NeuveritelnaOdhaleni.cz
Cesta ke světlu

Cesta ke Kristu - Ellen Gould Whiteová

Tato kniha ukazuje na Ježíše, který jediný může naplnit potřeby naší duše. Píše se v ní o Kristově lásce k nám, o úžasném daru spasení, který nám zdarma nabízí, o pokání, víře a přijetí, o růstu v Kristu, o daru modlitby, vypořádání se s pochybami a o radosti, kterou život s Ježíšem přináší.

3. Pokání

Jak se člověk stane spravedlivým před Bohem? Jak se hříšník může ospravedlnit? Jedině Kristus nás může uvést do souladu s Bohem, se svatostí. Jak se však dostaneme ke Kristu? Mnozí kladou otázku, kterou vyslovovali lidé kdysi o letnicích, když si uvědomili své hříchy a volali: "Co máme dělat?" Apoštol Petr jim na to odpověděl: "Čiňte pokání." Jindy, ne dlouho nato, pravil: "Čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly smazány" (Skut 2,38; 3,19).

Pravé pokání obsahuje upřímnou lítost nad hříchem a odvrácení od hříchu. Hříchu se nezřekneme, dokud nepoznáme jeho hříšnost; opravdová změna v životě nastane, až když se od hříchu odvrátíme srdcem.

Mnozí lidé nechápou pravou podstatu pokání. Jsou zarmouceni proto, že hřešili, a dokonce činí určitou vnější nápravu, poněvadž se obávají, že jim spáchané zlo přinese utrpení. To však není pokání ve smyslu slova Božího. Takoví lidé totiž naříkají spíše nad následky svých hříchů než nad hříchem samým. Tak bědoval také Ezau, když poznal, že navždy ztratil své prvorozenství. Balám, poděšen andělem stojícím mu v cestě s taseným mečem, uznal svou vinu, aby neztratil život; nebylo v tom však skutečné lítosti nad hříchem, nebo obrácení, ani odpor k hříchu. Podobně Jidáš Iškariotský, když zradil svého Pána, zvolal: "Dopustil jsem se hříchu, když jsem zradil nevinnou krev" (Mat 27,4)

Vědomí, že propadl zatracení a hrozná vyhlídka budoucího soudu ho přivedly k takovému vyznání. Následky , které měly přijít, ho naplnily hrůzou, v jeho srdci však nebyl hluboký srdceryvný žal, že zradil neposkvrněného Syna Božího a že zapřel Svatého Izraelského. Také faraón když trpěl soudy Božími, uznal svůj hřích, aby unikl dalšímu trestu. Začal však znovu vzdorovat nebesům, jakmile rány skončily. Ti všichni naříkali nad následky svých hříchů, nelitovali ovšem samotného hříchu.

Poddá-li se však srdce vlivu Ducha, probudí se svědomí a hříšník pocítí něco z hloubky a svatosti zákona Božího, základu vlády Boží na nebi i na zemi. "Světlo, které osvěcuje každého člověka, jenž přichází na svět" (Jan 1,9), osvěcuje i tajné kouty srdce a zjevuje věci skryté ve tmě. Mysli a srdce se zmocňuje přesvědčení o hříchu. Hříšník cítí spravedlnost Hospodinovu a pociťuje strach, že se objeví hříšný a nečistý před tím, jenž zkoumá srdce. Vidí lásku Boží, krásu svatosti, radost z nevinnosti; touží po tom, aby byl očištěn a aby se znovu dostal do styku s nebesy.

