15. Bible a francouzská revoluce

V šestnáctém století se snažila proniknout do všech zemí Evropy reformace, která nabízela lidem bibli. Některé národy ji radostně přijaly jako posla z nebes. V jiných zemích papežská moc do značné míry zabránila jejímu vstupu a téměř zcela znemožnila, aby lidé poznali biblické poselství a jeho povznášející vliv. Do jedné země sice světlo pronikalo, panující temnota však neumožnila, aby ho lidé pochopili. Po staletí tam pravda a blud zápolily o moc. Nakonec zvítězilo zlo a Boží pravda byla potlačena. „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo. (Jan 3,19) Onen národ musel sklidit plody toho, pro co se sám rozhodl. Duch svatý přestal klást omezení národu, který pohrdl darem Boží milosti. Zlo mohlo dozrát. A celý svět pak mohl sledovat, jaké ovoce to přináší, když lidé odmítnou světlo.

Boj proti bibli, který probíhal ve Francii po několik staletí, vyvrcholil v hrůzách revoluce. Tento strašlivý výbuch byl jen zákonitým důsledkem toho, jak Řím ve Francii potlačoval bibli. (Viz Dodatek č. 23) Je to nejpřesvědčivější ukázka důsledků papežské politiky, jakou kdy svět viděl, ukázka toho, kam vedlo po více než tisíc let učení římské církve.

Bibličtí proroci předpověděli, že v době papežské nadvlády bude Písmo potlačováno. Apoštol Jan v knize Zjevení také ukazuje strašné následky, které přinese zvláště ve Francii vláda „muže hříchu .

Boží anděl prohlásil: „Budou pustošit svaté město po dvaačtyřicet měsíců. A povolám své dva svědky, oblečeni v smuteční šat budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní... Až ukončí své svědectví, vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí. Jejich těla zůstanou ležet na náměstí toho velikého města, které se obrazně nazývá Sodoma a Egypt, kde byl také ukřižován jejich Pán... Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopřáli klidu. Ale po třech a půl dnech vstoupil do nich duch života přicházející od Boha, postavili se na nohy a hrůza padla na ty, kdo to viděli. (Zj 11,2-11)

Období, o kterých se tu mluví - „dvaačtyřicet měsíců a „tisíc dvě stě šedesát dnů - jsou totožná a představují dobu, po kterou Řím utlačoval Kristovu církev. Papežská nadvláda, trvající 1260 let, začala v roce 538 a skončila v roce 1798. V tomto roce vstoupila francouzská armáda do Říma a zajala papeže, který potom zemřel ve vyhnanství. I když brzy nato byl zvolen nový papež, nedokázalo už papežství nikdy plně obnovit svou dřívější moc.

Pronásledování církve netrvalo celých 1260 let. Bůh z milosrdenství ke svému lidu zkrátil dobu jeho krutých zkoušek. Když předpovídal „velkou tíseň , která přijde na církev, Spasitel řekl: „Kdyby nebyly ty dny zkráceny, nebyl by spasen žádný člověk; ale kvůli vyvoleným budou ty dny zkráceny. (Mat 24,22) Vliv reformace ukončil pronásledování už před rokem 1798.

O dvou svědcích prorok dále napsal: „To jsou ty dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země. Žalmista vysvětluje: „Světlem pro mé nohy, je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Zj 11, 4; Žalm 119,105) Dva svědkové znázorňují Písmo Starého a Nového zákona. Oba podávají důležité svědectví o původu a věčném trvání Božího zákona. Oba také svědčí o plánu záchrany člověka. Předobrazy, oběti a proroctví Starého zákona ukazují na budoucího Spasitele. Evangelia a epištoly Nového zákona vyprávějí o Spasiteli, který přišel přesně tak, jak to předpověděly předobrazy a proroctví.

„Oblečeni v smuteční šat budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní. Po většinu této doby zůstávali Boží svědkové v skrytu. Papežská moc se snažila skrýt před lidmi slovo pravdy a dát jim falešné svědectví, které je v rozporu s pravdou. (Viz Dodatek č. 24) Věrní svědkové prorokovali tehdy, když bibli zakazovaly církevní i světské úřady, když nepřátelé překrucovali její svědectví, když vynakládali všechno úsilí, aby lidé na ni nemysleli, když pronásledovali, zrazovali, mučili, zavírali do tmavých kobek, týrali pro jejich víru nebo vyháněli do hor a jeskyň každého, kdo se opovážil hlásat její svaté pravdy. Svědčili po celé období 1260 let. I v nejtemnějších dobách žili věrní lidé, kteří milovali Boží slovo a horlivě obhajovali Boží čest. Tito věrní Boží sluhové dostali moudrost, moc a autoritu, aby mohli hlásat Boží pravdu po celé uvedené období.

„Kdyby jim chtěl někdo ublížit, vyšlehne oheň z jejich úst a sežehne jejich nepřátele; takto zahyne každý, kdo by jim chtěl ublížit. (Zj 11,5) Lidé nemohou beztrestně pošlapávat Boží slovo. Toto vážné varování vysvětluje závěrečná kapitola Zjevení: „Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize. (Zj 22,18.19)

Takovými výstrahami Bůh varuje člověka, aby jakkoli měnil to, co Bůh zjevil nebo nařídil. Varování platí pro všechny, kdo svým vlivem vedou jiné, aby nebrali Boží zákon vážně. Měla způsobit, aby se báli a třásli lidé, kteří lehkomyslně prohlašují, že není důležité, zda respektujeme Boží zákon. Strašnou odpovědnost berou na sebe všichni, kdo kladou své vlastní názory nad Boží zjevení, kdo by chtěli měnit smysl Písma tak, jak se jim to hodí nebo aby vyhovoval světu. Psané slovo, Boží zákon, posuzuje povahu každého člověka a odsoudí všechny, které tato spravedlivá zkouška prohlásí za nedostatečné.

