Evangelium podle Jonáše

Ve svém dnešním kázání bych se rád zaměřil na evangelium, které je zapsáno v jedné z biblických knih. Nezvolil jsem však evangelium podle Matouše, ani podle Marka, Lukáše nebo Jana. Dnes bych se chtěl spolu s vámi zamyslet nad dobrou zprávou, o které můžeme číst u jednoho ze starozákonních proroků. Nemám na mysli žádného z takzvaných velkých proroků, Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela, nemám na mysli ani Daniela. Dobrou zprávu, která pojednává o charakteru našeho Boha, o jeho vztahu k nedokonalým lidem a o jeho touze a snaze o jejich záchranu, budeme hledat u jednoho z dvanácti menších proroků, jejichž knihy uzavírají kánon Starého zákona.

Prorok, jehož knihu dnes společně otevřeme, žil v 8. století před Kristem. Pocházel ze severního Izraele, z galilejského města Gat-chéferu. Každý správný prorok by měl být synem pravdy a u tohoto proroka to rozhodně platí. Jeho otec se totiž jmenoval Amítaj, což v překladu znamená „pravda“ nebo „mluvící pravdu“.

Víte už, kterého proroka mám na mysli? Je to prorok, o kterém by se dalo říci, že je úspěšný z 50 %. Polovina jím pronesených proroctví, která jsou zaznamenaná v Bibli, se naplnila a polovina ne. Kniha, která nese jeho jméno, není dlouhá, má pouhých 48 veršů a už na první pohled se liší od ostatních dvanácti proroků, mezi něž je zařazena. Není plná prorockých výroků, poselství, které má prorok nést, je shrnuto v jediné krátké větě. Víte, jak ta věta zní?

Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno. (Jon 3,4)

Už víte, kterého proroka mám na mysli? Dnešní kázání má název Evangelium podle Jonáše.

Pokud bychom Jonášův příběh neznali a vzali v úvahu pouze proroctví o brzkém zničení, které Jonáš v Ninive hlásal, asi bychom v této knize evangelium nehledali. Protože však příběh proroka, který utíkal před svým Bohem, známe, víme, že v jeho knize evangelium je. Pojďme si ho ale přesto připomenout. Pojďme si připomenout dobrou zprávu, kterou nám kniha proroka Jonáše podává o Bohu a o jeho snaze zachránit všechny, kteří mu to dovolí.

Otevřete si prosím spolu se mnou knihu proroka Jonáše a budeme číst od prvního verše:

Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu: "Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář." Ale Jonáš vstal, aby uprchl do Taršíše, pryč od Hospodina. Sestoupil do Jafy a vyhledal loď, která plula do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi plavil do Taršíše, pryč od Hospodina. (Jon 1,1-3)

Jonáš byl Hospodinův prorok. Ve 2. Královské 14,25 je psáno o tom, jak Bůh Izraele promluvil skrze svého služebníka Jonáše, syna Amítajova, jak jeho prostřednictvím zaslíbil obnovení hranic Izraele do podoby, jaká byla za krále Davida a jak se tato Hospodinova slova naplnila. Na začátku 1. kapitoly Jonáše můžeme číst o tom, že Bůh k tomuto svému prorokovi promluvil znovu.

K Jonášovi se “stalo slovo Hospodinovo“. Nevíme přesně, jakým způsobem, ale Bůh k Jonášovi promluvil. Veliký Bůh, Stvořitel vesmíru, komunikuje s obyčejným člověkem a svěřuje mu poselství, které má předat dalším lidem.

Úžasné je, že Boží slovo nemusí zaznívat pouze k prorokům. Můžeme být ujištění o tom, že Bůh chce promlouvat i k nám, chce, abychom jeho slovo mohli přijmout i my. Neomezuje se pouze na malou skupinku vyvolených, ale chce oslovit každého z nás. Může to dělat různým způsobem, naše veliká přednost je především v tom, že máme k dispozici psané Boží slovo. Vážíme si ho? Kolik času věnujeme tomu, abychom našemu Stvořiteli jeho prostřednictvím naslouchali?

