Navraťte se ke mně, lide můj

Seděl s ostatními na kamenité pláni a snažil se sebrat zbytky sil. Bude je potřebovat, protože už brzy se dá karavana opět do pohybu. Od té doby, co vyšli z Jeruzaléma, se mu hlavou honily stále stejné otázky. Jak se to mohlo stát? Jak to mohl Bůh dopustit? Zapomněl snad na svůj lid? Nebo snad ten mocný Bůh, který kdysi pokořil Egypt ranami a vyvedl z něj Izraele, neměl dostatek síly zachránit své město? Jak mohl dovolit, aby byl jeho chrám znesvěcen pohany a vypleněn? Jak se mohlo stát, že svaté nádoby jsou vezeny do Šineáru, do domu jiných bohů?

Rozhlédl se po ostatních zajatcích. Byli tu ti nejvznešenější ze synů Judy. Členové královské rodiny, příslušníci jeruzalémské šlechty. Mladí, moudří, vzdělaní, silní. Na všech byly vidět útrapy dlouhé cesty. Co je asi čeká na jejím konci? Co s nimi bude? Znamená dobytí Jeruzaléma a zajetí Izraelců konec jejich národa, konec Božího lidu? Pořád ty stejné palčivé otázky. Zapomněl snad Bůh na všechna ta úžasná zaslíbení, na výlučné postavení, které dal svému lidu mezi ostatními národy? Co všechny ty sliby o veliké a slavné budoucnosti? Lhal jim snad Bůh?

Před více než sto lety skončil podobně jako nyní Judsko Severní Izrael, když ho rozdrtila asyrská vojska. To se snad dá pochopit – ale dobytý a zničený Jeruzalém? Znesvěcený a vypleněný chrám? Pořád se mu vracela vzpomínka na babylónské oslavy vítězství, na to jak svůj úspěch připisovali síle svých bohů. Opravdu jsou jejich bohové mocnější než ten izraelský? Porazili Bél s Mardukem Stvořitele nebe i země? Ztratil snad Hospodin svou moc? Vymkla se mu situace z rukou?

Z pochmurného uvažování ho vytrhl povel k pochodu. Babylón už je prý blízko. Kdoví, jaká je v něm čeká budoucnost…

***

Je pravděpodobné, že hebrejské zajatce na cestě do babylónského zajetí trápily tyto nebo podobné otázky. Hledali odpověď na svoje „proč“. Hned z druhého verše knihy Daniel můžeme poznat, že Hospodinu se situace z rukou nevymkla. Nebyl přemožen Bélem ani jiným pohanským bohem, neztratil svou sílu, ani neměl dovolenou. Můžeme tam číst, že „Panovník Hospodin mu (tedy Nebúkadnesarovi) vydal do rukou judského krále Jójakíma a část nádob Božího domu.“ Hospodin tedy dopustil zajetí Izraele, dobytí Jeruzaléma i vyplenění chrámu. Zbývá však nezodpovězená otázka: Proč?

Bůh to se svým vyvoleným lidem nikdy neměl jednoduché. První problémy, reptání, nespokojenost a uctívání model se mezi Izraelci objevily jen pár dní po jejich zázračném vysvobození z egyptského zajetí. A když procházíme dějiny tohoto zvláštního národa, zjišťujeme, že se v průběhu času na jejich postoji téměř nic nezměnilo. Zdá se, že Izraelci vždycky tíhli k uctívání falešných bohů a k nevěře. Občas se podivujeme nad tím, jak krátkou paměť tito lidé měli – vždyť Bůh činil v jejich středu spoustu znamení, zázraků, promlouval k nim skrze proroky, býval dokonce přítomen v oblaku slávy v jejich svatyni. Přes to všechno se tento lid často odvracel od svého Boha a jeho přikázání.

U proroka Jeremjáše ve 25. kapitole můžeme od 8. verše číst:

Proto Hospodin zástupů praví toto: "Že jste neposlouchali má slova,  hle, já pošlu pro všechny čeledi severu, je výrok Hospodinův, i pro Nebúkadnesara, krále babylónského, svého služebníka, a přivedu je na tuto zemi i na všechny její obyvatele i na všechny tyto okolní pronárody a vyhubím je jako klaté. Způsobím, že budou vzbuzovat úděs a posměch a budou troskami navěky.  Způsobím jim, že se ztratí hlas veselí a hlas radosti, hlas ženicha a hlas nevěsty, hlas mlýnku i světlo lampy. (Jer 25,8-10)

Přibližně o sto let dříve řekl prorok Izajáš judskému králi Chizkijášovi:

"Slyš slovo Hospodina zástupů! Hle, přijdou dny a bude odneseno do Babylóna všechno, co je v tvém domě, poklady, které nahromadili tvoji otcové až do tohoto dne. Nic tu nezbude, praví Hospodin.  I některé tvé syny, kteří z tebe vzejdou, které zplodíš, vezmou a stanou se kleštěnci v paláci krále babylónského." (Iz 39,6-7)

Zdá se tedy, že Hospodin plánoval babylónské zajetí desítky let dopředu. Co bylo důvodem pro toto Boží jednání? Proč dopustil vítězství nepřítele nad svými vyvolenými? Odůvodnění jsme mohli číst u proroka Jeremjáše: „Že jste neposlouchali má slova,  hle, já pošlu pro všechny čeledi severu…“ Izraelité tedy opět, jako už tolikrát, neposlouchali Hospodina, nedbali jeho přikázání. Podle tohoto a dalších veršů v Bibli bylo tedy babylónské zajetí důsledkem odvrácení se Izraele od jeho Boha.

