21. Odmítnuté varování

William Miller a jeho spolupracovníci kázáním o druhém příchodu Ježíše Krista sledovali jediný cíl - chtěli vyburcovat lidi, aby se připravili na soud. Snažili se, aby formální věřící přijali pravou naději církve a poznali, že potřebují křesťanství plněji prožívat. Neobrácené lidi se snažili přesvědčit, že potřebují prožít okamžitě pokání a obrátit se k Bohu. "Nesnažili se přivést někoho k určité církvi nebo náboženské organizaci. Působili ve všech církvích a společenstvích věřících a nezasahovali do jejich organizace nebo řádů."

Miller prohlásil: "Nikdy jsem neměl přání nebo zájem založit nějakou samostatnou organizaci vedle stávajících církví, nedával jsem přednost některé církvi na úkor ostatních. Snažil jsem se být prospěšný všem. Měl jsem za to, že se z naděje na příchod Ježíše Krista budou radovat všichni křesťané a že lidé, kteří se mnou nebudou souhlasit, nebudou mít méně rádi ty, kdo toto učení přijmou. Netušil jsem, že někdy bude třeba konat samostatná shromáždění. Měl jsem jediný cíl - obracet lidi k Bohu, oznamovat světu, že přichází soud, a přesvědčovat své bližní, že se musí připravit, aby se mohli setkat s Bohem v míru. Velká většina lidí, které jsem přivedl k obrácení, vstoupila do stávajících církví." (Bliss, Paměti Williama Millera, str. 328)

Protože Millerova činnost podporovala růst církví, církve ji po určitou dobu vítaly. Když se však kazatelé a představitelé církví rozhodli zakročit proti adventnímu učení a potlačit všechny diskuze na toto téma, začali vystupovat proti adventnímu hnutí nejen z kazatelen, ale zakazovali také členům svých církví, aby chodili na shromáždění, kde se kázalo o druhém příchodu Pána Ježíše. Dokonce jim zakazovali mluvit o této naději během církevních shromáždění. Tím se věřící ocitli v těžkém postavení. Měli rádi své sbory, a nechtěli se od nich odloučit. Když však viděli, jak církve odmítají svědectví Božího slova a jak jim upírají právo studovat proroctví, poznali, že jim věrnost k Bohu nedovoluje, aby se podvolili. Nemohli považovat za Kristovu církev, za "sloup a pevnost pravdy" (1 Tm 3,15) takové lidi, kteří zavrhli svědectví Božího slova. Proto považovali za správné odejít ze svých dosavadních církví. V létě roku 1844 vystoupilo z různých církví asi padesát tisíc členů.

V té době bylo možno pozorovat nápadnou změnu ve většině církví ve Spojených státech. Po mnoho let se církve pomalu ale jistě stále více přizpůsobovaly světským způsobům a zvyklostem, proto se v nich projevil úpadek opravdového duchovního života. V uvedeném roce se však téměř ve všech církvích ukázaly příznaky náhlého a výrazného úpadku. Hodně se o tom psalo v tisku, hovořilo z kazatelen, ale - jak se zdálo - nikdo tento jev neuměl vysvětlit.

Na jednom shromáždění presbyteriánské církve ve Philadelphii prohlásil pan Barnes, pastor jednoho z největších sborů ve městě a autor známého komentáře k Bibli, že "působí jako duchovní už dvacet let a s výjimkou posledního případu dosud nezažil slavnost večeře Páně, při které by nebyl do církve přijat větší či menší počet nových členů. Nyní se však neprojevuje žádné probouzení, žádné obrácení, není vidět, že by věřící rostli v milosti, nikdo nepřichází do mé pracovny, aby se mnou mluvil o svém spasení. S růstem podnikání, se stoupajícími vyhlídkami na rozkvět obchodu a průmyslu jde ruku v ruce i růst zájmu o tento svět. Tak je tomu ve všech církvích." (Congregational Journal, 23. května 1844)

