2), „…vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval.“ (Ř 5,5)

Ale i přes tento nedostatek poslední církve je dáno úžasné zaslíbení ohledně Ducha svatého pro dobu konce, jak čteme u proroka Joele 2,23: „Synové Sionu, jásejte, v Hospodinu, svém Bohu, se radujte, neboť vám dá déšť, jak se patří, vylije na vás liják vydatný, podzimní i jarní, jako dřív.“ a 3,1: „Na všechny lidi pak vyliji svého Ducha a vaši synové i dcery budou prorokovat; vaši starci budou mívat sny a vaši mladíci vídat vidění.“ Stačí Jej jen přijmout.

Pán Ježíš nás upozorňuje, abychom se zamysleli nad svým stavem. Uvědomme si, že žijeme v době poslední církve, která už zdaleka není horlivá jako ta první, kterou charakterizuje církev v Efezu. I oni postupem času ztratili svou počáteční lásku, ale Laodicejská církev se chlubí tím, že je bohatá, že si sama vystačí, že pomoc nepotřebuje. Pokud však zjistíme, že se nám něčeho nedostává, Ježíš nám nabízí vzácné zboží – „Radím ti, aby sis ode mě koupil zlato přetavené v ohni, abys byl bohatý, a bílé roucho, abys byl oblečen a neukazovala se hanba tvé nahoty; a své oči pomaž mastí, abys viděl.“

Když nakoupit, tak, co je požadovanou cenou? Ve Zj 3,19 se píše: „Já všechny, které miluji, kárám a vychovávám. Rozhorli se tedy a čiň pokání“, nebo-li vzdej se starého způsobu života, uvažování a přijmi, co Pán Ježíš nabízí. Obojí (starý i nový život) však mít nemůžeme. Církev (vlastně každý jednotlivec v ní) si musí uvědomit svůj skutečný stav a činit pokání, aby pro ni (pro něj) mohl Bůh něco udělat. Skrze proroka Jeremiáše nám říká, o jaké pokání se jedná - Jr 31,19: „Po svém odvrácení činím pokání, po svém poučení se biji do hrudi. Stydím se a jsem zahanben, že nesu potupu svých mladých let.“

Jedná se o pokání až po odvrácení. To činíme, když sami sebe poznáváme. První pokání věřící již učili před nebo při svém obrácení, když uvěřili a přijali Krista. Ale je tu také i jiné hlubší pokání, o kterém mluví také Pavel v Žd 6,1: „Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy - ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha…“ a dochází k němu až po našem obrácení. To první pokání je pokání z mrtvých skutků, to je základ. Při něm jsme uvěřili, zatoužili žít jinak, než nabízí svět, ujasnili jsme si základní pravdy ohledně světa, milosti, spasení atd. Na tom ale nemůžeme zůstat stát, musíme na něm stavět, jít dál k dokonalosti, k dospělosti. To druhé pokání činíme po poznání sebe sama, když si uvědomíme, svůj skutečný duchovní stav, který nemusí být zdaleka tak dobrý, jak si myslíme. Ten poznáme v různých životních situacích a zkouškách. A k tomu se nás snaží Ježíš přivést, když říká: „Rozhorli se tedy a čiň pokání“, abychom jak Pavel v Ga 2,20 také mohli prohlásit: „Nežiji už já - Kristus žije ve mně!“

Možná to některým z vás zní jako dobrá teorie, ale nemá to tak zůstat. Má se to stát skutečností v životě každého věřícího.

Přísné poselství Laodicejské církvi není v žádném případě známkou Božího zavržení. Naopak, Ježíš nám radí, aby nás povzbudil a dovedl k záchraně. Vždyť nám nabízí svůj nebeský poklad. Hlavním důvodem, proč je tak přísný na svou církev je to, že obdržela veliké světlo, má velké poznání a tudíž i větší odpovědnost. Navzdory tomuto varování, však poselství věrného Svědka nesplnilo Boží očekávání, jak o tom píše E. G. Whiteová. ve 3. díle Svědectví pro církev. Čteme tam také, že ve vidění jí bylo ukázáno, že lidé nadále spí ve svých hříších. Věřící nepřestávají tvrdit, že jsou bohatí a že nic nepotřebují a vlastně se diví, proč jsou takto obviňováni. To je konstatování skutečnosti. Neříkejme si to také tak! Je tedy na místě se zamyslet a nenechat toto poselství jen tak vyšumět, týká se právě nás.

Přes všechny nedostatky však církev nadále zůstává Božím nástrojem k šíření světla. I když svou církev Ježíš označuje za vlažnou, neznamená to, že každý v této církvi takový je. Pán Ježíš se ale nespokojuje s málem, on nás chce mít horlivé všechny, on má zájem na tom, aby všichni byli tam, kde je on. Vždyť odešel, aby nám připravil místo (J 14,3). Dokazuje to také tím, když říká ve verši 20 až 22: „Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo vítězí, tomu dám usednout se mnou na mém trůnu, jako jsem i já zvítězil a usedl se svým Otcem na jeho trůnu. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Laodiceané se pokládají za bohaté a Bůh k nim přichází jako ten, který stojí venku, jako žebrák a tluče. On jen tak zlehka neklepe, on tluče, abychom ho slyšeli. Tluče na dveře, které nemůže nikdo jiný otevřít než my. Kristus čeká na rozhodnutí každého člověka. Tluče na dveře našeho srdce, chce vstoupit do našeho celého života (to jsou naše city, rozum, svědomí i naděje). A jen ten, kdo uslyší a otevře dveře, bude mít společenství s ním – „vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“. „Večeřet“ můžeme už zde na této zemi. Čím více žijeme s Bohem tady na zemi, tím více toužíme po jiném světě, po království v nebi. „Čím více otevřeme své vlastní dveře zde na zemi, tím více toužíme po tom, aby se pro nás otevřely ty druhé dveře v nebi.“ (J. Doukhan, Křik nebes)

Amen.