„Až ukončí své svědectví... Období, ve kterém oba svědkové prorokovali oblečeni do smutečního šatu, skončilo v roce 1798. Když se blížil konec jejich skrytého působení, rozpoutala proti nim válku mocnost, znázorněná v Písmu jako „dravá šelma , která vystoupila z propasti. V mnoha evropských zemích řídil satan prostřednictvím papežství po celá staletí státní i církevní vládu. Zde se však satanská moc projevuje novým způsobem.

Řím z předstírané úcty uzavřel bibli v neznámém jazyku a skryl ji před lidmi. Za jeho vlády svědkové prorokovali „oblečeni do smutečního šatu . Měla však povstat další mocnost - šelma vystupující z propasti - a vyhlásit otevřenou válku proti Božímu slovu.

„Veliké město , v jehož ulicích jsou svědkové zabíjeni a kde leží jejich mrtvá těla, je „duchovní Egypt. Ze všech národů, o nichž se zmiňují biblické dějiny, Egypt nejtroufaleji popíral existenci živého Boha a odmítal jeho nařízení. Žádný panovník se nikdy neodvážil postavit se otevřeněji a nadutěji proti Boží moci než egyptský vládce. Když mu Mojžíš přednesl poselství ve jménu Hospodina, faraón pyšně odpověděl: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout a propustit Izraele? Hospodina neznám a Izraele nepropustím! (2 Moj 5,2) To je ateizmus. A národ představovaný Egyptem měl podobně popírat požadavky živého Boha a projevit podobnou nevíru a vzdor. „Veliké město se také přirovnává v duchovním smyslu k Sodomě. Zkaženost Sodomy, její přestupování Božího zákona se projevovalo zvlášť v nemravnosti. Stejný hřích se měl také projevovat v národě, který naplní uvedené biblické proroctví.

Podle proroctví měla krátce před rokem 1798 povstat nějaká moc satanského původu a rázu, která povede tažení proti bibli. V zemi, kde byl hlas dvou Božích svědků umlčen, se měla projevit nevíra faraóna a nemravnost Sodomy.

Uvedené proroctví se s nápadnou přesností naplnilo v dějinách Francie. Za revoluce, v roce 1793, „svět poprvé uslyšel, jak shromáždění mužů, kteří se narodili a byli vychováni v civilizovaném světě a přisvojili si právo vládnout jednomu z nejušlechtilejších evropských národů, zvedlo svůj hlas, aby jednomyslně popřelo základní pravdu, kterou člověk obdržel, a jednomyslně odmítlo víru a uctívání Boha . (Sir Walter Scott: Život Napoleonův, díl 1, kap. 17) „Francie je jediným národem na světě, který se zapsal do dějin tím, že jako národ pozvedl ruku ve zjevné vzpouře proti Stvořiteli vesmíru. Bylo a stále je mnoho rouhačů, mnoho nevěřících v Anglii,

Německu, Španělsku a jinde, avšak Francie vystupuje v dějinách světa jako jediný stát, který výnosem svého Ústavodárného shromáždění prohlásil, že Bůh není, a jehož obyvatelé v hlavním městě i jinde, muži i ženy, tančili a zpívali radostí, když uslyšeli toto prohlášení. (Blackwood`s Magazine, listopad 1870)

Francie vykázala příznačné rysy, kterými se vyznačovala Sodoma. Za revoluce se projevila mravní zvrhlost a zkaženost podobná stavu, který přivodil zkázu měst v Jordánské nížině. Dějepisec spojuje ateizmus Francie s její nemravností, podobně jak je to uvedeno v proroctví: „Na zákony týkající se náboženství, těsně navazovaly další zákony, které snižovaly manželský svazek - nejsvětější svazek, který mohou lidské bytosti navázat, a jehož stálost nejsilněji přispívá k upevnění pořádku ve společnosti - na úroveň dočasné občanské smlouvy, kterou mohou lidé snadno uzavřít a také kdykoli zrušit... Kdyby se nepřátelé snažili najít způsob, jak nejúčinněji zničit všechno, co je v rodinném životě úctyhodné, krásné a trvalé, a současně zajistit, aby se zkáza, kterou se snaží docílit, přecházela z pokolení na pokolení, nemohli vymyslit účinnější plán než snížit manželství... Sophie Arnoultová, herečka proslulá svými duchaplnými výroky, označila republikánské manželství za 'svátost cizoložství'. (Scott, díl 1, k ap. 17.

„Kde byl také ukřižován jejich Pán. (Zj 11,8) Tuto část proroctví Francie také naplnila. V žádné jiné zemi se tak nápadně neprojevilo nepřátelství vůči Kristu. V žádné jiné zemi se pravda nesetkala s tak rozhořčeným a krutým odporem. Pronásledováním vyznavačů evangelia přibíjela Francie na kříž Krista v osobě jeho následovníků.

Století za stoletím tekla krev mučedníků. Zatímco v horách Piemontu umírali valdenští „pro Boží slovo a svědectví Ježíše Krista , přinášeli ve Francii podobné svědectví pro pravdu jejich bratři, albigenští. Později byli stoupenci reformace krutým způsobem mučeni a ubíjeni. Král, šlechta, urozené dámy i křehké slečny, pýcha a výkvět národa, se bavili pohledem na smrtelný zápas mučedníků. Stateční hugenoti, kteří bojovali za nejposvátnější lidská práva, prolévali svou krev na mnoha bojištích. Protestanté byli pokládáni za psance, na jejich hlavy byly vypisovány odměny a byli štváni jako divá zvěř.

