Bitevní pole - planeta Země

„Pohled na Zemi z Měsíce mě fascinoval“, řekl Frank Borman, jeden z trojice astronautů, která uskutečnila první oblet Měsíce. „Bylo těžké si představit, že ta malá věc (Země) je plná problémů, marnosti, nacionalistických bouří, hladomoru, válek a nemocí. To všechno není z té dálky vidět...“

Zdálky je Země nádhernou modrou planetou. Když ale na ní žijeme, nevyhneme se setkání s projevy porušenosti a zla. Stále častěji se objevují ničivé přírodní katastrofy, stovky milionů lidí trpí hladem, neustále se někde válčí, objevují se nové nemoci, nesmyslně trpí lidé i celá příroda, umírají malé děti... Lidé jsou víc a víc sobečtí, chamtiví, krutí, znovu a znovu dochází k násilnostem, k zneužívání dospělých i dětí... Zkrátka bolest a slzy jsou všudypřítomné. Kde se všechno to zlo vzalo? Pokud existuje dobrý milující Bůh, jak může takové hrůzy dopustit? Jak jim může nečinně přihlížet? Jak nás v tom může nechat? Proč nám nepomůže?

V článku Vesmírný konflikt jsem nastínil, co říká Bible o vzniku zla a o válce v nebi – o válce mezi Stvořitelem vesmíru a vzbouřeným cherubem. Jak se však tento boj přenesl na naši modrou planetu?

A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé. (Zj 12,7-9)

Proto jásejte, nebesa a všichni, kdo v nich přebýváte! Běda však zemi i moři, neboť sestoupil k vám ďábel, plný zlosti, protože ví, jak málo času mu zbývá. (Zj 12,12)

Satan a jeho andělé prohráli bitvu v nebi a byli svrženi na Zemi. Proč Bůh dovolil ďáblu působit mimo nebesa? Proč ho na místě nepopravil? Vždyť kdyby to udělal, nemusela naše planeta dodnes zakoušet muka lidského utrpení...

Ať se ukáže, kdo má pravdu

V již zmiňovaném Vesmírném konfliktu jsem se snažil objasnit, proč Bůh nemohl satana ihned zničit. Pokud by Bůh nechal padlého cheruba a jeho přívržence jednoduše „vypařit“, jaké by to asi vrhlo světlo na jeho charakter a spravedlnost?

Zkusme si představit, že prezident našeho státu je obviněn z finančního podvodu obrovských rozměrů. Předpokládejme, že členové vlády a někteří členové parlamentu, o kterých je známo, že jsou s ním velmi úzce spojeni, obviní prezidenta ze zpronevěry miliardy korun. Zkusme dále předpokládat, že prezident jako nejvyšší velitel armády podepíše rozkaz, přikazující armádním generálům zabít všechny ty, kdo ho obviňují. Je pravda, že by tak jediným podpisem mohl prezident prakticky přes noc umlčet veškerou opozici? Nebo snad ne? Prokázalo by odstranění opozice skutečnost, že nikdy nezpronevěřil peníze? Pokud by prezident povolal generály a sáhl k násilí, pak by celá země byla přesvědčena, že se provinil a ne, že je nevinný. Protože když zabijete své protivníky, potvrdí se, že obvinění opozice jsou pravdivá!

Proto Bůh nemohl odstranit satana na počátku jeho vesmírné vzpoury. To by z jeho lží udělalo něco, co vypadá ještě pravdivěji. Bůh tedy musel na sebe vzít riziko a nechat satana žít, aby vzbouřenec sám vytáhl všechny trumfy, které měl ve své ďábelské a vzpurné ruce. Musel nechat tohoto padlého cheruba, aby se projevil v celé své zrůdnosti, ke které ho dovedla jeho hříšná pýcha. Satanově vzpouře musel být dán prostor, aby dozrála, aby každému přemýšlejícímu pozorovateli bylo jasné, jaké plody ve skutečnosti přináší.

