Lisabonská smlouva – čas se krátí...

Tak a je to tady. Václav Klaus nakonec Lisabonskou smlouvu podepsal. A nelze se tomu příliš divit. Jak jsme všichni mohli vidět, slyšet a číst, tlak na něj byl enormní a to nejen z české politické scény, ale především ze strany čelních představitelů některých evropských států. Například francouzský prezident Sarkozy nemohl pochopit a skousnout, že si může nějaký český prezidentík dovolit protivit se mnohem moudřejším a mocnějším vládcům a brzdit pokrok a obecné blaho, které Lisabonská smlouva přináší. Nebylo by lepší takového vzpurného prezidenta odvolat? Nebo změnit zákon, aby nemohl úžasnou a dokonalou Lisabonskou smlouvu ohrozit?

V návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu ČR Václav Klaus i přes své silné výhrady přelomový dokument podepsal a tím byl v úterý 3. listopadu 2009 v 15:00 dokončen schvalovací proces přijetí Lisabonské smlouvy. Nic tedy už nebrání tomu, aby tento dokument vstoupil v platnost. Podle vyjádření Švédska, které právě předsedá EU, se tak stane 1. prosince tohoto roku.

Nejen tlak na Václava Klause, ale celý schvalovací proces naznačuje "demokratičnost" tohoto dokumentu. Jakým způsobem byla ratifikována smlouva, která zásadním způsobem ovlivní chod Evropy a život každého jejího občana?

Nejprve je třeba konstatovat fakt, že Lisabonská smlouva je vlastně upravenou Evropskou ústavou z roku 2004, která byla zamítnuta referendy v Holandsku a ve Francii. Před časem byl zveřejněn dopis německé kancléřky Angely Merkelové z doby německého předsednictví, který je adresován šéfům vlád členských států EU. Merkelová se v něm ptá, zdali by hlavám členských zemí nevadilo prosadit stejný obsah Evropské ústavy jinou formou a s jiným názvem. To se také stalo. Lisabonská smlouva je ve své podstatě zamítnutou Ústavní smlouvou. Všechno důležité v ní zůstalo. Výslovně to potvrdil i hlavní vyjednávač původní Ústavní smlouvy, bývalý francouzský prezident Giscard d’Estaing:

„Rozdíl mezi původní Ústavou a současnou Lisabonskou smlouvou je v přístupu spíše než v obsahu” (The Independent, 30. 10. 2007).

Lisabonská smlouva není nějakým dílčím dodatkem stávajících smluv, ale mění je od základu. Přesto bylo na úrovni politických elit dohodnuto, že se všechny země pokusí tuto smlouvu schválit v parlamentech, aby snad neuvědomělí prostí občané v referendech smlouvu opět nezamítli. Názor občanů není podstatný. Důležité je, že naši osvícení vůdcové vědí, kam nerozumná stáda směřovat. Tato smlouva byla navíc ve většině zemí schvalována nesmírně rychle a v některých zemích ji parlament ratifikoval, aniž existoval její text v domácím jazyce (např. Maďarsko).

Specifikem ve schvalovacím procesu Lisabonské smlouvy je Irsko, kde podle irské ústavy o takovém dokumentu referendum být musí. Proběhlo v červnu 2008 a asi všichni víme, že jeho výsledkem bylo NE. Což znamenalo problém, protože podle dosavadních smluv o EU musí být schvalování těchto dokumentů jednomyslné. Zamítnutí v jedné zemi znamená celkové neschválení. Proto jsme se stali svědky hlasovací frašky, potupy Irska a prohry všech, kdo chtějí hrát férově. Irsku byl dán druhý pokus.

Nedáte rozhodující penaltu ve finálovém rozstřelu? Ve fotbale každý respektuje, že tím hra končí. Dle "pravidel" EU si ale můžete klidně kopnout znovu. Po neférově opakované irské penaltě je nyní skóre 1:1. Žádný rozhodující kop se však samozřejmě nekonal. Podle pravidel - nepravidel tady vyhrává ten, kdo dal gól jako poslední. Ještě že se Irové napodruhé trefili. Jinak by se muselo kopat potřetí, počtvrté, popáté… Na takové "výhře" má být postaven základ a tradice údajně demokratického společenství států?