„Církev na poušti , hrstka potomků prvotních křesťanů, která ve Francii žila v osmnáctém století, se skrývala v horách na jihu. Stále vyznávali víru svých otců. Když se odvážili scházet se v noci v horách nebo na pustých vřesovištích, pronásledovalo je vojsko a odvlékalo je do doživotního otroctví na galejích. Nejšlechetnější, nejvzdělanější a nejinteligentnější z Francouzů trpěli v okovech spolu s lupiči a vrahy. (Viz Wylie, sv. 22, kap. 6) S jinými jednali „milosrdněji - chladnokrevně je zastřelili, když neozbrojeni a bezmocní klesli na kolena, aby se modlili. Stovky starců, bezbranných žen a nevinných dětí zůstaly bez života ležet na místě, kde se shromáždili k bohoslužbě. V horách nebo lesích, kde se obvykle shromažďovali, mohl tehdy návštěvník najít „na každém čtvrtém kroku mrtvá těla ležící v trávě nebo těla oběšená na stromech . Jejich země, zpustošená mečem a sekerou, „se stala jedinou obrovskou pouští . „Tato zvěrstva se neodehrávala... v temném dávnověku, nýbrž za skvělé éry Ludvíka XIV. Tehdy se pěstovala věda, kvetla literatura a duchovními u dvora a v hlavním městě byli vzdělaní a výřeční muži, kteří rádi vystavovali na odiv svou laskavost a šlechetnost. (Wylie, sv. 22, kap. 7)

Avšak nejčernější na seznamu zločinů, nejstrašnější z ďábelských počinů všech staletí, je bartolomějská noc. Svět si stále s hrůzou připomíná výjevy tohoto nejzbabělejšího a nejkrutějšího vyvražďování. Francouzský král dal na naléhání představitelů římské církve k tomuto hroznému zločinu svůj souhlas. Zvon, vyzvánějící v noci umíráčkem, byl povelem k vraždění. Protestanté, kteří klidně spali ve svých domovech, protože důvěřovali slibu svého krále, byli chladnokrevně vražděni po tisících.

Tak jako Kristus neviditelně vedl svůj lid z egyptského otroctví, satan neviditelně vedl své poddané v tomto strašném díle masového vraždění. Po sedm dní trvalo v Paříži vraždění, první tři dny se vyznačovaly nepochopitelnou zuřivostí. Vraždění se neomezilo jen na Paříž, zvláštní královský rozkaz je rozšířil do všech krajů a měst, kde protestanté žili. Nebral se ohled na věk ani pohlaví. Nešetřil ani nevinné dítě, ani šedovlasého starce. Šlechtic i sedlák, starý i mladý, matka i dítě, všichni byli společně popraveni. Vraždění po celé Francii pokračovalo dva měsíce. Zahynulo sedmdesát tisíc lidí, kteří představovali skutečný výkvět národa.

„Když zpráva o masakru došla do Říma, radost kněžstva neznala mezí. Kardinál z Lorraine odměnil posla tisíci korunami. Z děla andělského hradu byla vypálena slavnostní salva, z každé věže zněly zvony, slavnostní hranice proměnily noc v den. Papež Řehoř XIII. se v doprovodu kardinálů a dalších církevních hodnostářů odebral v dlouhém průvodu do chrámu sv. Ludvíka, kde kardinál z Lorraine zazpíval Te Deum„... Na památku masakru byla vyražena medaile a ve Vatikánu je možno stále vidět tři fresky Vasariho, které zobrazují útok na admirála a krále jak s radou připravuje masakr a samotné vraždění protestantů. Řehoř poslal císaři Karlovi Zlatou růži. A čtyři měsíce po masakru... s uspokojením vyslechl kázání francouzského kněze,... který mluvil o onom dni plném štěstí a radosti, kdy největšímu otci došla o tom zpráva a kdy se odebral v slavnostním průvodu, aby vzdal díky Bohu a svatému Ludvíkovi. (Henry White: Bartolomějská noc, kap. 14, odst. 34)

Duch, který vedl k bartolomějské noci, vedl také ke krutostem revoluce. Ježíš Kristus byl prohlášen za podvodníka a francouzští ateisté svorně volali: „Pryč s bídákem , a mysleli tím Krista. Opovážlivé rouhání vůči Bohu šlo ruku v ruce s nejpodlejší zločinností. Lidé páchající největší krutosti a neřesti se dostávali na přední místa. Tím vším vzdávali satanovi nejvyšší poctu. Krista znovu přibíjeli na kříž tím, že pošlapávali pravdu, čistotu a nesobeckou lásku.

„Vynoří se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, přemůže je a usmrtí. Ateistická moc, která vládla ve Francii za revoluce a za hrůzovlády, se opovážila vést proti Bohu a Božímu slovu válku, jakou svět nikdy před tím neviděl. Národní shromáždění zrušilo uctívání Boha. Nechali sbírat bible a s posměchem je veřejně pálit. Pošlapávali Boží zákon. Odmítli biblická ustanovení. Zrušili den odpočinku jednou v týdnu a místo něho ustanovili každý desátý den jako den radovánek a rouhání. Zakázali konání křtů a večeře Páně. Oznámení vylepená na hřbitovech hlásala, že smrt je věčný spánek.

Tvrdili, že úcta k Bohu je tak vzdálena začátku moudrosti, že je vlastně začátkem hlouposti. Zakázali jakékoli náboženské uctívání kromě uctívání svobody a vlasti. „Povolali pařížského biskupa, aby sehrál hlavní roli v nejostudnější frašce, před národním shromážděním... Přišel s celým průvodem, aby před sněmem prohlásil, že náboženství, kterému mnoho let učil, je v každém bodě výmyslem kněží a že nevyplývá z dějin, ani ze svatých pravd. Slavnostně popřel existenci Boha, k jehož uctívání byl vysvěcen, a zavázal se, že nadále bude uctívat jen svobodu, rovnost, ctnost a mravnost. Potom položil na stůl odznaky své biskupské hodnosti a předseda sněmovny ho bratrsky objal. Několik odpadlých kněží jednalo podle příkladu tohoto preláta. (Scott: Život Napoleonův, díl 1, kap. 17)