Jestliže je základním charakterovým rysem Boha láska, nemá jinou možnost, než dovolit satanovi, aby se plně projevil. Proto mu musela být dána příležitost představit svůj důvod ke vzpouře proti Bohu a jeho vládě lásky také zcela novým obyvatelům úžasného Božího stvořitelského díla zvaného Země.

Tragická volba

Podle biblického záznamu v 1. kapitole knihy Genesis stvořil Bůh Zemi v šesti dnech jako místo s ideálními podmínkami k životu. Stvořil na ní rozmanité druhy rostlin a živočichů a nakonec učinil člověka – „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gen 1,27) Člověk byl postaven do zahrady, kterou pro něj Bůh připravil, aby o ni pečoval a rozšířil ji po celé planetě. Člověk žil šťastně a radostně ve vztahu se svým Stvořitelem.

Po idylickém začátku zmiňuje Bible příběh, který asi všichni známe, příběh o Evě, mluvícím hadovi, zvláštním stromě a trhání ovoce. Na první pohled se možná tento příběh zdá dětinský, ale zkusme se zamyslet nad tím, co nám vlastně sděluje.

V první knize Bible můžeme číst:

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady Bůh řekl: 'Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte abyste nezemřeli '“ (Gen 3,1-3)

Co se tady odehrává? My už víme, kdo je tento „had“, už jsme se s jeho popisem seznámili. Verš z knihy Zjevení ho jasně identifikuje – „…ten dávný had, zvaný ďábel a satan…“ a tak můžeme s jistotou vědět, že had zde byl pouze prostředníkem velmi bystrého padlého cheruba. Tento příběh však říká více, než se může na první pohled zdát. Uprostřed těchto tragických událostí se objevuje zvláštní obraz Boha, se kterým se musíme seznámit. Bůh postavil stvořeného člověka do nádherné zahrady oplývající spoustou nádherných rostlin, živočichů i stromů nesoucích různé druhy ovoce lahodícího oku i jazyku. Učinil však i něco velmi zvláštního…

Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. (Gen 2,9)

A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." (Gen 2,16-17)

Proč to Bůh udělal? Proč dal uprostřed rajské zahrady vyrůst stromu, který ohrožoval stvořené lidi na životě? Chtěl je pokoušet? Provokovat? Jaký mohl mít důvod vytvořit strom, jehož prostřednictvím mohl padlý cherub strhnout lidstvo na stranu vzpoury?

Právě zde chci připomenout jednu velkou pravdu o Božím charakteru lásky – a vlastně to platí i o lásce obecně: Aby láska byla láskou, musí vám dát nejen možnost říci ANO, ale musí vám ponechat i příležitost říci NE. Není to tak? Láska, která vám nedovolí říci NE, není láskou. Láska nikdy nepoužívá sílu.

Proto Bůh v zahradě v Edenu udělal „volební urnu“, strom uprostřed zahrady nazývaný „strom poznání dobrého a zlého“. Zajímavé je, že Bůh tento strom nezasadil někam na okraj zahrady, neoplotil ho ostnatým drátem, neobehnal hlubokým příkopem a nerozvěsil kolem něj varovné cedule, aby se k němu nikdo nepřibližoval. Bůh nastavil neuvěřitelně rovnocenné podmínky pro sebe i svého nepřítele. Bůh dal tento strom doprostřed zahrady stejně jako strom života, neučinil ho pokřivený, odporný se smradlavým, červavým a hnusným ovocem, ale jako „strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost“.