Po problémech s Iry není divu, že evropské elity tolik tlačily na včasný podpis Václava Klause. Kdyby totiž český prezident otálel příliš dlouho, hrozilo další referendum – po jarních volbách ve Velké Británii. Podle průzkumů by pravděpodobně Lisabonská smlouva znovu dostala na frak. Ti prostí občané jsou tak neuvědomělí! Vůbec neví, co je pro jejich blaho dobré…

Ale k věci. Lisabonská smlouva je ratifikovaná a za pár dní vstoupí v platnost. Někteří jásají, jiní z toho až tak velkou radost nemají. Co vlastně tajemná Lisabonská smlouva přináší a jak ovlivní život nás obyčejných lidí?

Předně je třeba uvést, že není tak jednoduché zjistit, co všechno je obsahem Lisabonské smlouvy. Protože za vadu na kráse zamítnuté Euro-ústavy byla mimo jiné označena její přílišná přehlednost (dala se číst a bylo jí možné porozumět), orientace v Lisabonské smlouvě je mnohem obtížnější. Obsahuje o 8500 slov více než zamítnutá Euro-ústava a ve svém textu odkazuje na více než 3000 stran dalších dokumentů a smluv. Forma těchto dodatků v Lisabonské smlouvě je naprosto nečitelná. Bylo přitom zakázáno vydat její konsolidované znění, aby jí nikdo nemohl pořádně porozumět, aby nikdo nezjistil, co tento dokument vlastně obsahuje, dokud nebude proces ratifikace ve všech 27 zemích dokončen. To je tedy důvod, proč se s Lisabonskou smlouvou nikdo pořádně neseznámil. A informovat veřejnost o jednotlivých ustanoveních tohoto dokumentu nebo ukázat v médiích nějaké právní rozbory také nebylo žádoucí. Přitom až při studiu podrobností lze pochopit všechny implikace Lisabonské smlouvy. Až budoucnost ukáže, že se tato Euro-ústava skrytá pod novým jménem dotkne všech aspektů života každého občana EU.

Uvedu několik zajímavých ustanovení, které tento dokument obsahuje:

1. EU získává novou právní subjektivitu – faktický vznik státu

Lisabonská smlouva dává Evropské unii novou právní subjektivitu s novým plnohodnotným typem evropského občanství, což je výrazný atribut státnosti. EU se tak stává státem v pozici nadřazené jednotlivým členským státům. Nové evropské občanství je ustanoveno na principech Lisabonské smlouvy a na článcích Charty práv a svobod.

Z Lisabonské smlouvy byla vyjmuta ustanovení (původně obsažená v zamítnuté Euro-ústavě), která okatě ukazovala na vznik Evropského státu – vlajka, hymna, státní svátek. Tato smlouva však zavádí funkci evropského prezidenta a např. ministra zahraničí EU, kterého zplnomocňuje jednat jménem Unie. Jednotlivé členské státy pak musí jeho zahraniční politiku podporovat a aktivně se na ní podílet. Jinak je čekají tvrdé sankce.

2. Nadřazenost práva EU právům členských zemí

Lisabonská smlouva de facto ruší existenci všech suverénních států, které dosud tvoří členské země EU. Jelikož budou zrušeny hranice těchto zemí, bude zlikvidována také jejich jurisdikce. Pouze hranice států totiž tvoří hranice jurisdikce. Tím končí politická a legislativní suverenita jednotlivých členských států EU.

V Lisabonské smlouvě je explicitně dána nadřazenost evropského práva nad právem jednotlivých členských zemí. Tato nadřazenost je dána v primárním právu a je nezpochybnitelná.

Co dalšího Lisabonská smlouva v této oblasti přináší?

• Evropský soud získává nové pravomoce na úkor soudů členských států.
• EU získává nové pravomoce v oblasti občanského a trestního práva.
• EU získává pravomoc definovat trestné činy a stanovovat minimální trestní sazby.
• Rozšiřují se pravomoce Europolu – dochází k založení Evropské policie, která bude smět zasahovat na území všech členských států.
• Zřizuje se funkce Evropského veřejného žalobce.
• Eurojust získává právo iniciovat vyšetřování evropských občanů.
• Rozšiřují se kompetence Evropského soudního dvora v oblastech azylové a imigrační politiky, kterými se musí členské státy řídit.

A je toho mnohem víc. Myslím, že zajímavé je například to, že Lisabonská smlouva znovuzavádí trest smrti. Charta práv a svobod, která přijetím Lisabonské smlouvy také vstupuje v platnost, sice konstatuje, že v EU neexistuje trest smrti, ovšem toto ustanovení má poznámku, která říká: „s výjimkou války, nepokojů, převratu“. Pak je trest smrti možný. Kdo asi definuje, co všechno spadá pod "nepokoje" a "převraty"? Člověk musí být skutečným expertem, aby toto důležité ustanovení, umně ukryté v poznámce poznámky objevil…

Lisabonská smlouva kompletně mění právní systém na území Unie. Přitom i ten nejnižší zákon EU je nadřazený naší ústavě.

