Jen blázen si zahrává se svatým

Byla to velkolepá hostina, úžasná slavnost. Jak by ne – vždyť se konala na královském dvoře. Účastnili se jí nejvznešenější šlechticové a nejváženější hodnostáři z celé říše. Ta nejvyšší společenská smetánka, ty nejdůležitější a nejvlivnější osobnosti. Zkrátka hlavouni. A nedá se říci, že by jich bylo málo. Pozvaných byly tisíce, takže si dokážete představit, jak ohromná hostina to musela být.

Archivní víno teklo proudem, pod nejvybranějšími královskými lahůdkami se prohýbaly stoly, hudba hrála a možná tam pro potěchu mužských očí tančily krásné a ne příliš zahalené ženy…

Něco ale na té slavnosti bylo zvláštní. Nebyla výjimečná pouze svou pompézností a množstvím pozvaných hostů, ale zvláštní byly především okolnosti, za kterých se konala. Nebyla to oslava narození králova prvorozeného syna, ani mimořádné úrody, ani bohaté kořisti získané při přepadu sousedního království.

V čase konání této hostiny bylo královské město obklíčeno hordami nepřátelských vojáků. Babylón, tak se to město jmenovalo, byl obležen obávanou médo-perskou armádou, která měla jediný cíl – město dobýt. Nezdá se tedy, že by to byla nejvhodnější doba pro velkolepý papalášský hodokvas…

Přes nepříznivé okolnosti se však král Belšasar, jeho dvořané a patrně všichni babylóňané cítili v naprostém bezpečí. Město Babylón bylo obklopeno mohutnými dvojitými hradbami, dostatečně širokými na to, aby po nich mohly jezdit vozy tažené koňmi. Zásoby byly více než dostatečné, vyhladovění městu v příštích 20 letech nehrozilo. Tak nádherné, skvěle opevněné a všemi potřebnými věcmi zabezpečené město přece nemohlo být dobyto. Navíc bylo chráněno mocnými babylónskými bohy, kteří před pár desítkami let slavili vítězství dokonce i nad obávaným Bohem Izraele. Nebo to tak tenkrát aspoň vypadalo…

Král tedy uspořádal tuto skvělou hostinu pro tisíce nejvyšších hodnostářů své říše. Nešlo ale jen o zábavu a veselí. Velice důležitou součástí programu byla samozřejmě i modloslužba. Nikdo by si totiž nedovolil opomenout vzdát hold zlatým, stříbrným, měděným, železným, kamenným a dřevěným bohům, kteří městu poskytovali ochranu. Belšasar nechal přinést zlaté nádoby, které byly před lety ukořistěny z jeruzalémského chrámu a on i jeho hodnostáři, jeho ženy i ženiny z nich pili víno a chválili a oslavovali všechny své tesané a lité bůžky.

Připomínali si, jak s pomocí svých bohů dokázali před lety vyplenit Jeruzalém a rozbořit jeho hradby, jak dokázali vyloupit a poté srovnat se zemí chrám zasvěcený Izraelskému Bohu. Bylo to velice cenné vítězství. Vždyť porazili Boha, který prokázal svou moc, když vyvedl národ otroků z Egypta a zničil celou egyptskou armádu v Rudém moři, Boha, který svému lidu pomohl dobýt zaslíbenou zemi, Boha, jehož anděl dokázal za vlády krále Chizkijáše (Ezechiáše – kral.) během jediné noci pobít 185 tisíc asyrských vojáků (2 Kr 19,35). Když jsou babylónští bohové natolik silní, že dokázali přemoci Boha Izraele, určitě pro ně nebudou překážkou ani bohové médo-perští…

Když byla zábava a uctívání všech těch kamenných, zlatých, stříbrných a dřevěných bohů v nejlepším, stalo se něco podivného. Nebo spíš děsivého. V hodovním sále, který ještě před malou chvílí burácel veselím a hudbou, se naráz rozhostilo hrobové ticho. Všichni bez hnutí zírali na prsty lidské ruky, které přímo naproti svícnu něco psaly na stěnu královského paláce. Ticho bylo rušeno jediným zvláštním zvukem… Víte, co to bylo? To o sebe tloukla kolena bledého a hrůzou ochromeného babylónského krále…