„Obyvatelé země budou z toho mít radost, budou jásat a navzájem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopřáli klidu. Nevěrná Francie umlčela kárající hlas dvou Božích svědků. Slovo pravdy leželo mrtvé v jejích ulicích a ti, kdo nenáviděli omezení a požadavky Božího zákona, jásali. Lidé se veřejně stavěli proti nebeskému vládci. Jako hříšníci v dávných dobách volali: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná? (Žalm 73,11)

Jeden z kněží nového řádu prohlásil téměř s neuvěřitelnou troufalostí: „Bože, jestliže existuješ, pomsti své uražené jméno. Vyzývám tě k boji. Ty mlčíš, neodvažuješ se vyslat své hromy. Kdo uvěří, že existuješ? (Lacretelle: Dějiny, díl 11, str. 309; Archibald Alison: Dějiny Evropy, díl 1, kap. 10) Je to jen ozvěna faraónovy otázky: „Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout...? Hospodina neznám. (2 Moj 5,2)

„Bloud si v srdci říká: Bůh tu není. (Žalm 14,1) Bůh však o lidech, kteří převracejí pravdu, říká: „Jejich zaslepenost bude všem stejně zjevná. (2 Tim 3,9) Jakmile Francie odmítla uctívání živého Boha, „Velkého a Vznešeného, který žije ve věčnosti , netrvalo dlouho a klesla do ponižujícího modlářství. Začala uctívat bohyni rozumu v podobě nemravné ženy, a to ve shromáždění poslanců národa, nejvyššími občanskými a zákonodárnými představiteli. Dějepisec poznamenal: „Jeden z obřadů této šílené doby vyniká svou nesmyslností a bezbožností. Dveře sněmovny se doširoka otevřely a vstoupila skupina hudebníků. Následoval je slavnostní průvod členů městské rady zpívajících hymnu na oslavu svobody. Jako předmět svého budoucího kultu vedli ženu v závoji, kterou nazývali bohyně rozumu„. Když ji přivedli na pódium, sňali jí obřadně závoj s tváře a posadili ji po pravici předsedy sněmu. Všichni v ní poznali baletku z opery... Této osobě, jako nejvhodnější představitelce onoho rozumu, který uctívali, vzdalo národní shromáždění Francie veřejný hold.

„Tato bezbožná a směšná maškaráda se stala jakýmsi vzorem. Uvedení 'bohyně rozumu' se pak konalo na mnoha místech po celé zemi, kde obyvatelé chtěli napodobit představitele revoluce. (Scott, díl 1, kap. 17)

Řečník, který uváděl uctívání rozumu, prohlásil: „Zákonodárci! Fanatizmus ustupuje rozumu. Jeho zakalené oči nemohly snést jasnou zář světla. Dnes pod těmito gotickými klenbami, pod kterými se shromáždil obrovský zástup, poprvé zazněla pravda. Francouzi tu projevují jedinou oprávněnou úctu - uctívají svobodu a rozum. Tady jsme vyslovili přání, aby se republice dobře vedlo. Tady jsme odmítli neživé modly a přijali rozum, živé božstvo, mistrovský a vrcholný výtvor přírody. (M. A. Thiers: Dějiny francouzské revoluce, díl 2, str. 370, 371)

Když byla do sněmovny přivedena bohyně rozumu, vzal ji řečník za ruku, obrátil se ke shromáždění a prohlásil: „Smrtelníci, přestaňte se třást před bezmocnými hromy Boha, kterého stvořil váš strach. Od této chvíle neuznávejte žádné božstvo, jedině rozum. Nabízím vám jeho nejkrásnější a nejryzejší symbol, chcete- li mít nějaké božstvo, obětujte jenom takovému... Skloňte se před vznešeným senátem svobody! Ať žije rozum.

„Předseda senátu bohyni objal, a pak ji posadili do nádherného vozu a vezli za doprovodu obrovského zástupu lidí do katedrály Notre Dame, aby tam nahradila Boha. Tam ji posadili na oltář a všichni přítomní ji projevili úctu. (Alison, díl 1, kap. 10)

Zanedlouho pak došlo k veřejnému pálení biblí. Jednoho dne vešli členové Společnosti Národního muzea do sálu městské rady a provolávali „Ať žije rozum! Na dlouhé žerdi nesli napíchnuté ohořelé zbytky několika knih, mezi nimi breviáře, misály a Starý a Nový zákon, které „odpykaly v ohni , jak prohlásil předseda, „za všechna bláznovství, ke kterým vedly lidstvo. (Pařížské noviny, 1793, č. 318)

Papežství zahájilo proces, který skončil otevřeným ateizmem. Politika Říma vytvořila takové sociální, politické a náboženské poměry, které vehnaly Francii do této situace. Spisovatelé, kteří popisovali hrůzy revoluce, tvrdili, že tuto situaci přivolali panovníci a církev. (Viz Dodatek č. 25) Po pravdě řečeno, zavinila je církev. Papežství otrávilo mysl králů a poštvalo je proti reformaci jako nepříteli koruny, zdroji nepokojů, který ohrožuje mír a soulad v národě. Tímto způsobem Řím inspiroval panovníky k největším krutostem a nejhoršímu útlaku.

S biblí přicházela svoboda. Všude, kde lidé přijali evangelium, probudil se v nich rozum. Začali lámat okovy, které je držely v otroctví nevědomosti, nemravnosti a pověr. Začali myslet a jednat jako lidé. Když to panovníci viděli, začali se bát o svůj trůn.