Modlitba, kterou pronesl David po svém pádu, ukazuje pravý žal způsobený hříchem. Davidovo pokání bylo upřímné a hluboké. Nesnažil se omlouvat svou vinu. K modlitbě ho nevedla touha uniknout hrozícímu soudu. David pochopil obludnost svého přestoupení, poznal, že jeho duše je poskvrněna; cítil ošklivost nad svým hříchem. Nemodlil se jen za odpuštění, ale i za čistotu srdce. Prahl po radosti, která pochází z nevinnosti, chtěl být znovu smířen a spojen s Bohem. Z hloubi duše volal:

"Blahoslavený je ten, komu bylo odpuštěno přestoupení
a jehož hřích je přikryt.
Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti,
a v jehož duchu není záludnosti“.
(Žalm 32, 1.2)

"Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje,
pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti.
Doznávám se ke svým nevěrnostem,
svůj hřích mám před sebou stále ...
Zbav mne hříchu yzopem a budu čistý,
umyj mne, budu bělejší nad sníh ...
Stvoř mi, Bože, čisté srdce,
obnov v mém nitra pevného ducha.
Jen mě neodvrhuj Od své tváře,
Ducha svého svatého mi neber!
Dej, ať se zas veselím z tvé spásy,
podepři mě duchem oddanosti ...
Vysvoboď mě, abych nebyl vinen krví, Bože,
Bože, moje spáso,
ať plesá můj jazyk pro tvou spravedlnost“.
(Žalm 51,3-16)

Projevit takovou lítost není v dosahu našich sil; můžeme ji dosáhnout jen skrze Krista, jenž vystoupil na výsost a propůjčil lidem dary.

Právě v tom se mnozí lidé mýlí, a proto se připravují o pomoc, kterou jim chce Kristus poskytnout. Domnívají se, že nemohou přijít ke Kristu, dokud nevykonali pokání. Myslí si, že pokání je přípravou pro odpuštění hříchů. Je pravda, že pokání musí předcházet odpuštění hříchů, neboť jen zlomené a zkroušené srdce pocítí potřebu Spasitele. Musí však hříšník čekat, až prožije pokání, než může přijít ke Kristu ? Je neprojevená lítost překážkou mezi hříšníkem a Spasitelem?

Bible nikde neučí, že hříšník se musí kát, dříve než přijme Kristovo pozvání: "Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste břemeny obtíženi, a u mne dojdete odpočinutí" (Mat 11,28). Léčivá moc, která vychází z Krista, vede k pravému pokání. Petr to objasnil Izraelským, když řekl: "Tohoto Bůh vyvýšil jako vůdce a spasitele a dal mu místo po své pravici, aby přinesl Izraeli pokání a odpuštění hříchů" (Skut 5,31). Nemůžeme se vlastně ani kát bez Ducha Kristova, který vzbuzuje svědomí, právě tak jako nemůžeme bez Krista dosáhnout odpuštění svých hříchů.

Kristus je zdrojem každé pravé pohnutky. Jen on může vštípit do srdce nepřátelství vůči hříchu. Každá touha po pravdě a čistotě, každé přesvědčení o naší hříšnosti je důkazem, že na naše srdce působí Duch Svatý. Ježíš řekl: „Já pak, až budu vyvýšen ze země všecky lidi potáhnu k sobě" (Jan 12,32). Kristus se musí hříšníku zjevit jako Spasitel, který pro hříchy světa podstoupil smrt; a hledíme-li na Beránka Božího na kříži Golgoty, začíná se našim myslím odhalovat tajemství vykoupení a dobrota Boží nás vede k pokání. Svou smrtí za hříšníky projevil Kristus lásku, kterou nelze pochopit; a hledí-li hříšník na tuto lásku, jihne mu srdce, mysl a duše se plní pokorou a lítostí.

Je pravda, že lidé se někdy zastydí za své hříšné skutky a vzdají se některých svých zlozvyků, než si vůbec uvědomí, že jsou přitahováni ke Kristu. Kdykoli se však pokusí o nápravu, kdykoli se v nich probudí touha jednat spravedlivě, jsou k tomu puzeni mocí Kristovou. Působí na ně vliv, který si neuvědomují, probouzí se v nich svědomí, což vyvolává příznivé změny v životě. A když je Kristus přitáhne, aby hleděli na jeho kříž a poznali, že ho ukřižovaly jejich hříchy, procitne jejich svědomí a uvědomí si přikázání. Zjeví se jim zkaženost jejich života, zakořeněný hřích v duši. Začínají chápat něco ze spravedlnosti Kristovy a volají: "Co je hřích, že se pro vykoupení hříšníka vyžaduje tak velká oběť? Bylo třeba vší té lásky, všeho toho utrpení, všeho toho ponížení, abychom nezahynuli, ale měli život věčný?"