Může se nám zdát, že nejsme důležití, že se o nás nikdo nezajímá, že na nás nikomu nezáleží. V knize proroka Jonáše (i v celé Bibli) je nám však představen úžasný Bůh, který o nás nejen ví, ale který se o nás skutečně zajímá a který chce pro nás to nejlepší.

Hospodin tentokrát neposílá Jonáše k jeho vlastnímu lidu, ale k úhlavním nepřátelům Izraele. Posílá ho do Ninive, hlavního města Asýrie, které bylo plné zla, zkaženosti a násilí. Má proti tomuto městu volat, má jeho obyvatelům v Božím jménu vytknout zlo, které páchají, protože už je v Božích očích neúnosné. Už překročilo všechny meze.

Jonáš je Hospodinův prorok. Když však k němu Bůh promluví a pověří ho úkolem nést jeho poselství do Ninive, Jonáš se rozhodně jako prorok nechová. Místo aby Boží povolání přijal, místo toho, aby odpověděl „zde jsem, pošli mne“, Jonáš od Hospodina utíká. Prchá před Božím slovem, prchá před úkolem, který dostal.

Jaké důvody pro toto, na Božího proroka tak nestandardní jednání, mohl Jonáš mít? Proč utíká pryč od Hospodina?

Představme si sebe, jak bychom reagovali na Jonášově místě. Jonáš je Boží prorok a vlastenec. Poselství, které v minulosti od Boha dostal a věrně předal dál, bylo důležitou součástí slavného vítězství nad nepřítelem. Teď by měl jít do Ninive, které po mnoho let terorizovalo jeho lid. Jak má na toto nové povolání reagovat? Všichni vědí, že Ninivští jsou zlí lidé. Ví to i Bůh. Proč je prostě nezničí? Tak by se mělo přece jednat s bezbožnými pohany. Proč by je měl Jonáš varovat předem? Proč by měl prorokovat nepříteli? Proč by tam měl riskovat svůj život? Aby stihli před Božím soudem utéct?

Obyvatelé Asýrie byli známí svou nelidskostí a krutostí vůči svým nepřátelům a k těm patřil i Izrael. Jak by tedy asi tito pohané jednali s izraelským prorokem, který jim přijde jejich nelidskost a krutost vytknout? Je jasné, že Jonáš mohl mít oprávněné obavy, nebo lépe řečeno, že mohl mít z důsledků tohoto Božího povolání velký strach.

V Ninive byly nalezeny tabulky a nápisy, které krutost tohoto národa barvitě popisují. V jednom dokumentu z období vlády Aššurnasirpala II. (884-859 př. Kr.) je například napsáno:

„Přímo před jeho městem jsem postavil sloup a stáhl jsem kůži ze všech vůdců, kteří se vzbouřili, a jejich kůží jsem pokryl tento sloup. Některé jsem zazdil do sloupu, některé jsem nabodal na kůly nahoře na sloupu a další jsem přivázal ke kůlům okolo sloupu… A usekal jsem končetiny úředníkům, královským úředníkům, kteří se postavili na odpor…

Mnoho ze zajatců jsem podpálil ohněm a mnoho jsem si vzal jako živé vězně. Některým jsem usekl nos, uši a prsty; mnohým jsem vypíchal oči. Jeden sloup jsem postavil ze živých vůdců, ostatní náčelníky jsem přivázal ke kmenům stromů okolo města. Jejich mladé muže a dívky jsem spálil ohněm. Dvacet mužů jsem zajal živé a zazdil je do hradeb jeho paláce“

(D. D. Luckenbill, Ancient Records of Assyria and Babylon)