V únoru téhož roku prohlásil profesor Finney z Oberlin College: "Můžeme konstatovat, že protestantské církve v naší zemi jsou všeobecně lhostejné nebo se stavějí proti jakýmkoli mravním reformám této doby. Existují dílčí výjimky, není jich však dost na to, aby změnily všeobecnou situaci. Máme ještě jiný přesvědčivý důkaz: v církvích všeobecně nepůsobí probuzenecký vliv. Téměř všechno zachvátila hrozivě hluboká duchovní otupělost, potvrzuje to náboženský tisk celé země... Členové církví se do značné míry oddávají dnešní módě, spolu s nevěřícími se účastní různých nevázaných večírků, tanečních zábav, oslav atd... Není třeba tento smutný jev dále rozvádět. Máme o tom dostatek důkazů a velice nás tíží, že církve všeobecně upadají. Odešly daleko od Pána a Pán se vzdálil od nich."

Jiný pisatel v časopisu Religious Telescope podává následující svědectví: "Nikdy jsme nezažili tak všeobecný úpadek náboženství, jaký nyní prožíváme. Církev by se měla probudit a hledat příčinu tohoto stavu, protože každý, kdo miluje Boží církev, musí daný stav pokládat za neštěstí. Když sledujeme, jak málo lidí se skutečně obrací k Bohu, a pozorujeme bezpříkladnou nevázanost a zatvrzelost hříšníků, musíme mimoděk zvolat: Přestal snad Bůh být milostivý? Zavřely se snad už dveře milosti?"

Příčiny takového stavu musíme vždy hledat také v samotné církvi. Duchovní temnota, která postihuje národy, církve i jednotlivce, není způsobena tím, že by Bůh svévolně odňal svou milost, ale tím, že lidé odmítají nebo neberou vážně Boží poselství. Nápadný příklad této pravdy můžeme sledovat v dějinách Židů v době Ježíše Krista. Protože se zabývali pouze záležitostmi tohoto světa a zapomínali na Boha a jeho slovo, zatemnilo se jejich chápání a jejich srdce se zaměřila jen na svět a smyslnost. Proto nevěděli o příchodu Mesiáše a ve své pýše a nevěře Spasitele zavrhli. Ale ani tehdy Bůh nevzal židovskému národu možnost poznat záchranu nebo mít na ní podíl. Ovšem lidé, kteří pravdu zavrhli, ztratili jakoukoli touhu po Božím daru. Považovali "tmu za světlo a světlo za tmu" (Iz 5,20), až se světlo v nich změnilo v tmu, a byla to velká temnota.

Satanovým záměrům vyhovuje, když lidé zachovávají náboženské formy, jen když jim chybí opravdová živá zbožnost. Po odmítnutí evangelia Židé dále horlivě dodržovali staré obřady, přísně hlídali svou národní jedinečnost, museli však doznat, že se mezi nimi už neprojevuje Boží přítomnost. Danielovo proroctví ukazovalo na dobu příchodu Mesiáše tak přesně a předvídalo jeho smrt tak jednoznačně, že rabíni lidi odrazovali od studia této knihy a nakonec vyhlásili klatbu nad každým, kdo by se pokoušel vypočítat dobu příchodu Mesiáše. Další staletí prožili Židé v slepotě a zatvrzelosti, stavěli se lhostejně k milostivé nabídce záchrany, přehlíželi požehnání evangelia, slavnostní i vážné varování před nebezpečím, že odmítají to, co jim nabízí Bůh.

Stejné příčiny přinášejí všude stejné následky. Kdo úmyslně potlačuje vědomí povinnosti, protože to odporuje jeho sklonům, ztratí nakonec schopnost rozlišovat mezi pravdou a bludem. Jeho rozum se zatemní, svědomí otupí, srdce se zatvrdí a duše se odloučí od Boha. Tam, kde lidé zlehčují nebo pohrdají poselstvím Boží pravdy, tam církev zahalí temnota, víra a láska ochladnou, projeví se odcizení a rozkol. Členové církve věnují svůj zájem a své síly záležitostem tohoto světa a hříšníci se ještě více zatvrdí ve svém odporu vůči Bohu.