Tento příběh z 5. kapitoly Daniele samozřejmě všichni znáte a víte, jak pokračoval. Víte, že na smrt vystrašený král Belšasar povolal zaklínače, hvězdopravce, planetáře, ty nejlepší kaldejské mudrce, aby mu písmo, které na stěnu napsala ta hrůzostrašná ruka přečetli a vyložili. Když to dokáží, slíbil jim ty nejvyšší pocty a odměny, dokonce post třetího nejmocnějšího muže říše. Přes velkou motivaci a veškerou snahu však nebyli babylónští mudrci schopni písmo ani přečíst, ani vyložit. Až na radu královny poslal Belšasar pro Daniele.

Starý prorok králi řekl: I když jsi věděl o činech a projevech moci nejvyššího Boha za vlády tvého děda, krále Nebúkadnesara, neponížil jsi své srdce, „ale povýšil ses nad Pána nebes. Přinesli před tebe nádoby z jeho domu a pil jsi z nich víno ty i tvoji hodnostáři, tvé ženy i ženiny, a chválil jsi bohy stříbrné a zlaté, bronzové, železné, dřevěné a kamenné, kteří nic nevidí, neslyší ani nevědí. Boha, v jehož rukou je tvůj dech a všechny tvé cesty, jsi však nevelebil. Proto bylo od něho posláno zápěstí ruky a napsáno toto písmo.“ (Dan 5,23-24)

Potom Daniel přečetl tajemný nápis a oznámil králi Belšasarovi Boží soud.

Ještě té noci se psané Boží slovo naplnilo. Nedobytné město bylo dobyto a král Belšasar, aniž by učinil pokání ze svých hříchů, byl zabit. Babylónská říše skončila a vlády nad světem se ujala Médo-persie.

Jedním z důvodů Božího soudu, kterému Belšasar propadl, byla podle Daniela skutečnost, že se král povyšoval nad Pána nebes. Jeho vzpoura proti pravému Bohu se projevila mimo jiné tím, že nechal přinést zlaté nádoby pocházející z Jeruzalémského chrámu, že on, jeho dvořané, ženy i ženiny z nich pili víno a používali je při modloslužbě. Proč myslíte, že Bohu toto nevhodné použití chrámových nádob tolik vadilo?

Belšasar udělal tu chybu, že si zahrával s tím, co je v Božích očích svaté. Boha se dotýká, když je poskvrňováno něco, co on označil za svaté. Na příkladu babylónského krále můžeme vidět, že pokud si někdo zahrává se svatým, Boží reakce, lépe řečeno Boží soud, je jen otázkou času. Nemusí přijít hned, ale přijde určitě. Kdo zlehčuje svaté, zlehčuje samotného Boha. Nebo naopak – když někdo ve svém srdci zlehčuje Boha, projeví se to také tím, že nemá úctu k svatým věcem, tedy k věcem, které jsou odděleny pro Boha, které Bohu náležejí.

Pojďme se podívat, jestli je skutečně pravda to, co říkám. Jestli je pravda, že když si někdo zahrává se svatým, musí to být blázen, protože bude dříve či později čelit Božímu soudu.

Podle proroka Daniele se král Belšasar provinil mimo jiné tím, že poskvrnil svaté nádoby uloupené z jeruzalémského chrámu. Nejen chrámové nádoby, ale vlastně celý chrám (dříve svatyně nebo svatostánek) byl svatý. Včetně všeho jeho vybavení. Svatý byl oltář, veškeré předměty používané při obětování, svaté byly chrámové služby, oběti, kněžská roucha, dokonce i složení oleje k pomazání a kadidla bylo svaté a tento svatý recept nemohl být použit pro výrobu jiných olejů či kadidel… (Ex 30,31-32.37) Svatí byli i sami kněží, kteří v chrámu sloužili.