No řekněte, šli byste k takovému národu, který je vaším nepřítelem, a říkali jim o tom, že jejich jednání je v očích Boha Izraele zlé a že je čeká Boží soud? Ať je Bůh prostě rovnou zničí, proč vést kolem toho nějaké řeči? K Jonášově vcelku pochopitelné nenávisti k Asyřanům se navíc podle jeho vlastních slov zaznamenaných ve 2. verši 4. kapitoly přidala i obava (která se ukázala jako oprávněná), že Bůh tomuto městu nakonec odpustí, že vůči němu projeví své milosrdenství a nezničí je. A to si Jonáš rozhodně nepřál. V jeho očích bylo nejlepším možným řešením vyhlazení všech obyvatel Ninive.

Jak jsme na tom my? Nejsou někdy naše postoje podobné Jonášovým? Jak reagujeme na Boží milosrdenství vůči našim nepřátelům? Milujeme své nepřátele, jak k tomu své učedníky vyzýval Ježíš? Modlíme se za ně?

Jaká je naše ochota jít tam, kam nás Bůh posílá? Jaká je naše ochota sloužit způsobem, pro který jsme od Boha dostali obdarování a který po nás Bůh chce? Jaká je naše ochota jít po Božích cestách?

Nechováme se někdy jako Jonáš, který se víc bál obyvatel Ninive než všemohoucího Boha? Neignorujeme někdy Boží slovo? Nejednáme někdy v rozporu s tím, co se dozvídáme z Bible?

Neutíkáme před Bohem a před jeho povoláním? Jonáš vyrazil přesně na druhou stranu, než ho Bůh poslal. Místo toho, aby šel na východ do Ninive, rozhodl se odjet co nejdále na západ, až do Taršíše ve Španělsku. Dělal vše pro to, aby ho od místa, kam ho posílal Hospodin, dělily tisíce kilometrů. Nejednáme někdy podobně? Dokážeme přijmout Boží vůli pro náš život nebo si zacpáváme uši, abychom jeho hlas neslyšeli a mohli si žít podle svého?

Snaha utéct před Bohem nebo se před ním ukrýt je pošetilá. Zjistili to už Adam s Evou, když se poté, co snědli zakázané ovoce, snažili před Bohem schovat uprostřed stromoví v rajské zahradě. Pro to, abychom unikli ze sféry Božího vlivu, nestačí ani útěk do Taršíše.

Žalm 139,7-10: Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.

Bůh povolává Jonáše, ale Jonáš toto povolání odmítá. Bůh to s ním však nevzdává. Nezavrhuje vzpurného proroka pro jeho chybu. I když se Jonáš vědomě a otevřeně rozhodl od Hospodina utéci, Bůh jde za ním. Navzdory tomu, že Jonáš zavrhl Boha, Bůh nezavrhl Jonáše. Dobrou zprávou, která z Jonášova příběhu jasně vyplývá, je to, že Bůh je při selháních a vzpurnosti svých dětí trpělivý, milosrdný a připravený odpustit. Dokonce i prchajícímu proroku. Nejprve se jej ale Hospodin musí pokusit zastavit.

Jonáš 1:4-6: I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání. Lodníci se báli a úpěli každý ke svému bohu a vrhali do moře předměty, které měli na lodi, aby jí odlehčili. Ale Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel k němu velitel lodi a řekl mu: "Co je s tebou, ospalče! Vstaň a volej k svému bohu! Snad si nás tvůj bůh povšimne a nezahyneme."

Jonášův hřích měl dopad i na lidi kolem něj. Ve veliké bouři, kterou ho chtěl Bůh přimět k zastavení, uvízla i posádka lodi, na které se Jonáš plavil. I oni museli do určité míry nést důsledky Jonášova provinění. Proč? Proč Boží snaha o zastavení Jonáše dopadá na tolik nevinných lidí? Proč museli námořníci prožít tak stresující situaci a vlastník lodi utrpět škodu na ztraceném nákladu nebo na poškození lodi?