Asi musel takto férově nastavit podmínky pro svobodné rozhodnutí lidí, na čí stranu se postaví. Jedině tak se mohla projevit jeho spravedlnost. Jedině tak ho satan nemohl obvinit z nepřípustného ovlivňování prvních lidí. Ale Bůh promluvil k Adamovi a Evě jasně: „Chci, abyste se mnou žili stále. Avšak moje láska vás nesmí nutit. Proto bude uprostřed zahrady tento strom. Pokud mne nebudete chtít někdy zvolit, budete chtít odmítnout mou lásku a život se mnou, pak můžete přijít k tomuto stromu, protože pouze u tohoto stromu k vám bude mít přístup satan, padlý vzbouřenec. Ale varuji vás: jestliže půjdete k tomuto stromu a budete volit satana, pak místo lásky a života obdržíte nenávist a smrt. Zůstaňte se mnou. Nejezte z toho stromu. Zvolte si život, ne smrt.“

Strom poznání dobrého a zlého se stal doslova volební urnou, protože vyžadoval konkrétní čin na potvrzení vnitřního rozhodnutí. Adamovi a Evě nemohlo být jasněji řečeno, že láska je svobodným rozhodnutím. Tragédií nebyla jejich svoboda rozhodnutí, katastrofou se stalo teprve jejich rozhodnutí „osvobodit se“ od Boha.

A tak se stalo, že osudného dne se Eva ocitla u této „volební urny“…

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady Bůh řekl: 'Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte abyste nezemřeli '" Had ženu ujišťoval: "Nikoli nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den kdy z něho pojíte otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé." Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. (Gen 3,1-6)

Ze syčení hada zde můžeme slyšet ozvěnu satanova nesprávného a osudného hledání, když byl ještě v nebi: „Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy… s Nejvyšším se budu měřit…“ (Iz 14,13.14) Nabádá Evu: „Věř mně, Evo, ne Bohu! Jak můžeš důvěřovat někomu, kdo tě omezuje, kdo se bojí, že bys byla jako on! Jen do toho, moje milá, jez z toho stromu a budeš jako Bůh. Neboj, nezemřeš, to tě Bůh jen tak strašil. Naopak postoupíš do vyšších sfér bytí!“

Eva i Adam se rozhodli nedůvěřovat svému Stvořiteli a připojili se k padlému cherubovi v jeho vzpouře proti Bohu lásky a zákonnosti. A každé dítě narozené v jejich linii se připojovalo ke stejné vzpouře a bylo přímo vrženo do křížové palby hvězdných válek. Kvůli satanovým lžím jsme my všichni padli.

Důsledky hříchu

Adam a Eva snědli ovoce ze stromu poznání a příběh pokračuje:

Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl. "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože sem nahý, ukryl jsem se." Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl " Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla." (Gen 3,7-12)

Na první pohled se zdá že satan nelhal – „oběma se otevřely oči“. Problém je, že nepostoupili do vyššího stavu vědomí - naopak, uvědomili si svou bídu, „poznali, že jsou nazí“. Snažili se tedy svou nahotu sami řešit. Aby Bůh nic nepoznal, přepásali se spletenými fíkovými listy. O něco později zaslechli, že se Bůh blíží, dostali strach a ukryli se před ním. Když se jich Bůh potom ptá, co se stalo, shazují vinu jeden na druhého a snad i na Boha. Z těchto veršů můžeme poznat, k jakým důsledkům vedl hřích i to, jak ke vzbouřeným lidem přistupuje Bůh.

Adam s Evou poprvé v životě cítí pocit viny. Poprvé v životě mají strach – bojí se svého Stvořitele, který je vždy zahrnoval láskou. Dokonce se před ním schovávají do stromoví. Snad si myslí, že je tam vševědoucí a vševidoucí Bůh nenajde… Když se Bůh ptá Adama na jeho provinění, Adam odpovídá – „Já jsem v tom nevinně. Může za to žena, kterou jsi mi ty dal. Možná jsi mi měl dát jinou. Možná na tom máš také kousek viny…“

První důsledky hříchu jsou zřejmé – narušený vztah mezi člověkem a Bohem i mezi lidmi navzájem. Další následky můžeme číst v dalších verších – narušená příroda, bolest, slzy, utrpení, nesoulad v rodině, nadvláda mužů nad ženami, dřina, pot, nemoci, smrt. A nemusíme o nich jen číst, vidíme je všude kolem sebe.