O posvěcení těchto svatých věcí – svatostánku, jeho vybavení i kněží - můžeme číst například v Exodu 40,9-13.

V Numeri 4 je pak popsáno, s jakou pečlivostí mají při přesunu tábora Áron a jeho synové zabalit veškeré vybavení stánku a předat ho Kehatovcům, kteří měli od Boha pověření starat se o nejsvatější předměty.

Tak Áron a jeho synové úplně přikryjí svaté předměty a všechno nářadí svatyně, než tábor potáhne dál; teprve potom přijdou Kehatovci, aby to nesli. Nedotknou se svatých předmětů, aby nezemřeli. (Nu 4,15)

Ve 20. verši je pak dokonce napsáno, že Kehatovci „nesmějí vejít, aby se dívali, jak jsou baleny svaté předměty, aby nezemřeli.“

V Numeri 18 v 7. a 22. verši pak můžeme číst další Hospodinova varovná slova:

Kdyby se přiblížil někdo nepovolaný, zemře.

Izraelci ať se už ke stanu setkávání nepřibližují, aby se neobtížili hříchem a nezemřeli.

Bůh opakovaně varoval před nevhodným nakládáním se svatými věcmi. Nikdo nepovolaný se jich nesměl dotknout, dokonce na ně nesměl ani pohledět, aby nezemřel. Jinými slovy – z těchto veršů vyplývá, že s tím, co Bůh považuje za svaté, si zahrává skutečně jenom blázen.

To je možné doložit i z několika příběhů spojených s truhlou smlouvy, která bývala uložena ve svatyni svatých a nad kterou se po dlouhou dobu objevoval oblak Boží slávy. I tato truhla byla svatá a například v 1. Samuelově si můžete přečíst, jakým problémům čelili Pelištejci, kteří ji v jedné z bitev ukořistili – jak přítomnost truhly smlouvy způsobila rozbití sochy jejich boha Dágona na kusy, jak obyvatelé měst, kde truhlu přechovávali, trpěli nádory nebo jak Bůh zahubil přes 50 tisíc betsemských mužů, kteří do truhly nahlédli. Ve 2. Samuelově můžeme číst o smrti Uzy, kterého Bůh zahubil pro neúctu, když se truhly převážené na voze dotkl. Mimochodem v tomto případě byl problém v tom, že Bůh přesně určil, jakým způsobem má být truhla smlouvy přepravovaná a tyto jeho instrukce nebyly dodrženy…

Vzpomenete si na některé další věci, které jsou v Bibli označeny za svaté?

• Bůh, Boží jméno, Boží vůle, Boží cesty
• Boží zákon
• Sobota
• Písmo, evangelium
• Proroci
• Boží lid – Izrael, církev
• Jeruzalém, desátky, některé svátky, shromáždění Božího lidu…

Skutečně platí, že pokud si někdo zahrává s těmito svatými věcmi nebo osobami, pokud k nim nepřistupuje s odpovídající úctou a vážností, pokud je nějakým způsobem poskvrňuje, musí to být blázen?

Nejdůležitější je, abychom si opravdově uvědomili, že ten Nejsvatější, svatý, svatý, svatý, je Bůh. A že svaté je i Boží jméno.

Tato skutečnost se dá samozřejmě doložit množstvím biblických veršů a jako křesťané bychom v tom měli mít jasno. Například v Exodu 15,11 je psáno:

Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy?

Neníť žádný tak svatý jako Hospodin; nýbrž žádného není kromě tebe, neníť žádný tak silný jako Bůh náš. (1 Sam 2,2 kral.)

Nechť vzdávají chválu tvému jménu, velkému a budícímu bázeň - je svaté! (Ž 99,3)

"Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy." (Iz 6,3)

Podobně ve Zjevení 4,8 můžeme číst, že čtyři bytosti bez ustání dnem i nocí volají: "Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází."

Je asi bez diskuse, že kdo se staví proti svatému Bohu, kdo jej a jeho svaté jméno znevažuje, podléhá soudu. Čím je možné našeho Stvořitele a jeho jméno znevážit?