Pozoruhodné je, že i tuto kritickou situaci dokázal Bůh využít pro oslovení zúčastněných lidí. Pohanští námořníci byli přesvědčení, že ničivá síla této bouře je důkazem nelibosti a hněvu bohů. Příčinou bouře však ve skutečnosti nebyl hněv, ale Boží láska a jeho zájem o člověka. Jejím smyslem nebylo ničit, ale zachránit. Námořníci i kapitán lodi měli šanci dozvědět se o pravém Bohu a uvěřit v něj, což pro ně znamenalo zisk, který nesrovnatelně přesáhl ztráty, které utrpěli. Ale nepředbíhejme.

V prudké bouři námořníci volali o záchranu ke svým bohům a začali odlehčovat loď. Vyhazovali do moře předměty, které pro ně za normálních okolností určitě měly velkou hodnotu. V této nebezpečné situaci však byli ochotní naházet do moře všechno, co bezprostředně nepotřebovali pro přežití.

I v našem životě mohou nastat situace, kdy to, co jsme považovali za velice důležité, najednou svou důležitost ztratí. Bůh může takovou situaci využít k tomu, aby nás naučil, co má skutečnou hodnotu.

Námořníci tedy odlehčují loď a v panice volají ke svým bohům. Kapitán lodi dokonce sestupuje do podpalubí, budí Jonáše a vyzývá ho, aby se i on modlil ke svému Bohu o záchranu. Jonáš však jeho výzvu k modlitbě neuposlechl.

Myslíte si, že se měl v této chvíli Jonáš k Hospodinu modlit? Domnívám se, že přesně o to Bohu šlo. Pravděpodobně by se děly velké věci, kdyby Jonáš v této chvíli litoval svého selhání a prosil Boha, aby zachránil nejen jeho, ale i posádku a celou loď. Naneštěstí Jonáš nepřestává před Bohem prchat. Nechce s ním mluvit. Než se obrátit na modlitbě k Bohu, je raději připraven zemřít v rozbouřených vodách.

Když námořníci pomocí losu zjistí, že příčinou ohrožení jejich životů je Jonáš, začínají mu klást otázky, aby zjistili, co se za prudkou bouří skrývá. Jonáš jim odpovídá, že je Hebrej a vypráví o svém Bohu. Říká jim, že se bojí „Hospodina Boha nebes, který učinil moře i pevninu“ (Jon 1,9), tedy že ho uctívá a slouží mu. První zaznamenaná slova vyřčená Jonášem jsou jeho vyznáním pravého Boha, Stvořitele země i moře. To je rozhodně pozitivní. Paradoxní na této situaci však je, že vyznává svou víru v pravého Boha a přitom před tímto Bohem utíká. Když se to námořníci dozvěděli, zděsili se.

Jednali jste někdy podobně jako Jonáš v této chvíli? Svědčili jste o Bohu slovy, zatímco vaše činy nebyly zrovna dobrým svědectvím nebo dokonce byly s vašimi slovy v přímém rozporu? Proč Jonáš neposlouchá Pána Boha, i když ví, že existuje? Nejednáme někdy stejně? Jedna věc je neposlouchat přikázání Boha, ve kterého nevěříš, ale úplně něco jiného je otevřeně neposlouchat přikázání Boha, o jehož existenci jsi přesvědčen.

V 9. verši 1. kapitoly Jonáš prohlašuje, že se bojí Hospodina, avšak jeho činy tomu neodpovídají. Naopak když se pohanští námořníci o Hospodinu dovídají, bojí se jej a hned podle toho také jednají. I když toho ví o pravém Bohu mnohem méně než Jonáš, hebrejský prorok. Je zvláštní, že uprostřed této krize se k Hospodinu nemodlí Boží prorok, ale pohané.