Řím se urychleně snažil vyvolávat v panovnících obavy. Papež napsal v roce 1525 francouzskému regentu: „Tato mánie (čímž myslel protestantství) nejen znehodnotí a zničí náboženství, ale zničí také všechnu vrchnost, šlechtu, zákony, pořádek a řád. (G. de Félice: Dějiny protestantů ve Francii, díl 1, kap. 2, odst. 8) O několik let později přesvědčoval papežský nuncius krále: „Veličenstvo, nemylte se. Protestanté převrátí všechen občanský pořádek právě tak jako pořádek náboženský... Trůn je ohrožen právě tak jako oltář... Zavedení nového náboženství musí nutně vést k zavedení nové vlády. (D`Aubigné: Dějiny reformace v Evropě v době Kalvínově, díl 2, kap. 36) Teologové působili na předsudky lidí. Prohlašovali totiž, že protestantské učení „obrací lidi k novinkám a k pošetilostem, olupuje krále o oddanou lásku jeho poddaných a přivádí do záhuby jak církev tak stát. Tak se Římu podařilo poštvat Francii proti reformaci. „Meč, který stíhal protestanty, byl poprvé tasen ve Francii, aby bránil trůn, zachránil šlechtu a zachoval zákony. (Wylie, díl 13, kap. 4)

Vládci země mohli stěží předvídat, kam tato osudná politika povede. Učení bible by vštěpovalo do myslí a srdcí lidí zásady spravedlnosti, střídmosti, pravdy, rovnosti a lásky, které jsou základními kameny prospěchu národa. „Spravedlnost vyvyšuje pronárody. „Spravedlnost upevňuje trůn. (Př 14:34; 16,12) „Spravedlnost vytvoří pokoj a jeho ovoce bude „klid a bezpečí navěky. (Iz 32,17) Člověk, který poslouchá Boží zákon, bude také věrně ctít a poslouchat zákony své země. Kdo se bojí Boha, respektuje také krále a jeho spravedlivou a zákonnou moc. Francie však zakázala bibli a vyhnala její učedníky. Čestní, mravně silní a bystří lidé, kteří měli odvahu přiznat se k svému přesvědčení a trpět za pravdu, byli po staletí posíláni do otroctví na galeje, hynuli na hranicích nebo pomalu umírali ve vězeňských kobkách. Tisíce z nich hledaly záchranu v útěku. Tak to pokračovalo ještě dvě stě padesát let po zahájení reformace.

„Po celé dlouhé období, mohla každá generace Francouzů sledovat, jak učedníci evangelia prchají před zběsilostí pronásledovatelů a odnášejí s sebou vzdělanost, řemeslnický um, píli a pořádkumilovnost, v nichž zpravidla vynikali, aby jimi obohatili země, ve kterých našli azyl. A nakolik obohacovali svým přínosem jiné země, chudla jejich původní vlast. Kdyby všechno, co vyhnali, zůstalo ve Francii, kdyby píle a um vyhnanců po celých těch tři sta let obdělávaly její půdu, kdyby jejich umělecké nadání po celá tři staletí zdokonalovalo její řemeslnou výrobu, kdyby jejich tvůrčí nadání a bystrý úsudek obohacovaly její literaturu a její vědu, kdyby jejich moudrost řídila její záležitosti, kdyby se jejich statečnost projevovala v bitvách, které Francie vedla, kdyby jejich smysl pro právo utvářel její zákony a kdyby se k tomu přidalo náboženství bible, které posiluje rozum a řídí svědomí lidí, jakou slávu by to Francii přineslo. Jakou velkolepou, úspěšnou a šťastnou zemí - vzorem pro národy - mohla být.

„Slepý a neúprosný fanatizmus však vyhnal z její půdy každého učitele ctnosti, každého zastánce pořádku, každého čestného obránce trůnu. Mužům, kteří mohli udělat ze své země 'věhlas a slávu' světa, dal na vybranou - hranici nebo vyhnanství. Nakonec dokonal zkázu státu. Nezůstalo svědomí, které by se dalo zatratit, náboženství, které by šlo dovléct na hranici, vlastenectví, které by šlo vyhnat ze země. (Wylie, díl 13, kap. 20) A revoluce se všemi svými hrůzami přišla jako zákonitý následek.

„S odchodem hugenotů nastal ve Francii všeobecný úpadek. Kvetoucí průmyslová města začala chátrat, úrodné oblasti se změnily v původní divočinu. Období nezvyklého pokroku vystřídalo období intelektuální tuposti a mravního úpadku. Paříž se stala jedním velkým chudobincem. Odhaduje se, že těsně před výbuchem revoluce dostávalo dvě stě tisíc chudých almužnu od dvora. Jedině jezuitům se dařilo v upadajícím národě, tyransky řídili kostely a školy, vězení a galeje.

Evangelium by Francii přineslo řešení politických a sociálních problémů, které vyvstávaly před jejím duchovenstvem, králem a zákonodárci a které nakonec přivedly národ do anarchie a zkázy. Pod nadvládou Říma lid nepoznal Spasitelovo blahodárné učení o sebeobětování a o nesobecké lásce. Neseznámil se s projevy sebezapření pro blaho druhých. Církev nekárala bohaté za to, že utlačovali chudé, chudí nenacházeli pomoc ve svém útlaku a ponížení. Sobectví bohatých a mocných bylo stále otevřenější a krutější. Hrabivost a rozmařilost šlechty trvající staletí vyústila v nelidské vydírání rolníků. Bohatí utlačovali chudé a chudí bohaté nenáviděli.

V mnoha oblastech vlastnila zemědělské usedlosti šlechta. Lidé, kteří v zemědělství pracovali, byli pouze nájemci, odkázáni na milost svých pánů, museli se podřizovat jejich přemrštěným požadavkům. Břemeno vydržování církve a státu leželo na ramenou středních a nižších tříd, kterým úřady a církev ukládaly těžké daně. „Názory šlechty byly pokládány za nejvyšší zákon. Zemědělci a rolníci mohli třeba hladovět, o to se jejich utlačovatelé pramálo starali... Lidé byli nuceni při každém svém kroku dbát na zájmy svého pána. Život zemědělských dělníků byl životem nepřetržité práce a nekončící bídy. Jejich stížnosti, pokud si vůbec troufali stěžovat, byly odmítány s naprostým pohrdáním. Soudy se vždy vyslovovaly ve prospěch šlechty proti poddaným. Soudci běžně přijímali úplatky a pouhý rozmar aristokrata platil jako zákon v systému, kde vládlo všeobecné úplatkářství. Z daní, vyždímaných z prostých lidí světskými vládci na jedné straně a duchovenstvem na straně druhé, se do královské nebo církevní pokladny nikdy nedostala ani polovina. Všechno ostatní se ztratilo v rozmařilých radovánkách. Ti, kdo ožebračovali své poddané, byli sami osvobozeni od placení daní a podle zákona nebo podle zvyklostí jim patřily všechny úřady ve státě. Příslušníků privilegovaných tříd bylo sto padesát tisíc, a aby uspokojili všechny jejich rozmary, byly milióny lidí odsouzeny k bídnému životu bez naděje. (Viz Dodatek č. 26)