Hříšník se může této lásce bránit, může se vzpírat, aby ho Kristus k sobě nepřitáhl. Jestliže se však nebrání, bude přitažen k Ježíši. Poznání plánu spasení přivede hříšníka pod kříž, kde kajícně vyzná své hříchy, které způsobily utrpení drahého Syna Božího.

Táž božská síla, která působí v přírodě, působí také na srdce lidí. Vzbuzuje v nich nevýslovnou touhu po něčem, čeho se jim nedostává. Tuto touhu nemohou uspokojit věci tohoto světa. Duch Boží působí na lidi, aby usilovali o takové věci, které jedině mohou dát klid a odpočinek, totiž o milost Kristovu, o radost, která pochází ze svatosti. Viditelnými i neviditelnými vlivy působí náš Spasitel bez ustání na lidi, aby odvedl jejich mysl od neuspokojujících hříšných radovánek k věčným požehnáním, jež jsou jen v něm a jež mohou být jejich. Všem těm, kdo se marně snaží pít z děravých studnic tohoto světa, je určeno božské poselství: "Kdo žízní, ať přistoupí; kdo touží, ať zadarmo nabere vody života" (Zjev 22, 17).

Vy, kteří v srdci toužíte po něčem lepším, než co může poskytnout tento svět, vězte, že tato touha je hlas Boží promlouvající k vám. Proste Boha, aby vám dal pravou lítost, aby vám zjevil Krista v jeho věčné lásce, v jeho dokonalé čistotě. Život Spasitelův je skvělým příkladem zachovávání zásad zákona Božího – lásky k Bohu a k člověku. Jeho život byl plný shovívavosti a nesobecké lásky. Hledíme-li na něho, padá-li na nás světlo našeho Spasitele, tehdy poznáváme hříšnost svých srdcí.

Možná, že si namlouváme, jako si kdysi namlouval Nikodém, že jsme žili spravedlivě, že naše mravnost je bez poskvrny, a myslíme si proto, že nemusíme pokořovat srdce před Bohem jako nějaký obyčejný hříšník. Zasvitne-li však světlo vycházející od Krista do našich srdcí, poznáme sobeckost svých pohnutek, nepřátelství k Bohu, jež poskvrnilo každý skutek našeho života. Pak si uvědomíme, že naše spravedlnost je opravdu špinavé roucho a že jen krev Kristova nás může očistit od poskvrny hříchu a obnovit srdce k jeho obrazu.

Jediný paprsek slávy Boží, jediný odlesk čistoty Kristovy, který pronikne do srdce, ukáže nám zřetelněji každou nečistou skvrnu a odhalí chyby a nedostatky lidské povahy. Vyjevuje neposvěcená přání a touhy, nevěru srdce, nečistotu jazyka. Hříšníku se ukáži jeho skutky nevěry, kterými rušil zákon Boží, a duch hříšníkův je zasažen a pokořen pronikavým vlivem Ducha Božího. Hříšník si oškliví sám sebe, hledí-li na čistou, neposkvrněnou povahu Kristovu.

Když prorok Daniel uviděl slávu, která obklopovala nebeského pošla k němu poslaného, přemohl ho pocit vlastní slabosti a nedokonalosti. Jak na něho tento podivuhodný výjev zapůsobil, popsal takto: "Nezůstala ve mně síla. Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena, nezachoval jsem si sílu" (Dan 10,8). Duše takto zasažená začne nenávidět sobectví, zoškliví si sebelásku a bude se snažit skrze Kristovu spravedlnost o čistotu srdce, jež je v souladu se zákonem Božím a s povahou Pána Ježíše Krista.