3. Přesun pravomocí do Bruselu

Lisabonská smlouva ve velkém přesouvá pravomoci z jednotlivých členských zemí do Bruselu, tedy na orgány EU. Nejde jen o justici, o které už jsem psal, ale i o citlivé oblasti sociální politiky, energetiky, nepřímých daní, bezpečnosti, vojenských otázek, zahraniční politiky, ekonomiky, politiky zaměstnanosti, obchodu a investiční politiky, veřejného zdravotnictví, legální migrace, dopravní politiky, odebírá členským státům právo veta v otázkách rozpočtu a v kontrole Evropské centrální banky.

Dále se zavádí tzv. podpůrná pravomoc Unie, která dovoluje EU zasahovat do oblastí jako je ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, odborné vzdělávání, mládež, sport, civilní ochrana atd. EU tak bude moci zasahovat členským státům v podstatě do všeho. To je zesíleno i tím, že Lisabonská smlouva vůbec nezmiňuje žádné “výlučné pravomoci” členských států, tedy výčet oblastí, do kterých by EU v žádném případě nesměla zasahovat. Brusel bude rozhodovat za nás.

4. Rozhodování v EU

Lisabonská smlouva zavádí většinové hlasování ve více než padesáti oblastech, ve kterých bylo dosud nutné rozhodovat jednomyslně. Členské státy tak ztrácí jeden z atributů své svrchovanosti, tedy možnost zabránit iniciativě, kterou si nepřejí. Tato zásadní rozhodnutí bude schvalovat tzv. kvalifikovaná většina. Tu tvoří 55% států (přesněji „členů Evropské rady“), které představují alespoň 65% obyvatelstva Unie. Těch 55% států je při dnešních počtech 15. Patnáct ze sedmadvaceti. Tvůrcům Lisabonské smlouvy se asi zastesklo po starých časech. Všichni pamatujeme, když se říkalo „evropská patnáctka“. Do budoucna tedy bude platit, že cokoli si původní patnáctka (nebo jakákoliv jiná účelově uskupená patnáctka) usmyslí, bude platit. A zbylých 12 států ať se třeba staví na hlavu.

Tímto systémem se snižuje hlasovací váha menších zemí, včetně České republiky, a posiluje se hlasovací váha větších zemí. Potlačuje se princip rovnosti států, větší význam dostává počet občanů. Nejvíce obyvatel v EU má Německo a Německo tedy bude nejsilnějším členem EU. Bude mít nejvíce svých zástupců v nejvyšších orgánech Evropské unie. Váha německého hlasu se zhruba zdvojnásobí, zatímco váha našeho hlasu se naopak dvakrát sníží.

Další zajímavou a zarážející věcí je, že zástupci v nejvyšších orgánech EU – v Evropské radě a v Evropské Komisi – nebudou volení, ale delegovaní (tedy jmenovaní). Tyto dva orgány přitom mají nejvyšší legislativní a rozhodovací pravomoc v rámci EU. Tedy převedeno do reality – to co Rada a Komise schválí, musí každý národní parlament automaticky schválit také. Když to neschválí, tak Evropská Unie může členskou zemi sankcionovat a to jakýmkoliv způsobem a po jakkoliv dlouhou dobu bude Rada a Komise chtít. Samozřejmě také platí, že pokud nejlidnatější země EU (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie a Španělsko) vytvoří blok, nikdo je nepřehlasuje. Tudíž o všech ostatních státech mohou rozhodovat pouze tito hráči.

V nové Unii založené Lisabonskou smlouvou budou sice existovat volby, ale ty nebudou mít téměř žádný smysl, protože prostřednictvím nich nebudou moci lidé prosadit žádnou změnu. Bude to nevolená evropská vláda - Komise, která bude mít monopol na vydávání zákonů. Zákonů, které se budou týkat každého aspektu života jednotlivců i národů. Bude zde Rada ministrů, tedy členové exekutiv, kteří budou schvalovat legislativu. Evropský parlament bude moci podávat pozměňovací návrhy, ale konečné slovo bude mít stejně Komise a Rada, protože Evropský parlament zákony navrhovat nemůže. V EU neexistuje dělba moci, která funguje v klasických demokratických státech. Evropský parlament bude pouze přitakávat zákony, které navrhne nevolená skupina.