Když se námořníci ptali Jonáše, jak by mohli vyváznout z hrozné bouře, jejíž příčinou byl Jonášův útěk před Hospodinem, odpověděl jim, že jediná možnost, jak si mohou zachránit své životy, je, že proroka hodí přes palubu. Námořníci s tímto způsobem řešení nesouhlasili. Nechtěli mít na rukou Jonášovu krev. Ze všech sil se snažili dosáhnout břehu, ale jejich úsilí bylo marné. Prudkost bouře se stále stupňovala a tak nakonec přijali řešení, které navrhoval Jonáš.

Jonáš 1:14-16: Volali tedy k Hospodinu: "Prosíme, Hospodine, ať nezahyneme pro život tohoto muže, nestíhej nás za nevinnou krev. Ty jsi Hospodin, jak si přeješ, tak činíš." I vzali Jonáše a uvrhli ho do moře. A moře přestalo běsnit. Na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem. Přinesli Hospodinu oběť a zavázali se sliby.

Námořníci nepovažovali náhlou změnu počasí za náhodu, shodu okolností nebo za štěstí, které je potkalo. Naopak, „na ty muže padla veliká bázeň před Hospodinem.“ Předtím se báli bouře, nyní se bojí Hospodina. Předtím se klaněli svým falešným bohům, nyní uctívají pravého Boha a zavazují se mu sliby. Námořníci se setkali s živým Bohem, který moře nejen stvořil, ale který nad ním i vládne. Bůh je zázračně vysvobodil a oni mu za to vzdali čest.

Jonáš se až v břiše velké ryby, která ho z Boží milosti spolkla a zachránila před utonutím, dopracuje k tomu, k čemu už před ním dospěli pohanští námořníci. Boží prorok konečně volá k Hospodinu a slibuje mu věrnost a přinesení oběti. Až v břiše velké ryby vyznává, že u Hospodina je spása.

Proč někdy čekáme, až se ocitneme ve vážných problémech a zkouškách, až dopadneme úplně na dno? Proč neprosíme o Boží pomoc dříve? Vždyť nám ji Bůh nabízí. Kdyby se Jonáš modlil včas, mohl být ušetřen mnoha nepříjemností, do kterých se pro svou neochotu podřídit se Boží vůli dostal.

Povzbuzující na Jonášově opožděné modlitbě je skutečnost, že k Božímu trůnu milosti můžeme přistoupit i tehdy, když na celé čáře selžeme a dokonce i tehdy, když si neštěstí sami přivoláme svou vlastní neposlušností. Je velmi důležité to vědět a pamatovat na to zvlášť v situacích, ve kterých je pro nás těžké se modlit, v situacích, kdy se nám zdá, že nemáme ani to nejmenší právo volat k Bohu. Když si uvědomíme své hříchy, cítíme, že si Boží pomoc vůbec nezasloužíme. A může to být pravda. Ale co je potom milost, jestli ne to, že dostaneme něco, co jsme si vůbec nezasloužili?

1 Timoteovi 1:15: Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.

Jonáš dostal druhou šanci, když ho velká ryba po třech dnech vyplivla na břeh. Tato jeho zkušenost je jen nepatrným odleskem toho, co Bůh prostřednictvím Ježíšovy oběti udělal pro celé lidské pokolení. Díky Ježíši Kristu jsme všichni dostali druhou šanci na život, všichni jsme dostali příležitost na obnovení našeho vztahu s Bohem, všem je nám nabízeno spasení.

Vraťme se k Jonášovi, který konečně dorazil do Ninive. Jako evangelista mezi pohany zaznamenal fenomenální úspěch, když se celé město na základě jeho kázání obrátilo k Bohu.

Jonáš 3:5: I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího.

Obyvatelé Ninive neuvěřili pouze Jonášovi, oni uvěřili Bohu. Nezabili Jonáše, ani se mu nevysmáli. Neodstěhovali se z města, než vyprší určený čas. Zvolili tu nejlepší možnost. Obrátili se k Bohu a činili pokání.