Bůh se tedy mstí. Rozčílil se na svůj lid a rozhodl se ukázat jak hrozný je jeho hněv. Teď si to vzbouřenci slíznou! Budou pykat za svou nevěru! Neposlouchali a budou toho do smrti litovat…

Je to tak? Je motivem Božího jednání pomsta? Jsem přesvědčen, že ne. Bůh má se svým lidem téměř nekonečnou trpělivost. Proč? Protože nás miluje. Je ve své lásce ochoten nás srazit až na dno, pokud je tu naděje, že nás to zachrání pro věčnost. U Jeremjáše ve třetí kapitole je napsáno:

Jako žena věrolomně opouští svého druha, tak věrolomně jste se zachovali vůči mně, dome izraelský, je výrok Hospodinův. (Jer 3,20)

Smilnila jsi s mnoha druhy, avšak vrať se ke mně, je výrok Hospodinův. (Jer 3,1)

Slyšíte v tom to vyjádření lásky?

Bůh říká svému lidu: „Zranili jste mě, pošlapali jste náš vztah, podváděli jste mě s jinými… Ale já vás prosím – vraťte se ke mně.“

Bůh je stejný i dnes. I pro nás platí to, co můžeme číst v listu Římanům v 8. kapitole ve verších 38 a 39:

Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc,  ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Od Boží lásky nás nemůže odloučit nic na světě. Můžeme se od ní odvrátit jedině my sami, svým vlastním rozhodnutím…

Ale zpátky k babylónskému zajetí. Proroctví o zkáze mělo Izraelce zastavit na jejich cestě k záhubě. Jak se můžeme přesvědčit na mnoha místech Písma, Hospodin je ochoten změnit své rozhodnutí, pokud se změní lidské srdce. Žel vyvolený národ pokání nečinil. Přišlo tedy babylónské zajetí, které však nemělo být nástrojem jeho zničení. Je to zvláštní, ale tato zlá zkušenost přivádí Izraelity zpátky k jejich Bohu. A navíc – Bůh se prostřednictvím zajatých věrných představil celému pohanskému světu, čímž vlastně došlo k naplnění původního poslání Izraelského národa.

Babylónské zajetí bylo tedy Božím nástrojem, kterým přivedl svůj lid k pokání a k obnovení opravdové zbožnosti a věrnosti. Byla to trnitá cesta, ale zdá se, že účinná.

No jo, Izrael, řeknete si asi. Ti byli vždycky problémoví – nebo jak říká Bible - tvrdošíjní. To si teda Bůh vybral národ. Mojžíš na hoře Sinai rozmlouvá s Hospodinem a oni si zatím odlijí zlaté tele, křepčí kolem něj a klanějí se mu. Dostávají mannu a chtějí křepelky. Bůh jim říká: „jděte vpravo“ a oni jdou vlevo. Tolik proroků k nim mluvilo a nic. Dlouhá staletí čekali na Mesiáše, a když přišel Ježíš, nepřijali ho a přes zjevné důkazy o jeho božství ho ukřižovali. Děsnej národ. To my na jejich místě bychom jednali úplně jinak…

Skutečně? Je náš vztah s naším Stvořitelem a Vykupitelem opravdový?

Samozřejmě, že si nemyslím, že se někdo z nás klaní modlám, utiskuje slabé nebo vraždí proroky. Myslím si, že nás, novodobý Izrael, ohrožuje jiná, velmi nebezpečná věc – vlažnost. Netvrdím, že náš sbor je vlažný, nebo že ten či onen je vlažný křesťan. Nám jako lidem nepřísluší soudit. Neznáme svá vlastní srdce, natož srdce druhých. Tvrdím ale, že tu nebezpečí vlažnosti akutně hrozí. Vlažnost je totiž základní charakteristikou Laodikejské církve, která je prorockým obrazem církve poslední doby.

Všichni známe verše ze Zjevení 3,14-16:

Andělu církve v Laodikeji piš: Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího:  "Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!  Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.

Docela drsná charakteristika, že? Opravdu se týká církve dnešní doby? Opravdu se týká dnešních křesťanů? Je možné, že se týká i mně? Vždyť se každý den modlím, přečtu jitřenku, občas nakouknu do Bible a do úkolů, každou sobotu jsem ve sboře… Takže všechno je v pořádku... Nebo snad ne?