Demokracie bude tedy v EU přítomná jen naoko. Lidé si myslí, že když mají poslance, kteří něco dělají, tak je to demokracie. Ve skutečnosti však europoslanci nevytvářejí zákony. Mohou jen říkat své názory, mohou se snažit upravit zákony pomocí dodatků. Ty však mohou být zrušeny, pokud se Radě nebudou líbit.

Členy Komise a Rady jako prostí občané volit nemůžeme, jsou dosazeni. Ve skutečnosti za nimi stojí úředníci a expertní skupiny, o kterých se nic nedozvíme. Nevolená skupina "politiků" bude rozhodovat a nebude možná kontrola ani účast na rozhodování.

Další zajímavostí je, že pro 27 (a již brzy více) zemí bude k dispozici jen 17 komisařů. Každých 15 let bude tedy členská země na dobu 5 let bez komisaře. Nebude moci nic ovlivnit ani svým komentářem…

Další „vymožeností“ Lisabonské smlouvy je, že zmocňuje EU měnit své smlouvy bez potřeby schvalování a ratifikace v členských státech. Národní parlamenty členských států budou mít nulovou roli, budou jen schvalovat usnesení Bruselu.

I samotnou Lisabonskou smlouvu může po dvou letech od jejího přijetí Rada či Komise jakkoliv měnit a to bez ratifikace. Připomínám, že členové Rady či Komise jsou delegovaní, tedy nevolení.

Pro zajímavost uvedu krátký citát z otevřeného dopisu, který zaslal do senátu, poslanecké sněmovny, kanceláře prezidenta a do médií Jan Niederle, člen politické euroskeptické platformy Libertas.cz:

„Před necelým rokem jsem byl v Bruselu a hovořil jsem s vysokým představitelem rady EU – panem Philippem Evansem – tvůrcem Lisabonské smlouvy. Má otázka zněla – k čemu tak obsáhlý a nesrozumitelný dokument, když po jeho přijetí jej lze bez ratifikace jakkoliv měnit nejvyššími delegovanými orgány EU? Odpověď zněla - „Dostal jsem zadání“. Říkal jsem - „Aha, chápu – pozitivní motivace?“. Mlčel. Po chvíli řekl – „Kam až se věci díky tomuto dokumentu dostanou? Tak tam neumím dohlédnout. Ani nechci.“

Jan Niederle dále píše:

„Po ratifikaci už neexistuje žádný plán, jak tuto smlouvu zrušit, jelikož tuto smlouvu prakticky nelze zrušit. A to proto, že když je jednotlivým státům odebrána jurisdikce a legislativní pravomoc, tak tyto dosud ještě členské země již nebudou zeměmi, ale pouze jednotlivými národy EU, protože Lisabonská smlouva vytváří dle svých ustanovení prostor bez hranic. A zde bych si dovolil připomenout, že jurisdikci, legislativu, suverenitu a státnost tvoří pouze a jenom hranice.

Lisabonskou smlouvou a její ratifikací dochází prostě a jednoduše řečeno k dobití území bez použití síly. Je to pošlapání všech hrdinných činů a postojů našich předků a návrat šlechtických rodů a katolické církve k moci a majetkům a řízení impéria, které čítá půl miliardy obyvatel nevolenými vysokými představiteli Unie. Je to konec svobodných voleb a z nich vycházejících zástupců správy svobodného a suverénního státu.“

Zdroje:
Lisabonská smlouva: manuál pro začátečníky
Proč Lisabonská smlouva smrdí (viz web.archive.org)
Bývalý europoslanec Jens-Peter Bonde: Lisabonská smlouva znamená skrytý státní převrat
Jan Niederle - Lisabonská smlouva
Lisbon Treaty allows for Death Penalty across EU

komentář: Není mým cílem řešit na těchto stránkách politiku, avšak vzhledem k tomu, co jsem se o Lisabonské smlouvě a jejích ustanoveních dočetl, se mi zdálo důležité tento článek napsat. I s tím rizikem, že vás možná nebude zajímat a že se může zdát, že se sem tématicky nehodí. Přiznávám, že nejsem právník a nevím, co vše tato nová Evropská ústava (schovaná pod jiným jménem) obsahuje. Stejně jako valná většina lidí (včetně politiků, kteří ji schválili) jsem ji nečetl. Ona vlastně ani moc čitelná není. Přesto se už brzy dotkne života všech občanů EU.