Čím Jonáš dosáhl tak úžasného evangelizačního úspěchu? Byl tak zapálený pro věc? Šlo mu tolik o záchranu obyvatel Ninive? Byl tak výřečný? Dal do splnění tohoto úkolu všechno? Maximální úsilí i čas?

Podívejme se na záznam této evangelizační akce:

Jonáš 3:3-6: Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela.

Z uvedených veršů vyplývá, že Jonášova zásluha byla pouze v tom, že byl ochotný ninivským předat poselství od Hospodina. Z Jonášova příběhu víme, že mu rozhodně nešlo o záchranu obyvatel Ninive, že nebyl zrovna nadšeným a zapáleným evangelistou mezi pohany. Z biblického záznamu to nevypadá na nějakou velkou výřečnost a květnaté proslovy a i o úsilí a čase, který prorok předání tohoto poselství věnoval, mám určité pochybnosti. Vezměme v úvahu jen to, že Ninive bylo tak velké město, že se jím muselo procházet tři dny a Jonáš předání Božího poselství věnoval pouhý jeden den.

Svědomí a srdcí obyvatel asyrského hlavního města se dotkl Boží Duch. Reakce ninivského krále, jehož jméno ani neznáme, je pozoruhodná. Vstává ze svého trůnu, svlékne královský plášť, obleče si žíněnou suknici a sedne si do popela. Tento pohanský vládce nepopírá svou vinu. Nejednal správně a je dostatečně čestný na to, aby si to přiznal. Nepovažuje se za lepšího, než jsou ostatní obyvatelé Ninive. Tím, že uznává osobní potřebu pokání, dává příklad svému lidu. Nepochybuje o tom, že se Bůh na Ninive hněvá oprávněně. Pohanský král činí pokání před Králem králů a v tomto svém jednání může být příkladem pro nás pro všechny.

Ninivský král vyzýval svůj lid, aby se pokořili před Bohem, aby volali k Hospodinu a prosili ho o smilování, aby se odvrátili od svých zlých skutků a spoléhali se na Boží milosrdenství. Jeho poddaní královy výzvy uposlechli a Bůh tak mohl zrušit soud, který měl na Ninive během pár dní dopadnout.

Je to dobrá zpráva. Bůh je ochotný změnit své rozhodnutí, pokud mu k tomu lidé dají svým postojem prostor. Ještě před několika dny měla Boží spravedlnost pro Ninive jediné oznámení – zničení ve 40 dnech. Když však ninivští změnili svůj vztah k Bohu, Bůh mohl změnit jejich osud. Protože Hospodin soudí lidi podle stavu jejich srdce, ninivské pokání otevřelo cestu Boží milosti.

Jediný základ, na kterém spočívala naděje obyvatel Ninive, byla skutečnost, že k nim Bůh poslal proroka, aby je varoval, místo toho, aby je rovnou zničil. To jim dalo naději, že to s nimi Bůh myslí dobře, že mají šanci. A to přesto, že Jonáš nekázal nic o existenci jediného Boha ani o jeho nekonečné lásce k lidem. Nekázal nic o naději, nemluvil o zaslíbení věčného života. Pro obyvatele tohoto města měl jen jedno konkrétní poselství: Pro vaše hříchy na vás dopadne Boží soud. Po krátkém čase milosti budete zničeni.

Dnes by mohl být Jonáš obviněn z šíření poplašné zprávy. Za zprávou o Božím soudu se však vlastně skrývá Boží touha spasit člověka. Bůh upozorňuje obyvatele Ninive na soud proto, aby otevřel dveře k jejich záchraně.

Zpráva o Božím soudu je nedílnou součástí věčného evangelia. Proto také zaznívá poselství prvního anděla, které má být hlásáno krátce před Ježíšovým návratem. Neměli bychom na něj zapomínat, protože vyvolává touhu po záchraně a může lidi přitáhnout k Bohu. Vzpomeňme na ninivské. Poselství o Božím soudu vyvolává žízeň po spasení, kterou může uspokojit pouze Ježíš.