Jako odpověď nám můžou posloužit první čtyři přikázání desatera, která upravují vztah mezi člověkem a Bohem. Kdo Bohu nedává ve svém životě první místo, kdo se klaní falešným bohům, kdo zneužívá Boží jméno a neudělá si čas pro svého Stvořitele a Vykupitele, ten se proti svatému Bohu proviňuje. Dopouští se tak hříchu a jak všichni víme, konečným důsledkem hříchu je smrt…

Když asyrský král Sancheríb oblehl Jeruzalém, odrazoval judského krále Chizkijáše (Ezechiáše – kral.) od spoléhání se na Hospodina. Snižoval svatého Boha a přirovnával ho k bůžkům národů, které si Asýrie podmanila. V 2. Královské 19 můžeme číst, jak Bůh své jméno obhájil. Asyrskému králi odpověděl:

Koho jsi haněl a hanobil? Proti komu jsi povýšil hlas a oči pyšně vzhůru zvedl? Proti Svatému Izraele. (v. 22)

A ve verších 35-37 pak můžeme číst o následném Božím soudu:

Stalo se pak té noci, že vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla. Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam. Když se klaněl v chrámě svého boha Nisroka, Adramelek a Sareser, jeho synové, ho zabili mečem…

Vzpomeňme také, jaké následky mělo pro Izrael, když sloužil cizím bohům. Války, zajetí, otroctví, nemoci… Hospodin je Bůh žárlivě milující. Duchovní nevěra jeho lidu pro něj byla a je nepřijatelná. Stejně jako braní Božího jména na lehkou váhu.

Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí. (Gal 6,7)

Avšak zbabělci, nevěrní, nečistí, vrahové, cizoložníci, zaklínači, modláři a všichni lháři najdou svůj úděl v jezeře, kde hoří oheň a síra. To je ta druhá smrt. (Zj 21,8)

Jak je psáno ve 14. a 53. Žalmu, jen blázen říká v srdci svém: Není Boha. A ještě větší blázen je ten, kdo jeho existenci uznává, ale kdo se svatému Bohu vysmívá, kdo se klaní modlám, nebo ten, kdo svatého Boha, Stvořitele vesmíru, snižuje a bere jako sobě rovného.

Je otázka, jestli si my dostatečným způsobem uvědomujeme Boží svatost. Starozákonní patriarchové věřili, že pokud by Boha jen zahlédli, zemřeli by. Nesnižujeme někdy lehkovážně Boha? Nezapomínáme někdy, že je svrchovaným Vládcem vesmíru, Stvořitelem všeho co je? Neklaníme se někdy našim malým bůžkům? Nedáváme něčemu přednost před svatým Bohem? Nechováme se někdy jako blázni?

Za svaté je označované i psané Boží slovo - Bible.

Apoštol Pavel napsal Timoteovi:

Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. (2 Tim 3,15)

K Bibli – jakožto svatým Písmům – je také třeba přistupovat s respektem a úctou. V Deuteronomium 4,2 můžeme číst:

K tomu, co vám přikazuji, nic nepřidáte a nic z toho neuberete, ale budete dbát na příkazy Hospodina, svého Boha, které vám udílím.

Ve Zjevení 22,18-19 jsou zapsána podobná slova:

Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize.

I v případě Bible a výkladu biblických pravd se tedy více než vyplatí nepřistupovat k ní lehkovážně. Varovná slova o soudu nad těmi, kdo učení Bible převracejí, jsou skutečně závažná.

Asi chápeme, co znamená odejmutí podílu na stromu života a místa ve svatém městě.

Přistupujeme k Písmu jako ke svatému? Nepřidáváme si občas něco k jeho učení nebo neubíráme z něj? Věnujeme dostatek času jeho studiu, abychom poznávali pravdu a získali moudrost ke spasení vírou v Ježíše Krista (2 Tim 3,15)?

Jako svatý je v Bibli označován také Boží zákon – desatero přikázání.