Poselství prvního anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které oznamuje příchod Božího soudu a vyzývá lidi, aby vzdávali úctu a poctu Bohu, mělo oddělit pravý Boží lid od zhoubného vlivu světa a probudit ho, aby poznal svůj zesvětáčtělý a odpadlý stav. Tímto poselstvím Bůh církve varoval. Kdyby poselství přijaly, mohlo vést k nápravě špatností, které je od něho oddělovaly. Kdyby členové církví přijali Boží poselství, pokořili se před Pánem a upřímně se snažili se připravit, aby mohli obstát v Boží přítomnosti, projevil by se mezi nimi Boží Duch a Boží moc. Církev by znovu dospěla k jednotě víry a lásky, v jaké byla za dnů apoštolů, kdy věřící "byli jedné mysli a jednoho srdce" a "s odvahou mluvili Boží slovo", kdy "Pán denně přidával k jejich společenství ty, které povolával ke spáse" (Sk 4,32.31; 2,47).

Kdyby formální následovníci Ježíše Krista přijali zvěst, která vychází z Božího slova, dosáhli by jednoty, o niž se modlil Pán Ježíš a kterou apoštol označil za "jednotu Ducha ve svazku pokoje". "Jedno tělo a jeden Duch," jak řekl, "k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest." (Ef 4,3-5)

Takové požehnání přineslo adventní poselství lidem, kteří je přijali. Tito věřící přišli z různých náboženských organizací, ale konfesijníní přehrady padly, dali stranou, co je dělilo; přestali věřit v tisíciletou říši pokoje na zemi, protože to odporuje Písmu, opravovali své nesprávné názory na druhý příchod Pána Ježíše, zmizela pýcha a přizpůsobování se světu, napravovali křivdy a vytvářeli nejniternější společenství - vládla mezi nimi láska a radost. Jestliže toto učení vykonalo tolik pro těch několik lidí, kteří je přijali, vykonalo by totéž pro všechny, kdyby je přijali.

Církve však většinou poselství nepřijaly. Jejich duchovní, kteří jako strážci "Izraelského domu" měli jako první poznat znamení příchodu Ježíše Krista, nerozpoznali pravdu ani z proroctví ani ze znamení doby. Protože jejich srdce naplnily světské tužby a ambice, ochladla jejich láska k Bohu a víra v jeho slovo. Když zaslechli adventní učení, vzbudilo v nich jen předsudky a nevěru. Skutečnost, že poselství hlásali většinou laikové, uváděli kritikové jako důkaz proti němu. Jako kdysi vyvolávalo i nyní svědectví Božího slova otázku: "Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů?" (J 7,48) Když zjistili, že není snadné vyvrátit důkazy o časových údajích z proroctví, odrazovali jiné, aby proroctví nestudovali, protože - jak tvrdili - prorocké knihy jsou zapečetěné a lidé jim nemají rozumět. Mnoho lidí slepě věřilo svým farářům a odmítlo vyslechnout poselství. Jiní - i když se přesvědčili, co je pravda - se to neodvážili přiznat ze strachu, "aby nebyli vyloučeni ze synagogy" (J 12,42). Poselství, které Bůh poslal, aby vyzkoušel a očistil církev, jasně ukázalo, kolik lidí miluje spíše tento svět než Krista. Pouta, která je vázala k zemi, byla silnější než pouta k nebeskému domovu. Rozhodli se řídit raději světskou moudrostí a odmítli poselství, které ukazuje, co je v srdci.

Odmítnutím poselství prvního anděla zavrhli prostředky, které jim Bůh dal pro jejich nápravu. Nepřijali posla, který mohl napravit bludy, jež je odloučily od Boha, a ještě více usilovali o přízeň světa. To byla příčina zesvětáčtění, odpadlictví a duchovní smrti v církvích v roce 1844.