Městu Ninive bylo dáno 40 dní milosti a jeho obyvatelé činili pokání. Změnili své hodnoty, postoje, životy. Nevíme, kolik času ještě zbývá tomuto světu a je potřeba, aby se poselství o soudu a možné záchraně dostalo ke všem jeho obyvatelům. Bůh nás povolává, abychom s ním na šíření tohoto poselství spolupracovali. Je potřeba, aby se evangelium dostalo ke všem lidem, a každý z nás k tomu může přispět svým dílem.

Celé nebe se raduje nad pokáním jednoho člověka. Jak obrovská musela být v nebi radost, když se k Bohu obrátilo celé pohanské město! Jakou radost měl z úžasných výsledků své mise Jonáš?

Boží prorok ukončil nejúspěšnější evangelizaci. Obyvatelé Ninive, od největšího po nejmenšího, přijali jeho výstražné poselství a v pokání se obrátili k Bohu nebes. Jonáš může odejít domů naplněn radostí a vděčností nad tím, že Boží moc dokáže změnit násilnická a zkažená srdce pohanů. Jenže…

V celé knize pozorujeme, že Bůh má mnohem více problémů se svým prorokem než s hříšným pohanským městem plným zkaženosti. Ve třetí kapitole, podobně jako v první, končí Jonáš ve srovnání s pohany, se kterými se setkává, velice bídně. V první kapitole námořníci a jejich kapitán rozeznávají v bouři Boží moc a proto vzývají Boha nebes. Ve třetí kapitole pohanští obyvatelé Ninive v pokání volají k Bohu. Dokonce i pohanský král se pokorně podřídí Boží svrchované autoritě. Naproti tomu Jonáš se Božímu působení vzpírá, k Hospodinu volá až z útrob velké ryby a po zrušení rozsudku nad Ninive plane hněvem.

Boží prorok se hněvá proto, že Hospodin prokázal milosrdenství kajícím se hříšníkům. Možná měl pro svůj hněv důvod. Možná se zlobil, protože byl přesvědčený o tom, že si Asyřané, kteří napáchali tolik zla i vůči jeho národu, zasloužili trest. Možná proto, že se obával, že ztratí svou prorockou reputaci, že ho budou považovat za falešného proroka, když se proroctví o zničení Ninive nenaplnilo. Možná se hněval proto, že ninivští činí pokání na základě jediného kázání a Bohem vyvolený národ Izrael se neobrátil, i když k němu zaznívala mnohá slova od mnohých proroků. Ať už měl pro svůj hněv nad Božím milosrdenstvím projeveným obyvatelům Ninive jakýkoliv důvod, jeho postoj nebyl v pořádku.

Při svém hodnocení Boží milosti vůči obyvatelům Ninive Jonáš patrně zapomněl na to, jak Bůh prokázal nezasloužené milosrdenství jemu, a jak rád toto milosrdenství z Božích rukou přijal. Jonáš souhlasil, aby byla Boží milost udělena jemu, ale nesouhlasil, aby Bůh udělil milost městu Ninive.

Hříšník zasluhující smrt otevřeně vzdoruje Stvořiteli vesmíru, a to přesto, že na vlastní oči viděl mnoho Božích divů a sám byl zachráněn jedním z nejúžasnějších zázraků zaznamenaných v Bibli. Dobrou zprávou je, že Bůh to s ním stále ještě nevzdal. Stále s ním chce spolupracovat, stále se ho snaží přivést k rozumu. Boží postoj k Jonášovi je malým příkladem toho, jak Bůh v celých dějinách zachází se svým lidem – projevuje mu více milosti, více slitování i více trpělivosti, než si to kdy vůbec zasloužil. Stejně se Bůh chová i k nám. A to je naše štěstí, protože bez této úžasné Boží trpělivosti, milosrdenství a lásky bychom vůbec neměli šanci.