Zákon je tedy sám v sobě svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré. (Řím 7,12)

Konečným důsledkem přestoupení, poskvrnění svatého Božího zákona lásky je smrt. Naštěstí pro nás je darem Boží milosti odpuštění a život věčný v Ježíši Kristu (Řím 6,23). Přesto však se jistě shodneme, že je bláznovství brát Boží zákon na lehkou váhu. Nechováme se někdy jako blázni a nezahráváme si se smrtí? Nestává se nám někdy, že s celkem lehkým srdcem přestoupíme některé z přikázání a jaksi počítáme s tím, že nám Bůh odpustí, protože je to jeho práce? Uvědomujeme si dostatečně ohavnost hříchu?

Je to možná trošku nečekané, ale jedno z nejvíce zdůrazňovaných přikázání desatera ve Starém zákoně se týká správného prožívání soboty. Bůh sobotu označuje za svatou a její pošlapávání je v jeho očích velice závažným hříchem. Není divu, vždyť tento den je pečetí Boha Stvořitele, znamením mezi Hospodinem a jeho lidem. Přistupujeme my k sobotnímu dni jako ke svatému? Nepošlapáváme jej někdy a nehřešíme proti Pánu soboty? Nejsme i v této otázce někdy trošku lehkovážní? Pamatujme, že také v důsledku přestupování sobotního přikázání přicházel na Izrael Boží soud…

Už jsme si řekli, že Bůh je svatý. Kromě něj a jeho andělů jsou však v Bibli jako svaté označeny i jiné bytosti. A možná trošku překvapivě to jsou někteří lidé. Jak můžeme číst v 2. listu Petrově 3,2, svatí jsou například proroci.

Z čeho pramení jejich svatost? Odevzdali se do služby Bohu, spolupracovali s ním na jeho díle, předávali jeho poselství druhým lidem. Byli odděleni pro Boha. Víme ale, že byly časy, a možná jich byla většina, kdy být prorokem nebyl žádný med. Nejen že Boží proroci nebyli bráni vážně, ale byli také pronásledováni a zabíjeni. Platí i v jejich případě, že toho, kdo si zahrává se svatým, čeká dříve či později Boží soud? Někdy může být spravedlivá odplata učiněna až při posledním soudu, ale někdy soud přichází velice rychle.

Když se služba proroka Eliáše v Izraeli nachýlila ke konci, byl vzat do nebe (2 Kr 2,11). Svědkem této úžasné události byl jeho nástupce – prorok Elíša (Elizeus – kral.). Po Eliášově nanebevzetí Elíša zvednul ze země Eliášův plášť a udeřil jím do vody Jordánu. Voda se rozestoupila a Elíša přešel řeku suchou nohou.

Viděli to proročtí žáci z Jericha, kteří byli naproti, a řekli: "Na Elíšovi spočinul duch Elijášův." Šli mu vstříc a poklonili se mu až k zemi. (2 Kr 2,15)

Proročtí žáci poznali, že v Izraeli je nový Boží muž, nový Hospodinův prorok. Po nějaké době byl Elíša na cestě do Bét-elu. Z města proti němu vyšli výrostci, kteří se mu posmívali a volali na něj: "Táhni, plešoune! Táhni, plešoune!" (B21) V českých překladech to není tak zřejmé, ale podle originálu na něj volají doslova „vystup“, „vyjdi nahoru“ nebo „vyleť do vzduchu“. Podle mě to je narážka na vzetí jeho učitele Eliáše do nebe. Takže mladíci se nevysmívali jen Elíšově holé hlavě, ale také jeho prorockému povolání a nanebevzetí Eliáše. Tentokrát byl Boží soud velice rychlý. Z křovin vyskočily dvě medvědice a 42 z posměvačů roztrhaly (2 Kr 2,23-24). Tento text je těžký na vysvětlení, trest se nám zdá neúměrný. Ale jedno je z těchto veršů jasné – jen blázen se vysmívá svatému.

Bůh jako svaté nevidí pouze proroky, ale za svatý prohlásil dokonce celý národ.

Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (Ex 19,6)

Budete svatí pro mne, neboť já Hospodin jsem svatý. Oddělil jsem vás od každého jiného lidu, abyste byli moji. (Lv 20,26)

Jsi přece svatý lid Hospodina, svého Boha; tebe si Hospodin, tvůj Bůh, vyvolil ze všech lidských pokolení, která jsou na tváři země, abys byl jeho lidem, zvláštním vlastnictvím. (Dt 7,6)

V čem spočívala svatost Izraele? Je nám jasné, že se tento lid nestal svatým pro zvláštní morální kvality a dokonalý charakter. Nijak zvlášť nevynikali nad ostatní národy. Ve skutečnosti je Bůh charakterizoval jako lid tvrdé šíje. Národ otroků se stal svatým, protože si je Bůh vyvolil pro jejich předky, kteří mu byli věrní. Bůh se svým lidem uzavřel smlouvu a mnohokrát se k němu podivuhodně přiznal. Staral se o jeho potřeby, bezpečí, připravil pro něj neuvěřitelně úrodnou zaslíbenou zemi a x krát se zastal Izraele proti jeho nepřátelům.

Žel vyvolený národ častokrát neplnil svou část smlouvy, nechoval se jako svatý, ale to, co je Bohu svaté poskvrňoval. Přestupoval Boží zákon, dopouštěl se modloslužby a mnohých ohavností po vzoru okolních národů. Byl svému Bohu nevěrný. Tato odpadnutí svatého Božího lidu samozřejmě měla své následky. Následky, před kterými byli předem varováni v Deuteronomium 28. kapitole. Nemoci, neúroda, hladomory, sucha, války, zajetí, otroctví… Jak můžeme číst ve Starém zákoně, všechny tyto důsledky odpadnutí se žel v dějinách Izraele objevily.

V Novém zákoně je za svatou označována církev. Nejde samozřejmě o určitou denominaci, která jediná by byla pravou církví a mimo ni by nebylo možné spasení, ale o duchovní Izrael, o Boží lid.

Bůh nás v Kristu již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. (Ef 1,4)

tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. (Ef 5,27)

Vy však jste 'rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu', abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1 Pt 2,9)

Jaký je zdroj svatosti novozákonního Božího lidu?

Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví. (Žid 13,12)

Díky krvi Ježíše Krista jsme posvěceni, díky jeho oběti jsme očištěni od našich hříchů. On nás vykoupil a jedině z jeho rukou můžeme přijmout dar spasení. Zásluhy jsou jeho, ne naše…

Dobrá zpráva je, že za svatý je označován i Boží lid v posledních dnech, tedy v době, ve které žijeme. I tento lid Bůh bere jako své vlastnictví a když se tohoto lidu někdo dotkne, je to jako by se dotkl zřítelnice Božího oka (Zach 2,8 kral.). Bůh svůj lid miluje a chce s ním strávit věčnost. Udělal všechno pro naši záchranu a chce pro nás to nejlepší.

Přesto však z dějin víme, že Ježíšovi následovníci byli po dlouhou dobu krutě pronásledováni. Nejprve židy, pak pohany a po 1260 let papežstvím (Dan 7,21.25, Zj 13,7). Z proroctví týkajících se doby konce se pak dozvídáme, že ke krátkému, ale intenzivnímu pronásledování ostatku Božího lidu ještě dojde. I v tomto případě však platí, že Bůh nenechá bez trestu ty, kdo ubližují jeho svatým.

Nebo Hospodin miluje soud, a neopouští svatých svých, na věky v stráži jeho budou; símě pak bezbožníků bude vypléněno. (Ž 37,28 kral.)

Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. (1 Kor 3,17)

těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev; stalo se jim po zásluze!" (Zj 16,6)

Bůh potrestá nespravedlnost a násilí, kterého se bezbožní dopustili či dopustí na jeho svatých. Bible je pak plná zaslíbení, že pokud svatí vytrvají do konce, čeká je úžasná odměna.

Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho. (Ž 116,15 kral.)