Informace o této smlouvě jsem čerpal z různých internetových zdrojů a nedokážu posoudit, jestli jsou všechny z nich stoprocentně objektivní a spolehlivé. Stoprocentně objektivní a spolehlivá však určitě nejsou média, která nás pravidelně masírují ujištěními, že Lisabonská smlouva je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Nemůžu se nějak ubránit dojmu, že tu něco nehraje. Nebo máte pocit, že z tohoto dokumentu a systému, který ustanovuje, dýchá demokracie a svoboda?

Jak jsem psal výše, Lisabonská smlouva ruší suverenitu jednotlivých členských států EU, podřizuje je pod jednu vládu a pod společný evropský právní systém, který je nadřazený legislativě jednotlivých zemí. Stává se tak mnohem jednodušší, aby mohla nevelká nevolená skupina ovládat téměř celou Evropu s 500 miliony občanů.

V novém "evropském impériu" bude pro vládnoucí elitu mnohem jednodušší odnímat občanům jejich práva a svobody a v podstatě tomu nebude možné zabránit. Lisabonská smlouva kompletně mění právní systém na území Unie, přičemž i ten nejnižší zákon EU je nadřazen ústavám členských zemí. Evropská Unie bude moci definovat, co je trestným činem a stanovit trestní sazbu. Evropský soud bude moci iniciovat vyšetřování evropských občanů, nová evropská policie bude smět zasahovat na území všech členských států. Pro případ nepokojů nebo při pokusu o převrat se počítá s možností použití trestu smrti.

Pravomoci z jednotlivých členských zemí se ve velkém přesouvají do Bruselu. A to i v takových oblastech, jako je sociální politika, bezpečnost, zahraniční politika, ekonomika, zaměstnanost, obchod. EU bude moci členským státům mluvit v podstatě do všeho. Pravidla přitom bude určovat skupina nevolených potentátů...

Tento článek o Lisabonské smlouvě píšu především proto, že dle mého názoru znamená její přijetí další významný krok k naplnění biblických proroctví o událostech doby konce (podobně jako události kolem 11. září 2001 a tzv. ekonomická krize). Tento přelomový dokument nastoluje podmínky a připravuje nástroje pro snadnější ovládání lidí a pronásledování těch, kteří se odmítnou novému systému podřídit. Je pravda, že se biblická proroctví o událostech v době konce soustřeďují především na úlohu USA a papežství, ale i "spojená Evropa" v nich určitě svou roli hrát bude.

Vím samozřejmě o tom, že to s "jednotou" Evropy pod Lisabonskou smlouvou nebude tak jednoznačné. Z prorockého snu z 2. kapitoly knihy Daniel víme, že po pádu Římské říše se sice národy Evropy budou „mísit, ale nepřilnou k sobě“ (Dan 2,43). Toto proroctví určitě nepozbylo svou platnost. Lisabonská smlouva je dalším pokusem sjednotit nesjednotitelné. Po pádu Říma bylo podobných pokusů spojit Evropu několik, ale tyto snahy vždy slavily úspěch jen po velice krátkou dobu. I "jednota" pod Lisabonskou smlouvou tedy zůstává s uvozovkami. Jednotlivé členské státy k sobě stále nepřilnuly, stále kopou především za své zájmy.

K určitému sjednocení však musí podle Bible ke konci dějin našeho světa dojít. Ve Zjevení můžeme číst o tom, že „deset králů“ bude zajedno ve svých úmyslech a odevzdá svou sílu i královskou moc „šelmě“ (Zj 17,12-13), aby mohla vládnout nad celým světem. Je možné, že těchto „deset králů“ představuje nástupnické státy Římské říše, o které víme, že se rozpadla na deset království (viz Dan 7,23-24)?

Pokud ano, znamenalo by to, že národy Evropy budou zajedno ve svých úmyslech a odevzdají svou sílu i moc „šelmě“, aby mohla prosazovat své zájmy. Což je pod Lisabonskou smlouvou reálnější, než kdykoliv předtím. Ať je to jakkoliv, faktem je, že celý svět bude nucen k uctívání „šelmy“, k poslušnosti příkazů, které vydá „socha šelmy“ a k přijetí „znamení šelmy“. To vše pod hrozbou ekonomického nátlaku a nakonec i pod hrozbou trestu smrti (Zj 13). (Více se můžete dozvědět článku Dravé šelmy vládnou Zemi (Zjevení 13) - 2. část).

Nečeká nás jednoduché období. Každý si bude muset zvolit, jestli bude poslouchat lidské zákony, nebo jestli i přes těžkosti s tím spojené zůstane věrný Bohu.

Zde se ukáže vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání a věrnost Ježíši. (Zj 14,12)