Divíme se, jakou trpělivost měl Bůh se svým neposlušným a rozmrzelým prorokem? Podívejme se raději na to, jak velkou trpělivost má Bůh s námi v našich hříších a slabostech.

Poslední slovo v knize Jonáš má Bůh a je vyjádřeno formou otázky.

Jonáš 4:11: „A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?“

Je zřejmé, že touto otázkou se Bůh nechce od Jonáše něco dozvědět, ale chce ho něčemu naučit. Kniha nám neříká, jestli Jonáš toto naučení pochopil, ale důležité je, jestli jsme ho pochopili my. Víme o Boží lásce, milosrdenství a shovívavosti a rádi si je přivlastňujeme. Jsme však ochotní dovolit Bohu, aby v nás pracoval tak, abychom mohli tuto jeho lásku, milosrdenství a shovívavost prokazovat ostatním? Jsme ochotní přinášet určité oběti, aby se současní “obyvatelé Ninive“ dověděli pravdu o Božím soudu a o tom, že pokud nepřijmou Boží nabídku záchrany a nebudou činit pokání, nastane čas, kdy ponesou odplatu za své hříchy?

Jak je zřejmé z příběhu vzpurného proroka Jonáše, Bůh je ochotný spolupracovat i s nedokonalými lidmi. Tedy i s námi. Bohu jde dokonce i o nepřátele Izraele, i o jejich obrácení, i o jejich záchranu. Jsme ochotní jít k našim nepřátelům a nést jim Boží poselství o spasení?

Z Písma víme, že podobně jako prorok Jonáš, i Izraelci jako národ selhali v úloze, kterou jim Bůh určil: být světlem okolním národům. Zapomněli, že Bůh vždy projevoval svůj zájem o celé lidstvo, nejen o ty, které si konkrétně povolal, aby byli jeho lidem. Ve skutečnosti si Hospodin vyvolil Izrael za své zvláštní vlastnictví právě proto, že chtěl získat i další lidi – pohany. Ze stejného důvodu si Bůh vyvolil i nás. I naším úkolem je představovat pravého Boha lidem kolem nás a napomoci jim tak k nalezení jediné Cesty k záchraně. Všichni víme, kdo je tou “Cestou“.

Je zvláštní a smutné, o kolik více problémů měl Bůh s Jonášem, prorokem z vyvoleného lidu, než s nejzkaženějším pohanským městem. Překvapuje nás ochota obyvatel Ninive obrátit se a zanechat svých zlých cest? Co se od nich můžeme přiučit? Jednáme spíše jako ninivští nebo jako neposlušný Jonáš? Rozsah poznání Božích pravd a jeho povolání není všechno. Důležitá je naše reakce na Boží milost a lásku, naše reakce na jeho pozvání.

Nespoléhejme se příliš na to, že jsme zvláštním Božím lidem, že máme předplacené nebe. Tuto chybu dělali Izraelité. Buďme ochotní se před Bohem pokořit, poslouchat ho, jednat podle jeho vůle. Buďme ochotní opustit svoje zlé cesty a vydat se po těch Božích.

Dobrá zpráva v knize proroka Jonáše spočívá v jedné věci, která se v ní stále opakuje – v Boží úžasné milosti vůči vzpurným, svéhlavým, zbloudilým lidem, dokonce i vůči vzpurným, tvrdohlavým a naštvaným prorokům, jakým byl Jonáš. Jestliže to Pán Bůh nevzdal a navzdory všemu s tímto mužem dál pracoval, potom je zde naděje i pro nás, kteří jsme také nadělali mnoho zla a špatných rozhodnutí, podobně jako tento hříšník, který byl Božím prorokem a jehož činy neodpovídaly jeho poznání. Bůh miluje i ty mezi námi, které je velmi těžké milovat. A takovým je čas od času každý z nás.

Právě v Boží úžasné trpělivosti, milosti a lásce vůči všem lidem je evangelium knihy Jonáš.

Amen.