Jak je psáno ve Skutcích 2,27, Bůh své věrné nezanechá v říši smrti, nedopustí, aby se jeho svatí rozpadli v prach. Při Ježíšově návratu budou zemřelí svatí vzkříšeni, živí proměněni a vystoupí v oblacích vstříc Pánu. Čeká je věčný život plný radosti a štěstí v blízkosti Ježíše Krista. Nádhera, kterou si dnes nedovedeme představit. Jen blázen nepřijme úžasnou nabídku záchrany a věčné blaženosti. Nabídku, za kterou Ježíš tak draze zaplatil a přesto nám ji nabízí zdarma. Asi není sporu o tom, že se rozhodně vyplatí patřit ke svatým. Bezbožníky rozhodně příliš růžová budoucnost nečeká…

Jenže pozor – svatost Božího lidu – tedy naše svatost - je podmíněná. Bůh na mnoha místech v Bibli vyzývá svůj lid, aby byl svatý.

V prvním listu Petrově 1,15-16 jsou tato slova:

jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: 'Svatí buďte, neboť já jsem svatý.'

Udržet si svatost tedy vyžaduje určité úsilí.

V listu Židům 12,14 je napsáno, že máme usilovat „o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.“

Je zajímavé, že svatost Božího lidu je v Bibli častokrát spojována s poslušností Božích přikázání, s životem v souladu s Boží vůlí.

Posvěťte se a buďte svatí, protože já jsem Hospodin, váš Bůh. Dbejte na má nařízení a dodržujte je; já jsem Hospodin, já vás posvěcuji. (Lv 20,7-8)

Nebo známý verš charakterizující ostatek Božího lidu v době konce:

Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši. (Zj 14,12)

Desatero Božích přikázání je odrazem Božího charakteru. Jsou to přikázání lásky, na kterých je postaveno Boží království. Není tedy divu, že v Bibli je zachovávání Božích přikázání spojeno s láskou k Bohu a jeho Synu.

Ježíš řekl:

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání. (J 14,15)

V prvním listu Janově 2,3-4 pak můžeme číst tato slova:

Podle toho víme, že jsme ho poznali, jestliže zachováváme jeho přikázání. Kdo říká: `Poznal jsem ho´, a jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravdy.

Je tedy pravda, že nás posvěcuje Bůh, že je to Ježíšova krev, díky níž můžeme být svatí. Na druhou stranu je ale taky pravda, že naše svatost je podmíněná a že se my sami svým rozhodnutím můžeme o svatost připravit. Nic nás nevytrhne z Boží náruče, jedině naše vlastní volba.

Svatí jsou charakterizováni jako ti, kdo zachovávají Boží přikázání a mají víru Ježíšovu. Jistě také platí, že svatí mají správný postoj ke svatému – především ke svatému Bohu, k jeho svatému zákonu a v neposlední řadě k svatým Božím dětem. Každý z nás by se měl se vší vážností ptát - splňuji já jako jednotlivec tuto charakteristiku? Zůstávám v Boží náruči? Odevzdávám mu své srdce a jsem rozhodnut být věrný svému Spasiteli? Budu k němu přistupovat jako ke svatému? Budu tak přistupovat i k jeho zákonu, k sobotnímu dni, ke svým bratrům a sestrám? Nebo se budu chovat jako blázen, který si zahrává s tím, co je svaté?

Pokud budeme svatí – náležející Bohu, pokud mu odevzdáme své srdce, máme zaslíbeno, že budeme žít navěky na nové zemi a že On, náš Stvořitel a Vykupitel tam bude žít s námi.

Odměna pro Boží svaté je jistá, stejně jako to, že ti, kdo nejsou součástí této skupiny, nebo kdo ji dokonce pronásledují, podléhají soudu.

Rozhodnutí, do které skupiny budeme patřit, je na nás. Zařadíme se mezi svaté nebo mezi blázny? Bůh uznává svobodu naší volby. Předložil před nás požehnání i zlořečení, život i smrt. A prosí nás: Vyvolte si život. Nechovejme se jako blázni a zvolme si věčný život v jeho náruči. Nabízí nám ho zdarma, přestože za něj zaplatil obrovskou cenu. Bůh nás totiž miluje.

Amen