Královský dvůr propadl přepychu a rozmařilosti. Lid a králové si vzájemně nedůvěřovali. Lid považoval všechny opatření vlády za podezřelá a sobecká. Více než půl století před vypuknutím revoluce seděl na trůnu Ludvík XV., který i v oněch zlých časech proslul jako líný, smyslný panovník nevázaných mravů. Stát se zvrhlou a krutou aristokracií a se zbídačenými a nevědomými nižšími vrstvami obyvatelstva se ocitl v těžké finanční situaci. Lid ztratil naději a trpělivost. Nebylo třeba prorockého jasnozření, aby bylo jasné, že situace spěje ke strašnému výbuchu. Na varovné hlasy svých rádců král odpovídal: „Snažte se, aby všechno šlo tak dlouho, pokud budu žít, po mé smrti ať se děje cokoli. Nemělo smysl stále mu opakovat, že je třeba provést reformy. Král viděl všeobecné rozšíření zla, neměl však odvahu ani sílu, aby je odstranil. Úděl, který čekal Francii, až příliš dobře vyjadřovalo jeho nestoudné a sobecké heslo: „Po nás potopa.

Řím podněcoval pýchu králů a vládnoucích tříd a vedl je, aby drželi lid v otroctví. Dobře věděl, že právě tím stát oslabí a bude si moci tím více k sobě připoutat vládce i lid. Řím jednal chytře, dobře chápal, že mají-li být lidé opravdu zotročeni, musí být spoutány a zotročeny jejich duše. Nejjistější způsob, jak jim zabránit, aby se zbavili otroctví, je vychovat je tak, aby nebyli schopni těšit se ze svobody. Tisíckrát hroznější než tělesné utrpení, které přinášela politika Říma, byla mravní zkáza. Lid, kterému vzali bibli a který vychovávali učením plným fanatizmu a sobectví, byl vydán napospas nevědomosti a pověrčivosti, upadl do neřestí a naprosto nebyl schopný vládnout si sám.

Konečný výsledek se však podstatně lišil od toho, co si Řím přál. Nedokázal udržet lidové masy ve slepé poslušnosti svých dogmat, vychoval z nich nevěrce a revolucionáře, kteří viděli v římském katolicizmu jen opovržení hodné kněžské intriky. Duchovenstvo chápali jako součást svého útlaku. Jediný bůh, kterého znali, byl bůh Říma. Učení Říma bylo jejich jediným náboženstvím. Hrabivost a krutost Říma považovali za zákonité ovoce bible, a s tím nechtěli nic mít.

Řím nesprávně představoval Boží povahu a převrátil Boží požadavky a lidé nyní odmítli bibli i jejího původce. Řím vyžadoval slepou víru ve svá dogmata a přitom se dovolával bible. Voltaire a jeho spojenci na to reagovali tím, že úplně odmítli Boží slovo a začali šířit jed nevíry. Řím srazil lid k zemi svou železnou patou, a nyní se tento ponižovaný a znásilňovaný lid, začal nejen zbavovat tyranie Říma, ale odhodil také všechny zábrany. Natolik se rozzuřil proti podvodnému pozlátku, které tak dlouho uctíval, že pak spolu s bludem odmítl i pravdu. Otroci neřesti zaměnili volnost za nevázanost a jásali nad svou domnělou svobodou.

Na počátku revoluce král udělal ústupek a poskytl lidu větší zastoupení, než byl počet zástupců šlechty a duchovenstva dohromady. Jazýček na vahách moci dostal do rukou lid, který však nebyl připraven jej moudře a prozíravě využít. V touze odčinit bezpráví, kterým trpěl, rozhodl se lid, že společnost přebuduje. Pokořovaný lid, který vzpomínal jen na dlouhou dobu křivd, se rozhodl, že revolucí změní svou nesnesitelnou bídu a že se pomstí těm, které považoval za původce svého utrpení. Utlačovaní pak dělali to, čemu se naučili za útlaku, a stali se utlačovateli těch, kdo je dříve utlačovali.

Nešťastná Francie sklízela krvavou žeň své setby. Podrobení se nadvládě Říma přineslo strašné následky. Na místě, kde Francie pod vlivem římského katolicizmu založila na počátku reformace první hranici, tam revoluce vztyčila svou první gilotinu. Na stejném místě, kde byli v šestnáctém století upáleni první protestantští mučedníci, byly v osmnáctém století sťati gilotinou první oběti. Tím, že vyhnala evangelium, které by ji uzdravilo, otevřela Francie dveře nevíře a zkáze. Tam, kde lidé odmítli zábrany vyplývající z Božího zákona, se ukázalo, že lidmi vydané zákony nestačí zadržet příval uvolněných vášní. Národ se vydal na cestu revoluce a anarchie. Boj proti bibli zahájil období, které je v dějinách označována jako „hrůzovláda . Mír a štěstí zmizelo z lidských domovů i srdcí. Nikdo si nebyl ničím jistý. Ten, kdo se dnes radoval z vítězství, propadl následujícího dne podezření a odsouzení. Vládlo násilí a lidské vášně.