Apoštol Pavel píše, že je "bez výtky", "co se týče spravedlnosti, jež záleží v plnění zákona" - to znamená pokud jde o konání skutků, pokud však jde o duchovní stránku zákona, pokládá se za hříšníka. Posuzováno literou zákona, jak se jím lidé řídí v životě, pak se hříchů nedopouštěl; když se však ponořil do hloubek svatých přikázání a viděl se tak, jak ho vidí Bůh, sklonil se v pokoře a vyznal svou vinu slovy: "Já jsem kdysi žil bez zákona, když však přišel zákon, hřích ožil, a já jsem zemřel" (Řím 7,9.10). Když pochopil duchovní povahu zákona, objevil se hřích ve své ohavnosti a apoštol hned ztratil sebevědomí.

Bůh nepokládá všechny hříchy za stejně velké; podle jeho úsudku je velikost viny odstupňována právě tak jako podle úsudku lidí, i když však je v očích lidí velikost toho neb onoho hříchu sebenepatrnější, není v očích Božích žádný hřích malý. Úsudek člověka není nestranný, a proto je nedokonalý; Bůh však posuzuje všechno tak, jak je to ve skutečnosti. Opilec je v opovržení a říká se mu, že se pro svůj hřích nedostane do nebe; pýcha, sobectví a hrabivost však často zůstávají bez pokárání. Přitom jde právě o hříchy, které Boha obzvlášť urážejí, neboť jsou v rozporu s milosrdenstvím, jímž se vyznačuje povaha Boží s onou nesobeckou láskou, která panuje v nepadlém vesmíru. Kdo se dopustil některého z těžkých hříchů, může mít pocit hanby a bídy a může pocítit potřebu milosti Kristovy; pýcha však nepociťuje bídu, a proto zavírá srdce před Kristem a věčným požehnáním, které přišel udělit.

Ubohý celník, který se modlil: "Bože, smiluj se nade mnou hříšným!" (Luk 18,13), se pokládal za velmi hříšného a ostatní se na něho rovněž dívali jako na hříšného; pociťoval však svou bídu a s břemenem viny a s hanbou přicházel před Boha a prosil ho o odpuštění. Jeho srdce bylo otevřeno, aby v něm Duch Boží mohl konat své blahodárné dílo a vysvobodit ho z moci hříchu. Sebevědomá a samolibá modlitba farizeova však naproti tomu ukázala, že jeho srdce je uzavřeno vlivu Ducha svatého. Protože se už vzdálil Bohu, neměl pocit vlastního poskvrnění, jež je v tak příkrém protikladu s dokonalostí božské svatosti. Necítil potřebu ničeho, a proto se mu také ničeho nedostalo.

Poznáte-li svou hříšnost, nemarněte čas, abyste se napravili sami vlastní silou. Kolik lidí si myslí, že nejsou dost dobří, aby mohli přijít ke Kristu! Myslíte si, že se polepšíte jen vlastním úsilím? "Může snad černoch změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost? Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?" (Jer 13,23). Pomoc pro nás je jedině u Boha. Nesmíme čekat na silnější víru, na lepší příležitosti nebo na někoho, kdo je světější; sami nedosáhneme ničeho. Musíme přijít ke Kristu takoví, jací jsme.

Nikdo však nechť se neklame, že by Bůh ve své velké lásce a ve svém milosrdenství spasil i ty, kdož zavrhují jeho milost. Neobyčejná hříšnost přestoupení se může poznat jen ve světle kříže. Tvrdí-li kdo že Bůh je příliš dobrý, než aby zatratil hříšníka ať se podívá na Golgotu. Pro člověka nebyla žádná jiná možnost vykoupení; protože bez oběti na kříži bylo pro lidský rod nemožné uniknout poskvrňující moci hříchu a vrátit se do společenství svatých bytostí, protože bylo nemožné, aby lidé znovu začali žít duchovním životem, proto musel vzít Kristus na sebe vinu hříšníků a trpět místo nich. Láska, utrpení a smrt Syna Božího svědčí o obrovském rozsahu hříchu; ukazují, že není úniku z jeho moci, ani naděje na vyšší život, pokud se nepoddáme Kristu.