Podle čtrnácté kapitoly knihy Zjevení následuje prvního anděla druhý a volá: "Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvem a dal jim pít z poháru hněvu." (Zj 14,8) Slovo "Babylón" je odvozeno od slova "Bábel" a znamená zmatek. Písmo tímto termínem označuje různé formy falešného nebo odpadlého náboženství. Zjevení sedmnáctá kapitola přirovnává Babylón k ženě - žena totiž v Bibli symbolizuje církev, ctnostná žena představuje pravou církev, hříšná žena církev odpadlou.

Svatý a trvalý vztah mezi Kristem a jeho církví znázorňuje Bible manželským svazkem. Pán připoutal svůj lid k sobě slavnostní smlouvou, v níž slíbil, že bude jeho Bohem, a v níž se lidé zavázali, že budou patřit jenom jemu. Pán řekl: "Zasnoubím si tě navěky, zasnoubím si tě spravedlností a právem, milosrdenstvím a slitováním." (Oz 2,21) A jindy prohlásil: "Já jsem váš manžel." (Jr 3,14) Apoštol Pavel pak používá v Novém zákoně stejný obraz, když říká: "Zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu." (2 K 11,2)

Církev se dopouští nevěry vůči Kristu, když dovoluje, aby se její důvěra a láska od něho odvrátily a srdce ovládla láska k světským věcem. Bible to přirovnává k porušení manželského slibu. Také hřích, kterého se Izrael dopustil tím, že odešel od svého Boha, je znázorněn stejným obrazem. Obdivuhodná Boží láska, kterou odmítli, je popsána tak dojemně: "Přísahal jsem ti a vešel s tebou v smlouvu, je výrok Panovníka Hospodina, a stala ses mou." "Stala ses nesmírně krásnou a dosáhla jsi královských poct. Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil... Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvem." "Jako žena věrolomně opouští svého druha, tak věrolomně jste se zachovali vůči mně, dome izraelský, je výrok Hospodinův." "Jako cizoložná manželka brala sis cizí místo svého muže." (Ez 16,8.13-15.32; Jr 3,20)

Nový Zákon promlouvá podobnými slovy k vyznavačům křesťanství, kteří touží po přízni světa více než po přízni Boha. Apoštol Jakub napsal: "Proradná stvoření! Což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím." (Jk 4,4)

Babylón, žena ze Zjevení sedmnácté kapitoly, je vylíčen jako žena "oděná purpurem a šarlatem a ozdobená zlatem, drahokamy a perlami; v ruce držela zlatý pohár, plný ohavností a nečistoty ... a na čele měla napsáno jméno - je v něm tajemství: Babylón veliký, Matka všeho smilstva a všech ohavností na zemi." Prorok dále popisuje: "Viděl jsem tu ženu, zpitou krví svatých a krví Ježíšových svědků." O Babylónu se také říká, že je to "veliké město, panující nad králi země" (Zj 17,4-6.18). Moc, která po dlouhá staletí neomezeně vládla nad křesťanskými panovníky, je Řím. Purpur a šarlat, zlato, drahé kamení a perly živě zobrazují velkolepost a více než královskou okázalost, kterou stavěl na odiv pyšný Řím. O žádné jiné mocnosti než o římské církvi, která tak kkrutě pronásledovala Kristovy následovníky, se nedalo právem říci, že je "opilá krví svatých". Babylónu se také vytýká nezákonné spojení "s králi země". Tím, že se odloučila od Pána a spojila se s pohany, stala se nevěstkou židovská církev. Podobně upadla a zaslouží si stejný odsudek také římská církev, protože hledala oporu světských mocností.