Problém je, že charakteristika Laodikejské církve pokračuje:

Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. (v. 17)

A jé. Bůh se nedívá na to, jestli se navenek zdá všechno v pořádku. Bůh se nám dívá do srdce. Jemu jde o to, jestli je naše srdce obrácené k němu, jestli je naše srdce u těch zbožných úkonů, které provádíme. Četli jste první kapitolu Izajáše? To je docela síla. Přečtu vám pár veršů:

"K čemu je mi množství vašich obětních hodů, praví Hospodin. Přesytil jsem se zápalných obětí beranů i tuku vykrmených dobytčat, nemám zájem o krev býčků, beránků a kozlů.  Že se mi chodíte ukazovat! Kdo po vás chce, abyste šlapali má nádvoří? Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát.  Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet.  Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. (Iz 1,11-15)

Hospodin, který ustanovil obětní systém, se přesytil zápalných obětí, nemá o ně zájem. Nemá zájem o to, aby Izraelci chodili do chrámu, který byl vybudován pro jejich setkávání s Bohem. Svátky, slavnostní shromáždění i dny odpočinku jsou pro něj ohavností. Zavrhuje všechny projevy zbožnosti, modlitby neslyší. Dává vám to smysl?

Po formální stránce bylo všechno v pořádku. Navenek Izraelci zachovávali, co měli zachovávat a plnili, co měli plnit. Jenže problém byl v jejich srdci. Dělali naučené úkony, ale jejich srdce bylo vzdálené od Boha. V Izajáši 59. kapitole ve verších 1 a 2 je napsáno:

Hle, Hospodinova ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel. Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší.

Bůh touží po tom, aby naše srdce bylo obrácené k němu. Touží po tom, abychom ho milovali, abychom se jím nechávali proměňovat a vést. A jsem přesvědčen, že když učiníme Ježíše skutečným Pánem našeho srdce a života, přijde změna, přijdou zkušenosti s Bohem, o jakých jsme dosud jen slýchávali nebo jen četli.

Existuje cesta z vlažnosti? Jak můžu obnovit můj vztah s Bohem?

Cesty k probuzení jistě existují a jsou nám známé. Akorát nám na ně jaksi nezbývá čas, nebo se nám do nich nechce. Abychom se dostali z vlažnosti, nestačí v sobotu odsedět pár hodin ve sboře. Je to dobrá věc, ale pro obnovu vztahu s Bohem to nestačí.

Stručně nastíním těch pár cest, po kterých je nutné se vydat – i když věřím, že o nich všichni dobře víme a neřeknu vám tedy nic převratného.

První velkou zbraní v boji s vlažností je modlitba. Nic nového, že? Ale musí to být opravdová, procítěná modlitba. Stává se mi, že se modlím naučenými frázemi a myšlenky mi utíkají. Někdy jako bych se modlil, jen aby se neřeklo. Taková modlitba asi opravdu nedosáhne výš jak ke stropu. Modlitba by měla být skutečným rozhovorem s naším nebeským Otcem, dýcháním naší duše. Pak to nebude vlažná modlitba, ale modlitba vroucí…

Druhou mocnou zbraní je Boží slovo. Věřte tomu, že když Bůh promlouvá, něco se děje. Boží slovo má totiž sílu - vždyť Bůh svým slovem stvořil celý náš svět. Někdy si stěžujeme, že neslyšíme Boží hlas, stěžujeme si, že neznáme Boží vůli a nerozumíme jeho jednání. Víte co? Máme v rukou obrovský poklad. Máme tuto knihu, skrze niž k nám Bůh promlouvá, ukazuje nám, co je dobré a co zlé v jeho očích, ukazuje nám, co bylo a co bude, dává nám návod pro šťastný a spokojený život tady na Zemi a osvětluje stezku k životu věčnému. Stvořitel vesmíru nám napsal dopis a my máme tu přednost, že ho můžeme číst.

Pokud chceme posílit náš vztah s naším nebeským Otcem, musíme každý den studovat jeho Slovo. Musíme s ním každý den trávit čas. Bez společně tráveného času každý vztah upadá. To, kolik času si dokážeme na společenství s naším Stvořitelem najít, odhaluje náš žebříček hodnot. Na kterém jeho místě je Ježíš?

Třetí zbraní proti vlažnosti je poslušnost. Pokud poznám z Bible určitou pravdu, pokud mi Duch svatý ukazuje Boží vůli, je důležité poslechnout. V listu Židům je napsáno:

Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce! (Žid 4,7)

Pokud milujeme Ježíše Krista, nemělo by pro nás být tak obtížné zachovávat jeho přikázání a jednat podle jeho vůle. Nemělo by pro nás být takovým problémem žít to, čemu věříme.

Jsme tak blízko Ježíšova druhého příchodu, jak jsme ještě nikdy nebyli. Jsem přesvědčen, že se náš Pán vrátí skutečně brzo. Najde při svém příchodu na Zemi víru? Najde víru v našich srdcích?

Kromě stati o vlažnosti můžeme číst v dopise pro Laodikeu i toto:

Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. (Zj 3,20-21)

Chtěl bych žít s Ježíšem na nádherné dokonalé nové Zemi a vím, že vy taky. Chtěl bych tam být s mou rodinou, chtěl bych tam být s vámi. Dovolme tedy našemu Bohu, aby se stal Pánem našich srdcí, dovolme mu ovlivňovat náš život. Každý den prožívejme s ním.

Amen