Zatvrzelí se někdy omlouvají tím, že říkají o křesťanech: "Jsem právě tak dobrý jako oni. Nejsou ve svém jednání o nic střízlivější nebo opatrnější než já, neodpírají si více než já, milují radovánky a zábavy právě tak jako já." Chyb druhých tak používají jako omluvy pro neplnění svých povinností. Hříchy a nedostatky druhých však neomlouvají nikoho, neboť Pán nám nedal za vzor bloudícího, chybujícího člověka. Za vzor nám byl dán neposkvrněný Syn Boží. Ti, kdo si stěžují na nesprávný život vyznavačů Krista, by měli sami svým životem dávat lepší příklad. Mají-li tak vysokou představu o tom, jaký má být křesťan, není tím jejich hřích tím větší? Vědí totiž, co je správné, a přesto to nechtějí činit.

Chraňte se odkládání! Neodkládejte nápravu svých hříchů a usilujte o pravou čistotu srdce s pomocí Ježíše! Odkládání je omyl, jehož se dopouštějí tisíce lidí za cenu ztráty věčné blaženosti. Nechci tu mluvit o tom, jak krátký a nejistý je život; je v tom však strašné nebezpečí, jež dostatečně nedoceňujeme, když totiž dlouho otálíme věnovat sluch hlasu Ducha svatého a raději žijeme v hříchu. Takovým nebezpečím toto otálení opravdu je. Hřích, ať se nám zdá sebenepatrnější, možno páchat jen s rizikem, že utrpíme věčnou ztrátu. To, co my nepřemůžeme, přemůže nás a přivodí naši zkázu.

Adam a Eva si namlouvali, že je nemožné, aby něco tak malicherného, jako je požití zakázaného ovoce, mohlo mít tak strašné následky, o jakých mluvil Bůh. Tato maličkost však byla přestoupením neměnného a svatého zákona Božího; odtrhla člověka od Boha a otevřela brány, jimiž přišla smrt a nevýslovná bída na svět. Již celá tisíciletí stoupá ze země k nebesům neustálý nářek a všechno stvoření vzlyká a naříká v bolestech a bídě pro neposlušnost prvních lidí. Samo nebe pocítilo následky vzpoury člověka proti Bohu. Golgota tu stojí jako památník podivuhodné oběti, jež byla nutná k usmíření za přestoupení Božího zákona. Nepovažujme nikdy hřích za něco malicherného!

Každé jednotlivé přestoupení, každé opomenutí nebo zavržení milosti Kristovy dopadne na vás; hříchy zatvrzují srdce, oslabují vůli, omamují rozum a činí vás neochotnějšími a neschopnějšími následovat něžné volání Ducha svatého.

Mnozí lidé se pokoušejí uklidnit své probuzené svědomí tím, že si myslí, že mohou své špatné jednání změnit, kdykoli se k tomu rozhodnou, že si mohou zahrávat s pozváním milosti, přesto že jsou znovu a znovu napomínáni. Myslí si, že mohou zavrhovat Ducha milosti, stavět se na stranu satanovu, a pak ve chvíli krajní nouze změnit svůj život. To však není tak snadné. Zkušenosti a celoživotní výchova utvářejí povahu člověka tak, že jen málo kteří se chtějí podobat Kristu.

I jediný špatný rys povahy, jediné hříšné přání, na němž vytrvale lpíme, může v nás ochromit veškerou moc evangelia. Každé hříšné ukojování přispívá k tomu, že se člověk odvrací od Boha. Člověk, který projevuje ve své nevěře tvrdošíjnost, nebo je ve své bláhovosti lhostejný k božské pravdě, sklidí to, co sám zasel. V celé bibli není strašnějšího varování před zahráváním si se zlem, než jsou slova moudrého muže, že hříšník "bude spoután provazy svého hříchu" (Přís 5,22).