O Babylónu se říká, že je to "matka všeho smilstva". Jako její dcery jsou označeny církve, které přijaly její učení, její tradice a řídí se jejím příkladem tím, že obětují pravdu i Boží přízeň, aby mohly vytvořit protizákonné spojenectví se světem. Poselství ze Zjevení čtrnácté kapitoly, které ohlašuje pád Babylóna, musí označovat ty náboženské organizace, které byly kdysi čisté, ale které se zvrhly. Protože toto poselství následuje po upozornění na soud, bude hlásáno až v posledních dnech. Nemůže tedy označovat pouze římskou církev, protože ta odpadla od Boha už před mnoha staletími. Navíc, osmnáctá kapitola knihy Zjevení vyzývá Boží lid, aby "vyšel z Babylóna". To znamená, že velká část Božího lidu je ještě stále v Babylónu. Ve kterých církvích můžeme dnes najít většinu Kristových následovníků? Nepochybně v různých protestantských církvích. V době svého vzniku se tyto církve postavily čestně k Bohu a k pravdě, proto je provázelo Boží požehnání. I nevěřící svět musel uznat, že přijetí zásad evangelia přináší blahodárné výsledky, jak to prorok slíbil Izraeli: "Tvé jméno proniklo mezi pronárody pro tvou krásu; byla dokonalá pro důstojnost, kterou jsem na tebe vložil, je výrok Panovníka Hospodina." Ztratily se však jako důsledek snahy napodobovat nevěřící a získat jejich přízeň, ty se staly kletbou a zhoubou Izraele. "Ty jsi však spoléhala na svou krásu a zhanobila jsi své jméno smilstvem." (Ez 16,14.15)

Mnohé protestantské církve napodobují příklad Říma v hříšném spojenectví s "králi země" - státní církve spojenectvím se světskými vládami, jiné církve úsilím o přízeň světa. Označení "Babylón" - zmatek - můžeme právem použít pro církve, které sice tvrdí, že své učení vyvozují z Bible, přesto se však rozštěpily na nespočet skupin a zásadně se liší svým vyznání víry a svým učením.

Kromě hříšného spojení se světem vykazují církve, které se oddělily od Říma, také další rysy římské církve.

Jistá římskokatolická kniha tvrdí: "Kdyby se římská církev uctíváním svatých dopouštěla modloslužebnictví, pak se její dcera, anglikánská církev, dopouští téhož, protože na deset kostelů zasvěcených Panně Marii připadá jen jeden zasvěcený Kristu." (Richard Challoner v "The Catholic Christian Instructed, úvod, str. 21.22)

A dr. Hopkins prohlašuje ve svém pojednání o tisíciletém království: "Není důvodu tvrdit, že antikristovské postoje a zvyky projevuje pouze římská církev. Protestantské církve mají v sobě mnoho antikristovského a jsou na hony vzdáleny tomu, aby se o nich mohlo říci, že jsou opravdu oproštěné od ... zkaženosti a bezbožnosti." (Samuel Hopkins, Dílo, díl 2, str. 328)

O odluce presbyteriánské církve od Říma dr. Guthrie napsal: "Před třemi sty lety opustila naše církev s otevřenou Biblí na svém praporu a s heslem 'Zkoumejte Písmo' brány Říma." A pak klade důležitou otázku: "Vyšla čistá z bran Babylóna?" (Thomas Guthrie, The Gospel in Ezekiel, str. 237) Jak řekl Ch. Spurgeon: "Anglikánská církev je, jak se zdá, úplně prosáklá učením, že spasení záleží na svátostech. Ovšem lidé, kteří se od této církve odlučují, jsou téměř vždy naplněni filozofickou nevěrou. Lidé, od nichž bychom očekávali lepší postoje, se jeden po druhém odvracejí od základů víry. Obávám se, že srdce Anglie je skrznaskrz prostoupeno zhoubnou nevěrou, která se navíc odvažuje vystupovat na kazatelnu a nazývat se křesťanskou vírou."

Z čeho pramení takové odpadlictví? Jak církev na počátku opustila čistotu evangelia? Tím, že přijala pohanské zvyky, aby usnadnila pohanům přijmout křesťanství. Apoštol Pavel prohlásil už ve své době: "Ta nepravost již působí." (2 Te 2,7) Pokud žili apoštolové, církev zůstala poměrně čistá. "Koncem druhého století však většina sborů přijala novou podobu. Když zemřeli staří učedníci, jejich potomci spolu s nově obrácenými ... přijali nové formy a způsoby." (Robert Robinson, Ecclesiastical Researches, kap. 6, odst. 17, str. 51) Aby získali nové členy, nevyžadovali dodržování vznešených křesťanských zásad. Následkem toho proudila do církve "pohanská krev a přinášela s sebou pohanské zvyky, názory a modly" (Gavazzi, Lectures, str. 278). Pokud si křesťanské náboženství získalo přízeň a podporu světských vládců, přicházely formálně do církve velké zástupy lidí. Byli to však křesťané jen navenek, ve skutečnosti mnozí z nich "zůstali v podstatě pohany, a dále tajně uctívali své bohy" (Tamtéž, str. 278).