Původcem všeho lidského utrpení, bolesti, slz a zraněných srdcí je vzbouřený cherub. On je zodpovědný za to, že svět, který Bůh stvořil jako nádhernou zahradu, je nyní porušen a vypadá jako žumpa naplněná lidskou bídou a utrpením. Opakuji to hlavně proto, že je potřeba, abychom si tuto skutečnost uvědomili. Nejúčinnější strategií této bytosti totiž je šířit zprávu, že ve skutečnosti vůbec neexistuje. Snaží se nás přesvědčit, že tento ďábel není nic jiného než výplod lidské představivosti. Snaží se nám našeptat, že nikdo takový jako satan není. Ale pozor! On existuje. A buďte si jistí, že je geniální bytostí, která má tisícileté zkušenosti se sváděním lidí ze správné cesty.

Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil. (1Pt 5,8)

Boží postoj ke vzbouřeným lidem

Bible mluví jasně. Bůh nenávidí hřích, nemůže ho snést. Ale tentýž Bůh zároveň miluje hříšníka. Písmo říká, že se rozhodl znovu usilovat o svět a člověka. Je to naznačeno už v textu, který jsme četli. Vzpomínáte jak se člověk ve strachu před Bohem schovává uprostřed stromoví v zahradě? A co na to Bůh? Můžeme číst, že Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?". Nemyslím si, že by vševědoucí Bůh nemohl člověka najít. Spíše se domnívám, že otázka je určena člověku, aby si uvědomil, kam se svým odpadnutím od Boha dostal. Zároveň nám tento verš ukazuje na skutečnost, že Bůh to s člověkem nevzdává. Bůh od člověka po jeho hříchu rozlíceně neodchází, to člověk má z Boha strach, to člověk se před Bohem schovává. Vztah byl narušen ze strany člověka. Bůh lidi stále miluje a už v ráji měl připraven plán záchrany. Hadovi říká:

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3,15)

Už v ráji Bůh zaslibuje, že se z ženy narodí někdo, kdo zvítězí nad satanem a usmíří lidstvo s Bohem.

Možnost záchrany

A tak po tisíciletí posílal Bůh lidstvu poselství naděje prostřednictvím proroků, zbožných lidí i králů. Vybral si dokonce národ, který měl o něm vydávat svědectví národům okolním. Určil i bohoslužebný a obětní systém, který měl názorně lidem představovat plán záchrany. Snažil se připravit celý svět na velkolepou událost – příchod Mesiáše – Zachránce.

Nakonec sám Bůh vesmíru – v osobě božského Syna, Ježíše Krista – svlékl své roucho věčné vznešenosti a sestoupil na zem. Láska přišla zaklepat na naše dveře. I tento příběh povětšinou známe. Je to příběh o zarmouceném milujícím Bohu, který vychází hledat ztracený svět. On – vládce vesmíru – k nám přišel jako malé, zranitelné dítě, které se narodilo ve stáji. Je to hluboké tajemství věčného Boha, který se rozhodl narodit se na tento svět proto, aby se přiblížil lidstvu natolik, nakolik to jen bylo možné. Král vesmíru přišel na tuto vzbouřenou planetu a objevil se na nepřátelském území. Jeho láska k nám je velmi silná.

Vyrůstal jako ostatní děti, avšak byl výjimečně milý, nesobecký, laskavý, jemný a taktní. Nastavoval druhou tvář, ale přitom se neprojevoval jako slaboch. Když mu bylo kolem 30 let, opustil tesařskou dílnu a vydal se na jih, k rozbahněné řece, kde byl jeho křest potvrzen hlasem z nebe. Cestoval neúrodnou pouští a byl pokoušen oním padlým cherubem, který se mu kdysi klaněl a vzdával mu úctu a lásku jako Králi. Zlomyslnému ďáblu se však nepodařilo přinutit tohoto muže, aby se zřekl svého důvěrného vztahu se svým Otcem v nebesích.

Uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, miloval opuštěné a přátelil se s hříšníky. Jeho láska byla tak velká, že pomohla všem těm, kteří za ním přišli. Přišel jako předpovězený Immanuel – Bůh s námi, aby nesl spolu s námi naše utrpení.

„Každým jejich soužením byl sužován…“ (Iz 63,9)

Vidíme zde překvapivý obraz Boha, který si své stvoření tolik zamiloval, že vstoupil do temnoty satanova padlého království a objal nás, své utíkající děti. Udělal to s takovou láskou, že se naše utrpení stalo jeho utrpením a naše smrt jeho smrtí. Udělal to přesto, že ho mnozí odmítali a odmítají dodnes.

Avšak Bůh se nespokojil s tím, že by pouze přišel na naši usouženou planetu a dělil se s námi o naše utrpení a nemoci. Záměrem Boží lásky bylo zrušit satanovu vládu a zachránit své děti. Bůh přišel proto, aby navždy ukončil lidské utrpení. Jak?

Poražený nepřítel

Tím, že na naší planetě prožil bezhříšný život a vzal nás a naše utrpení do náruče, tím že za nás podstoupil smrt, právě tím vymanil Ježíš naši planetu ze satanova ničivého sevření a nakonec zvítězil i nad smrtí.

Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. (Žid 2,9)

Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. (Žid 2,14-15)

Ježíš Kristus přišel, aby nás osvobodil. Aby nás osvobodil od satana, od utrpení. Již žádné tragédie, žádné slzy, úzkost, již nebudou nemocnice, rozvody, deprese ani smrt. Nebude ďábel.

Když Ježíš Kristus položil své ruce na onen římský kříž, když se poddal ďábelskému mučení samotného satana, právě tehdy byl stržen závoj z kruté tváře Božího nepřítele. Právě tehdy se před celým vesmírem ukázala obvinění, která vznesl proti Stvořiteli (že není láska a nelze mu věřit) jako záludné lži. Zároveň zazářil charakter milujícího Boha, který se neuvěřitelně snížil, přišel na naši planetu a zemřel za nás, za tebe a za mě, abychom mohli žít. Přihlížejícímu vesmíru je jasno. Hvězdné války už mají svého vítěze.

Zároveň tímto činem lásky, tím, že zemřel za každého z nás, nám dává Bůh novou možnost volby. Opět si můžeme zvolit, na čí stranu se postavíme. Nemusíme zůstat na straně poraženého vzbouřeného cheruba, ale můžeme se postavit na stranu Vítěze. On za nás zaplatil náš dluh:

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

Výkupné za nás je zaplaceno. Můžeme ho přijmout, nebo odmítnout. Jen zdůrazňuji, že sami se zachránit nemůžeme. Všichni jsme zhřešili a

Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 6,23)

O tom, proč boj na naší planetě stále trvá, i když už je znám vítěz, o tom, jaký osud čeká poražené a jaký vítěze, o tom, proč vzkříšený Ježíš opustil naši planetu a o tom, kdy se vrátí... ...o tom zase někdy příště.

Nevím, co vás dnes trápí, ale vím, kdo vám toto utrpení způsobil. A vím také, kdo snáší toto utrpení s vámi. Připomínám, že Láska, která nám dala právo říci NE, nám dává také možnost říci ANO. Proč by chtěl někdo ve jménu rozumu a tváří v tvář lidskému utrpení říci ANO lživému vzbouřenci, který je už poražen, a NE milujícímu vítěznému Bohu, jehož přátelství můžeme mít na věky?

Bůh chce zachránit každého z nás. Každého, kdo mu to dovolí.