Kristus je ochoten vysvobodit nás od hříchu, neznásilňuje však naši vůli. Je-li tedy naše vůle ustavičným hřešením zcela poddána zlu, nepřejeme-li si být svobodni, nechceme-li přijmout jeho milost, co může pro nás udělat? Sami jsme se zahubili tím, že jsme vytrvale odmítali jeho lásku. "Hle, nyní je čas svrchovaně vítaný, hle, nyní jsou dny spásy" (2 Kor 6,2). "Dnes, uslyšíte-li jeho hlas, nezatvrzujte svých srdcí" (Žid 3,7.8).

"Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce" (1 Sam 16,7), k lidskému srdci, v němž se střídají pocity radosti a žalu, k bloudícímu, rozmarnému srdci, v němž sídlí tolik nečistoty a klamu. Bůh zná jeho pohnutky, jeho skutečné úmysly a záměry. Jen jděte k němu se svým srdcem, i když je celé poskvrněné. Otevřete je vševidoucímu oku dokořán a volejte slovy žalmistovými: "Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda nejdu cestou trýzně, a po cestě věčnosti mě veď!" (Žalm 139,23.24).

Mnozí lidé si osvojují jakési rozumové náboženství, jakousi formu zbožnosti, při níž není jejich srdce očištěno. Modlete se takto: "Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha" (Žalm 51,12). Jednejte upřímně se svým srdcem. Buďte tak opravdoví a stálí, jako by byl v sázce váš život zde na zemi, neboť tento boj o čistotu mezi Bohem a vámi musí být rozhodnut pro věčnost. Pouhá naděje, není-li k ní nic víc, vás přivede do zkázy.

Hledejte ve slově Božím s modlitbou. Toto slovo vám ukazuje v zákoně Božím a na životě Kristově velké zásady svatosti, bez nichž "nikdo neuzří Pána" (Žid 12,14). Přesvědčuje o hříchu, ukazuje cestu ke spáse. Následujte je, neboť hlas Boží promlouvá k vaší duši.

Poznáte-li obludnost hříchu, pochopíte-li, jací opravdu jste, nepropadněte zoufalství. Kristus přišel na svět právě proto, aby spasil hříšníky. Nemusíme si usmiřovat Boha se sebou, nýbrž - ó, jak úžasná láska - Bůh v Kristu "usmířil svět se sebou" (2 Kor 5,19). Bůh se uchází svou něžnou láskou o srdce svých bloudících dítek. Žádní rodiče na zemi nemohou projevit tolik trpělivosti s chybami a slabostmi svých dětí, jako projevuje Bůh s těmi, které chce zachránit. Nikdo nemůže jednat s přestupníkem něžněji. Žádná lidská ústa nikdy neprosila zbloudilého něžněji než Bůh. Všechna jeho zaslíbení, všechna jeho varování jsou výrazem nevýslovné lásky.

Když vám satan našeptává, že jste velkými hříšníky, vzhlédněte ke svému Vykupiteli a mluvte o jeho zásluhách. Pohled do jeho světla vám přinese pomoc. Poznejte své hříchy, a nepříteli řekněte: "Kristus Ježíš přišel na svět spasit hříšníky" (1 Tim 1,15) a že můžete být spaseni jeho nevyrovnatelnou láskou. Ježíš položil Šimonovi otázku o dvou dlužnících. Jeden dlužil svému pánu malou částku, druhý velmi velkou částku; pán však prominul dluh oběma. Kristus se pak zeptal Šimona, který z obou dlužníků bude svého pána milovat více. Šimon odpověděl: "Ten, komu víc odpustil" (Luk 7,43). My všichni jsme velcí hříšníci, avšak Kristus zemřel, aby nám mohlo být odpuštěno. Zásluhy Kristovy oběti stačí k tomu, aby nás smířily s Otcem. Ti, jimž odpustil nejvíce, budou Krista nejvíce milovat a budou stát nejblíže jeho trůnu a budou ho velebit za jeho velkou a nekonečnou oběť. Teprve tehdy, když plně pochopíme lásku Boží, si nejlépe uvědomíme hříšnost hříchu. Vidíme-li pomocnou ruku, která se k nám z dálky napřahuje, pochopíme-li poněkud věčnou oběť, kterou pro nás Kristus přinesl, zjihne nám srdce v lásce a pokoře.

Nahoru