Neopakuje se totéž téměř v každé církvi, která se nazývá protestantskou? Když zemřeli zakladatelé prodchnutí pravým duchem nápravy, nastoupila další generace a začala církev přetvářet. Potomci reformátorů obvykle slepě lpí na věrouce otců a odmítají uznat cokoli, co jejich otcové nepřijali, přitom se však rozcházejí s jejich příkladem pokory, sebezapření a odmítání světa. Tak "se vytrácí původní prostota". Do církve pak proniká záplava světa a "přináší s sebou světské zvyky, názory a modly".

Žel, domnělí následovníci Ježíše Krista dnes do značné míry usilují o přátelství se světem, které je "nepřátelstvím vůči Bohu" (Jk 4,4) Jak daleko odešla většina křesťanských církví od biblického vzoru pokory, sebezapření, prostoty a zbožnosti. John Wesley jednou o správném používání peněz řekl: "Neplýtvejte ani nejmenší částí této hřivny, jen abyste uspokojili žádost oka zbytečným nebo drahým oblečením nebo nepotřebnou ozdobou. Nepromrhejte prostředky na výzdobu svých domů zbytečným nebo nákladným nábytkem, drahými obrazy, malbami, zlacením... Nevynakládejte peníze, abyste ukojili svou pýchu a dosáhli toho, aby vás lidé obdivovali nebo vychvalovali... Pokud se budeš oblékat do purpuru a jemného prádla, každý den žít v přepychu a zábavách, budou mnozí lidé jistě chválit tvůj vybraný vkus, tvou štědrost a pohostinnost. Nekupuj si však jejich potlesk tak draze, spokoj se raději s poctou, kterou dává Bůh." (Wesley, Dílo, kázání 50, Užívání peněz) V mnoha církvích se však dnes takové učení nebere vážně.

Ve světě se stalo populárním hlásit se k nějakému náboženství. Vládci, politici, právníci, lékaři, obchodníci vstupují do církví, aby získali společenskou vážnost a důvěru, a tak podpořili své zájmy. Křesťanským vyznáním se snaží zakrýt nečestné jednání. Různé náboženské organizace, podporované dary a vlivem takových lidí, dělají všechno možné, aby získaly popularitu a příznivce. Stavějí co nejnápadněji vyzdobené kostely na hlavních ulicích. Návštěvníci přicházejí oblečeni v drahých módních oděvech. Vyplácejí vysoké mzdy obratným kazatelům, aby lidi zaujali a pobavili. Kázání se nesmí dotýkat rozšířených hříchů, ale musí znít uším posluchačů příjemně a chlácholivě. Hříšníci pak vstupují do církve, protože je to módní, jejich hříchy pak kryje pláštík zbožnosti.

Přední americký časopis napsal o současném postoji amerických křesťanů ke světu: "Církev se nepozorovaně podrobila duchu doby a přizpůsobila bohoslužebné formy moderním požadavkům... Využívá opravdu všechny dostupné prostředky, aby se náboženství stalo přitažlivým." Autor jednoho článku v newyorkském časopisu Independent napsal, jaký je metodizmus: "Dělící čára mezi věřícími a bezbožnými vybledla do jakéhosi polostínu a horlivci na obou stranách se snaží smazat všechny rozdíly mezi jejich způsobem života a zábavy... Obliba náboženství přispívá k tomu, že přibývá lidí, kteří chtějí získat požehnání, aniž by přijali nějaké povinnosti."