Král, kněží a šlechta se museli podrobit nesmyslným požadavkům zfanatizovaných davů. Poprava krále jen podnítila touhu lidu po pomstě. Lidé, kteří jej odsoudili, ho brzy sami následovali na popraviště. Popraveni měli být všichni domnělí a podezřelí nepřátelé revoluce. Zaplnila se vězení. Jednu dobu v nich bylo více než dvě stě tisíc vězňů. Ve městech po celém království se odehrávaly hrůzné výjevy. Část revolucionářů se postavila proti jiné skupině a Francie se stala velkým bojištěm znepřátelených skupin, ovládaných nespoutanými vášněmi. „V Paříži docházelo k jedné bouři za druhou, občané se rozdělili do různých stran a skupin, které - jak se zdálo - usilovaly jen o to, aby se navzájem vyhubily. Všeobecnou bídu zvyšovalo ještě to, že se Francie zapletla do dlouhé a ničivé války s evropskými velmocemi. „Země dospěla na pokraj zkázy, vojska se domáhala žoldu, Pařížané hladověli, venkov pustošili lupiči a civilizace téměř zanikala v anarchii a nevázanosti.

Lid si příliš dobře osvojil krutost a násilí, jak ho to svědomitě učil Řím. Konečně nastal den odplaty. Tentokrát už to ale nebyli následovníci Ježíše Krista, kdo byli vlečeni do vězení a na hranice. Ti už dávno vymřeli nebo byli vyhnáni do ciziny. Nemilosrdný Řím začal nyní pociťovat smrtící sílu lidí, které vychovával, aby si libovali v krvavém násilí. „Příklad pronásledování, který francouzské duchovenstvo tak dlouhou dobu předvádělo, se nyní obrátil s ještě větší silou proti nim. Popraviště rudla krví kněží. Galeje a vězení, kdysi plná hugenotů, se nyní zaplnila jejich pronásledovateli. Přikováni ke galejní lavici museli tvrdě veslovat, nyní římskokatoličtí kněží zakoušeli utrpení, které jejich církev tak štědře rozdávala šlechetným kacířům. (Viz Dodatek č. 27)

„Pak přišly dny, kdy nejbarbarštější tribunály vydávaly nejbarbarštější zákony, kdy nikdo se nemohl pozdravit se sousedy, ani se pomodlit, aniž by riskoval, že se tím dopustí smrtelného zločinu, kdy špiclové nahlíželi do všech koutů, kdy každé ráno pracovala gilotina, kdy byla vězení přeplněná jako podpalubí otrokářské lodi, kdy krev proudila kanály do Sény... Vozy plné obětí projížděly denně ulicemi Paříže ke svému cíli a prokonzulové, které státní výbor vyslal do krajů, projevovali takovou krutost, jakou nepoznala ani Paříž. Jejich vražedné horlivosti ani gilotina nestačila. Dlouhé řady odsouzenců kosily kartáčové střely z děla. Do lodí naplněných lidmi dělali díry, aby se potopily. Lyon se změnil v pustinu. V Arrasu zajatcům odepřeli i milost rychlé smrti. Podél řeky Loiry, od Saumuru až k moři, se slétala velká hejna vran a dravých ptáků, aby hodovali na nahých tělech propletených v příšerném objetí. Popravčí nebrali zřetel ani na pohlaví ani na věk. Tato hanebná vláda nechala popravit mnoho stovek chlapců a děvčat, kteří nedosáhli ještě sedmnácti let. Nemluvňata vyrvaná ženám z náručí nabodávali jakobíni na hroty svých pík. (Viz Dodatek č. 28) V krátké době deseti let zahynulo nesmírné množství lidí.

Všechno se vyvíjelo podle satanova přání. Po celá staletí o to usiloval. Celé jeho působení je od počátku do konce založeno na podvodu a stále se snaží přivádět lidi do bídy a úpadku, znetvořovat a kazit Boží dílo, mařit působení jeho milosrdenství a lásky a působit tím v nebi zármutek. Svým uměním oslepuje mysl lidí a vede je, aby svůj nezdar sváděli na Boha, jakoby všechna bída byla důsledkem plánu Stvořitele. Když pak lidé, které ponižoval a znásilňoval svou krutou mocí, získají svobodu, vede je, aby páchali výstřednosti a násilí. Případy takové nevázanosti používají pak tyrani a utlačovatelé, aby ukazovali, kam vede svoboda.

Když lidé prohlédnou klam v jedné podobě, oblékne ho satan do jiného šatu a lidé jej přijímají stejně nadšeně, jak jej přijali poprvé. Když lidé poznali, že římské katolictví je klam a když je už satan nemohl tímto nástrojem vést, aby přestupovali Boží zákon, sváděl je k tomu, aby viděli v každém náboženství podvod a aby bibli pokládali za bajku. Zavrhli Boží ustanovení a oddali se nekontrolovanému zlu.

Obyvatelé Francie nepochopili velkou pravdu, že skutečná svoboda spočívá v dodržování požadavků Božího zákona. Tento osudný omyl jim přinesl tolik bídy. „Jen kdybys dal pozor na má přikázání, byl by tvůj pokoj jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny. „Nemají pokoj svévolníci, praví Hospodin. „Ale kdo mě poslouchá, v bezpečí bude bydlet a bude žít klidně beze strachu z něčeho zlého. (Iz 48,18.22; Př 1,33)

Ateisté, lidé nevěrní a odpadlí neuznávají a odmítají Boží zákon. Důsledky jejich vlivu však ukazují, že prospěch člověka závisí na poslušnosti Božího řádu. Kdo se nechce poučit z Boží knihy, může se přesvědčit z dějin národů.

Když satan prostřednictvím římskokatolické církve vedl lidi k neposlušnosti, působil tak skrytě a nenápadně, že lidé v ponížení a bídě, které přišly jako následek neposlušnosti, nepoznali plody přestoupení Božích zákonů. Duch svatý natolik působil proti satanově moci, že zabránil, aby satan mohl plně uskutečnit své úmysly. Lidé neobjevili skutečnou příčinou svého stavu a neodhalili zdroj svého utrpení. Za revoluce národní rada veřejně zavrhla Boží zákon. Za hrůzovlády, která následovala, mohli pak všichni poznat zákon příčiny a následku.