Právě tak jako kdysi staří Židé přátelskými svazky s pohanskými národy odvraceli svá srdce od Boha, tak i dnes Kristova církev nesprávným spojováním s nevěřícím světem opouští Boží směrnice správného života a přijímá škodlivé - i když často zdánlivě správné - zvyky nekřesťanské společnosti. Používá při tom argumenty a dospívá k názorům, které jsou cizí Božímu zjevení a neslučitelné s růstem v milosti." (Howard Crosby, The Healthy Christian, An Appeal to the Church, str. 141.142)

V tomto přílivu světskosti a honby za požitky se téměř ztrácí sebezapření a sebeobětování pro věc Ježíše Krista. "Mnozí dnešní členové našich církví byli v dětství vychováni, aby přinášeli oběti a pro Krista něco vykonali." I když má dnes "církev nedostatek prostředků, ... nesmí nikoho vyzývat, aby něco dal. To se údajně nesmí! Je třeba konat burzy, výstavy, prodej starožitností nebo společenská setkání, prostě něco, aby se lidé bavili."

Guvernér Washburn z Wisconsinu ve svém novoročním poselství z 9. ledna 1873 řekl: "Zdá se, že je třeba vydat zákon, aby se mohly uzavřít školy, kde se vychovávají hazardní hráči. Nacházím to všude. I církve (jistě nevědomky) někdy konají ďáblovo dílo. Pořádají dobročinné koncerty, tomboly, loterie, soutěže o ceny - často pro náboženské nebo dobročinné účely, ale někdy také pro méně ušlechtilé cíle. To jsou všechno akce, které mají získat peníze, aniž se za ně poskytují odpovídající hodnoty. Nic není tak demoralizujícího, tak jedovatého - zvláště pro mladé - jako získávání peněz nebo majetku bez práce. Když se úctyhodní lidé angažují v takových vlastně hazardních podnicích, uklidňují své svědomí tím, že získané peníze poslouží dobrým účelům. Nelze se pak divit, že mládež tak snadno propadá vzrušení, které přinášejí hazardní hry."

Sklon přizpůsobovat se světu prostupuje všechny církve. Robert Atkins vykreslil v jednom svém kázání v Londýně ponurý obraz duchovního úpadku, který zavládl v Anglii: "Opravdu spravedliví lidé se ztrácejí a nikdo si s tím nedělá starosti. Dnešní křesťané - ať patří k jakékoli církvi - milují svět, přizpůsobují se mu, usilují o osobní pohodlí a touží po tom, aby měli úctu a vážnost. Pán je povolal, aby trpěli s Kristem, oni se však hroutí, už když slyší urážku... Odpadlictví, odpadlictví, odpadlictví je vytesáno nad vchodem do každého kostela. Kdyby si to uvědomovali, kdyby to cítili, byla by ještě naděje, ale běda, oni jen volají: Jsme bohatí, máme všeho dost a nic nepotřebujeme." (Robert Atkins, Second Advent Library, traktát č. 39)

Velký hřích, který Písmo vytýká Babylónu, spočívá v tom, že "opojil všechny národy svým smilstvem" (Zj 14,8). Opojný pohár nabízený světu představuje falešné učení, které církev přijala jako důsledek svého nesprávného spojení s mocnými tohoto světa. Přátelství se světem znehodnocuje víru věřících a na druhé straně má zhoubný vliv na svět, protože šíří učení, které odporuje jasným výrokům Písma.

Řím vzal lidem Bibli a vyžadoval ode všech, aby přijali jeho učení. Úkolem reformace bylo vrátit lidem Boží slovo. Přesto však církve naší doby lidi učí, aby zakládali svou víru na vyznání a na učení své církve spíše než na Písmu. Charles Beecher o protestantských církvích prohlásil: "Děsí se každého tvrdšího slova proti své věrouce, stejně jako se svatí otcové děsili každého tvrdšího slova proti rostoucímu uctívání svatých a mučedníků, které zaváděli... Protestantské evangelické církve si tak svázaly navzájem i každá sobě ruce, že se u nich nemůže stát kazatelem nikdo, kdo kromě Bible neuzná také jejich další knihy... Nepřeháním, řeknu-li, že moc církevních vyznání je tak velká, že začíná zakazovat Bibli, jako to dělal Řím, i když to dělá mnohem chytřeji." (Charles Beecher, kázání "Bible je dostatečnou věroukou", přednesené ve Fort Wayne, ve státě Indiana, 22. února 1846).

Když věrní učitelé vykládají Boží slovo, povstávají vzdělanci a kazatelé, kteří tvrdí, že rozumějí Písmu, a označují správné učení za kacířství, a odrazují tak lidi, kteří hledají pravdu. Kdyby svět nebyl beznadějně opilý vínem Babylóna, pravdy Božího slova by přesvědčily a přivedly k obrácení mnoho lidí. Křesťanská věrouka se však jeví tak zmatená a rozporná, že lidé nevědí, čemu mají vlastně věřit. Vina za to, že svět se neobrací k Bohu, spočívá na církvích.

Poselství druhého anděla ze Zjevení čtrnácté kapitoly bylo poprvé kázáno v létě roku 1844. Tehdy se nejvíce hodilo na církve ve Spojených státech. Tam znělo nejvíce poselství o blížícím se soudu, církve ho také nejvíce zavrhovaly a nejrychleji se zde projevil úpadek církví. Poselství druhého anděla se v roce 1844 nenaplnilo úplně. Tehdy církve zažily mravní úpadek jako důsledek toho, že odmítly adventní poselství. Úpadek však nebyl úplný. Když pak dále zavrhovaly jednotlivé pravdy potřebné pro tuto dobu, klesaly stále hlouběji a hlouběji. Ani potom se však nedalo říci beze zbytku, že "padl Babylón, který opojil všecky národy svým smilstvem". Ještě k tomu nesvedl všechny národy. Snaha přizpůsobit se světu a lhostejnosti k aktuálním pravdám pro naší dobu stále vládne a získává další půdu v protestantských církvích ve všech zemích. Těmto církvím platí obvinění druhého anděla z knihy Zjevení, i když jejich odpadnutí ještě nedosáhlo vrcholu.

Bible varuje, že před příchodem Pána Ježíše bude satan konat "kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo ... nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydá do moci klamu, aby uvěřili lži." (2 Te 2,9-11) Teprve až nastane takový stav a až se křesťanské církve plně spojí se světem, bude pád Babylóna úplný. Církve k tomu spějí, ale proroctví z knihy Zjevení 14,8 se naplní teprve v budoucnosti.

I když v církvích, které jsou znázorněny Babylónem, vládne duchovní temnota a odcizení od Boha, žije v nich stále ještě většina pravých Kristových následovníků. Mnozí z nich ještě neslyšeli zvláštní pravdy pro tuto dobu. Mnoho z nich není spokojeno se svým stavem a touží po hlubším poznání. Marně hledají podobu Ježíše Krista v církvích, ke kterým patří. Nakolik se tyto církve stále více uchylují od pravdy a přibližují světu, zvětšuje se rozdíl mezi oběma skupinami, až nakonec skončí rozchodem. Přijde doba, kdy lidé, kteří milují Boha nade všechno, nebudou moci zůstat pospolu s lidmi, kteří "budou mít raději rozkoš než Boha; budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat" (2 Tm 3,4.5).

Osmnáctá kapitola zjevení ukazuje dobu, kdy po odmítnutí trojího varovného poselství ze Zjevení 14,6-12 upadnou církve do stavu, jak jej předpověděl druhý anděl, kdy Boží lid, který bude ještě stále v Babylónu, bude vyzván, aby se od těchto církví oddělil. Bude to poslední poselství pro tento svět a svůj úkol splní. Až lidé, kteří "neuvěřili pravdě, ale nalezli zalíbení v nepravosti" (2 Te 2,12), budou ponecháni vlivu klamů a uvěří lži, pak světlo pravdy zazáří všem, jejichž srdce jsou otevřena ji přijmout, a všechny Boží děti, které zůstaly v Babylónu, uposlechnou výzvu: "Vyjdi, lide můj, z toho města." (Zj 18,4)