Když Francie veřejně zavrhla Boha a odmítla bibli, začali bezbožní lidé a duchové temnoty jásat proto, že dosáhli cíle, po kterém tak dlouho toužili - království, v němž neplatí meze stanovené Božím zákonem. Protože trest za zlo nepřichází okamžitě, je srdce lidí nakloněno tomu, „aby činili zlé věci . (Kaz 8,11) Přestupování správného a spravedlivého zákona musí nevyhnutelně skončit bídou a zkázou. Ačkoli lidskou hříšnost nepostihl okamžitě trest, připravovala si zákonitě svůj úděl. Staletí odpadlictví a zločinu hromadila hněv pro den odplaty. Když se míra jejich nepravost naplnila, ti, kdo pohrdli Bohem, poznali příliš pozdě, jak strašné je překročit hranici Boží trpělivosti. Boží Duch, který krotil krutou satanovu moc, přestal působit, a ďábel, jehož jedinou rozkoší je hříšnost člověka, mohl konat, co se mu zlíbilo. Satanovi sluhové mohli sklízet ovoce vzpoury, až zemi naplnily hrozné zločiny, které nelze ani popsat. Ze zpustošených krajů a pobořených měst zněl hrůzostrašný pláč - pláč vyvěrající z největší úzkosti. Francie se otřásla jakoby zemětřesením. Náboženství, zákon, společenský řád, rodinu, stát i církev - všechno smetly bezbožné ruce, které se pozvedly proti Božímu zákonu. Starozákonní mudrc řekl pravdu: „Svévolník svou svévolí padne. „Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. Avšak svévolníkovi se dobře nepovede. (Př 11, 5; Kaz 8,12.13) „Protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili... budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. (Př 1,29.31)

Věrní Boží svědkové, které zabila rouhačská moc vystupující „z propasti , neměli být umlčeni nadlouho. „Po třech a půl dnech vstoupil do nich duch života přicházející od Boha, postavili se na nohy a hrůza padla na ty, kdo to viděli. (Zj 11,11) V roce 1793 přijalo francouzské Národní shromáždění dekret, kterým zrušilo křesťanské náboženství a odmítlo bibli. O tři a půl roku později stejné shromáždění tento dekret zrušilo a opět povolilo šíření biblí. Svět se zděsil velikosti zla, které přišlo jako důsledek odmítnutí Písma, a lidé poznali, jak důležitá je víra v Boha a v Boží slovo jako základ ctnosti a mravnosti. Pán řekl: „Koho jsi haněl a hanobil? Proti komu jsi povýšil hlas a oči pyšně vzhůru zvedl? Proti Svatému Izraele. (Iz 37,23) „Proto hle, já jim dám poznat, tentokrát jim dám poznat svou moc a bohatýrskou sílu, poznají, že moje jméno je Hospodin. (Jer 16,21)

O dvou svědcích prorok dále řekl: „Tu uslyšeli ti dva proroci mocný hlas z nebe: Vstupte sem! A vstoupili do nebe v oblaku, a jejich nepřátelé na to hleděli. (Zj 11,12) Od doby, kdy Francie rozpoutala válku proti dvěma Božím svědkům, dostalo se jim takových poct jako nikdy předtím. V roce 1804 byla založena Britská a Zahraniční biblická společnost. Nato začaly vznikat podobné společnosti s četnými pobočkami na evropské pevnině. V roce 1816 byla založena Americká biblická společnost. V době založení Britské společnosti byla bible přeložena již do 50 jazyků a v nich tištěna a rozšiřována. Od té doby byla přeložena do mnoha set jazyků a dialektů. (Viz Dodatek č. 29)

Padesát let před rokem 1792 nikdo vlastně nevěnoval pozornost práci misií v zahraničí. Nebyly zakládány žádné nové společnosti a jen několik církvi usilovalo o šíření křesťanství v pohanských zemích. Koncem osmnáctého století však došlo k velké změně. Výsledky racionalizmu lidi neuspokojily. Uvědomovali si, jak potřebné je Boží zjevení a náboženství. Od té doby dosáhla činnost misií v cizích zemích nebývalého rozmachu. (Viz Dodatek č. 30)

Zdokonalení tisku podnítilo zvýšené rozšiřování biblí. Zlepšené možnosti kontaktu mezi různými zeměmi, stržení starých přehrad předsudků a národní výlučnosti a ztráta světské moci římského papeže otevřely cestu pro postup Božího slova. Po několik let se bible prodávala bez omezení na římských ulicích a dnes je bible šířena do všech částí světa.

Nevěřící Voltaire jednou chvástavě prohlásil: „Už mě unavuje poslouchat lidi, jak stále opakují, že křesťanství založilo dvanáct mužů. Dokážu, že stačí jeden muž, aby je překonal. Od jeho smrti žilo na světě už mnoho generací. Milióny lidí se zúčastnily tažení proti bibli. Bible však není zdaleka poražena. Tam, kde byly v době Voltaira stovky, jsou dnes desetitisíce, ba statisíce výtisků Boží knihy. Jeden z prvních reformátorů o křesťanské církvi prohlásil: „Bible je kovadlina, o níž se zničilo nejedno kladivo. Pán říká: „Žádná zbraň vyrobená proti tobě se nesetká se zdarem, každý jazyk, jenž proti tobě povstane na soudu, usvědčíš ze svévole. (Iz 54,17)

„Slovo Boha našeho je stálé navěky. „Všechna jeho ustanovení jsou věrná, spolehlivá navěky a navždy, pravdou a přímostí vytvořená. (Iz 40,8; Žalm 111,7.8) Cokoli je postaveno na moci člověka, bude svrženo, avšak to, co je založeno na skále neměnného Božího slova, potrvá navěky.